Předchozí článek Toulky po horách 2020 (V)
Ke kamennému vodopádu a na hrady Šomoška a Salgó
Ke kamennému vodopádu a na hrady Šomoška a Salgó
Autobusem v 6.25 hod. odjíždíme do Šiatorské Bukovinky a po zelené značce jdeme k pramenu Krúdy, pojmenovanému na počest Dr. Gabriela Krúdyho, někdejšího ředitele Novohradského muzea.
Od pramene stoupáme proti toku Bukovinského potoka ke Kamenném moři, které je výsledkem přirozeného zvětrávání bazaltu a gravitačního ukládání jeho úlomků na svahu:
Převážná část materiálu má původ v době ledové, ale částečně obsahuje i úlomky ze stavebního materiálu pro hrad stojící nad ním.
Jen o malý kousek výše se nachází nádherný Kamenný vodopád. Vznikl před 4 miliony let z bazaltové lávy, který ztuhla v kráteru bývalé sopky pod zemským povrchem. Pěti- až šestiboká sloupcová odlučnost se vytváří při pomalém chladnutí lávy, je typická pro bazalt, avšak v této ohnuté formě se řadí mezi evropské unikáty. Bazaltové sloupy byly odkryty při těžbě materiálu na stavbu hradu.
Další stoupání nás přivádí k hradu Šomoška (maďarsky Somoskői vár) stojícímu na strmé čedičové ostrožně přímo na hranicích Slovenska a Maďarska. Byl vybudován rodem Kačičovců, podobně jako většina hradů Novohradska.
První známá písemná zmínka pochází z roku 1323. Ve 14. století, během dlouhých tahanic o uherský trůn, se majitelé hradu přiklonili na stranu Matúše Čáka Trenčianského. Po jeho smrti však uherský král Karel Robert hrady Čákovým přívržencům odejmul a obdaroval jimi své věrné. Tak se Šomoška dostala v roce 1323 do majetku Tomáše Szeczényiho a stala se rušným centrem Novohradska. V 15. století obsadili husité nedaleký hrad Salgó a hrady mezi sebou dlouho bojovaly. Do doby, než byli husité vyhnáni. V roce 1455 hrad opět změnil majitele. Opevnění poměrně malého hradu trojúhelníkovitého půdorysu však s rozvojem palných zbraní přestávalo vyhovovat, a tak byla přistavěna mohutná dělová bašta, severní podkovovitá bašta a další bašta u vstupu do hradu.
V 16. století se blížila další hrozba – Turci. Ti po dobytí Budína v roce 1541 přitáhli i do Novohradska a Šomoška se ocitla přímo na frontové linii. Zradou Turci dobyli nejvýznamnější hrad Novohradska – Fiľakovo a následně lstí obsadili blízký hrad Salgó. Šomoška byla opětovně opravena a dále opevněna – přibyl velký bastión s polygonální dělostřeleckou plošinou. Klid na hradě však netrval dlouho. Uhry začaly být v následujícím 17. století zmítány stavovskými povstáními, která silně poznamenaly nejen Šomošku. A klid nebyl na hradě ani počátkem 18. století – v roce 1703 se jej zmocnili kuruci Františka II. Rákocziho. Roku 1709 byli vytlačeni a Šomoška jen tak tak unikla nařízené demolici. Přesto začal hrad postupně chátrat a v roce 1826 byl po požáru zčásti zdemolován. Záchrany, byť částečné, se dočkal až v roce 1972, kdy začala být ruina hradu konzervována a opravována.
Poté, co jsme důkladně propátrali celou zříceninu, pokračujeme v cestě do Maďarska. Hned pod hradem se krátce zastavujeme u Památníku třinácti mučedníků z Aradu, sochařského díla Istvána Szabó ml.
Mučedníky z Aradu je nazýváno třináct maďarských důstojníků (12 generálů a jeden plukovník), kteří byli popraveni v Aradu (městě nacházajícím se dnes v Rumunsku) po porážce protihabsburské revoluce z roku 1848. Byli postaveni před soud, 26. září 1848 odsouzeni k trestu smrti a 6. října 1849 popraveni čtyři zastřelením, ostatní oběšením.
Procházíme obcí Somoskö a po červeně značené trasy míříme k hradu Salgó. Turistické značení je v Maďarsku odlišné. Pokud si myslíte, že značka s červeným křížem na bílém podkladě vás přivede k nemocnici anebo alespoň k stanovišti s první pomocí, jste na omylu! Je to jedna z běžných maďarských turistických značek. Kromě nám známé pásové značky totiž používajú Maďaři symboly: kříž, čtverec, kruh a trojúhelník, a to v barvách piros P (červená), kék K (modrá), zöld Z (zelená) a sárga S (žlutá). Tato písmena a symboly potom jednoznačně určují značení na mapách, kde se pro vyznačení trasy používá jednotná barva. V terénu se při změně směru bílý podkladový čtverec změní na pětiúhelník ve tvare šipky, která svým sklonem vyjadřuje následující stoupání nebo klesání.
Salgó vár neboli Zářící či Jasný hrad se zvedá na 625 metrů vysokém bazaltovém skalisku jižně od hranice se Slovenskem a hradu Šomoška. Někteří autoři kladou jeho výstavbu do rozmezí let 1291–1313, jiní datují vznik hradu někdy těsně po roce 1242, tedy ihned po skončení tatarských vpádů. Spolehlivé historické prameny však neexistují, první známá písemná zmínka pochází až z roku 1341, kdy je Salgo vár připomínán jako Castrum Salgov.
Hrad dal postavit Simon z rodu Kačičů. Jeho celková výstavba se dokončila v čase rodu Szapolyaiů, v 15. století. Během své existence vystřídal hrad řadu majitelů. Na poměrně dlouhou dobu byl majetkem Matúše Čáka Trenčianského, který kontroloval prakticky celé Horní Uhry. Po jeho smrti se stal královským majetkem. V roce 1457 hrad dobyli husité, vytlačeni v roce 1460 vojsky Matyáše Korvína. O století později, v září 1554 – po dobytí Fiľakovského hradu a Šomošky – se hradu lstí zmocnila turecká vojska bega Kara Hamzy. Pod hrad Turci vytáhli velký kmen stromu, který zamaskovali jako kanón a hradní posádka se vzdala bez boje...
Dnes se zachovaly jen jeho ruiny a zrekonstruována věž, do níž se vstupuje dřevěnými schody, odkud se návštěvníkům naskýtá jedinečný výhled na okolí:
Při někdejší hradní bráně je na bazaltových sloupech od roku 1923 umístěna pamětní tabule z bílého mramoru na počet slavného maďarského básníka Sándora Petőfiho (1823–1849), který hrad navštívil 11. června 1845:
První se jmenuje Kis bánya neboli Malý lom,...
... druhý je Közép-bánya, česky Střední lom. Patří k nejstarším lomům tady na planině Medveš. Otevřen byl koncem 19. století a těžilo se v něm do 70. let minulého století. Dnes je zde klid, ale uprostřed 20. století se tu ozývaly výbuchy trhavin a hluk způsobovaný čerpadly, těžními vozíky a kameníky. Ještě předtím, v době ruční těžby se hornina od lomové stěny oddělovala pomocí klínů vkládaných do puklin. Odlomené bloky se potom polévaly vodou a kameníci sledovali průběh drobných puklin. Na těchto místech probíhalo vysychání pomaleji a tak se využívala na rozvolnění horniny. Obrubníky a dlažební kostky se ukládaly do tvaru jehlanu, ale na různé účely se využily i bloky nepravidelného tvaru. Dávalo se pozor, aby výrobky nebyly vystaveny silnému slunečnímu záření, které by zhoršilo jejich kvalitu. Surovina nevhodná ke zpracování se úzkokolejkou odvážela k drtiči, kde se drtila na štěrk.
Jezero se v lomu vytvořilo na základě přírodních procesů a činnosti člověka. V podloží bazaltu jsou uloženy mořské i suchozemské usazeniny staré 19 až 20 milionů let, které jsou špatně propustné. V minulosti se plánovalo odvádět vodu ze stále se prohlubujícího těžebního prostoru do vytěženého uhelného dolu pod bazaltovým příkrovem, ale tento plán se nakonec neuskutečnil.
Třetí lom je Margit bánya...
... a poslední v řadě je Nagy bánya, česky Velký lom. S údivem si prohlížíme úžasnou ukázku geologické stavby planiny Medveš:
Ve spodní části je odkrytý asi 18 milionů let starý šedozelený písek, který je nadložím III. uhelné sloje uhlonosného souvrství. Nad pískem leží bazaltové vulkanické horniny, které jsou o téměř 15 milionů let mladší. Bazaltový vrstevný sled začíná ve spodní části tufem (práškovitá hornina s úlomky bazaltu), nad nímž je napadaný tzv. krystalový tuf obsahující 5 až 15 mm velké dokonalé krystaly olivínu a pyroxenu. V jeho nadloží se nachází lávový proud, naspodu s pórovitou a výše celistvou lávou. Její větší část už byla odtěžena. Vrstevnatost, rozvolněnost a pórovitost celého souboru nasvědčuje, že vulkanický proces probíhal v mělkovodní prostředí.
Pozvolným klesáním se dostáváme na červeně značenou cestu, po které jsme šli dopoledne, se zalíbením se díváme na hrad Šomoška...
... a zastavujeme se u jednoho z prvních domů. Je v něm hospůdka s venkovním posezením pod stromy a výhledem na hrad. Máme dohromady 1400 forintů, což je přesně na tři piva.
Znovu stoupáme k hradu a po zelené značce, tedy stejnou cestou jako ráno, se vracíme do Šiatorské Bukovinky.
Další stoupání nás přivádí k hradu Šomoška (maďarsky Somoskői vár) stojícímu na strmé čedičové ostrožně přímo na hranicích Slovenska a Maďarska. Byl vybudován rodem Kačičovců, podobně jako většina hradů Novohradska.
Procházíme obcí Somoskö a po červeně značené trasy míříme k hradu Salgó. Turistické značení je v Maďarsku odlišné. Pokud si myslíte, že značka s červeným křížem na bílém podkladě vás přivede k nemocnici anebo alespoň k stanovišti s první pomocí, jste na omylu! Je to jedna z běžných maďarských turistických značek. Kromě nám známé pásové značky totiž používajú Maďaři symboly: kříž, čtverec, kruh a trojúhelník, a to v barvách piros P (červená), kék K (modrá), zöld Z (zelená) a sárga S (žlutá). Tato písmena a symboly potom jednoznačně určují značení na mapách, kde se pro vyznačení trasy používá jednotná barva. V terénu se při změně směru bílý podkladový čtverec změní na pětiúhelník ve tvare šipky, která svým sklonem vyjadřuje následující stoupání nebo klesání.
Salgó vár neboli Zářící či Jasný hrad se zvedá na 625 metrů vysokém bazaltovém skalisku jižně od hranice se Slovenskem a hradu Šomoška. Někteří autoři kladou jeho výstavbu do rozmezí let 1291–1313, jiní datují vznik hradu někdy těsně po roce 1242, tedy ihned po skončení tatarských vpádů. Spolehlivé historické prameny však neexistují, první známá písemná zmínka pochází až z roku 1341, kdy je Salgo vár připomínán jako Castrum Salgov.
Hrad dal postavit Simon z rodu Kačičů. Jeho celková výstavba se dokončila v čase rodu Szapolyaiů, v 15. století. Během své existence vystřídal hrad řadu majitelů. Na poměrně dlouhou dobu byl majetkem Matúše Čáka Trenčianského, který kontroloval prakticky celé Horní Uhry. Po jeho smrti se stal královským majetkem. V roce 1457 hrad dobyli husité, vytlačeni v roce 1460 vojsky Matyáše Korvína. O století později, v září 1554 – po dobytí Fiľakovského hradu a Šomošky – se hradu lstí zmocnila turecká vojska bega Kara Hamzy. Pod hrad Turci vytáhli velký kmen stromu, který zamaskovali jako kanón a hradní posádka se vzdala bez boje...
Dnes se zachovaly jen jeho ruiny a zrekonstruována věž, do níž se vstupuje dřevěnými schody, odkud se návštěvníkům naskýtá jedinečný výhled na okolí:
Boszorkány kö (576 m), Kámen bosorek (česky čarodějnic) je mohutná čedičová skála vzdálená asi 600 metrů od hradu Salgó. Stáří sopečné horniny je asi 5 milionů let a jednalo se kdysi o vedlejší puklinový kráter vulkánu Salgó. Vulkán střídavě chrlil pyroklastika a lávu, která pak utuhla a na rozdíl od pyroklastického materiálu odolala erozním vlivům a dodnes se dochovala jako skalní hřeben.
Místní pověst říká, že plochý vrchol útesu sloužil jako taneční parket čarodějnicím. Nádherný výhled je na hrad Salgó, který je z tohoto místa nejčastěji fotografován:
Dále vidíme hluboko pod námi položené město Salgótarján, spoustu vrcholků rozlehlého sopečného pohoří Cserhát, nejvyšší maďarské pohoří Mátra, mohutný Karanč (725 m) a vulkán Medves (659 m).
Kdybychom nehledali kešku, neobcházeli bychom celou skálu kolem dokola a připravili se tak o další zajímavé záběry:
Vracíme se na rozcestí a po zelené značce pokračujeme do obce Salgobanya. Na křižovatce tvaru T odbočujeme doleva a šlapeme po silnici do kopce. U křížku odbočujeme vpravo na lesní cestu, která nás přivádí na zelenou turistickou značku a s ní se dostáváme do několika čedičových lomů:
Třetí lom je Margit bánya...
... a poslední v řadě je Nagy bánya, česky Velký lom. S údivem si prohlížíme úžasnou ukázku geologické stavby planiny Medveš: 
Ve spodní části je odkrytý asi 18 milionů let starý šedozelený písek, který je nadložím III. uhelné sloje uhlonosného souvrství. Nad pískem leží bazaltové vulkanické horniny, které jsou o téměř 15 milionů let mladší. Bazaltový vrstevný sled začíná ve spodní části tufem (práškovitá hornina s úlomky bazaltu), nad nímž je napadaný tzv. krystalový tuf obsahující 5 až 15 mm velké dokonalé krystaly olivínu a pyroxenu. V jeho nadloží se nachází lávový proud, naspodu s pórovitou a výše celistvou lávou. Její větší část už byla odtěžena. Vrstevnatost, rozvolněnost a pórovitost celého souboru nasvědčuje, že vulkanický proces probíhal v mělkovodní prostředí.Pozvolným klesáním se dostáváme na červeně značenou cestu, po které jsme šli dopoledne, se zalíbením se díváme na hrad Šomoška...
Znovu stoupáme k hradu a po zelené značce, tedy stejnou cestou jako ráno, se vracíme do Šiatorské Bukovinky.
Následuje článek Toulky po horách 2020 (VII)
Žádné komentáře:
Okomentovat