Keškování téměř sakrální (I)

Výlet a následná vycházka za několika keškami po levém břehu Želivky, z nichž některé patří do série Křížek

Poté, co jsme v Koberovicích odbočili na Vojslavice a projeli po spodním patře mostu přes Želivku, zastavili jsme v Blažejovicích. Hned po vystoupení z auta vidíme před sebou trochu podivný žulový pomník, vlastně by se dalo říct tři pomníky.
Budí pozornost lidí, kteří vesnicí projíždějí. Mnozí si je fotí a s texty na kamenech souhlasí, jiným se sice nelíbí, ale nikdo je prý ještě nepoškodil.

Nechal je udělat téměř devadesátiletý místní obyvatel Josef Fialka, který má neblahé vzpomínky na komunistickou kolektivizaci zemědělství. V 50. letech se dostal do komunistického kriminálu. Když měl odevzdat družstvu určitý počet kusů dobytka, množství sice dodržel, ale ty nejlepší kusy vyměnil za již staré krávy. Desítky let pak pracoval v družstvu jako vedoucí dílen. I když mu nescházely schopnosti k předsednické funkci, šéfovat z kádrových důvodů nemohl. V jednom období s kolegou vozili starší traktory z pohraničí, na dílně je opravili a prodali dál. Přivydělávali tak ve prospěch družstva. Za to pak byli potrestáni, přišli o prémie. Prý se dostatečně nevěnovali zemědělské činnosti. Fialka to dnes hodnotí tak, že dostali trest za to, že už tehdy byli schopnými manažery. Po roce 1989 se dvacet let soudil o navrácení podílu z družstva, jeho cílevědomá snaha měla úspěšný konec.

Auto necháváme na návsi nedaleko kapličky...

... a Blažejovice opouštíme po zelené turistické značce. Míjíme obecní úřad, dříve obecnou školu uzavřenou v roce 1973, a klesáme do údolí Blažejovického potoka, kde stojí Šalkův mlýn. Úzkou asfaltkou od něho stoupáme a nahoře nad lesem zjišťujeme, že jsme turistickou značku někde opustili. S pomocí GPSky se ale na ni brzy napojujeme a znovu klesám k Blažejovickému potoku. Po lávce ze dvou spojených kmenů se dostáváme na druhý břeh a stoupáme lesem vzhůru. Mohutná těžba...

Přicházíme do obce Snět, kde procházíme kolem kostela sv. Petra a Pavla s hranolovou věží, postavený v barokním slohu v 70. letech 18. století.

První keška ze zmíněné série je u křížku stojícího asi tři sta metrů za vsí...

... a po dalších třech stech metrů je další křížek:

Křížky, kapličky a boží muka jsou nejčastějšími příklady objektů souhrnně nazývaných drobná sakrální architektura. Nacházejí se jak v obcích, tak ve volné krajině, v níž jsou zakotveny dvojím způsobem. Buď byly postaveny na místech odedávna významných, nebo nově zdůraznily význam místa, na němž byly postaveny, a staly se tak upomínkou událostí, jež neměly upadnout v zapomenutí. V krajině se kříže začaly objevovat počátkem 18. století jako kamenné, nebo železné posazené na kamenném podstavci. V 19. století se začaly hojně používat krize litinové kříže na kamenných nebo zděných soklech.

*  *  *

V Dolních Rápoticích usedáme v čekárně naproti kapličce a zatímco se posilujeme z vlastních zásob, přichází krátká přeháňka.

Další začíná, když opouštíme obec a fouká přitom tak silný vítr, že vytáhnout z batohu deštník je nesmysl. Asi po půl hodině přestává a dokonce vysvítá sluníčko. Zastavujeme se u dalšího křížku se zajímavým osmihranným soklem:

Vracíme se k autu do Blažejovic, ale cestou domů máme v plánu, kromě odlovení několika kešek cestou, zastavit se v Dolních Kralovicích. Nejprve ovšem pojíždíme vsí s poněkud morbidním názvem Vraždovy Lhotice. První písemný doklad o ní pocházi z roku 1352, kdy patřila vyšehradské kapitule a jmenovala se Lohoticz. Později patřila Trčkům z Lípy a v roce 1547 ji získal Jan Jiřík Vražda z Kunvaldu. Od té doby nese jméno Vraždovy Lhotice. Jan Jiřík sídlil na svém statku v Martinicích a teprve až jeho vnuk Albrecht, který panství zdědil v roce 1588, si ve vsi postavil tvrz a v ní přebýval. Od poloviny 18. století zde stojí jednoduchý barokní zámek, v roce 1945 znárodněný a po roce 1990 v restituci vrácený potomkům majitelů Josefu Práškovi a Marii Holoubkové. Budova byla velkým nákladem opravena a dnes je chloubou obce.

Sousední Dolní Kralovice vznikly jako náhradní výstavba za původní Dolní Kralovice, které ležely zhruba tři kilometry severněji a byly zatopeny v rámci výstavby vodního díla Želivka. Historie zatopených Dolních Kralovic sahala do 11. století. Například v roce 1880 v nich žilo téměř osmnáct stovek obyvatel. V roce 1961 tam stálo 369 domů s 1 673 obyvateli. Tyto údaje měla na stole vláda, když o dva roky později schválila rozhodnutí o výstavbě nádrže na Želivce a likvidaci původních Dolních Kralovic. Stavba byla zahájena v roce 1965, na počátku 70. let již byla zbořena většina domů a roku 1972 bylo zahájeno napouštění přehrady. Roku 1976 byl jako poslední objekt v městysi odstřelen a následně zatopen kostel sv. Jana Křtitele. Před odstřelem byly sejmuty gotické nástěnné malby a rozebrán kompletní krov z 15. století; vše bylo uloženo v depozitu skanzenu v Kouřimi. Na starých fotografiích je zvěčněno náměstí, hotel Modrá hvězda, kavárna, zdravotní středisko či velmi pěkná budova školy a zámek.
Nové Dolní Kralovice byly budovány v letech 1968 až 1974, v první etapě šlo o výstavbu čtvrtě rodinných domků, základní školy, obchodního střediska, domu služeb, pohostinství, pošty a budovy místního národního výboru, v další etapě byly vystavěny rodinné dvojdomky, tři čtyřpodlažní obytné budovy s dvaceti osmi byty a řadové dvoupodlažní domy s celkem čtyřiceti byty. Mimo tuto organizovanou výstavbu byly v obci postupně postaveny i soukromé rodinné domky.

Prvního záři 1970 byla v obci slavnostně otevřena základní škola, kterou v únoru 1971 navštívil tehdejší prezident republiky, armádní generál Ludvík Svoboda. V roce 1972 byla dána do provozu budova místního národního výboru a v témže roce byly dostavěny mateřská škola a kulturní dům s jevištěm a sálem pro 170 návštěvníků, kde bylo umístěno také kino a veřejná knihovna.

V Dolních Kralovicích máme dvě kešky, přičemž ta druhá se ukrývá nedaleko hřbitova, kterému vévodí kaple Narození sv. Jana Křtitele se zvonicí. Byly na ni zavěšeny nové zvony, přestože ty staré z původních Kralovic ještě existují. Ty ale zvoní v jiné obci, kam byly převezeny již dříve, a Kralovičtí uznali, že už by nebylo dobré je znovu brát a převážet.