Kolo, kolo mlejnský_______________ __________ aneb Putování za Santinim

S pochodem Kolo, kolo mlejnský, který pořádá KČT, odbor Praha-Karlov, odd. Turban neboli Turistická banda, se společně koná geocachingová akce Putování za Santinim, jehož přadateli jsou KČT, odbor GeoCesty Štoky a KČT, oblast Vysočina

Start pochodu s trasami 11, 15 a 20 km je od stanice metra B ve Zličíně a kontrola v poutním areálu Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře, kde je současně průběžný start a cíl individuálních tras Putování za Santinim. 

Cílem této akce je přiblížit turistické a geocachingové veřejnosti dílo význačného českého barokního architekta italského původu Jana Blažeje Santiniho-Aichla při příležitosti 300. výročí jeho úmrtí, jehož dvě nejvýznačnější stavby – poutní kostel na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou a kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory – jsou zapsány v seznamu světového dědictví UNESCO.

Za podpory Spolku Putování za Santinim je na letošek připraveno 12 eventů na místech významných Santiniho staveb po celé republice s komentovanými prohlídkami, přičemž vrcholem vzpomínkového seriálu bude megaevent ve Žďáru nad Sázavou. Podrobnosti o Santinim naleznete na tomto blogu zde.

*  *  *

Poté, co jsme vlakem dojeli na „Hlavák“ neboli pražské Hlavní nádraží, pokračujeme metrem (s přestupy ve stanicích Muzeum a Můstek) na konečnou ve Zličíně. Nejprve jdeme do obchodního centra Metropole Zličín na kafko a teprve potom na start pochodu. Přes autobusové nádraží – důvěrně nám známé jako nástupiště zájezdů z cestovní kanceláří Alpina – pokračujeme Zličínem, kolem Velkého rybníku a zličínského hřbitova polní cestou na úzkou asfaltku, která nás přivádí ke klášteru kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Kongregace, založená v roce 1652 v lotrinském Nancy, vznikla jako odpověď pěti statečných žen na potřebu ošetřovat lidi, nakažené morem, cholerou, soužené hladem a bídou všeho druhu, která zavládla po třicetileté válce. Kongregace přijala za vzor život milánského arcibiskupa sv. Karla Boromejského, jenž byl ve své době příkladem obětavého milosrdenství, a protože jeho socha stála na dvoře prvního domu v Nancy, začali lidé nazývat sestry boromejkami. 

Do Prahy přišly boromejky v roce 1837 a v roce 1854 jim vláda s tehdejším sídlem ve Vídni svěřila ženskou trestnici na Hradčanech. Staraly se o odsouzené, jimž se tehdy říkalo trestanky a káranky. V roce 1858 zakoupila kongregace v Řepích pozemek, na kterém postavila velký sirotčinec pro 400 sirotků. Avšak po čtyřech letech se v něm rozmohla epidemie oční choroby, ústav byl zrušen a od roku 1865 byla v budově umístěna ženská věznice. Správa včetně převýchovy žen byla svěřena kongregaci. Trestanky pracovaly v hospodářství, na polích, v prádelně, v kuchyni. V pracovnách šily pytle, opravovaly boty, vyšívaly a šily na zakázku. Výsledky práce vytvářely zároveň hospodářské zázemí Nemocnici Pod Petřínem. Zajímavostí je, že v Řepích žil, pracoval a zemřel proslulý vězeň ze Špilberku, pověstný Václav Babinský (1796–1879). Když si odpykal svůj těžký dvacetiletý žalář, zdráhala se ho jeho domovská obec přijmout. Proto mu sestry nabídly místo zahradníka v řepské trestnici. Zde žil jako pokojný občan pod jménem Antonín Müller až do své smrti. V Řepích je také pohřben, jeho hrob naleznete na tomto blogu zde. 

Po 83 letech své existence byla ženská trestnice 30. 11. 1948 zrušena. Úřady nařídily, že správní a strážní službu ve věznicích může vykonávat pouze Sbor uniformované stráže. Sestry přizpůsobily rozsáhlými stavebními úpravami budovu na ústav sociální péče pro dospělé. Ovšem rok 1950 se zapsal do dějin jako počátek násilné likvidace mužských i ženských řádů a kongregací, které musely opustit svá působiště. Také řepské sestry byly odsunuty do soustřeďovacích táborů v pohraničí a uživatelem uprázdněné budovy se v roce 1958 stal Výzkumný ústav zemědělské techniky. Po roce 1990 se spojily síly i finanční prostředky sester kongregace, Nadace Dobré dílo, Magistrátu hl. m. Prahy, Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva zdravotnictví, Vězeňské služby a mnoha tuzemských i zahraničních sponzorů, aby budova mohla opět sloužit naplňování základního poslání sester boromejek. Domov sv. Karla Boromejského dnes funguje jako ošetřovatelský ústav poskytující sociální a zdravotní pobyty na lůžkovém oddělení i v denním stacionáři – a také jako Oddělení výkonu trestu pro ženy, které zde nacházejí rozmanité pracovní možnosti.

V současné době tvoří zdejší komunitu třináct sester, většinou „důchodového“ věku. Kromě duchovní péče u nemocných, pěstování květin, výzdoby kostela a zajišťování ubytování pro brigádnice přicházejí často do kontaktu s klientkami zdejší věznice. Snaží se jim dát důvěru, povzbuzení a možnost dobrého využití jejich schopností a času. Obecně známa je skutečnost, že sestry boromejky pečovaly též o bývalého prezidenta Václava Havla (†2011) v době jeho nemoci.

*  *  *

Řídíme se propozicemi, v nichž nás pořadatelé nabádají: „Jděte hlavním vchodem, kde je recepce, ukažte popis pochodu a oni vás pustí do kostela. A bránou do zahrady, kde je křížová cesta od řezbáře Pavla Hladkého.“

Vrátný – ale říkejme mu raději recepční, zní to hrdě! – je nevrlý a má kecy, že mu bylo řečeno do jedenácti hodin a my si dovolujeme přijít téměř o hodinu později. Tváříme se jako ztělesněná slšušnost, slibujeme, že se dlouho nezdržíme, a tak nás milostivě pouští...

Kostel sv. Rodiny byl postaven jako součást areálu kláštera sester boromejek a byl vysvěcen v roce 1861. Podle zachovalých fotografií byl původně vyzdoben jen prostou dekorativní malbou. Začátkem třicátých let minulého století se sestry obrátily na emauzské benediktiny s prosbou o novou výmalbu chrámu. Práce se ujal bratr Antonín Vrbík OSB se svými pomocníky a v roce 1934, po odstranění lešení, zazářil interiér v novém lesku. 

Výzdoba je pojata ve stylu tzv. beuronské umělecké školy. Jejím zakladatelem byl P. Desiderius Lenz z benediktinského opatství Beuron v Německu. Tam v polovině minulého století vznikla komunita řeholníků, kteří ve svém mnišském životě kladli důraz na duchovní umění, a to jak hudební, tak výtvarné. V malířství a sochařství se jednalo o jedinečnou syntézu starokřesťanského umění, byzance i gotiky, obohacenou dokonce o prvky umění egyptského. To vše bylo ještě oživeno vlivem tehdy moderní secese. Osobitý styl „beuronské školy“ ovlivnil tvorbu mnoha vynikajících umělců, jakými byli např. architekti Josip Plečnik a Jan Kotěra či malíř Alfons Mucha.

V řepském kostele byly použity hlavně biblické motivy ze života Svaté rodiny. Na návštěvníka ale asi zvlášť silně zapůsobí velký počet vyobrazení různých andělů, kteří celý prostor naplňují jakýmsi nadzemským odlehčením. 

Historie kostela byla po roce 1948 pohnutá. Byl uzavřen, zařízení interiéru rozkradeno nebo zničeno a vnitřní prostor sloužil jako dílny a garáže pro zemědělskou techniku, a to až do roku 1992. Po navrácení boromejkám byl nákladem kongregace (téměř 10 milionů korun) znovu zpřístupněn. Při zprovoznění kostela byly z finančních důvodů provedeny jen nejdůležitější restaurátorské práce – odstranění přemalby a fixace zachovalých částí. Velkorysým přispěním Magistrátu (400 tis. Kč) mohly být na jaře roku 2000 obnoveny malby v presbytáři. Následně proběhlo ještě několik etap restaurování maleb a dnes kostel slouží jako duchovní srdce Domova sv. Karla Boromejského a jako hlavní kostel živé farnosti řepského sídliště. Celý objekt kláštera včetně kostela sv. Rodiny byl na základě rozhodnutí Ministerstva kultury a Státního památkového ústavu zařazen 16. srpna 2000 mezi národní kulturní památky.

*  *  *

Od kláštera pokračujeme podél hlavní ulice ke třem hřbitovům – řádových sester, vězeňskému a civilnímu. Potkáváme se tam se dvěma pořadatelkami od startu, které se sem dostaly nějakým „záhadným“ způsobem před námi, a jdeme se s nimi podívat na hroby klanu Kočkových:

Další hrob po levé straně patří Josefu Kočkovi (†76), bratru velkého šéfa kolotočářského klanu Václava Kočky st. (*1941):

Klan Kočkových je v myslích zapsán jako synonymum pro pražskou Matějskou pouť. Hlavou rodiny je Václav Kočka st. (*1941), pocházející z Plzně. Oženil se s dcerou provozovatele Matějské pouti Olgou, stal se technickým vedoucím a ve druhé polovině 60. let 20. století začal pouť sám organizovat. S manželkou přivedl na svět syny Jana (*1966), Václava (*1968) a dceru Olgu, která oproti svým sourozencům není tak na očích. Jan Kočka st. měl se svou první ženou Olgou Jana ml. a s druhou manželkou Kateřinou dcery Gabrielu a Kristinu. Václav Kočka ml. zplodil se svou ženou Editou tři potomky: Václava nejml., který ale po šesti dnech zemřel, Nikolu a Editu ml. 

V roce 2008 došlo po křtu knihy Jiřího Paroubka v restauranci Monarch v Praze k rozepři s hoteliérem a Paroubkovým kamarádem Ing. Bohumírem Ďuričkem (*1953), který svou legálně drženou pistolí třikrát zasáhl Václava Kočku ml. Podle výsledků pitvy byla každá rána sama o sobě smrtelná. Ing. Ďuričko byl odsouzen na 12,5 roků odnětí svobody za spáchání trestného činu vraždy. Přestože advokát Kočkových JUDr. Josef Lžičař by nejraději viděl od soudu Ďurička odcházet s ještě větším trestem, podle odborníků nebyla skutková podstata trestného činu vraždy naplněna – žádná příprava, žádný motiv, tudíž žádná vražda, Ďuričko střílel v sebeobraně (byť v nepřiměřené) a jednalo se o pudové jednání. Trest odnětí svobody si Ďuričko odpykával od roku 2009 a po devíti letech byl podmínečně propuštěn). 

Jan Kočka ml. (*9. 1. 1990) zahynul při autonehodě u exitu Sadská na dálnici D11 dne 28. 9. 2018, když se se svým vozem Mercedes-Benz třídy G v protisměru srazil s dodávkou, jejíž nevinný řidič rovněž zemřel. Kočka řídil pod vlivem alkoholu (3,5 promile), přičemž v jeho krvi byly nalezeny i stopy kokainu. Jeho honosný hrob není v Řepích, ale na Olšanech.

*  *  *

Trochu se odchylujeme od trasy navržené pořadateli, protože jsme si už doma vytipovali, že poobědváme v nedaleké čínské restauraci Jia Jia Le. Jídlo bylo vynikající, ale nečekali jsme, že zde ztrávíme hodinu...

Proplétáme se ulicemi s paneláky i řadovkami, procházíme lesoparkem Řepy a pokračujeme ulicemi U Boroviček, Ke Kulturnímu domu a K Mohyle. Na jejím konci už opravdu vidíme mohylu na Bílé hoře:

Nevysoká kamenná mohyla s pomníčkem pochází z roku 1920 a je dílem Františka Bílka. Stojí v místech, kde 8. listopadu 1620 proběhla bitva, v níž české stavy utrpěly porážku od vojsk Ferdinanda II. Na české straně padlo 2000 mužů. Dvouhodinová bitva byla pro svůj rychlý průběh spíše jen šarvátkou, nicméně rozhodla o osudu celého stavovského povstání. Nejenže znamenala jeho faktický konec, ale rozhodujícím způsobem ovlivnila osud Čech a Moravy na dalších 300 let. V jejím důsledku museli všichni lidé přejít na katolickou víru anebo emigrovat.

Od mohyly míříme k nedalekému poutnímu areálu s kostelem Panny Marie Vítězné, v němž je od roku 2007 ženský klášter benediktinek s mezinárodní komunitou Venio. Na paměť vítězství katolíků nad protestanty byla na bojišti v letech 1622–1624 postavena kaple Panny Marie, která – značně zpustlá – stala se základem rozsáhlého poutního kostela budovaného z podnětu hradčanského malíře Kristiána Luny postupným rozšiřováním v letech 1704–1730. 

Kostel byl vystavěn na půdorysu kříže v letech 1704–1712 postupným spojováním relativně samostatně koncipovaných částí:

V letech 1710–1714 obklopila kostelík ohradní zeď s nárožními kaplemi, doplněná v letech 1721–1729 ambity. Kostelík se čtyřmi věžičkami – nad dvěma postranními kaplemi, nad sakristií a nad kněžištěm – se stal nevýrazným, a tak namísto věžičky nad kněžištěm byla vybudována dominantní kupole s tamburem (válcovitou částí pod kupolí) a lucernou. Dostavby ambitů a kopule se jako člen mariánského bratrstva úspěšně zhostil Jan Blažej Santini. 

Střední kupoli zdobí freska Oslavení církve českými patrony z roku 1728 od Kosmy Damiana Asama,...

... kupoli jižního ramene freska Před bitvou na Bílé hoře od Václava Vavřince Reinera z roku 1718...

... a severní kupoli freska Bitva na Bílé hoře od Jana Adama Schöpfa z roku 1728 (stejný autor vymaloval i klenby ambitů):

Vazba na vyhranou bitvu je tu více než zřejmá. Dokonce předmět, který měl císařské vojáky povzbudit k většímu odhodlání pustit se do křížku se stavovskými, zaujímá čestné místo v hlavním oltáři poutního kostela. Jedná se obrázek madony s Ježíškem a několika světci. Našel jej v předvečer bitvy jistý mnich Dominik na cestě, kudy spěchal ku Praze. Obrázek kdosi pohodil, zneuctiv jej předtím vypíchnutím očí všem zobrazeným s výjimkou Ježíška. 

Kromě návštěvy kostela si samozřejmě prohlížíme i ambity...

... a průvodkyně nás upozorňuje na hromadný hrob vojáků padlých v bitvě na Bílé hoře. V roce 1999 kardinál Miloslav Vlk společně s představiteli evangelických církví při pietním aktu na tomto místě uložil do země ostatky 42 mužů a dvou žen padlých 8. listopadu 1620.

Po prohlídce areálu se vydáváme na zbývající část trasy pochodu Kolo, kolo mlejnský. Přecházíme přes Karlovarskou výpadovku a ulicí s krkolomným názvem Řetězokovářů klesáme lesoparkem Řepy, přecházíme Plzeňskou třídu a zase stoupáme. Podchodem pod tratí vstupujeme na území přírodní památky U Hájů a dostáváme se k Rozvadovské spojce. Po lávce přecházíme na druhou stranu a míříme do cíle v restauraci Mlejn. Dlouho nezdržujeme, protože bychom rádi stihli vlak v 18.06. hod. Cesta metrem je dlouhá, musíme dvakrát přesedat, ale podařilo se!

Pochodu Kolo, kolo mlejnský se zúčastnilo 370 turistů, účastníků geocachingové akce Putování za Santinim bylo 257.