(přepis strojopisu z roku 1985)
Už v polovině ledna jsme si na pobočce Čedoku v Havlíčkově Brodě podali přihlášku a za oba zaplatili zálohu tři tisíce korun
Jedeme směrem na Brno, před Vysokým Mýtem průvodce zasvěceně hovoří nejen o historii města, ale i o výrobě autobusů, neboť i tento se „narodil“ ve zdejším podniku Karosa...
Projíždíme po okraji Brna a za chvíli už uháníme po dálnici k Bratislavě. Cesta rychle ubíhá také díky průvodci, který tuto jednotvárnou jízdu zpestřuje vyprávěním o dálnici, o její výstavbě a dalších zajímavostech okolo ní, občas také pustí hudbu z magnetofonového přehrávače.
* * *
O výstavbě naší dálniční sítě bylo rozhodnuto v roce 1963 usnesením vlády č. 296. Síť v délce 1711 km měla být podle tehdejších předpokladů dokončena do roku 1990 s nákladem 17 mld. Kčs. Předpokládané tempo výstavby činilo cca 70 km ročně a průměrný náklad na jeden kilometr dálnice byl 10 miliónů Kčs. Výstavba byla zahájena v červenci 1971 (Praha-Spořilov – Mirošovice, délka 21 km) a na Slovensku v listopadu 1973 (Bratislava-Dúbravka – Malacky, délka 29 km). Souvislý tah Praha – Brno – Bratislava byl dokončen roku 1980, je dlouhý 314,5 km, náklady činily 10,2 miliardy Kčs, průměr 32 mil. Kčs/km. Průměrné tempo výstavby je nyní asi 20 km ročně. K 31. 12. 1984 měla ČSSR 455 km dálnic, tj. 27 % předpokládané výhledové sítě!
Projíždíme Bratislavou a na petržalské straně průvodce upozorňuje na obrovskou haldu po pravé straně. To je stará Petržalka, říká s úsměvem. Staré domky zbourali, navezli sem a buldozerem udělali hromadu ze sutin a zeminy...
Odbavení na hranicích probíhá rychle, za chvíli už zastavujeme na prvním maďarském odpočívadle. Je u nádraží, takže mnozí přivítají možnost umýt se a dojít si na toaletu.
Pokračujeme v cestě a průvodce nám vypravuje o Maďarsku. Že toho ví víc, než je obecně zámo, dokazuje mimo jiné i vyprávěním o maďarské hymně, která prý začíná slovy „Bože, žehnej Maďarům“.
Vlevo na kopci nad městem Tatabanya se k nebi vypíná socha orla s rozepjatými křídly. Tedy – myslíme si, že je to orel, průvodce nás však vyvádí z omylu (prý dost častého) a obšírně vykládá proč tam je a že to není orel, ale Maďary uctívaný dávný posvátný pták turul. A onen kopec se jmenuje Turulhegy.
Po dálnici se blížíme k Budapešti. Hlavní město Maďarské lidové republiky má rozlohu 525 km2, v roce 1980 mělo 2 060 000 obyvatel. Je zde více než třetina maďarského průmyslu a nejstarší metro na evropském kontinentě, budované od roku 1896.
Průvodce naviguje řidiče na vrch Gélert. Celý jej po vrcholu objíždíme, a protože se již setmělo, je velkoměsto osvětlené a pohled na něj je úchvatný. Na parkovišti opouštíme autobus a jdeme se hromadně podívat na vyhlídku, kde nám průvodce ukazuje jednotlivé pamětihodnosti. Mluví zasvěceně a není divu – říká, že je v Budapešti asi popětatřicáté!
Po výjezdu z Budapešti se každý ukládá k spánku. Probouzí nás až průvodcův hlas z reproduktorů před maďarsko-rumunskou hranicí Nagylac – Nádlac. Z Bratislavy jsme urazili asi 480 kilometrů, jsou čtyři hodiny ráno a my si posunujeme ručičky hodinek o jednu hodinu dopředu, neboť v Rumunsku a Bulharsku platí již východoevropský čas.
Silnice má nyní označení DN 7 a její kvalita se podstatně zhoršila. Projíždíme městem Arad, které je známé každému luštiteli křížovek jako „rumunské město na čtyři“. Pokračujeme přes něsto Deva, kde je zámek sedmihradského vévody Gábora Bethlena a vpravo na kopci jsou vidět zříceniny jakéhosi hradu.
Dalším městem je Sebeș a za vsí Miercurea pak vpravo na kopci poznávám motorest Hanul Saliste, v němž jsme se před lety podvakrát zastavili s podnikovým autobusem na krátké občerstvení při cestě k moři.
Pomalu přestává pršet, a tak zastavujeme u malého motorestu s dvěma stánky ve tvaru obřích hrušek. Řidiči si na propan-butanovém vařiči vaří kávu. Tu, nebo čaj, si však mohou udělat i cestující, pokud s tím ovšem předem počítali a mají vše potřebné při ruce...
Projíždíme spojenými lázeňskými městy Calimanesti-Caciulata. Pro léčivé vlastnosti zdejších minerálních vod a zejména pro léčebné úspěchy při chorobách ledvinových předepsali je lékaři francouzskému císaři Napoleonovi III. Protože ale byl příliš zaneprázdněn a nemohl si dovolit tak dlouhou nepřítomnost, dovážela se mu léčivá voda na procedury až do Paříže.
Silnice se vine malebmým údolím řeky Olt, naše zraky upoutává zajmavý most, který vede řekou podél skalnatého břehu. Další úsek silnice je ještě ve výstavbě, a tak se pomalu ploužíme provizorní prašnou cestou a z oken autobusu pozorujeme nejzaostalejší část země, kterou jsme na své cestě měli možnost spatřit.
Po dalších mnoha a mnoha kilometrech zastavujeme na chvíli u nějakého motorestu, jehož název začíná jako obvykale Hanul neboli Hospoda. Asi po půl hodině už zase pokračujeme v cestě, silnice stoupá do kopců, nás dva zaujal název jedné vsi, kterou jsme projížděli – Prislop, jako na Kysucích!
Konečně přijíždíme do Pitești (česky Pitešť). Město leží na rovině, vzdáleno od všech krás, které příroda vytvořila a rozdávala. Je to sice staré město, ale s novou tváří. Z jeho staré éry zůstalo jen několik malebných kostelíků, které se ocitly ve stínu nových, bílých novostaveb vroubících široké bulváry. Především je ale Pitești městem automobilů.
* * *
V roce 1966 byl mezi vládou Rumunska a francouzskou firmou Renault uzavřen kontrakt na zavední výroby osobních automobilů v Rumunsku. Prvním vyráběným modelem byla o dva roky později Dacia 1100, licenční obměna známého vozu Ranault R8. Avšak tento automobil byl jen přípravnou fází, perspektiva patřila vozu Dacia 1300. V podstatě jde o variaci vozu Renault 12 s pohonem předních kol, pohodlnou pětimístnou čtyřdveřovou karosérií sedan a s motorem 1289 cm3 o výkonu 40 kW (54 k DIN). Od vozu Dacia 1300 byly později odvozeny verze Dacia 1310 a 1410, karoserie zůstala stejná, rozdíl byl jen v síle motoru. Dacia se v Rumunsku stala národním vozem, který postupně ovládl provoz v celé zemi.
Zdejší výrobní areál má ale delší historii, za druhé světové války sloužil k výrobě motorů a vybavení pro stíhačky vyráběné v továrně IAR v Brašově. Po válce sloužily objekty jako muniční sklady a v roce 1949 byly přestavěny na opravny lokomotiv. V roce 1952 se továrna specializovala na výrobu náhradních dílů pro nákladní automobily a traktory. Roční produkce dnešní automobilky je 100 000 vozů, v srpnu 1985 přesáhlo množství vyrobených automobilů milion kusů! V současné době jde na export 60 % produkce, dacie se prodávají v 80 zemích světa. Tak vysoký export by mohl vzbudit údiv, ale vývoz osobních automobilů je diktován více zájmy: jedním z nich je potřeba regulovat vnitřní rozvoj automobilismu, který v současnosti nekvete. Nepřeje mu nedostatek pohonných hmot. Rumunsko, které proslulo jako země těžící a exportující ropu, pociťuje již řadu let deficit této suroviny. Vybudované zpracovatelské kapacity chemických kombinátů značně převýšily domácí těžbu ropy, jejíž výkon klesá a dovoz větších kvant ropy zkomplikovala světová energetická krize. Když se nyní stanovují fondy spotřeby pohonných hmot, osobní automobilismus se ocitá v pozadí a je regulován příděly. Tato úspornost je amozřejmě patrna i na silničním provozu.
* * *
Ropa se těží právě v okolí Pitești, zrovna míjíme obrovský petrochemický kombinát a najíždíme na dálnici. Do Bukurešti nám zbývá 113 nudných kilometrů.
București, hlavní město Rumunské socialistické republiky, leží ve středu Valašské nížiny a má 1 365 000 obyvatel. Hotel Palace, v němž máme zajištěný nocleh, je starší rohová budova v poměrně klidné uličce v centru města. Máme pěkný dvoulůžkový pokoj s WC a sprchou, která po dlouhé cestě přijde vhod. Večeříme v restauraci v přízemí a hned poté se vydáváme na krátkou procházku. Po jedné z hlavních tříd přicházíme k výškové budově hotelu Intercontinental București, která vévodí širokému okolí. Začíná se už stmívat, a tak se vracíme do hotelu. Zítra nás čeká ještě pár set kilometrů, než dojedeme k moři...
Ráno vstáváme před šestou, budíček byl totiž pro pozdější příjezd o hodinu posunut. Abychom se nezdržovali, dostáváme snídani v balíčku a čekáme před autobusem. Řidiči se však podezřele dlouho neobjevují, nakonec zjišťujeme, že je recepční zapomněl vzbudit... Takže hned po ránu máme dvě hodiny zpoždění.
Na rumunsko-bulharskou hranici je to z Bukurešti asi pětašedesát kilometrů. Posledním rumunským městem je Giurgiu (čte se Džurdžu). Janovští plavci zde na říčním ostrově založili hrad zvaný San Giorgio, z něhož pochází dnešní název města.
Na rumunské straně hranice nás překvapuje zdlouhavá procedura skládající se převážně z čekání a posléze výstupu z autobusu. Teprve když po jednom nastupujeme zpátky, jsou celníci spokojeni a my vjíždíme na Most družby. Byl postaven v roce 1954 jako společné dílo Rumunska a Bulharska za přispění ostatních socialistických zemí. I Československo tu má svůj podíl. Most je dlouhý přes 2200 metrů a má dvě patra, spodní je určeno pro železniční dopravu, horní pro automobilovou.
Dunaj, napájený teď už z půlky Evropy, se pod námi rozlévá do šíře. Rumunský úsek řeky tvoří dolní část jejího toku v délce kolem tisíce kilometrů, což je téměř třetina její celkové délky. Údaje o množství vody, která plyne korytem, ukazují její pravou sílu: při vstupu na rumunské území dosahuje průměrný roční průtok 54 000 kubíků vody za sekundu, v deltě na konci své pouti dokonce 63 000 kubíků (pro srovnání – v Bratislavě je méně než třetinový).
Vody Dunaje míří k moři – stejně jako my. Na bulharské straně hranice je odbavení podstatně kratší. Celník jen vstoupí do autobusu, pozdraví, popřeje šťastnou cestu a – to je všechno!
Bulharsko má rozlohu 110 912 km2 (pro srovnání ČSSR 127 896 km2), počet obyvatel je 8 878 000 (ČSSR 15 395 970), hlavní město Sofie má 1 031 000 obyvatel.
Objíždíme město Šumen, které je mimo jiné zámé dobrým pivem (pivovar stavěli Čechoslováci) a už netrpělivě počítáme kilometry a hodiny, které nás dělí od moře.
Odbočujeme ze silnice, která vede do Varny a pokračujeme do města Provadija. Říká se mu bulharské Colorado, protože leží v hlubokém kaňonu říčky Provadija a vysoké okolní srázy při troše fantazie opravdu trochu připomínají přírodní scenérie z amerických kovbojek.
Za okny autobusu se střídají rozlehlé ovocné sady, pole a vinice, občas projíždíme menší vesničkou. Netrvá to dlouho a v dálce se objevuje moře. Hned vzápětí však zase mizí, neboť vjíždíme mezi zalesněné pahorky. Následuje mírné stoupání, les končí, přehoupneme se přes horizont – a Černé moře se před námi prostírá v celé své kráse!
Nejstarší prameny uvádějí jeho skytský název Akšajena, což prý znamenalo „tmavobarevné“. Staří Řekové je nejprve pro četné bouře nazvali Pontos Axeinos, Moře nehostinné, související patrně s odporem tráckých kmenů, s nímž se setkávali, a s nepřízní počasí. Od 6. století př. n. l. zde Řekové začali zakládat řadu pobřežních osad a moře přejmenovali na Pontos Euxeinos, Moře pohostinné. Až do vrcholného středověku se udržel název Pontské moře, kdy byl nahrazen pojmem Černé moře na znamení smutku nad námořníky, kteří v podzimních a zimních bouřích zahynuli v jeho vodách.
Je Černé moře černé? Za slunečného dne je výrazně modré, když se však oblohou honí mráčky, má barev více. Vypadá skoro jako nížina osázená různými kulturami – je namodralé, modrozelené i nazelenalé, při východu a západu slunce je nazlátlé, v oblačných dnech šedé, jakoby olověné. Černé ale není nikdy!
* * *
Budeme bydlet v soukromí, což nám sice bylo známo už při vyplňování přihlášky na zájezd, ale nebylo jasné, zda to bude přímo ve starém Nesebru – to jsme si jenom tajně přáli!
V 18 hod. se scházíme na společné večeři v restauraci Morska gara ležící u přístavu, kde se od delegátky dozvídáme další informace. Hned po jídle nedočkavě vyrážíme do spletitých uliček Nesebru. Všude se procházejí, postávají nebo posedávají turisté i místní, od moře doléhá šplouchání vln. V každé sebemenší hospůdce, kavárničce nebo jenom stánku hraje reprodukovaná hudba, někde bulharská lidová, většinou však disco. Je to neopakovatelná atmosféra... Večerní toulku končíme v malé, moderně zařízené kavárničce ve starém domě, která využívá i část přilehlé uličky jako terasy s výhledem na moře.
* * *
Ráno nás probouzí sluníčko a křik racků. Racek stříbřitý (Larus argentus, slovensky čajka striebristá) je běžný mořský pták, kterého si s naším rackem chechtavým nemůžete nikdy splést, poněvadž patří k velkým druhům racků. Je velký asi jako káně, měří 56 cm. Hnízdí obyčejně v koloniích, které někdy čítají ohromné množství párů. Stanoviště hnízd mohou být velmi různá, někdy leží na pobřežním písku, na skalnatých útesech, nebo v nízkých pobřežních porostech, ale i v rákosí. Zdá se být neuvěřitelné, že tento velký pták hnízdí i na střechách. Přesvědčí se o tom však každý návštěvník slunného bulharského pobřeží, který bydlel v soukromí starých rybářských městeček – Nesebru, Sozopolu i jinde. Rackové si tu zakládají hnízda v blízkosti komína a zdá se, že bulharští rackové tvoří v tomto směru svérázný kmen mezi racky stříbřitými.
Nikde na bulharském pobřeží totiž nenajdete takové racky stříbřité, kteří by si stavěli normální, na zemi umístěná hnízda. Proč právě v Bulharsku, je záhadou. Rozhodně však má tento zvyk pro racky určitou výhodu. Místní obyvatelé, pro něž jsou rackové stálí společníci, je mají rádi a chrání je asi tak, jako my chráníme vlaštovky a jiřičky. Horší je to s námi návštěvníky, kteří si na ně musíme teprve zvykat. Jejich řev je totiž příčinou, že od třetí čtvrté hodiny ranní mnozí hosté nezamhouří oko. Rackové stříbřití jsou totiž velcí křiklouni a jejich zvučný pokřik zblízka doslova rve uši.
Nám osobně jejich všudypřítomný křik nevadí a s obdivem sledujeme jak mistrně plachtí na modrém nebi, v houfech obletují lodě a posedávají na přístavní hrázi.
* * *
Po snídani zůstáváme na malé pláži přímo pod restaurací Morska gara a dychtivě přijímáme sluneční paprsky. S přibývajícím časem se však jejich intenzita zvyšuje, takže jdeme do vody. Jaké je však naše překvapení! Voda je tak ledová, až si člověk myslí, že mu noha pod kotníkem upadne... Nezbývá nic jiného, než se jenom lehce pocákat a doufat, že nejpozději do zítřka se voda prohřeje. Na pláži ležíme do poslední chvíle, vždyť do restaurace na oběd to máme jen pár kroků.
* * *
Bulharská kuchyně je od naší dost odlišná. Obsahuje podstatně více zeleniny, zejména rajčata a papriky, dále hrášek, fazole a mrkev. Jídla, pro nás exotická už samými názvy, jsou často z mletého masa, které je velmi oblíbené nejen v Bulharsku, ale na celém Balkáně. Jde vždy o směs vepřového a hovězího, kdo dává přednost jinému složení, umele si maso doma sám.
Kjufteta nebo kebabčeta jsou v podstatě naše karbanátky, které se tvarují buď do placiček, nebo válečků pět až deset centimetrů dlouhých a na prst silných, ovšem chuťově se s našimi karbanátky srovnávat nedají! To dělá to jižní koření... Sarma je zase mleté maso zabalené do zeleninového listu – a může to být list špenátový, červené řepy, vinné révy nebo hlávkového zelí a to dokonce i kyselého, neboť v Bulharsku se zelí nakládá nepokrájené v celých hlávkách.
Významnou část jídeníčku tvoří sýry – měkký sirene a tvrdý kaškaval. Specialitou je kisalo mljako podobné našemu jogurtu. Okusili jsme i tarator, studenou letní polévku z jogurtu, okurek a kopru.
A pak je tu samozřejmě neodolatelbá šopska salata. Patří ke každému jídlu, Bulhaři ji však jedí spíše jako předkrm. Je to míchaný salát z rajčat, okurek (někdy i paprik) s kyselou zálivkou a olejem, posypaný strouhaným balkánským sýrem, někdy ještě odobený olivou nebo feferonkou.
* * *
Po obědě míříme na velkou pláž, která se rozprostírá za šíjí spojující starý Nesebr s novým. Procházíme kolem přístavu, kde kotví desítky bárek a pár větších rybářských lodí. Jsou tu stánky se záplavou všelijakých upomínkových předmětů. Není totiž lepšího prodavače tretek než chvilková nuda. Stojíte a koukáte na desítky různých suvenýrů s lodičkami na podstavci i bez podstavce, mušličkových náramků, náhrdelníků a krabiček, různých jiných přívěsků, náramků, náušnic, nožíků a bůhvíčeho ještě... Není to vždy upomínkový předmět, ale na druhé straně není to vždy ani kýč. Například velké oblibě se těší ampulky esence růžového oleje, vkládané do malé dřevěné věžičky s vypalovanými lidovými ornamenty. Nebo dřevěné vypalované talíře, bulharská keramika či výrobky z kůže.
Stojí zde také stánky s ovocem a jiné s nápisem Bira a Ryba, kde se prodává láhvové pivo a pečené rybičky. Naváží vám je do papíru rovnou z roštu, zrovna tak i bramborové hranolky, za jeden leva toho máte hromadu. Nedaleko zase pečou pizzu – také jsme ji později ochutnali – je z trochu jiného těsta, než na jaké jsme zvyklí u nás, ale je výborná.
* * *
Přecházíme úzkou šíji omývanou z obou stran mořem a na jejím konci odbočujeme doleva. Po pravé ruce stojí skryty v zeleni zotavovny bulharských odborů, další objekt se staví těsně u cesty. Bílé lavičky ve stínu stromů zvou k posezení s výhledem na moře, my se však zlákat nenecháme. Spěcháme na pláž. Z dálky připomíná barevné mraveniště, lidmi se to na ní jen hemží. Když budete chvílu poslouchat, je to sice neslušné, nabydete dojmu, že snad celá pláž se dorozumívá česky! Bulharsko je pro nás přece jenom levnější (než Jugoslávie) a psympatičtější (než Rumunsko).
Moře přizdobuje své pláže desítkami druhů mušlí všech barev a velikostí. Jsou to malé zázraky, malé dárky pro vzpomínku v zimním čase na letní ráj.
* * *
Pozoruhodný poloostrov Nesebr je poeticky přirovnáván buď k listu, neboť s pevninou je spojen jenom úzkou šíjí podobající se řapíku, nebo k dlani ustavičně zmáčené vlnami Černého moře, či k ozdobnému přívěsku. Nejspíš však připomíná koráb, kotvící po celá tisíciletí stále stejně daleko od břehu, jako by chtěl ukázat svoji nezávislost na souši, ale zároveň se od ní nehodlal odloučit.
Městečko, na jehož šíji se vešla právě jen silnice k pobřeží a větrný mlýn, se nejdříve jmenovalo Menabrija, což shodně tvrdí historik Hérodot i zeměpisec Strabón. „Brija“ znamenalo v thráčtině město, „Mena“ se prý vztahuje ke jménu zakladatele. V jazyce dórských Řeků se název pozměnil na Mesémbrija, dnešní název pochází z 9. století.
* * *
Když už jsme u jména Nesebr, je třeba poznamenat, že bulharština používá zvláštní polosamohlásku „ъ“, která se vyslovuje jako krátké a důrazné temné hrdelné „a“. Podle transkripce, uváděné v Pravidlech českého pravopisu (1974), se tato polohláska mezi hláskami „l“ a „r“ vynechává, je-li uprotřed slabiky. Takže česky se píše Nesebr, ale vyslovovat bychom měli Nesebъr, tedy Nesebar!
* * *
Byzantinci obehnali celé město hradbami hned po prvních nájezdech barbarů, a tak po tři století odolávalo náporu Prabulharů, Slovanů a Avarů, které bohaté město lákalo. Nakonec je dobyl chán Krum, ovšem zakrátko je vrátil do rukou Byzantinců (roku 879). Později se Nesebr dostal opět pod vládu Bulharska a velkého rozkvětu dosáhl ve 14. století za cara Alexandra (1331–1371).
Z někdejší Menabrije se toho mnoho nedochovalo, zato památek na řecké kolonizátory je tu poměrně dost. Po obou stranách pozůstatků byzantské brány, zčásti rekonstruované, jsou u hlavního vstupu do města odkryty původní starořecké hradby.
Kdysi stávalo v Nesebru čtyřicet chrámů! Jejich pozůstatky pocházejí z 10. až 14. století, ovšem impozantní loď chrámu sv. Sofie neboli Staré metropolitní baziliky, byť bez klenby, je ještě o pět století starší. Mezi jejími vysokými zdmi a klenutými okny se dnes pořádají koncerty.
V obnoveném metropolitním chrámu sv. Štěpána z 10. století, který se nazývá Novou metropolitní bazilikou, je muzeum středověkých nesebrských ikon.
Bazilika sv. Jana Křtitele, rovněž z 10. století, byla zase proměněna v archeologické muzeum. Do šera kostelíku, dlouhého pouhých 14 metrů, proniká světlo jen úzkými okny. Otevřenými dveřmi doléhá mezi zdi, které příjemně chladí, horký vzduch spolu s hlasy racků, posedávajících na okolních střechách a komínech. Staletí se zde shlukla do několika desítek předmětů: vedle sebe tu leží ozdobný vlys z průčelí helénské budovy, římská náhrobní deska jakési Julie i bledězelené glazované misky z doby bulharského cara Ivana Alexandra. Je tady také mramorová socha bohyně Afrodité, bronzové, hliněné i skleněné nádoby, herecké masky z pálené hlíny, sošky a mince. A hlavně amfory! Sloužily nejen jako kultovní předměty, ale používaly se i k přepravě vína, oleje a dalších vzácných tekutin. Náležejí k rozličným, od sebe časově vzdáleným údobím, což dokazuje, že obchody byly rozsáhlé a dlouhodobé. Kromě těchto předmětů vyprávějí o minulosti Nesebru informační panely s četnými fotografiemi a plánky.
Nejvíce chrámů se dochovalo z doby tzv. koloritního mesembrijského stylu, to znamená ze 13. a 14. století. Je jich pět a nejúplnější představu o této skupině dává chrám Svrchovaného vládce – sv. Pantokrator (též Nejsvětější nebo Všemohoucí). Koloritní styl tu slaví svůj vrchol. Stavitel vynaložil všechen svůj um, aby zaplnil plochy křivkami, různým čtverečkováním a svéráznými ornamenty. Mnohé z nich jsou symboly křesťanských vlastností, tzv. svastiky. Je tu i svastika v podobě hákového kříže, kterou němečtí fašisté zneužili jako údajného starogermánského kultovního znamení.
Nad přístavem stojí sv. Jan Aliturgetos neboli sv. Jan Neosveteni, česky Nekřtěný. Zdivo tohoto chrámu, který nebyl nikdy vysvěcen, protože při jeho stavbě se zabil dělník, je z bělostných kamenných kvádrů prokládaných pásy cihel. Glazované keramické ornamenty se skládají v geometrické obrazce, nejčastěji však zdobí stěny nesebrských kostelů kalíšky polité zelenou glazurou, jako např. u chrámu Archangelov Gavrila i Michaila nebo chrámu sv. Paraskevy.
Všeobecný úpadek, který se stal údělem Bulharska i ostatních balkánských zemí po obsazení Turky, vynikne zvlášť nápadně v Nesebru, který byl Turky zachvácen roku 1453. Stačí porovnat velkolepé chrámy ze 14. století s ubohými, nizoučkými a maličkými kostelíčky,které byly postaveny za časů turecké nadbvlády – např. sv. Spas nebo sv. Kliment. Stavební technika byla zcela primitivní, za stavivo sloužil jen kámen a hlína.
* * *
Nesmírně zajímavé jsou však i samotné staré nesebrské domy, pro něž je město plným právem pokládáno za muzeum bulharské černomořské architektury. Každý dům je světem sám pro sebe, dvorek je od uličky oddělen kamennou zdí s malou brankou vedle vrat. Domy jsou poschoďové, přízemí má stěny z kamene a hlíny a sloužilo obvykle jako hospodářská část domu. Zde stávaly kádě s vínem, zásoby potravin a vinařský, rybářský nebo řemeslnický inventář majitele. Stěny horního patra jsou z hrázděného zdiva, to znamená stavěné z trámů, pletiva a hlíny, navenek obložené prkny a vevnitř vybílené vápnem.
Pod nohama je cítit dlažbu z oblých kamenů, uličky jsou úzké a domy se svými přesazenými patry naklánějí nad hlavy procházejících se lidí.
Ministerská rada, vedena snahou zachránit cenné kulturní dědictví minulosti, vyhlásila Nesebr za městskou památkovou rezervaci prvního řádu. Od roku 1983 je Nesebr zapsán do Seznamu kulturního dědictví UNESCO.
Není pravdou, že by se tu nic nestavělo, nic neupravovalo. Jako příklad může sloužit hned „náš“ dům v ulici Chemus 7A, který byl vlastně od základů přestavěn. Zvenku se na první pohled ničím neliší od původních domků, je však z kamene, betonu a cihel, uvnitř je sociální zaříení s bojlerem na teplou vodu. Mimochodem, když už jsme u toho, nedá se zapomenout na debatu s naší paní domácí, která nás důrazně nabádala, abychom použitý toaletní papír nesplachovali, ale odhazovali do odpadkového koše stojícího vedle, neboť odpady jsou z úzkých trubek a ucpaly by se.
Podél zdí domků se vinou pokroucené dřevnaté stonky vinné révy, které se pak rozvětvují po stříškách z trámků a svými úponky se zachycují na příčlech malé pavláčky, zvané čardak. V tichém podvečeru Bulhaři rádi pobývají pod těmito stříškami nebo pod korunami broskvoní a smokvoní, sedí, popíjejí a vyprávějí si.
My si večer jdeme posedět do restaurace Mesembrija na náměstí. Kromě náhodných návštěvníků se sem však chodí stravovat i někteří rekreanti, takže je tu stále plno. Sedíme na nádvoří pod širým nebem, od okolních stolků se line vůně balkánských jídel, popíjíme červené Mechandžijsko nebo Medvědí krev a posloucháme hudební skupinu, která láká hosty na taneční parket hudbou moderní i bulharskou lidovou.
Po dva večery po sobě se dáváme do řeči se dvěma mladými bulharskými dvojicemi, s nimiž nás náhoda svedla k jednomu stolu. Debata se sice odvíjí pomalu a někdy i dost krkolomně, ale dorozumíme se vždycky. Za zmínku však stojí, že Bulhaři jsou raději, když mluvíme pomalu a česky, než abychom do řeči míchali euštinu! Přitom – ale spíše právě proto se učí rusky stejně jako my už od čtvrté třídy! Zvlášť polichoceni se cítí, když jim řeknete, jak moc se vám v Bulharsku líbí – „chubava Balgarija“. Prohlášením, že jsem v Bulharsku už o (nelhal jsem – 1965, 1976, 1978 a 1979) a rád přijedu znova, jsem si je zcela získal... Jeden z těchto našich náhodných známých je odkudsi od Sofie a říká, že se zúčastnil jednoho zájezdu do Československa, poznal trochu jižní Čechy (jmenuje Český Krumlov a zámek Hlubokou) a moc se mu u nás líbilo.
Kapitanska srešta, česky Kapitánské setkání, je restaurace v obnovené budově nad starým přístavem, najdete zde jak dobrou kuchň, tak i skutečnou romantiku. Posedět se dá uvnitř i venku, otevřeno je do jedné po půlnoci. Dalším originálním podnikem je Lozarska kašta. „Kašta“ znamená česky domek a tento podnik se skutečně nachází ve starém nesebrském domě. Stolky jsou samozřejmě i pod starými stromy na dvoře.
Jednou, když se vracíme z obědu, slyšíme už zdáli kolísavý melancholický hlas godulky. Na první pohled vypadá godulka tak trochu jako mandolína, ale hraje se na ni smyčcem. Její baculaté tělo přechází zvolna v štíhlý krk zakončený hlavicí, v níž jsou vsazeny kolíky napínající struny.
Bulharská lidová hudba nám zní exoticky, neboť zatímco nejsložitějším metrem západoevropské tradice je menuet, který má šestidobý takt, jihoslovanské lidové písně a tance mají takt patnáctidobý, devatenáctidobý a dokonce i dvaatřicetidobý!
Drnčivé, bzučivé, ale přitom uhlazené tóny derou se jeden za druhým zpod prstů muže v lidovém kroji, který sklání hlavu k nástroji a hraje a hraje. Na silném řetězu má uvázaného medvěda a kolem se již začínají shlukovat první zvědavci. Než si stačím připravit fotoaparát, už je u mě mladá dívčina a významně potřásá malou plechovkou, do níž vybírá drobné. Jako poděkování za můj příspěvek hráč na godulku zve Danu až k medvědovi a mocným trhnutím za řetěz ho staví před mým objektivem na zadní.
Patrně mají zamířeno na svatbu, kterou jsme před chvílí viděli v nedaleké uličce. Vracíme se tedy s nimi s nadějí, že můžeme ještě něco zajímavého uvidět. A opravdu! Viděli jste už někdy medvěda pít rakiji? My ano! Nalili mu ji na přední tlapu, medvěd si lehl a olizoval ji ještě dlouho po tom, kdy tam už nemohl mít ani kapku...
* * *
Jednoho dne navečer se vydáváme na prohlídku Slunečného pobřeží. Jdeme pěšky, přestože bychom mohli využít kloubového ikarusu, který za pět stotinek obstarává kyvadlovou dopravu. Přicházíme k celému shluku nových impozantních hotelů a restaurací, je zde také obchodní dům Quelle. Chceme se dostat k Fregatě, ale mapka, kterou máme k dispozici, není třejmě nejnovější a proto neodpovídá skutečnosti. Několikrát se vracíme, nakonec se ocitýme upísečných přesypů a bosi se brodíme malými dunami. Vpravo se v modrémoparu ztrácí Nesebr, vlevo se střemhlav do vodních hlubin vrhá poslední výběžek pohoří Stará planina čili Balkánu, dříve zvanému Chemus. Jako ostře zahnutý nos,který tisíce, možná miliony let čichá slanou mořskou vodu. Ano, je to mys, bulharsky nos Emine.
Ale to už stojíme u Fregaty, korábu, který kdysi brázdil moře, ale teď už sena vlnách nehoupá, trčí v písku a pod jeho zadní palubou se skrývá útulná vinárna. Široký lodní trup se večer mění v luxusní bar s pirátskou obsluhou, vstupné na palubu je třivet stotinek, do vinárny šedesát.
Pláž s přesypy jemného písku je asi šest kilometrů dlouhá a v průměru sto metrů široká. Je vybavena slunečníky a do moře se svažuje pozvolna, čímž si získala oblibu především rodin s dětm. Pěstují se tu vodní sporty, můžete si půjčit šlpací vodní kolo, loďku nebo vodní lyže, naleznete tady také tenisové kurty a několik hřišť na minigolf.
Při další návštěvě Slunečného pobřeží zase hledáme větrný mlýn. Známe jej jenom z pohlednic, měl by od něho být krásný výhled na celé Slunečné pobřeží. Musí tudíž stát na kopci, říkáme si, ale přes vzrostlé borovice nic nevidíme.
Od té doby, co zde fotograf stiskl spoušť svého fotoaparátu, zřejmě uplynulo pěkných pár let a stromy mezitím o hodně povyrostly, takže nám chvíli trvá, než jej objevíme. Pomohlo nám, že jsme se pustili za lidmi, kteří vystoupili z výletního vláčku a vydali se po pěšině vzhůru...
Vjatrná melnica je sympatický podnik v bulharském národním stylu, kde se podávají originální bulharská jídla připravovaná podle receptů mlynářské kuchyně, my se spokojujeme s láhvovým pivem Burgassko luxusni pivo s krásnou černozlatou etiketou a s cenou odpovídající tomuto honosnému názvu – 1,20 leva.
Vracíme se ke stanovišti vláčku, která má spojovat Větrný mlýn, nejsevernější atraktivní podnik Slunečného pobřeží, s Fregatou, podnikem nejjižnějším. Jízda stojí půl leva, což se nám zdá v porovnání s cenou autobusové jízdenky Slunečné pobřeží – Pomorie (0,40 leva) přemrštěné. A to ještě netušíme, že v průvodci se nepíše, že přibližně uprostřed cesty se musí přesedat – a znovu zaplatit!
Žádné komentáře:
Okomentovat