Toulky po horách 2020 (V)

Předchozí článek Toulky po horách 2020 (IV)
Po stopách sopečné činnosti v Cerové vrchovině

Stejně jako včera odjíždíme v 7.30 hod. linkovým autobusem do Šurice, odkud prudce stoupáme po neznačené cestě na přírodní památku Soví hrad. Impozantní přírodní výtvor představuje 84 metrů vysoké bradlo tvořené tufovou výplní.
Na vrcholu byla vybudovaná středověká strážní pevnost. Pocházejí odtud ale také archeologické nálezy z eneolitu, neolitu a mladší doby bronzové. V okolí roste vzácná teplomilná flóra s mnoha chráněnými druhy.

Výhled ze Sovího hradu

Po stejné trase sestupujeme dolů a snažíme se najít neznačenou cestu, která by nás přivedla na zelenou značku.

Pohled zpátky na Soví hrad

Nezadařilo se, a tak jdeme kolejemi vyjetými v lánu obilí, na konci prudce stoupáme do svahu – a záhy jsme na zelené značce, sice trochu severněji, než jsme původně zamýšleli, ale to ničemu nevadí. Z původních 250 metrů postupně stoupáme do 570 m,opět je azuro a sluníčko se činí. Dostáváme se na rozcestí Pohanský hrad (560 m) a po červené turistické značce pokračujeme na vlastní Pohanský hrad, výraznou čedičovou plošinu prohlášenou v roce 1958 za národní přírodní rezervaci. Její strategické polohy si byli vědomi už naší předci, což dokázaly objevy archeologa Nyára v roce 1871, jenž tady nalezl zbytky kostí a nářadí. Tím potvrdil osídlení již v raných dějinách a existenci opevněného výšinného sídliště. Lokalita však byla osídlena již pravěkým člověkem, jenž osídlil i některé z jeskyní, které vznikly svahovými posuvy. Tyto puklinové jeskyně se nacházejí na úbočích a běžný turista je při své letmé návštěvě nenalezne. Celkem je tady registrováno neuvěřitelných 31 bazaltových jeskyní, nejdelší z nich je Stlpová o délce 182 metrů.

Pohanský hrad nejsou ale skaliska a rozrušená kamenná moře. Naopak, má podobu rozsáhlé, asi sedmdesátihektarové plošiny porostlé loukami, křovinami, roztroušenými buky a duby, ale také planými ovocnými stromy. Výhledy poskytuje jen několik vyhlídek na jižním okraji vrcholové plošiny:

Klesáme do sedla Garád, pak do sedla Pod Monicou a stále dolů k památníku SNP. V osadě Obručná byla ubytovaná část příslušníků partyzánské jednotky Nógrádi. Obyvatelé osady a okolních obcí zásobovali partyzány potravinami a několik mužů z osady se k nim přidalo. Dne 25. prosince 1944 partyzáni zastřelili německou hlídku, proto už o dva dny později fašistické jednotky přepadly Radzovce i osadu Obručná, zastřelily 17 partyzánů (mezi nimi i velitele), z toho šest obyvatel obce včetně dvouleté Marienky a osadu vyrabovaly.

Přicházíme do Obručné, osady založené v roce 1914 slovenskými dřevorubci, kteří dřevo sváželi úzkorozchodnou železnicí do nedaleké obce Radzovce. Chováme malou naději, že by tu mohla být hospůdka, ale zůstalo jen u zbožného přání...
Postupně nastoupáme dvě stě výškových metrů a když vyjdeme z lesa a vidíme vpravo mezi stromy vykukující rozhlednu Mačacia, odbočujeme k ní neznačenou cestou.

Rozhledna je nevysoká dřevěná stavba, která připomíná trochu větší myslivecký posed. Však i na její vyhlídkový ochoz ve výšce kolem osmi metrů vedou dřevěné žebříky. Zato výhled na hrady Šomoška a v zákrytu za ním maďarský Šalgo vár je nádherný:

Vracíme se na červenou značku, ale hned vzápětí z ní odbočujeme doprava na naučnosu stezku procházející lomem Mačacia, maďarsky Volt Macskalyuk-bánya. Byl otevřen v roce 1880 Adolfem Jansenem, těžený bazalt se využíval na výrobu dlažebních kostek. Od roku 1897 zde těžila společnost Rimamuránsko-šalgótarjánska a od roku 1925 Somosköi Bazaltbánya. Začátkem 30. let 20. století se majitelem stal Gejza Krepuska a lom dosáhl největšího rozmachu, kdy v něm pracovalo až 1 500 lidí. Vznikla tu hornická osada se 48 domy, třemi noclehárnami, školou, kancelářemi, obchodem a budovou finanční stráže. Vyrobené dlažební kostky se dopravovaly 8,8 km dlouhou úzkorozchodnou železnicí do zpracovatelského závodu v Maďarsku. Provoz zajišťovaly čtyři parní lokomotivy a asi 80 vagónů. S útlumem těžby po druhé světové válce zanikla i osada zaniká a dnes z ní zůstaly jen torza původních budov zarůstající hustou vegetací.

Lom Mačacia se zakousl do masívu starého vulkánu Medveš. Dodnes jsou v lomu dobře patrné jednotlivé lávové vrstvy, které vznikly v závěrečné fázi sopečné činnosti tohoto vulkánu, jenž spolu s ostatními sousedy formoval sopečný pás Cerové vrchoviny. K vidění je sloupcová, desková, kulová i krychlová odlučnost bazaltu:

Po podrobném prozkoumání lomu díky infotabulím naučné stezky Kameňolom Mačacia pokračujeme po červené turistické značce do Šiatorské Bukovinky a z bujnosti pokračujeme po silnici až k autobusové zastávce u obecního úřadu.

Šikmo naproti je velký zatopený lomu, bohužel oplocený a skrytý vegetací. U silnice stojí budova někdejší ubytovny, dnes obydlena romskou komunitou.

Na 20. hodinu Pepa zamluvil posezení u jednoho z fiľakovských vinařů. Sešlo se nás deset zájemců, sedíme v přístřešku před sklípkem, degustujeme několik vzorků a posloucháme výklad o víně a zdejších bývalých vinohradech, o vinařích a jejich vinných sklípcích vytesaných do pískovcové skály.

V průběhu 18. a 19. století měly všechny fiľakovské zámožné rodiny vlastní vinohrady a sklepy. Klimatické podmínky ve Fiľakově však nepřály dobré úrodě každý rok. Často sa stávalo, že hrozny nestihly dozrát na žádanou cukernatost. Pověsti o kyselém fiľakovském víně se dostaly do povědomí lidí v širokém okolí. Slavný maďarský básnik Petőfi tvrdil, že kdyby Turci museli ve Fiľakově pít takové kyselé víno jako on dostal v místní krčmě, určitě by odtud odtáhli o několik roků dříve. Velký zlom způsobila fiľakovskému vinařství mšička révokaz, dříve chybně označovaná jako fyloxéra, která se v okolí Fiľakova objevila okolo roku 1890 a zničila téměř všechny vinohrady. Ve druhé polovině 20. století už zase vinařství ve Fiľakově žilo, byť pomalým a pokojným životem.

Zásadnější změnu přinesl listopad 1989. Vícero vinic nad městem v následujících dvaceti letech zaniklo, množstvo sklípků chátrá, některé už nenávratně zanikly. Postupně také nastala generační výměna, která mnoho mladých do vinic a sklípků nepřinesla.
Začátek 21. století tedy patřil zejména snaze o zachování a záchranu toho, co ještě zůstalo. V roce 2016 vzniklo z iniciatívy několika vinařů občanské sdružení Pivničný rad, které si klade za cíl oživit tradíci vinařství, zachránit a zpřístupnit vinné sklepy, zviditelnit a zvýraznit tuto nevšední lokalitu ve městě, prezentovat ji a využít pro rozvoj turistiky a cestovního ruchu.

Následuje článek Toulky po horách 2020 (VI)