Z Humpolce k severu

Už po několikáté mě nenapadá lepší využití času, po který mám auto na STK, než strávit jej vycházkou do okolí Humpolce

Tentokrát se vydávám po červené turistické značce na sever. Míjím nejprve sběrný dvůr a potom Světlický dvůr (☺), pokračuji kolem ohrady pro skot a křížku u polní cesty.

V lese opouštím červenou značku a s pomocí GPSky se velkým obloukem stáčím k Horním Rápoticím. První, co mě v souvislosti s touto vsí napadá, je vzpomínka na dobu, kdy v Rádiu Vysočina pracovali moderátoři Kouda a Fugas, podle nichž zde fiktivně žila rozhlasová legenda Rádia Vysočina Eduard Kachlička aneb Důchodce, který nikdy nespí.

Název Rápotice prozrazuje svou koncovkou -ice, že patří k nejstarším českým místním jménům a znamená ves lidí Rapotových. V letech 1183–1184 je doložen Rapota scriba ducis bohemiae, tedy Rapota, písař knížete českého. Pak nastává období 140 let, kdy se jméno Rapota v listinách neobjevuje. Je jím až roku 1332 jistý nožíř Rapota. První zmínka přímo o vsi Rápotice však spadá až do roku 1352, kdy se vyskytují ve společnosti oppidum Kralowicz (městečko Kralovice), villa Martinicz  (ves Martinice) a oppidum Zahradka (městečko Zahrádka). O Rápoticích – ještě bez rozlišení, zda Horní či Dolní – se v oné listině vyšehradské kapituly hovoří jako o villa Rapoticz. S rozlišením Unter Rapotitz (Dolní Rápotice) a Ober Rapotitz (Horní Rápotice) se setkáváme až roku 1787 za vlády reformátorského císaře Josefa II., českého označení v pramenných materiálech se obec dočkala až roku 1843 jako Hornj Rapotice. V letech 1979–1993 byly Horní Rápotice přidruženy k městu Humpolec, od roku 1994 jsou opět samostatnou obcí. Dnes zde žije 155 obyvatel.

Kaple Panny Marie Lurdské na návsi Horních Rápotic

Horní Rápotice opouštím po silnici směřující do Humpolce. Na konci obce stojí po pravé ruce památkově chráněná boží muka. Ze čtvercového soklu z lomového kamene vyrůstá zděný hranolový dřík, který nese o něco širší kaplici se sedlovou střechou a velkou půlkruhově zaklenutou nikou.

Kolem rybníka Peruš přicházím k velkému areálu bývalého soukenického národního podniku Sukno. Podle Brůnova mlýna, jenž zde od nepaměti stával, se nazývá Brunka. V roce 1807 došlo ke sporům mezi radními města a okolními mlýny, které vyústily v zastavení Brůnova mlýna a jeho následnému prodeji Humpoleckému cechu soukeníků. Na Brunce pak byl zaveden provoz cechovní valchy. V roce 1874 Brunku od cechu koupil František Jokl, zřídil zde první soukenickou dílnu a roku 1880 postavil první tovární halu. Všichni jeho čtyři synové František, Jan, Bedřich a Ferdinand se učili soukenickému řemeslu a v roce 1904 založili obchodní veřejnou společnost „Bratři Joklové, továrna na vlněné látky se sídlem v Humpolci Brunce“. V roce 1926 provdal nejstarší Ferdinand svoji jedinou dceru za pražského stavitele Ing. Prokopa Motejla, který po úmrtí zakladatelů postupně přebral řízení společnosti. Do února 1948 pod jeho vedením textilní výroba na Brunce nadále vzkvétala, pouze za protektorátu byl její rozvoj byl přibrzděn vlivem nedostatku surovin a omezujícími předpisy. V únoru 1948 byly všechny naděje a plány podnikatelů pohřbeny komunistickým převratem. Dosazený národní správce převzal řízení továrny, bývalí majitelé dostali zákaz vstupu do závodu a byli vyhnáni i ze svého domova v protější vile. Po roce 1949 se přestavbou znárodněného průmyslu z humpoleckých textilek stal národní podnik Sukno. Socialistické plánování, které upřednostňovalo kvantitu před kvalitou, způsobilo, že pověst „humpoleckého Manchesteru“ postupně upadala a budovy textilek chátraly. Po roce 1989 výroba v Brunce pokračovala až do roku 2003, kdy ji, stejně jako téměř celý textilní průmysl v Čechách, stihl zánik. V roce 2005 koupila Brunku ve veřejné dražbě společnost Riverich, která v zrekonstruovaných halách nabízí pronájem skladovacích prostor a skladové a logistické služby.