Po včerejším přejezdu z východního pobřeží na západní jsme se ubytovali – v dávno dopředu zajištěném apartmánu – v městečku Porto Moniz
Městečko s asi čtyřmi tisíci obyvatel se rozprostírá na samém severozápadním cípu Madeiry a láká nejen na svoji atraktivní polohu s nádhernými výhledy na strmé svahy hor. U přístavu se nachází historická pevnost Forte de São João Baptista, postavená roku 1730, která chránila tuto oblast před nájezdy pirátů. Její zřícenina, kterou v roce 1998 získalo město, rekonstruovalo do původní podby a v září 2005 v ní otevřelo akvárium s dvanácti nádržemi různých velikostí. Historie Porto Moniz sahá až na konec 15. století, díky čemuž je jedním z nejstarších měst na severu Madeiry. Dějiny jsou spojeny se jménem Francisca Monize, šlechtice pocházejícího z Algarve. Jeho manželkou byla vnučka objevitele Madeiry Joãa Gonçalvese Zarca. Francisco Moniz zde nechal vystavět kostel Nossa Senhora da Conceicao. Osada, která se zde v minulosti nacházela, nesla původně název Ponta do Tristão, v roce 1533 však byla na počest svého zakladatele přejmenována na Porto Moniz. Původní název Ponta do Tristão v současnosti nese nejsevernější výběžek Madeiry. Hlavní atrakcí jsou zde přírodní lávové bazény s mořskou vodou, vybudované na rozeklaném pobřeží. Černé lávové skály, které vystupují nad hladinu oceánu, vytvářejí spolu s tyrkysově modrou průzračnou vodou fascinující kulisu.
Přírodní bazény tu jsou na dvou místech. Jedním je areál u restaurace Chacalote, kde jsou vybetonované zídky proti větším vlnám a chodníčky pro snadný přístup do vody. Vstup je zde zdarma. Druhou možnost představuje upravené koupaliště u hotelu Aqua Natura Madeira. Bazén má hloubku jak pro nejmenší děti, tak i více než dva metry pro plavce. Vstup je upraven betonovými schodišti a platí se 1,5 eura. K dispozici je zázemí v podobě převlékáren a sprch.
Ke koupání jsme si ovšem našli chvilku až následujícího dne, dnes jedeme na náhorní plošinu Fanal. Asi dva kilometry po dálnici a pak dalších deset po silnici Estrada Regional ER209 stoupající vysoko do hor. Auto necháváme na rozlehlém a překvapivě zaplněném parkovišti a vyrážíme do mlhy: Náhorní plošina leží v nadmořské výšce kolem 1 100 metrů, což je na Madeiře obvyklá hranice oblačnosti. Netrvá dlouho a musíme si vzít pláštěnky, ale to nevadí. Atmosféra je skutečně magická, což je pro fotografy doslova pastva pro oči, tedy pro objektivy: Hustý vavřínový les známý z údolí se na náhorní plošině Fanal mění spíš ve vavřínový háj s občasnými stromy na krásně zelené louce, po deštích často s mnoha jezírky.
Mezi obrovskými prastarými stromy roztodivných tvarů se tu a tam pasou kravičky a vytvářejí kouzelné kulisy ideální pro skvělé fotky.
V jednu chvíli vítr poněkud rozežene mraky a objeví se docela jiná krajina, ale je to jen prchavý okamžik. Za chvíli už jsme opět v mracích. Earthkeška nás přivádí na trochu jiné, ale opět zajímavé místo – malý sopečný kráter posetý množstvím pyroklastických hornin:
Návratem k autu dokončujeme okruh vskutku magickou pohádkovou krajinou: Stejnou silnici – protože jiná sem nevede – se vracíme do městečka Ribeira da Janela. Leží v úzkém sevřeném údolí a jeho atmosféru dotvářejí terasovitá políčka i okolní zalesněné útesy padající z výšek přes 1 000 metrů do moře. Neopomeneme se zastavit u houpačky,... ... ale k hlavní atrakcí musíme dolů do městečka. Auto necháváme na menším parkovišti a míříme k moři: Přicházíme ke skále, v jejíž dutině je umístěna soška světice... ... a po schodech stoupáme ke krátkému tunelu vylámanému ve skále: Na druhé straně je stará silnice přímo na břehu moře, jehož vlny ji občas pokropí: Blízko břehu je několik dramatických skalních útvarů sopečného původu, které ční z moře a jsou vyhledávaným cílem nejen fotografů. Vlastně, co to plácám, vždyť díky mobilům je dnes „fotografem“ každý... Nejvyšší skalisko zvané „Prst“ měří přes třicet metrů a když se na něj podíváme z různých úhlů, vypadá pokaždé jinak: Vracíme se k autu a opouštíme městečko, abychom si prošli část trasy PR 13 Levada da Ribeira da Janela vedoucí po úbočí divolým zalesněným terénem: Je na ní malá keška (ukrytá na vnitřní straně motoru), jejímž účelem je ukázat tvrdou práci farmářů, kteří se věnovali pěstování a produkci ovoce (zejména pomerančů) nejvyšší kvality, kterým zásobovali všechny obchodníky v oblasti. Poloha sadů nutila jejich majitele přepravovat své produkty do hor pomocí ocelového lana s kladkami a dvěma naftovými motory, které se nacházely na okraji levády. Vše se pak nosilo na ramenou několik kilometrů k silnici a následně do malých obchodů. Bohužel veškerá tato produkce před mnoha lety skončila a zůstaly po ní pouze opuštěné stroje podél levady a také několik skladovacích jeskyň, které dodnes slouží pracovníkům, kteří neúnavně zajišťují řádnou údržbu pěší trasy podél levády. Procházíme tunelem dlouhým 325 metrů, proto je zde nutné mít čelovku. Jde se celkem pohodlně, obrubník nad levádou je vyvýšený, takže nehrozí, že by člověk uklouzl do levády. Místy je bahno s trochou vody, ale s tím se v tunelech musí počítat. Za tunelem se otáčíme a jdeme stejnou cestou zpátky,... ... abychom se včas vrátili k autu.
Žádné komentáře:
Okomentovat