Dvanáct dní na Ostrově věčného jara (IV)

Na nejvyšší vrchol Madeiry a do městečka Santana

Jedeme autem mnoha a mnoha serpentinami do sedla Achada da Teixeira, kde na velkém parkovišti (1590 m) necháváme našeho fiátka a vydáváme se na cestu k Pico Ruivo (1862 m), nejvyššímu vrcholu horského hřebene protínajícího Madeiru od západu k východu. Trasa je dlouhá 2,8 km jedním směrem, výstup trvá asi dvě hodiny, cesta zpátky asi 45 minut, ovšem je-li příznivé počasí a také záleží na tom, jak moc vás zdrží zastávky při fotografování výhledů...

Přicházíme k horské chatě Pico Ruivo a zastavujeme se na kafko.

Na vrcholek je to odsud pouhých pět set metrů:

Potkáváme množství lidí sestupujících, občas nás také někdo předejde. Nakonec stojíme na nejvyšším vrcholu Madeiry – ale moc toho nevidíme, mraky jsou tak nízko, že okolní hřebeny nám zůstávají utajeny...

No, co se dá dělat, budeme se muset spokojit s textem na internetu: „Na vrcholu je vybudovaná kamenná vyhlídková plošina s 360° výhledy, kdy za dobré viditelnosti je vidět přes celou Madeiru. Často se však Pico Ruivo nachází nad mraky a vy si tak užijete přízračné podívané na okolní vrcholky vystupující z mraků.“

Už se obracíme k odchodu, když se mraky jako zázrakem rozplývají. A my se rozplýváme taky – a to nad těmi nádhernými výhledy...

Teď teprve si vychutnáváme nejvyšší vrchol Madeiry (a třetí nejvyšší v Portugalsku):

Pokocháme se pohledem z výšky na chatu...

... a stejnou cestou se – chvílemi znovu v mracích – vracíme na parkoviště, teď už zaplněné snad do posledního místečka:

Odjíždíme do městečka Santana. Leží v zemědělské oblasti s krásnou svěže zelenou krajinou na mírně zvlněné náhorní plošině mezi horami a oceánem v nadmořské výšce 742 m. Osadu založili okolo roku 1550 přistěhovalci z portugalské osady Braga, název Santana vznikl podle kaple Santa Anna. V roce 1835 byla obec povýšena na město a 1. ledna 2001 se stala hlavním městem okresu.

Santana patří k nejnavštěvovanějším a nejpopulárnějším místům ostrova. Hlavním cílem jsou samozřejmě domečky palheiros, které městečko proslavily mezi turisty z celého světa. Cestou k nim se zastavujeme v kostele Igreja Matriz de Santana:

Design domků zvaných také casas de colmo pochází z 16. století. Na kostru ve tvaru písmene A, tvořenou dřevěnými hranoly a laťkami, jsou po celém jeho obvodu připevněny došky (slaměné snopky). Oba materiály byly snadno dostupné a především levné. Pěstování obilovin, jako je pšenice a žito, umožňovalo použití slámy k výrobě střešní krytiny. Došky si vyráběl každý majitel sám, obložení se obnovovalo zpravidla jednou za čtyři roky. Zadní stěna je rovněž došková, takže výjimkou je pouze čelní stěna, která je celá dřevěná a spolu s vnitřní přepážkou odděluje zadní pokoj od předního. Červené dveře a modré oknice na bílé stěně dodávají domečku na půvabu. Takto krásně však původní domečky nevypadaly. Stavěli si je totiž pastevci jako přístřeší pro sebe i pro svůj dobytek. Z toho důvodu také neměly pevné základy. Jakmile dobytek spásl veškerou trávu, pastevec mohl obydlí rozmontovat a přesunout ho na jiné místo. Postupem času se začaly stavět složitější verze domků, některé dokonce podsklepené. I nadále v nich podle všeho pobývali skromní lidé, zejména sedláci, kteří neměli dostatek prostředků k získávání ušlechtilejších stavebních materiálů. 

Přímo v centru obce jsou tři tyto rekonstruované domky, v nichž si můžete zakoupit suvenýry. Po vesnici je jich ale roztroušeno na různých místech více. 

Další zajímavostí Santany, kterou jsme si nechtěli nechat ujít, je tematický park – Parque Tematico de Madeira. Rozkládá se na ploše 28 000 m2, celý jsme jej prošli a kromě multimediálních pavilonů navštívili vše, co svým návštěvníkům nabízí. V menších budovách je možné vidět různá tradiční řemesla, jako je tkaní koberců, madeirské vyšívání a výroba proutěných výrobků:

Obdivujeme místní flóru...

... a jezírko, na němž si děti mohou vyzkoušet dálkové ovládání modelů lodi či mořských příšer:

Pro vyznavače geocachingu je zde virtuální keška, jež má být podle ownera poctou tradicím ostrova Madeira. Najdete zde velkoformátové repliky tradičních madeirských předmětů a pro uznání „odlovu“ kešky musíte splnit alespoň dva ze tří požadovaných úkolů:

1) Fotku před objektem, na které se objevuje vaše přezdívka (buďte kreativní). Byl jsem tedy kreativní a nabídl svůj nick velkému modelu espady. Někdo ji bohužel už připravil o zuby:

2) Fotku, na které skáčete přes objekt. 

3) Fotku, na které tlačíte objekt. Výběr objektů, které budete fotografovat, je na vás.

Z parku se vracíme do městečka a uvažujeme, že dnes je ideální příležitost zajít si do restaurace na večeři. Oobjednávám si madeirskou specialitu – smaženou espadu s pečeným banánem. Jako přílohu servírují brambory, rýži a hrášek, to vše za patnáct eur.

Espada, anglicky nabízená pod názvem Black fish neboli černá ryba, se česky podle jejího nevalného vzhledu jmenuje tkaničnice tmavá. Ryba s velikýma očima žije přes den v hloubce kolem dvou tisíc metrů a teprve v noci vystupuje až o tisícovku výše. Jako první popsal tuto hlubinnou úhořovitou rybu s latinským názavem Abhanopus carbo v roce 1836 britský zoolog Richard Thomas Lowe. Říká se, že jejími objeviteli, hlavními lovci a dodavateli jsou rybáři z městečka Camara de Lobos na jižním pobřeží Madeiry. Espadu najdete na jídelním lístku téměř každé restaurace na ostrově. Má velmi lahodné a jemné bílé maso – a je zcela bez kostí (tedy pokud si ji objednáte obalenou a smaženou, neboť na grilu se musí připravovat i s kostmi, protože maso je tak jemné, že by se rozpadlo). 

Následovat bude článek Dvanáct dní na Ostrově věčného jara (V)