Pokračujeme v postupném poznávání severních pohoří Slovenska systematicky dál na východ, po Oravě, Zamaguří a Spiši je letos na řadě Šariš a v něm pohoří Čergov a Ondavská vrchovina. Když to dobře půjde, příští rok budou následovat Nízké Beskydy a Dukla a za dva roky můžeme stát na Kremenci, na slovensko-polsko-ukrajinském trojmezí.
Do Bardejova přijíždím v sobotu odpoledne o půl páté a po ubytování na podlaze tělocvičny Združenej strednej školy poľnohospodárskej se jdu podívat do centra, které bylo jako nejzachovalejší městský celek na Slovensku prohlášeno městskou památkovou rezervací a v roce 2000 se dostalo na seznam UNESCO.
Kolem dokola obcházím náměstí a nakonec zůstávám v jeho středu, ve velkém stanu s nápisem Irish pub. Sedím u stolku s jedním smädným mnichom. Nic neříká, je ve sklenici, a tak ho pomalu upíjím.
Bardejov se rozvinul ze staré slovanské osady založené ve 12. století na obchodní cestě z Prešova do Polska. V roce 1320 byl osvobozen od placení mýta a roku 1352 dostal právo vybudovat hradby. Přeměna na svobodné královské město vyvrcholila v roce 1376, kdy dostal úplnou samosprávu a byl postaven na úroveň Budína a Košic. Město pak bohatlo na výrobě plátna a obchodu s ním. Ve 2. polovině 15. století měl asi 500 domů a na 3000 obyvatel, poté však začal jeho význam upadat a teprve koncem 19. století nastalo hospodářské oživení. Přesto však nedostatek pracovních příležitostí vedl na přelomu 19. a 20. století k masivnímu vystěhovalectví. Za socialismu se zde vybudovaly velké závody na výrobu obuvi JAS, n. p. a zmodernizoval se dřevařský a potravinářský průmysl, vyrostla nová sídliště, školy a zařízení pro služby.
Večer se v zasedačce koná oficiální zahájení Toulek. Sedíme způsobně v lavicích jako studenti, Ivana seznamuje s programem a Pepík rozdává umělohmotné kalíšky s panákem borovičky.
V neděli přijíždí smluvní autobus s téměř půlhodinovým zpožděním, takže je po osmé, když vystupujeme v obci Šarišské Čierne a vyrážíme po modré značce podmáčenou loukou k lesu.
Pokračujeme po hřebenu mírnými houpáčky nahoru a dolů, v závěru stoupáme na Makovici, staroslavnou horu opředenou pověstmi. Cesta traverzuje jejím severovýchodním úbočí a od studánky následuje krátký prudší výstup k rozcestníku (612 m n. m.). Po pár metrech neznačenou cestou přicházíme k pomníku sv. Floriána, patrona hasičů a ochránce před ničivými ohni. Stojí na louce svažující se k jihu, nedaleko je odpočívka s ohništěm a na okraji lesa přístřešek s nápisem Floriánka, postavený o rok později než socha. Ta byla slavnostně vysvěcena 28. června 1998 při příležitosti 5. slavnostního výstupu hasičů a široké veřejnosti ke Dni hasičů a svátku sv. Floriána. Socha je nejvýše postavenou tohoto jména nejen na Slovensku, ale v celé Evropě.
 |
| Vrch Makovica, v popředí okraj vsi Kurimka |
Vracíme se na rozcestí, z něhož klesáme loukou do vsi Kurimka. Hned na jejím okraji se ptáme místních kluků, zda je tu krčma. Prý je, otevírá ve dvě hodiny odpoledne, ale krčmár tam prý už je. Jdu zkusit štěstí, a když slušně požádám, jestli by nám výjimečně nenatočil pár piv, není proti. Rozhodně se mu to vyplatilo, protože časem přicházeli další toulkaři a každý si něco objednal.
Vracíme se na červenou značku, ale záhy po překročení potoka ji ztrácíme. Víme, že musí být na hřebeni nad námi, a tak chvíli pokračujeme po loukách, protože se nechceme prodírat souvislým porostem trnitých keřů, ostružin a kopřiv. Nakonec nám stejně nic jiného nezbývá a po prudkém výstupu stojíme zadýchaní, ale spokojení na krásné cestě vedoucí podél lesa.
Dál se pokračuje bez problému po hřebeni až k sestupu na okraj obce Andrejová.
Přecházíme lávku přes potok a loukami stoupáme mírně do kopce. Ostatní nějak zpomalili, a tak jdu sám. Značení není nic moc a jsem rád za každou značku, kterou najdu. Ještě před rozcestím Sedlo pod Hradským, které nabízí varianty ke zřícenině hradu Zborov nebo do stejnojmenné obce, mám jasno – půjdu na hrad. Cesta záhy vychází z lesa a vede loukou po jeho okraji, alespoň si to myslím, neb značek je poskrovnu. Louka je nedávno posečená, ale řádně podmáčená, takže musím dávat pozor, kam šlapu. S úlevou se nořím do lesa, ale musím urazit ještě kus cesty, než se přede mnou objeví zřícenina hradu Zborov.
Přestože se hrad připomíná až roku 1347, lze předpokládat, že je starší. Poměrně rozsáhlá stavební činnost v letech 1548-1601, kdy byli majiteli Šerédyové, dala hradu nejen základní fortifikační náležitosti, ale změnila hradní stavby na renesanční budovy, které se dodnes svými architektonickými detaily a někde i většími zachovanými celky k tomuto období jasně hlásí. Hrad doplnila soustava vnějšího opevnění podle soudobých zvyklostí obrany: vícenásobné zabezpečení jednotlivých úseků, zejména prostoru vstupní brány. Tak vznikly dva uzavřené pevnostní okruhy, zpevněné na vhodných místech dělovými baštami. Hrad i panství, kterému začátkem 18. století patřilo asi 100 obcí, získal roku 1601 známý rod Rákócziů. V roce 1666 se na Zborově vdávala údajně nejkrásnější žena své doby Helena Zrinská (1643–1703), dcera vlivného chorvatského bána Petara Zrinského (1621–1671). Vzala si za manžela Františka I. Rákocziho (1645–1676), který se pod vlivem její rodiny připojil k Wesselényiho spiknutí (1664–1670) proti Habsburkům. Po porážce spiknutí se musel draze vyplatit, a když o pár let později na Zborově zemřel, zanechal vdově tříměsíčního synka, rovněž Františka. Do čela nového protihabsburského povstání (1678–1687) se postavil kežmarský šlechtic a sedmihradský kníže Imrich Thökölly. V roce 1682 se konala jeho svatba s Helenou, o 14 let starší vdovou po předešlém vůdci spiknutí. Kvůli porážkám Thököllyho spojenců, Turků, se brzy po svatbě původně triumfující povstalci dostali de defenzívy, roku 1684 padl Prešov a poté i Zborov. Poslední baštu povstání, rodinný hrad v Mukačevu, v letech 1685-1688 osobně bránila Helena. Poté spolu s manželem odešla do tureckého exilu, kde i zemřela. Další, tentokrát největší protihabsburské povstání (1703-1711) vedl Helenin syn František II. Rákoczi (1676-1735). I on po porážce žil a zemřel v Turecku, dnes je spolu s matkou Helenou pohřben v katedrále v Košicích, zatímco hrobku Imricha Thököllyho najdeme v evangelickém kostele v Kežmaroku. Ale vraťme se na Zborov.
Hrad už tři století pustne, ale stále ještě stojí dost zdí, které svědčí o tom, že práce tehdejších stavitelů byla vynikající.
Při odchodu ze zříceniny se odkudsi vynořil toulkařský veterán Jarda Vagala a shodujeme se v názoru, že chytřejší než jít na autobus po žluté značce do Dlhé Lúky, kde nemusí být otevřená hospoda, bude sejít do Zborova. Cestou čteme jednotlivé tabule naučné stezky (byť v opačném pořadí) a přicházíme na břeh říčky Kamenec. Lávka je stržená, tak se zkoušíme probojovat křovím a kopřivami po levém břehu, ale hodně rychle toho necháváme. Nezbývá než zout boty a přebrodit. Poměrně silný proud zdolávám s mohutným klackem jako holí umožňující lepší stabilitu. Do centra obce, kde je hospoda, to máme ještě skoro dva kilometry. Kromě krčmárky, která neumí pořádně natočit pivo, jsou tady samí Romové. Bereme si pivo ven a hned přichází jeden a žebrá peníze. Chvatně dopíjíme, stejně chvatně odcházíme a jeho soukmenovec za námi něco volá. Raději se ani neotáčíme a kvapíme na autobusovou zastávku. Když po chvíli autobus přijíždí, je nám podezřelé, že nastupujeme sami, nemůžeme být přece první ani poslední, kteří přišli z túry… Ukazuje se, že na konci vesnice je další zastávka, kde přistupuje hejno našich, od nichž se dozvídáme, že kdybychom si pořádně prohlédli mapu, viděli bychom, že je zbytečné brodit, když kousek dál po proudu je další lávka...
Délka trasy podle mapy KST: 9 ¼ hod.
V pondělí jedeme autobusem do Nižné Polianky a po zelené značce vedoucí po staré cestě stoupáme do stejnojmenného sedla ve výšce 590 m n. m. Je před osmou hodinou, celníci tu ještě nejsou, vyrážíme na cestu po polské modré, která je tradičně lepší než souběžná slovenská červená, protože je používanější. Zpočátku jsou to dvě pěšinky vedle sebe, to jak polští pohraničníci jezdí na čtyřkolce, později je už jenom jedna pěšina, víceméně slušně prošlápnutá. Z vrchu Čerťaž (668 m n. m.) sestupujeme do širokého travnatého sedla Zajačí vrch a znovu stoupáme na zalesněný hřeben. Když později v dálce vidíme sedlo Dujava se silničním polsko-slovenským přechodem, máme před sebou ještě dlouhou cestu zarostlou borůvčím, maliním a co je nejhorší, také ostružiním, takže dolů přicházíme pěkně podrápaní.
V sedle (na rozcestníku 580 m n. m., podle mapy 557 m n. m.) je obchůdek, v němž si kupujeme vychlazený šariš a sedíce na obrubníku obědváme z vlastních zásob.
Hned po pár metrech následujícího výstupu ztrácíme značku, rozcházíme se, hledáme a samozřejmě, že i nacházíme. Už od předloňských Toulek víme, že spolehlivými orientačními body jsou pohraniční patníky. Jednak jsou bílé s červeným vrcholem, takže i v hustém podrostu dobře viditelné, jednak jsou číslované a jejich čísla jsou uvedena i na mapě, takže lze velice přesně určit momentální polohu.
Krátce se zastavujeme na zpustlém vojenském hřbitově z první světové války (677 m n. m.), kterému vévodí pomník v podobě vysoké zvonice. Bujný prales se snaží uchvátit volné prostranství, takže ze zelené džungle ostružiní a bukového mlází vykukují v pravidelných rozestupech dřevěné kříže se stříškou a v dolní části ozdobná brána. Spodní část zvonice je kamenná a každou stěnu dříve zdobila kovová deska. Bohužel nápisy rozežírá rez, ale i tak se dá přeluštit německý text básně o nesmyslnosti zbytečně zmařených životů a údaje o počtu padlých vojáků. Traduje se nesmyslná legenda o hromadném přechodu pražského 28. pěšího pluku z rakouské strany na ruskou o Bílé sobotě 3. dubna 1915. Ve skutečnosti Rusové během útoku na bodáky zajali osm důstojníků a 762 vojáků. Více byste se dozvěděli v knize Josefa Fučíka Osmadvacátníci.
Pokračujeme po takřka rovném hřebenu a teprve potom stoupáme na poslední dnešní kopec Jaworzynu (881 m n. m). Následuje samozřejmě sestup do sedla a pak po zelené značce podél potoka Regetovská voda do Regetovky. Těšíme se na pivo na chatě Regetovka, která má být na okraji osady. Skutečně tam je, ale trochu stranou od cesty, takže kdyby na nás známí nezavolali, určitě bychom ji minuli.
Délka trasy podle mapy KST: 7 ½ hod.
V úterý jedeme autobusem do obce Frička, zapadlé vesnice na konci dlouhého údolí potoka Kamenec. Chloubou vsi je dřevěný kostel sv. Michala archanjela, národní kulturní památka stojící uprostřed travnatého pozemku obehnaného dřevěnou ohrádkou. Byl postaven v roce 1829, přestavěn a upravován v letech 1830, 1933 a 1971. Je to srubová, tříprostorová stavba na kamenné podezdívce, ikonostas oddělující svatyni od lodě pochází z roku 1833, byl však doplněn obrazy z konce 19. století.
Ves opouštíme polní cestou a táhlým stoupáním po louce s vysokou trávou se dostáváme na hřeben, který ještě patří k Ondavské vrchovině. Po červené značce postupně zdoláváme Beskid (683 m n. m.) a Dzielec (792 m n. m.) a pak strmě sestupujeme do sedla Beskid (637 m n. m.), které protíná rozbahněná lesní cesta. Právě jsme překročili hranice pohoří Busov, které o sobě dává vědět šíleným stoupáním na kopec Lacková, nejvyšší vrch v polských Nízkých Beskydech. Lezeme po čtyřech a chytáme se kmenů buků, co chvíli zastavujeme, abychom se vydýchali. Na vrcholu jsme dva metry pod tisícovkou, na počest vytahuji z batohu plechovku ondoně.
Z protáhlého vrcholu následuje stejně strmý sestup o více než 200 výškových metrů do sedla Pulaskiego a opět prudkým svahem stoupáme na Dlhý diel, další hřbet busovského pohoří, který končí v sedle, do něhož zprava stoupá cesta od Cígeľky a pokračuje do polského letoviska Wysowa.
V sedle obědváme z vlastních zásob a pak pokračujeme v cestě. Kousek za přechodem odbočuje doleva, na polskou stranu, pěšina, a když Ivana říká, že kousek dál stojí zajímavý kostelík, nechávám se zlákat. Udělám fotku a vracíme se zpátky na červenou, stoupáme přes Jawor (723 m n. m.) a Hrb (764 m n. m.) a klesáme do dalšího sedla (651 m n. m.) a po zelené do Vyšného Tvarožce. Přecházíme na modrou značku a začínáme stoupat na zalesněný hřeben Stebnícké Magury. Prudký nástup končí až na hřebeni Holubníky, pokračujeme přes Ostriež (894 m n. m.) a nakonec po asfaltce, která vede až k areálu vysílače na vrcholku Stebnícké Magury (900 m n. m.). Následuje sestup po červené značce do sedla Čerešňa (518 m n. m.), odtud po žluté podél Mnichovského potoka na státní silnici a po ní asi kilometr do místa našeho ubytování na okraji Bardejova.
Délka trasy podle mapy KST: 13 hod.
Ve středu jedeme autobusem do sedla nad obcí Obručné, odkud stoupáme po červeně značeném hraničním hřebeni. Mírně zvlněným terénem ve výšce zhruba 800 m přicházíme na louky na Kráľovej studni. Dost dlouho hledáme další cestu, motáme se na žluté, která přichází z Polska, a po čase zjišťujeme jednoduchou orientační pomůcku: posekané louky jsou na polské straně, neposekané na slovenské. Ale nemusí to samozřejmě platit stoprocentně…
Zvlněným hřebenem šlapeme nahoru a dolů, Kamenný hrb (826 m n. m.), sedlo Kocúrinec (748 m n. m.), Jawor (810 m n. m.) a nakonec Kurevské, pardon, Kurovské sedlo (683 m n. m.). Tady je silniční přechod, v kiosku si kupujeme vychlazené lahváče, sedíme na lavicích u jednoduchých stolků a obědváme z vlastních zásob. Pokračujeme dolů po žluté značce do Kurova a pak ještě kus po hlavní silnici do Tarnova, hospoda je přímo u autobusové zastávky.
Délka trasy podle mapy KST: 8 hod.
Ve čtvrtek jedeme opět do Obručného a opět vyrážíme po červené, ale na opačnou stranu než včera. Zdoláváme Malý Minčol (1054 m n. m.) a pak i Minčol (1157 m n. m.), nejvyšší vrch pohoří Čergov.
Na travnatém vrcholku stojí betonový obelisk představující hraničník tří okresů Sabinov, Bardejov a Stará Ľubovňa a současně památník turistického srazu SNP 1979, na vedlejším vrcholu, asi 500 m vzdáleném, byl v roce 1995 na počest návštěvy papeže Jana Pavla II. v Košicích, Prešově a Levoči vztyčen dřevěný kříž. U obelisku se navzájem fotíme, svačíme a obdivujeme panoramatický výhled. V minulosti byl z Minčolu neomezený kruhový výhled, dnes je otevřený už jen ze tří stran, ze čtvrté ho zaclání bukový les.
Minčol je časté pojmenování hor v Karpatech. Na Slovensko se tento název dostal za valašské kolonizace. V rumunštině vznikl výraz mencul transformací románského monte. Jako mencul se označuje malý vrch, vršek. Druhým takovým výrazem, který na Slovensku za valašské kolonizace zdomácněl, je Magura. Vznikl ze slov mogyla, mogul a označoval výrazný kopec, většinou zalesněný. Na Slovensku nese pojmenování Magura asi 60 vrchů, Minčolů lze napočítat asi 40.
Po modré značce mírně klesáme nejprve do sedla Ždiare (972 m n. m.) a pak do sedla Priehyby (853 m n. m.), kde je Pepík na kontrole. Následuje krátké, ale prudké stoupání 200 výškových metrů, pokračujeme přes Solisko (1057 m n. m a v sedle Lysina (1029 m n. m.) přecházíme na zelenou značku. Vzápětí ji v nepřehledném terénu ji ztrácíme, sestupujeme mírně dolů podél březového hájku a náhle hodně prudce klesáme po cestě vymleté vodou stále dolů až na asfaltku. Už dávno je nám jasné, že jsme zabloudili, ale je nám jasné, že podél potoka se musíme dostat do vesnice. Dáváme se po asfaltce doleva, za mostkem přichází zprava další asfaltka a po ní projíždí nejprve lesní traktor a pak škodovka se dvěma dřevaři. Ptáme se na cestu do Krížů, a oni nás berou do auta. Zjišťujeme, že je to ještě pěkně daleko a v Bogliarce , kde jsme plánovali zastávku, není krčma ani obchod (nepřežily privatizaci). Jsme rádi, že nás chlapi vzali až na hlavní silnici do Gerlachova. Jdeme do hospody a platím jim po jednom pivu. Času máme akorát na jedno a už nám jede autobus.
Délka trasy podle mapy KST: 9 ½ hod.
V pátek odjíždíme z autobusového nádraží, tedy poprvé nikoli smluvním, ale linkovým autobusem. Vystupujeme v Hervartově a navštěvujeme dřevěný kostel sv. Františka z Assissi, vzácnou národní kulturní památku. Je to nejstarší dřevěný kostelík na Slovensku, postavený v gotickém slohu kolem roku 1500. Opravovaný byl v 17., 18. a začátkem 19. století, poslední oprava proběhla v roce 1970. Srubová stavba s polygonální svatyní, obdélníkovou lodí a čtyřhrannou věží je provedena ze vzácného tisového dřeva a krytá šindelem. Původní rovný strop svatyně byl na konci 19. století nahrazen dnešním klenutým.
Hned ze vsi poměrně strmě stoupáme po červené do sedla Žobrák (910 m n. m.) s dřevěnou, poměrně novou rozhlednou. Z ní se nám naskýtá kruhový výhled, kolem dokola jsou samé kopce, většinou zalesněné, na západě vidíme Levočské vrchy a Vysoké Tatry.
Po krátké zastávce pokračujeme po hřebenu na Čergov (1050 m n. m.), výrazný, nikoli však nejvyšší vrchol stejnojmenného pohoří. Sestupujeme do sedla Čergov na turistickou chatu, kde máme pro všechny objednaný guláš. Po žluté značcesestupujeme do obce Fričkovce a odtud o půl čtvrté jedeme autobusem do Bardejova.
Délka trasy podle mapy KST: do sedla 5 ¼ hod.
Večer se v zasedačce koná zakončení Toulek, neboť ráno někteří odjíždějí (tentokrát i já), přestože i na sobotu je ještě naplánovaná túra.
Žádné komentáře:
Okomentovat