Nejčastější klišé používané v nabídkách cestovních kanceláří i v mnoha cestopisných článcích. Také Zelený drahokam Atlantiku, Zelená perla či Zelená květina Atlantiku, ba dokonce Květináč Atlantiku! Tak bývá díky celoročně příznivému klimatu často označován ostrov Madeira.
Jedná se o souosoví v Atlantském oceánu 520 kilometrů západně od Maroka, 805 kilometrů jihozápadně od pevninského Portugalska a 400 km severně od Kanárských ostrovů. Člení se na čtyři části: Madeira (704,7 km2), Porto Santo neboli Svatý přístav (42,5 km2 a 4500 obyvatel) a dvě skupiny drobných ostrovů Ilhas Desertas neboli Pusté ostrovy (14,2 km2) a Ilhas Selvagens neboli Divoké ostrovy (3,6 km2). Samotná Madeira je od západu k východu dlouhá 56 km a od severu k jihu 19 km široká. Kvůli hornatém terénu však cestování zabere mnohem více času než byste čekali. Má rozlohu má 741 km2 a přes 250 tisíc obyvatel.
Ostrov byl znám už starověkým civilizacím a podle posledních výzkumů se dokonce zdá, že byl osídlen okolo roku 1000, patrně Vikingy. Před polovinou 15. století jej znovuobjevili portugalští mořeplavci a první kolonisté mu dali název Ilha da Madeira, česky Ostrov dřeva, podle hustých lesů pokrývajících většinu povrchu. Ovšem tím, jak se v nich potom udatně oháněli sekerami a pilami, název rychle přestal být výstižný... Osadníci začali využívat úrodnou půdu a teplé podnebí k pěstování cukrové třtiny a toto „bílé zlato“ jim přineslo nesmírné bohatství. Přivezení otroci obdělávali půdu, vytvářeli terasovitá políčka a začali s budováním zavlažovacích kanálů, tzv. levadas, česky levád. Voda byla totiž velkým problémem – na ostrově jí byl sice dostatek, ale nikoli tam, kde byly nejpříhodnější podmínky k osídlení a rozvoji zemědělství.
K velkému ovlivnění přírodního prostředí Madeiry docházelo v 19. století, kdy zde začaly vyrůstat luxusní rezidence. Jejich majitelé, převážně cizibci, si do zahrad nechávali dovážet nejrůznější druhy rostlinstva ze všech koutů světa, nichž mnohé zdomácněly, začaly se velice rychle šířit, a proměnily Madeiru v jednu velkou botanickou zahradu.
* * *
Madeira není pro každého, nejezdí se sem za koupáním a povalováním na plážích – ostatně těch je tu jako šafránu a až na tři výjimky jsou kamenité. Ta s černým pískem má původ zdejší, ale zlatý písek zbývajících dvou byl dovezen z Maroka! Madeira je ideaální destinací pro pěší turistiku se stovkami kilometrů stezek různé náročnosti, které vedou podél již zmíněných klikatých zavlažovacích kanálů a poskytují výhledy na drsné útesy, nespočet vodopádů a vysokohorské štíty vyčnívající z nečechraných oblak.
1. ledna 2025 madeirská regionální vláda zavedla poplatky a rezervaci vstupu na všechny značené turistické trasy značené písmeny PR a číslicí. Poplatek činí tři eura a musí se zaplatit v předstihu online na oficiálním webu simplifica.madeira.gov.pt. Na místě poplatek (většinou) zaplatit nelze.
Historie levád sahá až do počátku 16. století a udává se, že jejich celková délka je 2 150 km (některé zdroje uvádějí ještě vyšší číslo). Samozřejmě ne všechny jsou schůdné, některé jsou zanedbané, zarostlé a některé dokonce nebezpečné. Pokud nemáte rádi kopce, jsou levády pro vás to pravé, protože vedou víceméně po rovině. Chodí se podél kanálu po chodnčíku, který slouží zároveň jako údržbová cesta. Často je dostatečně široký, takže se po něm jde pohodlně, jinde je úzký. Když pak potkáte někoho v protisměru, jeden z vás zůstává na chodníku a projde, druhý je na chodníku jednou nohou a druhou se rozkročí přes levádu. Častěji se musíte vyhýbat na nejznámějších levádách, ostatní nebývají ani v plné sezóně přeplněné turisty a potkáte třeba jen pár turistů za celý den. U jakéhokoliv treku je dobré před cestou zkontrolovat na webu, zda není trasa zavřená a pokud ano, vybrat si jinou (nikdy totiž nevíte, zda je trasa zavřená kvůli nějaké drobnosti nebo třeba kvůli sesuvům půdy, popadaným stromům, pracím na levádě atd.).
* * *
Po čtyřapůlhodinovém letu z Prahy přistáváme na meznárodním letišti Madeira nacházejícíme se na východním pobřeží ostrova. Je 17 hodin a posunujeme si hodinky o hodinu dozadu. Dříve se sem dalo dostat jen lodí nebo hydroplánem, až 8. července 1964 byla otevřena 1600 metrů dlouhá přistávací dráha. Hned po jejím zprovoznění se letiště v hodnocení dostalo mezi pět nejnebezpečnějších letišť na světě. Přesto se první nehoda stala až téměř po deseti letech, 5. března 1973, kdy se letadlo (bez cestujících, jen s tříčlennou posádkou) při nalétávání na přistání zřítilo do vod Atlantiku. Další dvě nehody koncem roku 1977 rozhodly o prodloužení přistávací dráhy o 200 metrů, což bylo stále málo, a tak se pracovalo na dalším prodloužení. Jenže nebylo kam! Horské svahy se zdvíhají hned od moře příkře vzhůru, takže rovného terénu je na pobřeží nedostek. Proto byl nad oceánem vybudován železobetonový most dlouhý 1 020 metrů a široký 180 metrů. Aby udržel těžká přistávající a startující letadla, byl podepřen 180 válcovými železobetonovými pilíři. Ty nejdelší jsou vysoké 120 metrů a zapuštěné na dno oceánu v hloubce 60 metrů.
 |
| Letiště na pohlednici |
Od března 2017 je letiště pojmenováno po fotbalovém útočníkovi, rodáku z Funchalu, Cristianu Ronaldovi (*1985), známému podle jména a čísla dresu jako CR7. S jeho bystou před letištní halou se mnozí fotí – a musel jsem – nechtíc – i já, protože je to také podmínka virtuální keše.
* * *
Po nečekaně komplikovaném vyzvednutí auta z půjčovny Goldcar odjíždíme do města Machico, nad nímž se tyčí vrchol Pico do Facho (295 m). Ubytování máme zajištěno přes portál Booking v penzionu....
.png)
Machico je druhým nejvýznamnějším městem Madeiry již od počátku jejího osídlování, kdy byl ostrov rozdělen na dvě území. Každému vládl jiný kapitán – Zarkovi patřila oblast západně od Funchalu, zatímco Tristalo Vaz Teixeira panoval na východ od Machica. Funchal se díky příhodné poloze a přístavu stal v krátké době správním střediskem Madeiry, ale Machico se dostalo nelichotivého označení ospalé zemědělské hnízdo. Městem bylo prohlášeno až roku 1996, ale pozor, rozdíl mezi ním a Funchalem je více než propastný! Ve Funchalu žije asi 120 tisíc obyvatel, zatímco v Machicu kolem dvaadvaceti tisíc.
Při jedné večerní procházce procházíme pěší zónou, alejí obrovitých platanů, jež svými korunami tvoří úchvatnou klenbu:
Následovat bude článek Dvanáct dní na Ostrově věčného jara (II)
Žádné komentáře:
Okomentovat