Jarda Vála: V Zakynthosu, hlavním městě Zakynthosu

(předchozí článek Okružní jízda po ostrově)
Nemohu si pomoci a bez mučení přiznávám, že titulkem parafrázuji známý výrok Egona Erwina Kische, že „Hlavní město Solnohrad je Solnohrad.“

V programu celodenního autobusového výletu po ostrově, který jsme absolvovali včera, návštěva hlavního města nebyla. Pouze jsme vyjeli na pahorek Bochali, z něhož byl sice nádherný výhled na celé město a přilehlý záliv, ale to je trochu málo, a tak se bez dlouhého přemýšlení vydáváme za poznáním místním autobusem. Po deváté hodině odjíždíme z Tsivili a o po necelé půlhodince už vystupujeme na autobusovém nádraží v Zakynthosu.

Město se nachází v jižní části východního pobřeží a žije v něm necelých 17 tisíc obyvatel. Jak prokázaly mnohé archeologické nálezy, ostrov a město Zakynthos byly osídleny již v době neolitu. První dochovanou zmínkou o ostrově je Homérova Iliada. Dnešní podoba města je výsledkem rozsáhlých přestaveb a rekonstrukcí, které byly nutné po několika zemětřeseních v průběhu celého minulého století. To nejhorší o síle 7,3 stupně Richterovy škály přišlo 12. srpna 1953, ochromilo a poznamenalo život všech obyvatel. Více než 90 % budov srovnalo se zemským povrchem, jediné tři, které dokázaly tomuto ničivému živlu odolat, byly katedrála sv. Dionýsa, budova Národní banky a kostel sv. Nikolase.

Dnešní město Zakynthos je tedy staré jen několik málo desítek let, i když jeho pohnutá historie je staletá. Řada památníků a názvy ulic připomínají návštěvníkům, že z malého městečka pocházejí významní spisovatelé, básníci, hudebníci a umělci, kteří ovlivnili vývoj moderního řeckého myšlení a umělecké tvorby a kterým se dostalo uznání a obliby i za hranicemi země.
V současné době se město neustále rozrůstá do vnitrozemí ostrova, a to do tvaru nepravidelného kruhu. Nalézá se zde několik pamětihodností, které chceme navštívit nebo alespoň vidět. Od autobusového nádraží sestupujeme úzkými uličkami až na nábřeží. Celou zátoku lemuje ulice Kon Lombardou neboli Strata Marina, jak ji nazývají místní, která se v sezóně stává nejrušnější ulicí města. Jsou zde nesčetné kavárny, restaurace a obchůdky nabízející zboží všeho druhu, lákající turisty i místní obyvatele k posezení či nákupu. Ulice začíná u kostela sv. Dionýsia, Agios Dionysios, patrona ostrova Zakynthos, a pokračuje až na náměstí Dionysios Solomos.

Začínáme tedy prohlídkou kostela sv. Dionýsia, největšího kostela na Zakynthosu. Byl postaven v roce 1948 podle návrhu profesora Anastasiose Orlanda a je součástí komplexu budov, do něhož rovněž patří impozantní zvonice, kampanario, v Itálii bychom řekli kampanila.

Zvenku není nijak výjimečný, zato uvnitř je tolik působivých fresek, řezbářských skvostů, lustrů a zlaceného zdobení, až z toho přechází zrak. Mezi umělci, kteří se podíleli na vzniku této nádhery, nalezneme například malíře Doxarase a cizeléra Diamantise Bafase, který je autorem stříbrného, bohatě zdobeného relikviáře, do něhož byly umístěny pozůstatky svatého Dionýsia. Že by právě díky ochranné ruce tohoto strážce ostrova byl kostel jednou ze tří budov, které nezničilo výše zmíněné katastrofální zemětřesení? Uctít památku dobrotivého mnicha sem přicházejí poutníci celoročně, zvláště však oslavují 17. prosinec, den úmrtí světce, a 24. srpen, den přesunu relikvie na Zakynthos.
Kostely v městě Zakynthosu vzhledem k jeho omezené rozloze často porušovaly ustálená pravidla orientace na jednotlivé světové strany. Charakteristickým příkladem je právě kostel sv. Dionýsa, jehož svatyně je orientována k jihu, zatímco pravoslavné kostely mají směřovat od západu na východ.
Jdeme se ještě podívat kousek k jihu. Po mostě překračujeme říčku Charalamba ke stejnojmennému kostelu.

Kostel sv. Charalamba byl postaven v roce 1728 jako výraz díků místních obyvatel tomuto světci, který zbavil ostrov moru. Kostel byl zničen při velkém zemětřesení v roce 1953 a následně znovu postaven.

Vracíme se na nábřeží a podél nesčetných restaurací, kaváren, barů a obchodů přicházíme k Náměstí Dionýsa Solomose, Plateia Solomou, které je centrálním náměstím hlavního města. Představuje doširoka otevřený prostor, jenž je orientován k moři a je obklopen velkolepými budovami s klenutými okny a podloubími jako např. Muzeum postbyzantského umění či Městská knihovna. Je také centrem zdejšího kulturního dění, protože právě zde se koná většina vernisáží, festivalů, jakož i církevních a kulturních akcí pořádaných pod širým nebem. Stojí za zmínku, že náměstí je postaveno na pozemku vzniklém sesuvy půdy způsobenými zemětřeseními, tedy na místě, kde dříve šplouchalo moře, a severovýchodní část kostela sv. Nikolase na molu, Naos tou Agiou Nikolaou tou Molou, stojí tam, kde býval malý ostrůvek. Kostel pochází z roku 1561 a jedná se o jedinou z benátských budov, které přečkaly ničivé zemětřesení v roce 1953. Byla sice vážně poškozena, ale nezasáhl ji ničivý požár, takže bylo možné uvést ji znovu do původního stavu.

Uprostřed náměstí stojí socha Slávy, Doxa,

a mezi dalšími památníky a sochami nemůže na Solomosově náměstí samozřejmě chybět socha tohoto zdejšího rodáka, umělce, národního básníka a autora řecké hymny. Jedná se o věrnou kopii originálu od Georgiose Vroutose, umístěného v Solomosově muzeu nacházejícím se nedaleko odtud.

Pokračujeme směrem od nábřeží k západu a záhy vstupujeme do metropolitního chrámu sv. Nikolase Ochránce cizinců, Metropolitikos Naos Agiou Nikolaou ton Xenon.

Po staletí bylo zvykem pohřbívat na jeho nádvoří sirotky a cizince, kteří na ostrově zemřeli. Z architektonického hlediska se nejedná o zvláště zajímavou stavbu. Původní chrám, bohatě zdobený a plný cenných památek, byl při zemětřesení v roce 1953 zcela zničen a nově postavený chrám byl slavnostně otevřen v roce 1967.

Metropolitní chrám je přirozeným centrem církevního života ve městě a je až k nevíře, že v letech benátské nadvlády, tedy ještě před opakovanými sesuvy půdy, které město rozšířilo směrem k východu, sahalo moře až téměř na jeho nádvoří!

Jen pár kroků jihozápadně to máme na Náměstí sv. Marka, Plateia Agiou Markou, cíl procházek, místo setkání, diskuzí a také mnohých významných událostí zakynthoské historie. I v současnosti je po celý den útočištěm mládeže a místem podvečerních procházek starší generace. Nachází se zde Muzeum Dionýsia Solomose a dalších proslulých zakynthoských rodáků, Mouseio Solomou kai Epifanon Zakynthion, se sbírkou rukopisů, fotografií, osobních předmětů, nábytkem a oblečením slavného řeckého básníka. Muzeum vyrostlo na místě původního chrámu Boha Všemohoucího, Naos tou Pantokratora, který v letech 1919–1953 sloužil jako muzeum ikonografie a byly v něm soustředěny ikony nedozírné hodnoty z celého ostrova. Bohužel, i tento chrám byl při zemětřesení zničen.
Impozantní katolický chrám sv. Marka, který pocházel z počátku 16. století, byl po zemětřesení nahrazen menším kostelem. Pro existenci tak velkého kostela již nebyl důvod, protože jen velmi malá část obyvatelstva vyznávala katolickou víru. Je jediným katolickým kostelem na celém ostrově a jelikož byl postaven ve stejném stylu jako sousední muzeum, zdá se, jako by to byla jedna budova.

Z náměstí pokračujeme ulicí Alexandrou Roma, která vede středem téměř celého města a je lemována podloubími táhnoucími se po obou stranách ulice. Po několik století byla tato ulice obchodním centrem města a je jím vlastně dodnes. Je pěší zónou plnou obchodů a hojně navštěvovaných barů, kaváren a restaurací.

Alessandro Róma byl řecký předák a zakladatele „řeckých červených košil“, což byla vojenská jednotka, která bojovala za osvobození řeckého města Ioánnina. Ještě dnes je Róma považován za jednoho z nejznámějších a nejčestnějších osobností moderní politické a vojenské historie Řecka.

Na závěr stoupáme ke kostelu Panny Marie Pikridiotissy, Naos tis Panagias Pikridiotissas, který byl v 16. století pojmenován po vikáři Stefanu Pikridiotisovi. Jak uvádí nápis na spodní části majestátní zvonice, právě na tomto místě se řecký národní hrdina Theodoros Kolokotronis (1770–1864) rozhodl, že se postaví do čela národně-osvobozeneckého povstání.