Dva kopce nedaleko Jičína

Už při plánování návratu z Krkonoš jsme si vytipovali dva kopce, na něž bychom si chtěli vyšlápnout

Ten první se jmenuje Brada a je jedním z vrchů Prachovské pahorkatiny, z čehož vyplývá, že se nachází v blízkosti Prachovských skal. Kde zaparkujeme auto? Mnu si bradu – asi ve vesnici Brada naproti penzionu Brada stojícímu pod vrchem Brada...

Vracíme se ke kostelu sv. Bartoloměje, kde je začátek naučné stezky o historii hradu Brada a jeho podhradí. Raně gotický venkovský bezvěžový kostel s polygonálním presbytářem pochází z počátku 14. století, má čtvercovou předsíň, která byla přistavěna v roce 1622:

Ve druhé polovině 18. století kostel doplnila opodál stojící barokní dřevěná hranolová zvonice s kamennými základy:

Z infotabule se dozvídáme, že obec a vrch Brada byly v červnu 1866 součástí obranné linie rakouské armády, jež podle původního plánu měla u Jičína svést rozhodující bitvu prusko-rakouské války. Na Bradech byla umístěna jedna dělostřelecké baterie, která svou palbou kryla 29. června 1866 pozdě odpoledne přístupovou cestu části pruské armády postupující od Turnova. Důsledkem této razantní obrany pak byla změna postupu pruských oddílů. Pěší oddíly pluků č. 30, 34 a prapor myslivců č. 18 bránil obrannou linii až do pozdního večera, kdy byl vydán zbytečně opožděný rozkaz k ústupu přes Jičín k pozdějšímu bojišti na Chlumu u Sadové. 

Památkou na prusko-rakouskou válku je na Bradech zdaleka viditelný dřevěný kříž, po jehož stranách stojí na podstavcích ve tvaru komolých jehlanů sochy apoštolů Petra a Pavla, patronů dne bitvy.

Svatého Petra představuje stařec s plnovousem ve splývavém plášti se zkříženýma rukama a s jílcem meče vyčnívajícím z pláště. Svatý Pavel, rovněž ve splývavém plášti, má ruce složeny na prsou, v pravé drží knihu a zároveň se opírá o meč.

Z hradu Brada jsou zachovány jen nepatrné zbytky zdiva a i ty jsou ukryty na svahu a musí se hledat. Z mírně zvlněného palouku se před námi otevírá pěkný výhled na Jičín, zatímco dozadu k lesu je prudký sráz a při jeho okraji, hned na začátku palouku, jsou zbytky zdiva hradu.

Založil jej okolo 13. století Načerad z rodu Hronoviců, který se po něm psal poprvé roku 1258. Nějaký čas byl hrad v královských rukách, později jej drželi Vartenberkové a když ho v roce 1500 Mikuláš Licek z Rýzmburka prodával Mikuláši Trčkovi z Lípy a na Veliši, uvádí se Brada již jako pustý hrad.

Vracíme se po naučné stezce pár desítek metrů zpátky, odbočujeme na lesní cestu doprava, pak ještě jednou doprava a stojíme před Rumcajsovou jeskyní:

Díváme se, jak mají loupežník Rumcajs, Manka a malý Cipísek z pohádky Václava Čtvrtka svůj domov zařízený a po modré turistické značce pokračujeme k rozcestníku Pod Přivýšinou (398 m). Přecházíme na zelenou značku, která nás po čtyřech stech metrů přivede na vrch Přivýšina (464 m):

Na vrcholu se nachází skalní Vyhlídka Václava Čtvrtka, poskytující opravdu grandiózní výhled:

Se zelenou turistickou značkou pokračujeme po zalesněném hřebínku s množstvím pískovcových skal a zpátky k autu se vracíme po modré značce širokou, pohodlnou, ale nezajímavou cestou:

Po obchvatu se vyhýbáme Jičínu a přes Šlikovu Ves míříme stoupající silnicí do obce Podhradí. Na vhodném místě necháváme auto a po žluté značce šlapeme na čedičový vrch Veliš (429 m). Stával zde hrad, prvně připomínaný roku 1316, kdy ho král Jan Lucemburský zastavil Půtovi z Frýdlantu. Roku 1327 přešla zástava na Vartenberky, kteří Veliš získali roku 1337 dědičně. Roku 1452 ho koupil Jiří z Poděbrad a v roce 1487 Mikuláš st. Trčka z Lípy. V roce 1500 byl hrad pozdně goticky přestavěn a dalších úprav se dočkal v polovině 16. století. Po bitvě na Bílé hoře připadl jako konfiskát Albrechtovi z Valdštejna, který zde chtěl založit klášter. Během třicetileté války byl hrad neúspěšně obléhán Švédy. Pro jeho nesporné vojenské kvality ho císař nechal roku 1658 pobořit. Poslední náznaky kdysi významného sídla tvoří zbytky palácové zdi, polozasypaná studna a příkop. 

Zřícenina byla kromě rozebírání na stavební práce zvláště v 18. století těžce postižena hlubokými lomy, které úbočí kopce doslova rozkrájely. 

Roku 1879 došlo k ukončení těžby z důvodu zachování významného trigonometrického bodu – zděného observačního sloupu, který má status technické kulturní památky.

Místo je s velkou dávkou opatrnosti volně přístupné a nabízí krásný kruhový rozhled do všech stran – na Jičínsko, Český ráj, Kozákovský hřbet a Krkonoše.

Vracíme se do vsi a pokračujeme po žluté turistické značce k nedaleké barokní Loretě z roku 1694. Je jedním z několika sakrálních děl zasazených do přírody, která na důkaz své zbožnosti vybudoval na svém panství František Josef Šlik (1656–1740), jenž se svou manželkou Marií Annou marně čekal na potomka a prosil o požehnání Boha a Pannu Marii. Přizval ke spolupráci významné architekty, ale dnes již výsledek jejich díla není tolik patrný. V lesích Velišského hřbetu tak vznikly čtyři kaple, k nimž vedou již téměř zaniklé aleje a lesní průseky, kudy chodívala procesí. Loreta je vlastně kopií Svaté chýše, údajného domu Panny Marie, který byl podle legendy přenesen z Nazaretu do Itálie.

Obdélníková kamenná kaple je dílem Jeana Baptisty Matheye (1630–1696), slavného architekta a malíře francouzského původu, jenž byl například autorem projektu zámku v Praze-Tróji. Celá stavba je provedena z kvádrů, neomítaná. Jednotlivá průčelí jsou členěna toskánskými pilastry, po šesti na severní a jižní straně, po čtyřech na stranách východní a západní. Reprezentační průčelí je západní, je na něm alianční znak – vlevo (heraldicky ovšem vpravo) erb Šliků a vedle erb Kinských. První manželkou Františka Josefa Šlika totiž byla hraběnka Sylvie Kateřina Kinská (†1713), druhou se stala Marie Anna Josefa Krakovská z Kolowrat (†1771).

V jižním průčelí jsou dva vstupy s pravoúhlým mělce profilovaným ostěním. V portálech jsou železným plechem pobité barokní dveře se soudobým kováním. Střecha je plochá z kamenných desek a plechu, na římse je lisénami členěná vysoká atika s kamennými vázami. Kaple je otevřena jen několikrát do roka, většinou na bohoslužby.

*  *  *

Vracíme se k autu a odjíždíme směrem k obci Veliš. Ještě než přijedeme k prvním domkům, zastavujeme před místním hřbitovem, u něhož stojí hrobka rodu Šliků. Je dílem architekta a dlouholetého ředitele Státní průmyslové školy sochařské a keramické v Hořicích Václava Weinzettla a je na ní latinský nápis VERA DEO ACCEPTOS NOS FACIT ESSE FIDES (Bohem přijatými se stáváme opravdovou vírou). V letech 1925–1926 ji nechal vystavět Jindřich Šlik a mimo jiné ukrývala lebku Jáchyma Ondřeje Šlika, jednoho z 27 popravených na pražském Staroměstském náměstí 21. června 1621 (loni tedy uplynulo od popravy 400 let). 

Tehdy právě Jáchym Ondřej Šlik jako první vstoupil na dřevěné lešení potažené černým suknem, kde byl sťat a poté mu popravčí Jan Mydlář uťal i jeho pravici. Po popravě kat pověsil hlavu hraběte s utnutou rukou na Staroměstskou mosteckou věž. Vydržela tam jedenáct měsíců, poté byla na přímluvu vdovy pohřbena k tělu v kostele u sv. Salvátora v Praze. O deset let později hrobku vyplenili Sasové a Šlikovo tělo se podělo bůhvíkam. Zůstala jen lebka, kterou měl od té doby v držení vždy nejstarší člen rodu. V roce 1926 spočinula v rodinné hrobce ve Veliši, ale v 90. letech 20. století se ji zmocnili zloději vykrádající památky. Naštěstí je policie dopadla a lebka se vrátila do rukou Šliků, kteří ji umístili do kaple na zámku v Jičíněvsi.

*  *  * 

Další zastávku si děláme asi půl kilometru za obcí Veliš. Auto necháváme na odbočce na pole a jdeme k novodobému kamennému kříži vzdálenému dalších pět set metrů. Stojí na místě bývalého popraviště, západně od obce Staré Místo. 

Jedná se o novodobou skulpturu, která byla pravděpodobně motivována starými smírčími kříži. Vytvořil ji Aleš John ze žlutého pískovce a slavnostně byla vztyčena 14. září 1999. Na každé straně kříže se mezi břevny nachází letopočet. Jeden připomíná událost z 9. srpna 1629. Tehdy rozvášněný dav sedláků-nekatolíků z Rovenska, kteří bojovali za svou víru, v obci Libuň napadll vidlemi římskokatolického kněze a kazatele Matěje Burnatia (*1584). Při útěku z fary byl raněn vidlemi do zad a ještě pro jistotu zastřelen. Druhý letopocet 1728 se vztahuje k popravě češovského myslivce-evangelíka Tomáše Svobody v Kopidlně dne 4. června za držení a čtení zakázaných knih a za zpochybňování zázraků právě svatořečeného Jana Nepomuckého.