Túra ze Špindlerovky

 Krkonošské tory a boudy

Od včerejšího večera bydlíme v chatě Labská vyhlídka (833 m) v Labské, což je část Špindlerova Mlýna. Dřívější název byl Krausovy Boudy (Krausenbaude) podle prvních obyvatel tohoto svahu, kteří sem přišli kolem roku 1550. Nachází se zde mimo jiné jedna z největších staveb v Krkonoších – hotel Clarion v podobě tří stylizovaných horských štítů. Investorem původní zotavovny ROH Pochodeň (v letech 1990–2010 hotel Arnika) byla Ústřední rada odborů Praha, stavba podle projektu Karla Schmieda st. probíhala v letech 1977 až 1981.

*  *  *

Dosud krásné počasí se značně zhoršilo, sice neprší, ale je mlha, která – jak předpokládáme – bude na hřebenu ještě hustší. No, uvidíme... Když bude nejhůř, zamýšlenou túru můžeme na několika místech zkrátit.

Autobus na Špindlerovku vyjíždí v 9.20 hod. od hotelu Nico, asi šest set metrů z kopce od „naší“ chaty. Cestou má několik zastávek a my se nestačíme divit, kolik lidí navzdory počasí přistupuje. U Špindlerovky to vypadá přesně tak, jak jsme si to představovali:

Špindlerova bouda stojí na česko-polské hranici ve Slezském sedle (1197 m) pod Malým Šišákem. Původní bouda byla postavena Františkem Špindlerem, rychtářem z Bedřichova, v roce 1784. Dvakrát vyhořela, a to v letech 1826 a 1885, po požárech však byla vždy opravena. Roku 1914 k ní byla přivedena osm kilometrů dlouhá silnice ze Špindlerova Mlýna. Za druhé světové války bouda sloužila jako internační tábor pro zajaté důstojníky z řad francouzské, britské a americké armády.

Po červeně značené Cestě česko-polského přátelství přicházíme na Petrovy Boudy. Býval to (a snad zase bude) komplex bud na Prostředním hřebeni ve výšce 1288 m. První zprávy o jakési boudě na tomto místě pocházejí z roku 1790, ale tehdy šlo spíše jen o letní boudu pro přechodné ubytování pastevců. První skutečnou boudu vhodnou pro celoroční ubytování zde postavil v roce 1811 Johann Pittermann, jehož zkomolené příjmení se pak dostalo do jejího názvu. 

V létě 2011 zachvátil Petrovy Boudy zničující požár a zanechal na místě pouze část obvodových zdí a trafostanici. Na základech původního stavení z roku 1887 byla v květnu 2016 zahájena přestavba, jejíž první část skončila v roce 2019. Jedná se o dvě samostatné stavby, hlavní budovu (A) a Ovčárnu (B), a dále čističku odpadních vod. Nyní je již částečně v provozu, ale na svoji finální podobu a plné využití kapacity si však ještě chvíli počká. Skutečné náklady za tuto etapu byly finálně vyčísleny na 180 miliónů Kč. Cílem další etapy je postavit budovu D s propojovací pasáží na budovy A a B. Po této etapě výstavby by tak horský komplex Petrovy Boudy byl obnoven v původním objemovém a vizuálním rozsahu tak, jak byl postupně vybudován již počátkem 20. století.

Po žluté turistické značce klesáme k Moravské boudě. V první polovině 19. století stál na jejím místě jednoduchý přístřešek, který sloužil k uložení sena z místních luk, využívaný nejprve v letním období. Později se seno nechávalo až do doby, kdy napadl sníh a na saních zvaných rohačky se sváželo do údolí. Postupně byly hory stále častěji navštěvovány turisty, kteří se nechtěli vracet do údolí na přespání. Proto roku 1876 tehdejší majitelé Erlebachové postavili první celoročně využívaný objekt, který nabízel jak ubytování, tak skromné občerstvení. Boudě dali název Daftebaude, podle jednoho ze synů Davida, který posléze tuto boudu i provozoval. Rodina pocházela z nedalekých Davidových bud. Časem na boudě přibývaly pokoje odpovídající komfortu dané doby. Součástí bylo samozřejmě i hospodářství. Byl zde ustájen pár koní, několik krav a ostatní zvířectvo. 

Během války bouda sloužila pro ubytování mladých rekrutů německé armády a byla využívána pro výcvik německého vojska. Po válce a odsunu většiny německého obyvatelstva sloužila jako rekreační zařízení ROH. V té době byla také přejmenována na Moravskou boudu a tento název si drží do dnešní doby. Po roce 1989 sice několikrát změnila majitele, ale je jednou z mála krkonošských bud, která není zničena různými přestavbami. Její rekonstrukce byla provedena citlivě s ohledem na její historii. V restauraci stále visí vyřezávaný lustr z roku 1932 s motivy venkovského života:

Zastavujeme se i na nedaleké Dvořákově boudě (1235 m)...

... a pak pokračujeme na Ptačí kámen zvaný též Ptačinec (německy Vogelstein) nalézající se ve výšce 1258 m (na mapě 1310 m). Typické bloky bizarních tvarů vznikly – steně jako dva následující – nestejnoměrným zvětráváním žuly:

Dívčí kameny (1414 m) leží na hlavním hřebeni Krkonoš a v Polsku jsou nazývány Śląskie Kamienie, původní německý název byl Mädelsteine. Tvoří je výrazná, až osm metrů vysoká skaliska obklopená porosty kosodřeviny:

Přímo na státní hranici České republiky s Polskem leží také Mužské kameny 1417 m), polsky Czeskie Kamienie, německy Mannsteine:

V Černém sedle (1360 m) nám přichází vhod přístřešek, kde posvačíme a po modré turistické značce opouštíme krkonošský hřeben. 

Otevřené vchodové dveře Martinovy boudy jsou výzvou, kterou neodmítneme. Enkláva Martinových bud, jedna z nejstarších v Krkonoších, byla založena kolem roku 1642 uprchlíky před nebezpečím třicetileté války. Obnovena byla v roce 1795, kdy na poměrně bohaté louce kolem prameniště Martinova potoka postavil Martin Erlebach z Krausových bud letní boudu. Měl povoleno chovat 44 kusů hovězího dobytka a šest koz, pást mohl na svazích Vysokého kola až k hranici mezi jilemnickým a vrchlabským panstvím. 

Na enklávě stály tři boudy – Stará a Nová Martinova bouda a východně od nich Rennerova, nebo také Wanzerlova bouda. Od roku 1849 v Martinově boudě hospodařil Václav Lauer a po jeho smrti v roce 1879 jeho syn Johan, který Novou Martinovu boudu přestavěl na skromný ubytovací hostinec. Dvě zbývající menší boudy nechala v roce 1901 vrchnost zbourat, aby se omezila pastva dobytka a pastviny mohly být znovu osázeny klečí. V roce 1900 postihlo budaře neštěstí, když mu ve vánici na hřebenech umrzli dva synové, desetiletý a čtrnáctiletý. Začátkem roku 1912 si boudu pronajal zkušený hoteliér Otakar Hloušek z Nové Paky, rozšířil ji a upravil 14 pokojů, z toho pět vytápěných. Po něm v roce 1925 převzal boudu Ferdinand Nejedlý a pak rodina Lingnerova. Od pozemkové reformy v roce 1921 byla bouda majetkem státu. Po okupaci v roce 1938 převzali boudu, která v té době měla k už dispozici 55 lůžek, bratři Hollmannové z Jeleních bud. Asi od roku 1942 až do konce války ji využívali k rekreaci příslušníci německého letectva, po osvobození ji převzal opět československý stát a působili tu čeští správci. V interiérech, ale především v romantickém okolí Martinovky, byly natočeny mimo řady dokumentárních pořadů také záběry pro slavné filmy Jak vytrhnout velrybě stoličku, či Sněženky a machři. Přes Martinovu boudu vedla trasa slavného závodu s tragickým koncem, při kterém v roce 1913 zahynuli Hanč s Vrbatou. K novodobým zajímavostem Martinovky patří skutečnost, že zde strávila rané dětství světoznámá tenistka Martina Navrátilová (*1956), která své křestní jméno dostala právě po této boudě.

Po kilometru dalšího postupného klesání přicházíme na Brádlerovy boudy (1156 m). Také jejich historie sahá až k třicetileté válce. První zmínka o nich pochází z roku 1637, prvotní stavba tak patří mezi vůbec nejstarší krkonošské boudy. Hlavním důvodem, proč byly boudy postaveny právě v těchto místech, byly velmi kvalitní louky vzniklé vykácením lesa pro budní hospodářství – chov dobytka. Když se koncem 19. století začali objevovat v hojnější míře turisté, budaři se přizpůsobili novým možnostem obživy. Dosud se věnovali hlavně chovu dobytka a obchodu s máslem a sýrem, které dvakrát týdně nosili do Harrachova. 

Již v roce 1890 byl Vinzenzem Hollmannem zařízený Hostinec u Velkého Šišáku (Gasthaus zur Grossen Sturmgaube), od roku 1925 nazývaný Brádlerova bouda. V roce 1912 vyhořela, ale ještě v témže roce byla znovu postavena. Od roku 1914 byl jejím majitelem Johann Hollmann a v letech 1938 až 1945 Kamila Hollmannová. Vlajka s hákovým křížem, vztyčená na boudě 24. září 1938, vedla po skončení války k odsunu rodiny Hollmannů. Po roce 1945 patřily „Brádlerky“ Československému svazu tělesné výchovy a počátkem 60. let 20. století byly přejmenovány na Fučíkovy boudy. Jejich původní název ale nezanikl a v roce 1989 se na vývěsní štít vrátil.

Od Brádlerových bud pokračuje klesání k Medvědí boudě (1059 m) a dál Medvědím dolem podél Medvědího potoka k Medvědímu kolenu, jak se nazývá ostrá zatáčka na silnici ze Špindlerova Mlýnu na Špindlerovku. Po silnici šlapeme k rozcestí Dívčí lávky a pak po modré značce do „Špindlu“. Počátek obce se datuje do 16. století, kdy sloužila jako útočiště pro zaměstnance blízkých železnorudských hutí. Zajímavostí je, že původní název byl Svatý Petr, který dnes používá pouze východní část města. Název Špindlerův Mlýn vznikl vlastně omylem, když rodina Spindlerových podepsala žádost o povolení stavby místního kostela větou „Sepsáno ve Špindlerově mlýně“ (německy Spindlermühle). Občané, než by opovážlivě psali další žádost tehdy přísnému úřadu, raději přejmenovali obec. 

Od železobetonového obloukového Bílého mostu z roku 1911...

... nás zelená značka vede zprvu po silnici a pak vzhůru lesem až na chatu Labská vyhlídka. Trasa měla 20 km:

Následovat bude článek Labským dolem k Vrbatově boudě a na Horní Mísečky