Tři vyjížďky po Hvaru

  Chorvaté říkají, že Hvar je jejich nejslunečnější, nejvoňavější, nejmalebnější a nejturističtější ostrov. Plně s nimi souhlasím. Navíc je díky svým 68 km ostrovem nejdelším. Podél jižního, slabě osídleného, strmého a málo členitého pobřeží se táhne pohoří s nejvyšším vrcholem Sveti Nikola (626 m). Ostrov vyniká mimořádně mírným a příznivým podnebím, sníh a mráz jsou tu naprostou výjimkou. Má rozlohu 299 km² a v třiceti větších i menších sídlech žije přes 13 000 obyvatel, kteří se živí zemědělstvím, rybolovem, zpracováním ryb a především cestovním ruchem. 

Jakýmsi „hlavním“ městem ostrova Hvaru je město Hvar, ale historickým srdcem ostrova je Stari Grad, nejstarší město v Chorvatsku vůbec. Založili je řečtí přistěhovalci v letech 385 – 384 př. n. l. jako osadu, které dali název Pharos (Maják), z čehož později vzniklo pojmenování celého ostrova. Dnešní Stari Grad je rybářské městečko, přístav, hospodářské středisko a od 60. let minulého století také živé a velmi oblíbené letovisko. Uchovalo si výrazně středomořský ráz díky svým úzkým křivolakým uličkám, kostelíkům, kapličkám a vysokým kamenným domům s typickými okenicemi, maličkými zahrádkami a dvorky plnými květin a zeleně. Romantická zákoutí jsou dnes často využitá pro rázovité konoby (hospůdky) a slastičarny (cukrárny).

V okolí města Stari Grad je vyznačeno několik cyklotras, které je možné různě kombinovat, nebo podle vlastního uvážení prodlužovat či zkracovat. Značení je poměrně spolehlivé i když s naším je lze pochopitelně jen těžko srovnávat. Během desetidenního pobytu třikrát využívám možnosti vypůjčit si v kempu od zástupce cestovní kanceláře Galatea jedno ze čtyř trekových kol a vyrážím na výlet.

Všechny začínají na samém konci zálivu u nízké budovy, v níž sídlí informační centrum organizace, která se jmenuje Turistička zajednica grada Starog Grada, česky Turistické sdružení města Stari Grad. První vyjížďka vede po rovině, po takzvaném řeckém ageru, největším poli na chorvatských ostrovech. Rozkládá se východním směrem od města a je pozůstatkem řecké parcelace pozemkového majetku nové obce. Ager byl rozdělen na podíly (úděly) jednotlivým osadníkům, kteří je obdělávali a následně plody své namáhavé práce sklízeli. Rozloha jednotlivých údělů, vzájemně oddělených kamennými zídkami a spletitou soustavou cestiček, byla shodná a činila 1 x 5 stadií, tj. 180 x 900 metrů. Jako historická památka je ager svou zachovalostí jedinečný nejen v Chorvatsku, ale v celém Středomoří.

Úzká asfaltka, která dělí pole na dvě části, vede stále rovně a záhy se mění v širokou polní makadamovou cestu. Mimochodem – víte, že tato úprava vozovky spočívající v tom, že se na udusaný spodek pokládají vrstvy štěrku, písku a jiného postupně jemnějšího materiálu má název podle skotského inženýra J. Mac Adama (†1836)?

Míjím polního letiště a cesta se z makadamu mění znovu na asfalt. Pokračuje stále rovně a přetíná nejprve hlavní silnici a poté odbočku vedoucí z hlavní silnice do Vrbosky.

Také já záhy sjíždím, i když jinudy, do Vrbosky, nejmenšího městečka na Hvaru. Ukrývá se, obklopená hustým borovým hájem, v závěru poměrně hluboké a úzké zátoky s malým ostrůvkem uprostřed. Specifický půvab jí dodává typická středozemní lidová architektura malých domků, honosné staré městské domy, okouzlující staré kostelíky i současné moderní vily. Kromě spleti křivolakých uliček je známá několika můstky, pro něž se jí někdy říká Malé Benátky.

Stoupám na vyvýšeninu uprostřed obce, kde stojí zdejší pozoruhodná dominanta z druhé poloviny 16. století – crkva-tvrdjava Sveta Marija, Gospa od milosti neboli opevněný kostel Panny Marie Milosrdné.

  Spíše než kostel připomíná pevnost, což je architektura výjimečná v celé Dalmácii. Za svůj pevnostní ráz kostel vděčí nebezpečí tureckých nájezdů, kdy bylo třeba, aby alespoň jedna stavba v obci poskytovala obyvatelstvu bezpečnou ochranu. Součástí stavby je i cisterna na vodu a zásobárna potravin.

Úzkou silnicí podél jižního pobřeží zátoky pokračuji až do Jelsy. Původní osada tu byla již v 15. století, dnešní podobu však dostala až v 19. století, kdy byla podstatně rozšířena na místech vysušených močálů. Zemědělské a rybářské městečko je dnes oblíbeným a živým letoviskem, které má kolem 1800 obyvatel. Náměstí s renesančními a barokními domy tvoří původní jádro, uprostřed něhož stojí barokní kostel Sveti Jan. Nedaleko se rozprostírá přímořský park, který je opravdovou ozdobou města.

Přijde kiša, jak říkají Chorvaté

Ze zvědavosti se ještě jedu podívat podél zátoky kousek za město, ale když se otočím a vidím hrozivě se zatahující nebe nad městem, rychle se vracím. Šlapu co to dá a s prvními kapkami seskakuji s kola před restaurací na náměstí. Běžím se schovat a zatímco pikolíci hbitě stahují slunečníky a rovnají židle a stolky, z nebe se řinou proudy vody a po dlažbě se valí doslova potok, který unáší odpadky. Po pár minutách je po všem, svítí slunce a na náměstíčku je jak v prádelně.

Vracím se stejnou cestou, za letištěm odbočuji ke kamennému úkrytu, který se nazývá trim. Konkrétně tenhle je výjimečný tím, že kromě kruhové stavby z naskládaných kamenů je zde i zbytek malého stavení, studna a několik dlouhých ohradních zdí.

Také na druhou vyjížďku vyrážím od turistického infocentra. Ulice mezi ním a malým obchodním domem Kerum, kterému přezdívám Keyrum, zpočátku mírně stoupá, ale v místě, kde končí domky, se stoupání rapidně zvyšuje. Sestupuji z kola a potupně ho vedu dokud se stoupání nezmírní. Po chvíli překvapivě jedu dokonce po rovině. Na křižovatce tvaru Y odbočuji vlevo do obce Velká Rudina. Na okraji vsi jsou dřevěné ukazatele, doleva Kabal, doprava Žukova – a tam mám namířeno nejdříve.

Z cesty se stává pěšina sevřená z obou stran typickými tarasy navršenými z nasbíraných kamenů a začíná mírně klesat. Mezitím přichází velký černý mrak, začíná hřmět a v dálce vidím blesky. Možná, že se to vyhne, přesto přidávám do kroku, abych se dostal co nejníže k moři. Trvá to déle, než jsem čekal, ale nakonec stojím na samém konci zátoky.

Malebná uvala Žukova, zátoka Žukova, zvaná také Plava laguna, česky Modrá laguna, je poměrně uzavřená a skládá se z několika menších zátok. Pobřeží je tu divoké a skalnaté, místy však příroda vytvořila hladké kamenné plotny, ideální ke slunění. U starého rybářského domku je dokonce i malá oblázková pláž. Neméně krásný je i výhled, který se ze zátoky otevírá k severu, na horský masív protilehlého ostrova Brač. Voda je zde fantasticky čistá a modrá až k neuvěření a když znovu začíná svítit sluníčko, je to den, jaký jsem si představoval.

Před 17. hodinou se oblékám a obouvám a tlačím kolo do prudkého kopce, na opačnou stranu, než odkud jsem přijel. Už předtím jsem si totiž pěšky prozkoumal, že po prudkém výstupu se dostanu na širokou cestu, která po chvíli ústí na asfaltovou silničku vedoucí z Rudiny na mys Kabal. Dávám se po ní doprava, ale asfaltka brzy končí a další cesta je makadam. Mírně stoupá a klesá, až přijíždím k odbočce s nápisem Smočiguzica. Neváhám ani chvilku, zátoku známou z prospektů a pohlednic musím vidět! Celou tuto oblast proslavily letecké záběry, které získaly řadu mezinárodních ocenění. Z ptačí perspektivy vytváří dojem prstů lidské ruky, ale rozšířené o několik dalších prstů. Slovo guzica je nespisovný, trochu vulgární chorvatský výraz pro sedací část lidského těla, takže název mysu by se mohl volně přeložit jako Smočprdelku.

Zátoka je vzdálená 1660 metrů, klesám z kopce 51 m n. m., míjím odbočku doleva k zátoce Travna a zastavuji v ostré levé zatáčce, odkud cesta příkře klesá až k moři. Před sebou mám jižní pobřeží ostrova Brač a městečko Bol, nad nímž se zdvíhá Vidova gora, Vítova hora, vysoká 778 metrů. Brač je největším ostrovem skupiny Středodalmatských ostrovů a třetím největším v Jaderském moři. Zlatni rat, Zlatý mys, u městečka Bol je pokládán za jednu z nejkrásnějších a pro koupání nejvhodnějších pláží na celém jadranském přímoří. Vytváří trojúhelník vybíhající do moře, přičemž vždy jedna strana trojúhelníka je na závětrné, druhá na návětrné straně, což znamená, že vždy jedna část pláže je chráněna před větrem, zatímco na druhou dorážejí vlny.

Stejnou cestou se vracím k odbočce na Kabal a pokračuji dál. Cesta prudce zatáčí doleva a po hřebeni poloostrova tu mírně tu prudčeji stoupá a klesá přes Tadič (30 m n. m.), Stupišče (84 m n. m.), další bezejmenný kopec (125 m n. m.) až téměř na konec mysu (55 m n. m.), kde prudkou pravotočivou zatáčkou klesám dolů. Opět nesjíždím až k moři, ale končím v místě, odkud je pěkná vyhlídka a fotím. Později jsem si v průvodci přečetl, že ani konec makadamové cesty u moře „...nemusí být koncem vaší dobrodružné cesty. Z levé strany vede ostnatým drátem oplocená cesta, která vede do sítě tunelů, které prorazilo ve skalách vojsko po druhé světové válce, dnes už je to jen svědek dávno minulých časů.“ Trochu mě mrzí, že jsem si to nenastudoval včas, ovšem musel bych vyjet dříve, mít baterku a ještě není jisté, zda jsou tunely přístupné...

Nyní už nemám času nazbyt, otáčím kolo, do prudkého kopce ho vedu a pak se vracím stejnou cestou až do Rudiny. Původní nápad sjet dolů k moři podél ekologického bioparku po makadamové cestě vyznačené na mapě zavrhuji. Jednak čas již značně pokročil a nerad bych sjížděl za šera, za druhé jsem už z makadamu vyklepaný jak partyzánka, takže jedu po silnici.

Třetí cyklovýlet podnikám na horu svatého Nikoly nejvyšší vrchol ostrova Hvar. Po staré asfaltové silnici, která dříve spojovala Stari Grad s Jelsou, odbočuji u kapličky Sveta Jelena doprava a ve vesnici Dol zastavuji na vrcholku kopce u hlavního kostelu sv. Ane, kde si prohlížím dva zajímavé pomníky. Oběti 2. světové války připomíná reliéf s nápisem „Mámo, neplač, já se vrátím“, zatímco pomník vojákům padlým v 1. světové válce je postavený na rohu hřbitovní zdi a má tvar náboje. Prudkým sjezdem se vracím na bývalou hlavní silnici, míjím kapli sv. Mihovil a projíždím obcí Vrbanj, největší vesnicí na Hvaru, její obyvatelstvo se zabývá pěstováním vína, levandule a oliv. Další ves se nazývá Svirće a na jejím okraji je mezi vzrostlými stromy památník obětem druhé světové války. Na konci vsi již vidím první z turistických značek vedoucích k vrcholu Sveti Nikola. Cesta střídavě betonová a makadamová vytrvale stoupá, v některých místech je výhodnější sestoupit a kolo vést. K odpočinku a dalekému výhledu zvou lavičky u kapelice sv. Križa, s jejíž stavbou započala v roce 1912 rodina Dobrošićů, která se však za první světové války vystěhovala do Argentiny, takže kaple byla dostavěna až v roce 1999.

Samotný vrchol svatého Mikuláše tvoří divoké, rozeklané skály, takže opouštím kolo a poslední výškové metry zdolávám trochu namáhavějším výstupem. Odměnou je nádherná vyhlídka na velkou část Hvaru, na ostrov Brač a další sousední ostrovy, ostrůvky a skály a širé moře, které vše obklopuje. Stálo to za to! Nacházím se ve výšce 628 m, v tomto případě doslova nad mořem. Od roku 1997 zde stojí kříž, opodál je kaple sv. Nikole. Jižní strana hory se střemhlavě svažuje do moře, dole se choulí letovisko Sveta Nedelja, poněkud vlevo je vidět malý ostrůvek Šćedro.

Vracím se ke kolu a stejnou cestou jedu zpět. Ovšem dolů to je jiná jízda! Oběma rukama stále přibrzďuji, opatrnosti není  nikdy dost, na makadamu s množstvím menších i větších kamenů musí mít člověk oči na šťopkách.

Když ze staré silnice odbočuji po značené cestě Ager na makadam a křižuji hlavní silnici, odbočuji k lokalitě Kupinovnik, česky Ostružiník. Posledních pár metrů musím dojít pěšky, neboť cestička je hustě zarostlá ostružiním. Mezi ním se ukrývají zachované římské zdi a kamenné lisy na výrobu oleje a vína. Podle objeveného řeckého náhrobního nápisu Řeka Komona Filoxenida se lze domnívat, že Římané své „villae rusticae“ stavěli na starořeckých základech.