Dvanáct dní na Ostrově věčného jara (II)

Trek na poloostrov Ponta de São Lourenço, nejvýchodnější výběžek ostrova

Jedeme z Machica, míjíme městečko Canical a za kruhovým objezdem vzdáleným asi kilometr, nás zastavuje policista. Ukazuje, že na silnici před námi parkují auta, protože parkoviště na jejím konci je už plné. Otáčím a stejně jako pár dalších řidičů nechávám auto na protější straně. Nezbývá, než půldruhého kilometru dojít pěšky...

Procházíme kolem luxusního – a veřejnosti nepřístupného – komplexu Quinta do Lorde, jehož součástí jsou nejen vily, ale také kostelík, maják a přístav pro jachty:

Úzký protáhlý poloostrov Ponta de São Lourenço má hodně členité pobřeží a jeho odlišnost od celého ostrova je dána jeho nízkou nadmořskou výškou, která značně ovliv klimatické poměry. Poloostrov nemá hory, tudíž je téměř nepřetržitě vystaven silným severním větrům, které k němu často z oceánu zahánějí spoustu oblačnosti. Od ní se však po většinu roku srážek nedočká, nízký terén ji k tomu nenutí. Mluví-li se tedy o Madeiře jako o „zelené perle Atlantiku“, tady to rozhodně neplatí!

Název São Lourenço, neboli svatý Vavřinec, neobdržel poloostrov přímo po křesťanském mučedníkovi, jak by se mohlo zdát, ale dostal jej po lodi stejného jména, s níž João Gonçavales Zarco poprvé zakotvil u madeirských břehů, konkrétně v místě, kde se dnes rozkládá Machico.

*  *  *

Přicházíme na velké a zcela zaplněné parkoviště na konci silnice a po kafíčku zakoupeném v pojízdném stánku vyrážíme na cestu:

První kroky vedou po příkré a drolivé cestě k chodníku z dřevěných roštů, které brání vstupu na volnou plochu louky s chráněmými rostlinami. Kvůli výskytu vzácných trav, bylin a květů je mys Ponta de São Lourenço od roku 1982 chráněný a v roce 1996 byl vyhlášem přírodní rezervací. Obcházíme podkovovitou zátoku Baia de Abra, před námi se otvírá pohled na rybářské sádky a v dálce obdivujeme skalní okno:

Chodník traverzuje zdejší svahy, průběžně přitom stoupá a zase klesá. Dostáváme se na severní pobřeží poloostrova a po chvíli stojíme na vyhlídce Miradouro de São Lourenço před úžasným výhledem:

Další úchvatné scenérie nám nachystala vyhlídka Pedra Furada:

Z oceánu vystupují červené skalní útesy s ostrými obrysy a s několika černými, dávno ztuhlými lávovými proudy:

Obcházíme čevenohnědé skály a sestupujeme k nejužšímu místu poloostrova – šíji Estreito, široké jen pár metrů. Z obou stran spadají do stometrové hloubky prudké skalní srázy.
Pak najednou přichází nečekaná změna – od rozcestníku...

... se před námi rozkládá široká planina mírně se svažující směrem k chatě s několika datlovými palmami. Jmenuje se po svém staviteli Casa da Sardinha a je před ní tak dlouhá fronta, že si chuť na pivo necháváme zajít.

Stejně tak nás přešla chuť vyšlápnout si na Pico do Furado (146 m). Ne snad proto, že na začátku je umístěna tabule s názorně vyvedeným zákazem vstupu, který před námi porušuje několik desítek lidí, ale proto, že cesta klikatící se strmě vzhůru je čím dál méně schůdná.

Ve snaze zabránit erozi měkkého podloží tady byly instalovány schodnice z dřevěné kulatiny, což nebyl zrovna dobrý nápad. Chůze po nich byla vyloženě nepříjemná, takže davy turistů si vyšlapaly cesty mimo schody a výsledkem je poničený svah.

Vzdáváme se vychvalovaného výhledu z vrcholu na konec poloostrova a jeho zdánlivé „prodloužení“ ostrovy Ilhéu da Cevada a Ilhéu do Farol s nejstarším majákem Madeiry z roku 1870. Oklikou se vracíme k rozcestníku a stejnou cestou pokračujeme až k parkovišti, takže máme možnost podruhé se kochat nádhernými scenériemi, jen v opačném směru.

Z parkoviště nás samozřejmě čeká ještě nudná cesta po silnici k autu:

Popojíždíme jen asi půldruhého kilometru – ke kruhovém objezdu a úzkou slničkou podél severního pobřeží na vyhlídku Ponta de Rosto, kde se před námi otevírají další úžasné výhledy:

Poslední dnešní zastávka patří pláži Prainha. Je jedinou přírodně písčitou pláží na Madeiře (ostatní v Machicu a Calhetě mají písek uměle dovezený z Afriky či pevninského Portugalska). Jedná se o černý jemný lávový písek, moře je zde chráněné zátokou a přímo u pláže se můžete občerstvit v malé restauraci.

Následuje článek Dvanáct dní na Ostrově věčného jara (III)