Krkonoše z polské strany
Odjíždíme do Szklarske Poręby, česky Sklářské Poruby, turistického střediska na polském rozhraní Jizerských hor a Krkonoš s necelými šest tisíci obyvatel. Našli jsme parkoviště poměrně blízko dolní stanice lanovky, kterou se necháme vyvézt na vrch Szrenica. Za 46 zlotých, které jsme si na hranicích vyměnili v kurzu 1:5, si kupujeme jízdenku a máme asi čtvrthodinky do spuštění.
V roce 1962 byla uvedena do provozu jednosedačková lanovka, přestavěná počátkem 90. let na dvousedačkovou. Současně byla postavena nová dolní stanice, zkrácen druhý úsek a vybudována nová horní stanice. Po rekonstrukci byla uvedena do provozu 21. prosince 1993. V současné době je ve vlastnictví polsko-rakouské společnosti Sudety Lift, kterou založily polská společnost Sudety II a rakouská společnost Arlberger Bergbahnen AG.
Lanovka má dva úseky – Szrenica I a Szrenica II. Délka prvního úseku je 1417 m, dolní stanice je ve výšce 711 a mezistanice v 885 m n. m. Trasa vede lesem a kříží pár potoků, několikrát je ze sedačky vidět sjezdovka Puchatek. Úsek končí v mezistanici, která se nachází na hranici národního parku, na křižovatce několika lyžařských tras a zelené turistické stezky. Tady se platí za vstup do Krkonošského národního parku osm eur (senioři polovic). Přesedáme na druhý úsek dlouhý 1341 m. Mezistanice leží v 885 a horní stanice v 1310 m n. m. Původně se nacházela pod přístřeškem ve Szrenici, od rekonstrukce je u Szrenické Skaly. Přepravní kapacita činí v obou případech 1436 osob za hodinu.
Na internetu se lze dočíst, že 2. ledna 1994 – tedy pár dní po uvedení zrekonstruované lanovky do provozu – došlo v 10:15 hod. k poruše brzdového systému v horní části, následkem čehož došlo k nekontrolovanému stažení tažného lana a dvoumístné sedačky začaly sjíždět zpět po svahu. Vyděšení cestující vyskakovali ze sedadel. Záchranná akce Dobrovolné horské služby a policie probíhala za ztížených povětrnostních podmínek. V nemocnici v Jelení Hoře bylo asistováno 15 lidem, z nichž 6 si vyžádalo delší hospitalizaci. Okresní soud v Jelení Hoře v roce 1999 shledal, že inspektor železniční technické kontroly nesplnil své povinnosti, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na jeden rok a šest měsíců s podmíněným odkladem na dva roky a k pokutě 1 500 zlotých.
K
chatě Szrenica (1362 m) zbývá dojít asi čtyři sta metrů po černě značené cestě. První útulna zde byla postavena v letech 1921–1922 poté, co československé úřady neprodloužily licenci Franzi Endlerovi, majiteli nedaleké útulny Endlerbaude (dnešní Vosecká bouda). Stavba je převážně dřevěná, navrhli ji bratři Albertové, architekti z Jelení Hory. Do roku 1945 se jmenovala Reifträgerbaude, i když se sporadicky objevoval i název Deutschböhmerhaus:
V roce 1951 se stala zařízením PTTK (Polskie Towarzystwo Turystyczno-Krajoznawcze, Polské turistické a vyhlídkové společnosti), roce 1967 byla pro špatný technický stav uzavřena. V lednu 1972 zničil požár 70 % střechy a obnova, která začala v následujícím roce, trvala až do roku 1991! V roce 1992 ruinu koupili soukromí majitelé – rodina Kłopotowských. 19. prosince toho roku, v den 70. výročí jejího zpřístupnění, se uskutečnilo slavnostní znovuotevření.
Po krátkém občerstvení se jdeme pokochat krásným výhledem do Polska i do Čech a po pár stech metrech černě značené trasy přicházíme na Cestu česko-polského přátelství. Červeně značená hřebenovka mnohokrát na svých 28 kilometrech protíná nebo kopíruje česko-polskou hranici a jelikož vede po nejvyšších vrcholcích Krkonoš, nabízí spoustu výhledů a zajímavých míst.
Na naší túře je tím prvním skupina skalních útvarů Trzy Świnki, německy Sausteine, česky Svinské kameny. Skály se nacházejí na obou stranách státní hranice, jsou vysoké osm metrů a jsou tvořeny porfyrickou žulou s viditelnými velkými krémově zbarvenými krystaly živce:
Jen o pár minut později se zastavujeme u dalšího skalního útvaru. Svůj název Twarożnik (německy Quargsteine, Quarksteine, česky Tvarožník) dostal na památku výroby krkonošských sýrů. Ve vrcholové části se nachází plochý viklan, který tvoří dominantu skaliska. Velká skála vysoká 12,5 m stojí ve výšce cca 1320 m n. m. Nejsem tu poprvé, a tak není divu, že ještě více než skála mě zaujala liška, dokonce dvě lišky! Je tu lavička vyzývající turisty k odpočinku a posilnění a lišky si zřejmě zvykly, že občas se tu najde něco k snědku: Vyndavám si z batohu foťák a liška se hned jde podívat, jestli by v něm nebyla svačinka: Hřebenovka sice vede po hřebenu, nicméně vrcholy Sokolník (1384 m) a Violík, polsky Łabski Szczyt, tedy Labský štít (1472 m) o pár desítek metrů míjí. Je to především z důvodu ochrany přírody. Na svazích Violíku se rozprostírají suťová a kamenná moře, hlavním rysem vrcholových partií jsou však smilkové hole, v nižších polohách kleč. Před námi se tyčí hora Vysoká pláň, přičemž její nejvyšší bod tvoří skála Krakonošova kazatelna (1497 m)... ... ležící již na polském území stejně jako asi nejzajímavější a určitě nejnepřehlédnutelnější stavba na hřebenu Krkonoš. Tou je budova RTON Śnieżne Kotły (Radiowo-telewizyjny Ośrodek Nadawczy Śnieżne Kotły), Vysílače Sněžné jámy. Už v roce 1837, tedy v počátcích krkonošské turistiky, byla v těchto místech postavena budka s občerstvením a útulkem pro dvě osoby. V té době to byla první krkonošská stavba určená výhradně pro turistické účely. Po roce 1880 zbudovaný kamenný dům s restaurací pro padesát lidí už umožňoval nocleh 21 návštěvníkům. V letech 1896–1897 byl z iniciativy rodu Schaffgotschů postaven několikapatrový luxusní horský hotel Schneegrubenbaude s vyhlídkovou věží, 44 dvoulůžkovými pokoji a několika jídelnami. Za druhé světové války se stal rekreačním zařízením německé Luftwaffe. V roce 1950 zprovoznil polský PTTK v bývalém hotelu bufet s pouze několika lůžky, který sloužil do roku 1960, kdy byl na zbořeništi zdí bývalého hotelu zřízen provizorní televizní vysílač pro přenos signálu z olympijských her v Římě. Současnou podobu získala budova po přestavbách v letech 1960–1964 a 1974–1978. * * *
Za Krakonošovou kazatelnou je instalováno několik kamenných závětří se stoly a lavičkami, kde spolu s mnoha dalšími turisty poobědváme z vlastních zásob, než se půjdeme z vyhlídek kochat pohledy do Velké Sněžné jámy:
Śnieżne Kotły, německy Schneegruben, česky Sněžné jámy, se skládají ze dvou ledovcových cirků – Malé Sněžné jámy na západě a Velké Sněžné jámy na východě. Hloubka Malé je cca 300 m, výška skalních stěn až 100 m, dno leží v nadmořské výšce cca 1175 m. Hloubka Velké je cca 250 m, stěny vysoké 150 m jsou proříznuty sedmi stržemi, dno se nachází v nadmořské výšce cca 1245 m. Dole se mezi morénami nacházejí postglaciální jezera zvaná Śnieżne Stawki a několik močálů: Úchvatné pohled se nám naskýtají i z dalších vyhlídek, škoda jen, že sluníčko často zastíní mraky: Pokračujeme v cestě směrem na Wielki Szyszak (1509 m), čtvrtý nejvyšší vrchol Krkonoš a celých Sudet a druhý nejvyšší vrchol polských Krkonoš. Dřívější název tohoto vrcholu byl Wielki Koło, zatímco název Wielki Szyszak nesl sousední vrchol, nyní nazývaný Śmielec. Název byl změněn hned po válce při popisu německých kartografických map. Český název Vysoké Kolo a německý název Hohes Rad zůstaly nezměněny. Několik let po sjednocení německých zemí (v roce 1888) byla na vrcholu umístěna kamenná mohyla s písmenem W a sochou orla na počest pruského krále a prvního německého císaře Viléma I. Dnes je z něho ruina, o čemž se však nelze přesvědčit, neboť vrchol se nachází v I. zóně chráněného území KRNAP a není proto oficiálně přístupný. Po chodníku vyskládaném z velkých kamenů pokračujeme k rozcestníku Obniženie pod Smielcem, kde přecházíme na polskou modrou značku a serpentinami prudce klesáme k dalšímu rozcestníku, od něhož zase mírně stoupáme, tentokrát po zelené značce. Úzká stezka vede zpočátku mrtvým lesem a později kosodřevinou, traverzuje severní svahy hlavního hřebenu Krkonoš a umožňuje nám nádherné výhledy do Velké Sněžné jámy. Podmínky pro fotografování však nejsou příznivé, sluníčko se schovalo za mraky a stěny kotle jsou příliš tmavé.
Klesáme k ledovcovým jezírkům Śnieżne Stawki ležícím na dně Sněžných jam. Má jich být celkem osm, dvě největší jsou Północny a Południowy Śnieżny Stawek, zbývajících šest je uváděno jako vysychající, případně jsou dvě z nich uváděna jako stálá.
Cesta kolem jezírek je náročná, velké i menší kameny jsou nakupeny přes sebe, je třeba dávat bedlivý pozor, kam člověk šlape. Cesta klesá asi o padesát výškových metrů, na čas se narovnává a pak zase začíná mírně stoupat. K rozcestí Mokre Rozdroże opět klesáme, míjíme schronisko Pod Łabskim Szczytem a po cestě zvané Mokra Droga zase stoupáme. Prostě pořád nahoru a dolů, a tak jsme rádi, že přicházíme opět ke Svinským kamenům, odkud nás čeká už jen klesání... Zelená značka jde necelých dvě stě metrů společně s červenou, pak odbočuje doprava a traverzuje svah pod chatou Szrenica. Míjíme Szrenickou Skalu, u níž jsme dopoledne vystupovali z lanovky, a krátce se zastavujeme u dalších skal, podle jejich charakteristického tvaru zvaných Końskie Łby, německy Pferdekopfsteine, česky Koňské hlavy.
Za stálého klesání míjíme chatu Hala Szrenicka, kde přecházíme na červenou turistickou značku a dál vytrvale klesáme. Zdá se to nekonečné, ale dočkáme se – před námi je chata Kamieńczyk (846 m) a pár metrů od ní vyhlídka na vodopád Kamieńczyk, nejvyšší v polských Sudetech:
Voda stejnojmenného potoka padá ve třech kaskádách z výšky 27 m a vlévá se do soutěsky se stěnami vysokými až 35 metrů. K vodopádu se váže legenda, že vodu tvoří slzy sedmi rusalek oplakávajících jednu z nich, Łabudku, která zemřela v propasti při hledání svého milovaného Kamieńczyka Bronisze. Opakovaně byla svými sestrami varována, aby se držela dál od smrtelníka; ta mu však svěřila své klenoty, které měla prodat a takto získané peníze použít na léčbu nemocné matky. Když se ženich nevrátil, rozhodla se ho najít. Odešla ze svého domova pod vrchol Labského štítu, odkud opatrně scházela dolů. Najednou se jí naskytl hrůzný pohled na tělo jejího milovaného, který spadl ze skály. Rusalka plna dojetí uklouzla a spadla do propasti nedaleko něho. V chatě Kamieńczyk se zastavujeme na kafíčko. Čas už sice značně pokročil, takže ze Szklarske Poręby budeme zřejmě odjíždět za tmy, ale závislost na kofeinu je značná... Je známo, že už na konci 19. století byl u vodopádu malý přístřešek zvaný Zackelfallbaude (Zackelfall byl německý název vodopádu). Ve 20. letech 20. století už tu stál hostel s 35 lůžky. Po druhé světové válce byla budova předána Sborům ochrany hranic a nějakou dobu sloužila jako strážnice. Poté zde bylo otevřeno prázdninové středisko wroclavské zemské prokuratury, jehož provoz byl přerušen požárem, který vypukl při rekonstrukci v roce 1984. O rok později zcela zničenou budovu převzali manželé Sielečtí, kteří se ji rozhodli obnovit. Zpočátku to byla jen malá budka, poté bufet, u něhož v roce 1995 vznikl nový přístřešek a nakonec v roce 1999 postavena turistická chata.
Žádné komentáře:
Okomentovat