Předchozí článek Toulky po horách 2020 (VII)
Na nejvyšší bod Cerové vrchoviny, k rozhledně, poustevně a kapli
Na nejvyšší bod Cerové vrchoviny, k rozhledně, poustevně a kapli
Časně ráno, už v 5.45 hod., odjíždíme autobusem do Šiatorské Bukovinky a po žluté turistické značce postupně stoupáme směrem ke slovensko-maďarské hranici. U rozcestníku Mižera přecházíme na červenou značku a pokračujeme ve stoupání na Karanč (725 m), nejvyšší vrchol Cerové vrchoviny. Rozhledna se nachází těsně pod vrcholem, několik desítek metrů již na maďarském území. Je vysoká zhruba 20 metrů a její součástí jsou dvě vyhlídkové plošiny. Na horní vyhlídku vede rovných sto schodů.
Z ochozu je vidět město Salgótarján, hrad Salgo, nedaleký vrchol Šiator, dále Veporské vrchy, Stolické vrchy, Javorie, Ostrôžky, Vtáčnik a samozřejmě Cerovou vrchovinu, Mátru a Bükk.
Po naučné stezce značené zeleným křížem – a současně po žluté značce v podobě křížku – vyrážíme na krátký výšlap, tedy spíš „sešlap“, na maďarskou stranu.
K poutnímu místu nás posledních asi 250 metrů vede červená značka. Přicházíme k poustevně,...
... v jejímž interiéru jsou dvě primitivní patrové palandy a malá kamínka s komínem vyvedeným ven:
Shora z druhé strany přiléhá ke stavbě Trianonský památník s mapou někdejších Uher a dnešního Maďarska s nápisem Nikdy nezapomeneme!
Pokračujeme k opodál stojící kapli sv. Margity. Kdo a kdy ji postavil, není jasné. V latinsky psané knize Mátyáse Béla se uvádí, že kapli postavila Katalin Pálfyová, vdova hraběte Zsigmonda Forgácha, podle jiných údajů to byla Barbara Forgácsová. Mezi lidmi se udržuje legenda, že zde odpočíval král Béla IV. (1206–1270) a na jeho památku nechala kapli postavit jeho dcera Markéta.
V roce 1926 začal Pál Boroznaki, správce svatyně, z veřejných darů přestavovat ruiny opět v kapli. Stavba byla dokončena v roce 1934, poustevna v roce 1936. Reliéf hlavního oltáře je dílem sochaře Károly Bóna Kovácse, vysvěcen byl v létě roku 1937. V roce 1950 byl provoz svatyně zakázán, její vybavení bylo demontováno a oltář byl umístěn v římskokatolickém kostele v Karancslapujtő. V roce 1990 byla zahájena kompletní rekonstrukce zničené kaple, vysvěcena byla 13. července 1991 arcibiskupem Istvánem Seregély za přítomnosti stovek věřících. Poté byla dokončena nová zvonice a poustevna. Naposled byla kaple zrekonstruována v roce 2007.
Zvnějšku jsou na zdech kaple instalovány jednotlivé výjevy křížové cesty:
Vracíme se k rozhledně a pokračujeme po zelené značce po maďarsko-slovenské hranici. Před vrcholem Tri chotáre (446 m), odbočujeme na neznačenou lesní cestu a postupně klesáme k Čakanovskámu profilu. Jedná se o přírodní památku o rozloze 0,69 ha, vyhlášenou v roce 1990. Čakanovský profil jedinečným způsobem reprezentuje ústup moře spodního miocénu a následný nástup říčních a suchozemských usazenin.
Ve spodní části profilu se nacházejí tachtinské (nevrstvené pískovce s obsahem vápnitého tmelu) a glaukonické pískovce se šikmým zvrstvením. V jalovských vrstvách (pískovce s pevnými lavicemi) se nacházejí úlomky zubů žraloků a sporadicky i zkamenělé ulity mořských lasturníků.
Čakanovské vrstvy představují jemné pískovce, které jsou v horní části profilu překryty vrstvami bukovinského souvrství (říční písky a štěrky i barevné jíly). V jedné z částí asi 1,3 km dlouhého profilu je obnažena i hnědouhelná sloj (stáří asi 18 mil. let) dosahující max. mocnosti 0,65 m a vrstvy dacitových tufů. Tufy jsou produktem pozdější vulkanické činnosti v středním miocénu (13 mil. let), kdy došlo k průniku andezitového magmatu pod povrch. Jedná se o porfyrický pyroxenicko-amfibolický andezit s granáty a biotitem.
Přicházíme do Čakanova. Objevujeme hospodu, bohužel má zavřeno. Na dveřích je list papíru s maďarským nápisem, kterému nerozumíme. Sedáme si na lavice pod slunečníkem – a po chvíli zastavuje opodál auto, vystupuje z něho žena a míří kolem nás hospodě. Odemyká dveře a vysvětluje nám, že onen nápis znamená, že se obsluhuje z okénka. To nám nevadí, hlavně, že nám natočí pivo!
Před 17. hodinou odjíždíme autobusem do Fiľakova a o pár hodin později se scházíme s ostatními ve vestibulu internátu na zakončení Toulek. Řady prořídly, někteří účastníci už odjeli v průběhu dne.
Po naučné stezce značené zeleným křížem – a současně po žluté značce v podobě křížku – vyrážíme na krátký výšlap, tedy spíš „sešlap“, na maďarskou stranu.
... v jejímž interiéru jsou dvě primitivní patrové palandy a malá kamínka s komínem vyvedeným ven:
Shora z druhé strany přiléhá ke stavbě Trianonský památník s mapou někdejších Uher a dnešního Maďarska s nápisem Nikdy nezapomeneme!
V roce 1926 začal Pál Boroznaki, správce svatyně, z veřejných darů přestavovat ruiny opět v kapli. Stavba byla dokončena v roce 1934, poustevna v roce 1936. Reliéf hlavního oltáře je dílem sochaře Károly Bóna Kovácse, vysvěcen byl v létě roku 1937. V roce 1950 byl provoz svatyně zakázán, její vybavení bylo demontováno a oltář byl umístěn v římskokatolickém kostele v Karancslapujtő. V roce 1990 byla zahájena kompletní rekonstrukce zničené kaple, vysvěcena byla 13. července 1991 arcibiskupem Istvánem Seregély za přítomnosti stovek věřících. Poté byla dokončena nová zvonice a poustevna. Naposled byla kaple zrekonstruována v roce 2007.
Čakanovské vrstvy představují jemné pískovce, které jsou v horní části profilu překryty vrstvami bukovinského souvrství (říční písky a štěrky i barevné jíly). V jedné z částí asi 1,3 km dlouhého profilu je obnažena i hnědouhelná sloj (stáří asi 18 mil. let) dosahující max. mocnosti 0,65 m a vrstvy dacitových tufů. Tufy jsou produktem pozdější vulkanické činnosti v středním miocénu (13 mil. let), kdy došlo k průniku andezitového magmatu pod povrch. Jedná se o porfyrický pyroxenicko-amfibolický andezit s granáty a biotitem.
Před 17. hodinou odjíždíme autobusem do Fiľakova a o pár hodin později se scházíme s ostatními ve vestibulu internátu na zakončení Toulek. Řady prořídly, někteří účastníci už odjeli v průběhu dne.
Žádné komentáře:
Okomentovat