Toulky po horách 2020 (III)

Předchozí článek Toulky po horách 2020 (II)
Po červeně značené Cestě Márie Széchy, která po celé délce 64 km sleduje starou historickou vojenskou cestu spojující Fiľakovský hrad s Muránským a nese jméno své budovatelky

Stejně jako včera vyrážíme od železniční zastávky Fiľakovo, ale tentokrát po červené značce. Hned po pár desítkách metrů míjíme jednu ze zdejších zajímavostí – takzvaný Einmannbunker. Celkem jsou ve Fiľakovu čtyři: dva se nacházejí v areálu firmy Dometic (EMB 2 je viditelný u plotu, EMB 4 vidět není), EMB 1 je u jedné ze vstupních bran a EMB 3 je zabudovaný ve zdi.

Einmannbunker (původně oficiálně Luftschutz-Splitterschutzzelle) je vžitý název pro prefabrikovaný pevnostní objekt německého původu z období druhé světové války. Jedná se o nevelkou typizovanou železobetonovou stavbu zvonového tvaru určenou ke strážním a pozorovacím účelům. I když název tak napovídá, nejednalo se vždy o objekty určené pro jednočlennou osádku. Ta mohla dosahovat podle velikosti konkrétního objektu počtu až čtyř mužů. Jejich nejčastějším úkolem bylo strážení průmyslových areálů a dopravních uzlů vyklizených z důvodu nastávajícího náletu a pozorování situace při jeho průběhu za účelem jednodušší lokalizace míst dopadu nevybuchlých bomb.
Na okraji města se vpravo od silnice rozkládá židovský hřbitov. Na jeho zřízení dostali fiľakovští Židé povolení v roce 1820. 

Hřbitov je v nezvykle dobrém stavu – u vstupní brány se hned dozvíme proč:

Od brány vede k hrobům dlaždicemi vyložený chodník, náhrobní kameny pocházejí z různých období a mají převážně hebrejské nápisy:

Nejstarší náhrobky pocházejí pravděpodobně z druhé poloviny 19. století, jsou skromnější, horní část mají obloukovitou nebo uzavřenou tympanonem. V části, která je viditelně oddělená, se nacházejí náhrobní kameny obeliskové z 20. století.

Po silnici přicházíme do obce Bulhary, kde s radostí navštěvujeme prodejnu s „rozličným tovarom“. Kupujeme si lahvové pivo, ani nám nevadí, že není vychlazené, a v malém parčíku ho hned konzumujeme. Za obcí konečně opouštíme – po čtyřech kilometrech – asfalt a stoupáme lesem na rozcestí Velký Bučeň-zvážnica. Marně hledáme pokračování červeně značené cesty – do džungle se nám nechce, a tak pokračujeme oklikou po úzké asfaltce. Cesta je to o něco delší, dva a půl kilometru namísto tři čtvrtě, ale zato bez problémů.

Na vrcholu Velkého Bučně (514 m) prý stávala dřevěná strážní věž Fiľakovského hradu. Dnes se tu nachází radarové zařízení pro řízení letového provozu.
Vracíme se kousek po asfaltce a pak klesáme lesem k rozcestí Nad Čentou. Od něho pokračuje Cesta Márie Széchy téměř výhradně polní cestou podél lesa:

Asi po deseti kilometrech přicházíme na silnici, která nás přivádí do vsi Dúžava. Na okraji obce stojí evangelický kostel, jediný dochovaný dřevěný toleranční kostel na Slovensku. Na své dnešní místo byl přistěhován z obce Selce, kde se roku 1807 farníci rozhodli postavit si nový zděný kostel. Věřící v Dúžavě kostel koupili, rozebraný převezli a postavili; stavbu ještě doplnili malovaným stropem z roku 1747 z kostela v Klenovci.

K nádraží v Rimavské Sobotě nám zbývá ještě dalších deset kilometrů... Víceméně po asfaltu a na sluníčku, které je dnes nemilosrdně pálí, což nás přivádí k myšlence vrátit se na okraj vsi k autobusové zastávce a odjet do Fiľakova. Nutno podotknout, že pár statečnějších do Rimavské Soboty došlo.

Trasa 24 km

Zbývá ještě otázka: Kdo byla Mária Széchy a proč spojila mezihradní cestou právě Fiľakovský a Muránský hrad? Mária Széchy (*1610), nazývaná také Muránská Venuše, byla nejstarší dcerou Juraje Széchyho a Márie Drugethové, majitelů hradu Muráň. V roce 1622 jmenoval císař Ferdinand II. Juraje Széchyho svým tajným rádcem a posléze kapitánem severovýchodní části Uherska, byl županem Gemerské stolice a pánem hradů Muráň, Lupča, Balog a Vyšná Lindava. V létě 1625 se vydal do Trebišova a na cestě byl zavražděn vlastním zbrojnošem. Důvod vraždy nebyl objasněný. Mária se 30. května 1627 v Jelšavě provdala za Štefana Bethlena, který po dlouhé chorobě zemřel. Měla dvaadvacet let, když se provdala podruhé a stala se manželkou sedmihradského šlechtice Štefana Kuna. Mária byla krásná, měla ráda poezii, byla dobrou jezdkyní a na rozdíl od svého muže byla vzdělaná a inteligentní. Kun se s její osobností nemohl vyrovnat. Po třech letech manželství se s ním Mária nechala rozvést. Byla to záležitost v té době zcela mimořádná, nicméně Máriino protestantské vyznání rozvody umožňovalo.

Po rozvodu žila Mária Széchy na Muránském hradě se svojí mladší sestrou Evou a jejím manželem Jurajem Illesházyim. Mária byla přívrženkyní krále, Eva s manželem naopak fandili stavovskému povstání Juraje I. Rákocziho. V té době se Mária začala stále častěji stýkat s Františkem Vesselényim, kapitánem Fiľakovského hradu, a připravili spolu plán na získání Muránského hradu. Jednoho večera se měl František tajně dostat do Máriina pokoje. Plán však byl vyzrazen, na Vesselényiho čekali vojáci, zajali ho a i se společníky uvěznili. V květnu 1644 zemřela Vesselényiho manželka Žofia Bosniaková a v srpnu byli František a Mária v Muráni oddáni. Vesselényi se stal pánem hradů Muráň, Ľupča a Balog, zakrátko byl povýšen do baronského stavu a v roce 1655 se stal uherským palatinem, což byla druhá nejvýznamnější osoba po králi, takže Muránská Venuše byla v Uhersku první ženou po královně.

V roce 1657 se vlády v Uhersku ujal Leopold I., jenž omezováním výsad pobouřil šlechtu proti sobě. Vesselényi zorganizoval spiknutí, které však bylo prozrazeno a od veřejné popravy ho zachránila předčasná smrt v květnu 1667. Majetek Márie Széchy byl zkonfiskován a Mária byla uvězněna. Bylo s ní krutě zacházeno, byla zbavena všech práv. Zemřela 18. června 1679.

Tolik tedy historická fakta. Proč Mária nechala vybudovat cestu, která nese její jméno? Rozhodně ne proto, aby mohla jezdit za Františkem na Fiľakovský hrad. Často však navštěvovala Kyjatice, Babinec a Kraskovo, kde vlastnila rozsáhlé nemovitosti. Tam se zřejmě oba setkávali.

Následuje článek Toulky po horách 2020 (IV)