DP Údolím zlatonosné Kocáby

Jedeme autem do Štěchovic, abychom se zúčastnili výše zmíněného dálkového pochodu pořádaného místním odborem KČT. Pořadatelé teprve chystají start, a tak sedíme v předzahrádce nedaleké restaurace, popíjíme kafíčko, studujeme mapu a z dálky obdivujeme secesní kostel sv. Jana Nepomuckého. Byl postaven Kamilem Hilbertem v letech 1911-1914 a patří mezi nemnoho církevních staveb tohoto slohu u nás.

Další významnou stavbou, kterou nám Štěchovice nabízejí záhy po startu pochodu, je železobetonový most Dr. Edvarda Beneše přes Vltavu, postavený v letech 1937-1939 podle projektu Miloslava Klementa. Ve své době patřil k technickým raritám evropského formátu, u nás byl první mostní stavbou, která měla dva duté oblouky (rozpětí 114 m), na nichž je zavěšena spodní mostovka.

Štěchovice opouštíme po modré turistické značce, která nás přivádí do obce Třebsín, odkud pokračujeme po žluté na Smetanovu vyhlídku. Nalézá se pod vrcholem Kletecko v nadmořské výšce 371 metrů. Vyhlídka tvořená vybetonovaným blokem se zábradlím byla vybudovaná v roce 1974 ke 150. výročí narození Bedřicha Smetany. Jméno dostala po skladateli proto, že sem rád chodíval a právě na tomto místě, uchvácen krásou výhledu do krajiny, komponoval Vltavu, druhou část své symfonické básně Má vlast. Zda je tato historka pravdivá či nikoliv, nevím, podstatné je, že se jedná opravdu o krásné místo, byť hudební skladatel mohl na rozdíl od nás obdivovat tehdy existující Svatojánské proudy, které později padly za oběť stavbě Štěchovické přehrady. Výhled je úžasný, téměř letecký. Údolí Vltavy máme jako na dlani, na poloostrově na protějším břehu vidíme chaty legendární trampské osady Ztracenka.

Když se dostatečně pokocháme, pokračujeme ještě nějaký čas po žluté a pak po modré k hrázi Slapské přehrady. Vodní dílo Slapy, dokončené v roce 1955, akumuluje vodu zejména k odběrům pro energetiku, zajišťuje minimální průtok pro vodárnu v Praze-Podolí, slouží k potřebám plavby na dolním toku Vltavy a Labe a k částečné ochraně Prahy před povodněmi. Ze Slapské nádrže hluboké až 60 m vytékají spodní vrstvy vody, které mají po celý rok velmi nízkou relativně stálou teplotu, takže v létě Štěchovickou nádrž citelně ochlazují a v zimě brání jejímu zamrzání.

 Povltavská stezka je značená zelenou turistickou značkou a nastupujeme na ni z parkoviště pár set metrů od hráze Slapské přehrady. Nejprve sestoupíme po dlouhém schodišti k soše sv. Jana Nepomuckého, patrona plavců. Byla postavena roku 1722 k příležitosti blahoslavení Jana z Nepomuku papežem Inocencem XIII. (31. 5. 1721, za svatého byl prohlášen papežem Benediktem XIII. 19. 3. 1729) a od té doby se vžil název Svatojánské proudy. Původně stála na skalisku na břehu starého koryta řeky, které je dnes hluboko pod hladinou Štěchovické přehrady. Přestože původní plastika byla v roce 1890 restaurována, musela být roku 1908 nahrazena novou, kterou dal zhotovit strahovský opat Method Zaoral u sochaře Čeňka Vosmíka. Torzo původní sochy bylo údajně zakopáno v řečišti, podstavec je původní. Socha byla z původního místa odstraněna před napuštěním Slapské přehradní nádrže a podle pamětníků několik let uložena v bedně na ubikaci dělníků. V roce 1954 byla postavena pod hrází u silnice vedoucí k elektrárně, avšak zády k řece. Původní postavení bylo samozřejmě čelem k řece, aby se sv. Jan díval na plavce, jichž je patronem. Spolek Vltavan Štěchovice se za souhlasu strahovského opata a štěchovického starosty ujal úkolu tento nesmysl (nebo úmysl?) napravit. Vlastní otočení provedla 8. dubna 1998 skupina kamenosochařů pod vedením mistra Bedřicha Víta z Prahy. Slavnostní akt znovuvysvěcení sochy se konal v sobotu 23. května 1998.

Socha sv. Jana Nepomuckého otočená čelem k řece

Nedaleko odtud stojí Ferdinandův sloup vytvořený na počest splavnění nejtěžšího úseku Vltavy, kdy pro voraře obávané místo plné skalnatých výběžků zprůchodnily nálože střelného prachu. „Na paměť mocného císaře Ferdinanda III., s jehož ochranou a nákladem jest Vltava splavněna. Dokončeno roku 1643. Práce F. Kryšpína z Hradiště, opata strahovského, želivského a milevského a vizitátor řádu.“ Je to vlastně pískovcový monolit na profilovaném podstavci s medailonem a nápisní deskou. Hlavice sloupu má formu rozsochatých skal, nad ní stála rozkročená železná orlice s císařskou korunou od kovotepce Hanuše Kuglera z Prahy. Tato rakouská orlice zdobila sloup až do roku 1918, kdy byla údajně svržena do Vltavy. Původně se sloup tyčil na zbytku skaliska Sedlo nad Horním slapem, po vybudování Slapské přehrady byl přemístěn na skálu pod hráz, kde bez orlice stojí dodnes.

Trasa pochodu prochází zpočátku mezi chatami, ale cesta se brzy začne zužovat a stoupat. Procházíme brankou a brzy poté si stezka prokousává cestu ve skalách, někdy až několik desítek metrů nad vodou. Na několika místech je jištěna zábradlím a řetězy, ale spíše jen jak se říká „pro všechny případy“. Skutečnou atrakcí jsou ovšem na dvou místech ve skále vylámané úzké tunely.

Jdeme po trase Naučné stezky Svatojánské proudy, přímé následnice první pěší turistické trasy Klubu českých turistů, která vznikla 11. května 1889, kdy „označovací družstvo“ spojilo červenou značkou Štěchovice a Svatojánské proudy. Stezka je dlouhá sedm kilometrů, začíná ve Štěchovicích a končí v Nových Třebenicích, to znamená, že ji absolvujeme v protisměru, takže její zastávky budeme mít číslované sestupně. Je jich dvanáct a jsou zaměřeny na botaniku, zoologii a ekologii. Já se zmíním o třech nejzajímavějších. Deváté zastavení informuje o suťových polích. Vznikají rozpadem horniny, propouštějí srážkovou vodu, která se vsakuje, stéká po skalnatém podkladu a objevuje se na úpatí suťového kužele jako suťový pramen. Mezi kameny suťových polí se postupně usazuje organický substrát, vzniká půda a v ní se uchytávají zejména křídlatá semena různých dřevin zanesená větrem. Suťové pole tak zarůstá suťovým porostem, v němž převládají habr obecný, javor mléč i klen, lípa velkolistá a líska obecná.

Šesté zastavení se nachází na rozhraní mezi nejstarší chatovou osadou Ztracenka a jednou z nejmladších – osadou Svatojánské proudy. Legendární Ztracenka je spjata s historií trampingu, který je v Čechách dvacátých a třicátých let minulého století zvláštním sociálním jevem, jenž nemá jinde ve světě obdoby. Trampské hnutí se zrodilo po první světové válce v atmosféře zklamání mladé generace, jejíž nenaplněné tužby rozechvěl dvojí romantický proud: kult života v přírodě z románů spisovatele Jacka Londona, a dobrodružné příběhy éry němého filmu. Na počátku třicátých let se stal tramping masovým hnutím. Vznikaly chatové osady a volné táboření v přírodě ustupovalo stabilizované rekreaci. Živelné hnutí víkendových úniků do přírody zachvátilo část městské mládeže, hlavně z Prahy. Tito mladí lidé si osvojili název trampové. Nadevše si cenili kamarádství, měli rádi legraci a rádi zpívali. Nejen touha po přírodě, ale i móda měla za následek růst počtu chat a chatových osad, který ovšem v současné době v okrese Praha-západ již přesahuje meze únosnosti a hlediska ekologické rovnováhy.

Základem Ztracenky bylo trampské tábořiště na prudkém ohybu divoce proudící Vltavy, kde si mladí nadšenci založili v roce 1918 osadu pod názvem Tábor řvavých. Když ale přišel do kin americký film Červené eso, přejmenovali ji podle zlatokopecké osady Lost Hope na Ztracenou naději později zvanou Ztracenka. Za dobu své existence zažila ledacos, například v roce 1940 spoustu chat rozbouraly tající ledy a když vznikla štěchovická nádrž a voda zaplavila původní místo, osada se posunula výše. Podmanivé prostředí vytvořené partou dobrých kamarádů dalo vznik trampským písničkám. Do osudu Ztracenky se zapsalo mnoho osobností, například Jaroslav Ježek (1906-1942) a Oldřich Kovář (1907-1967), člen opery Národního divadla, nebo Jaroslav Štercl (1919-1996) a Jarka Mottl (1900-1986), autoři mnoha zlidovělých písní.

Páté zastavení naučné stezky se věnuje voroplavbě. První písemné doklady o ní pocházejí z roku 1316 z doby Jana Lucemburského, kdy však již byla v plném rozkvětu. Dřevo bylo pro lidi vždy velmi důležitým materiálem, bylo základním zdrojem energie. Člověk se naučil vázat klády dohromady a získal tak plavidlo s výbornými plavebními vlastnostmi. Vory sloužili nejen k dopravě dřeva, ale i kamene, písku a především soli, dále tuhy, smoly, dřevěného uhlí, šindelů, sýrů z Třeboňska, piva z Budějovic, skleněných výrobků z Vimperka a dalšího zboží. Pohromou pro voroplavbu byla až 1. světová válka, kdy většina plavců musela narukovat, těžba dřeva poklesla a nebyl o ně ani dostatečný zájem. Po válce již voroplavba nenabyla toho významu, jaký měla dříve. Navíc přibyly problémy stavbami přehrad. Po stavbě Vranské přehrady byla roku 1943 dokončena Štěchovická přehrada a byl zde ponechán pouze tunel o světlosti 6 m, jimž voda prudce proudila a při výjezdu tvořila velké a nebezpečné peřeje. Proto byl stanoven zkušený plavec, jenž těmito místy proplouval s každým takzvaným pramenem jako lodivod. Stavba Slapské přehrady pak zarazila voroplavbu do Prahy úplně, poslední prameny projely do Prahy v roce 1947. Od roku 1948 se plavilo dřevo už pouze příležitostně, hlavně pro potřebu přehrad. Poslední prameny projely po Vltavě 12. září 1960 a tímto datem se tisíciletá historie voroplavby v Čechách uzavřela.

Vodní elektrárna Štěchovice I byla vybudována jako druhý článek vltavské kaskády a v letech 1941-1947 byla postavena přečerpávací elektrárna Štěchovice II, která byla v polovině 90. let minulého století modernizována a přestavěna. Štěchovické jezero je nejmenší nádrží vltavské kaskády, zaujímá plochu 114 ha a zadržuje 11,2 mil. m³ vody, je dlouhé 7,3 km a končí ve vývaru elektrárny Slapy. Betonová hráz s žulovým obkladem je vysoká 22,5 m, dlouhá 120 m a má pět přelivových hrazených polí. Kapacita přelivů 24 000 m³ bezpečně zvládla i katastrofální povodeň v srpnu 2002. Nádrž slouží především k vyrovnávání kolísavého odtoku ze špičkové elektrárny Slapy a spolu s nádrží ve Vraném vyrovnává odtok z celé vltavské kaskády.

Přicházíme do Štěchovic a konečně se dostáváme ke zlatonosné Kocábě, levostrannému přítoku Vltavy, podle něhož se dnešní pochod jmenuje. O Kocábě se dá směle dá říci: tichá voda břehy mele, neboť za vydatných dešťů je nejen oblíbeným terénem vodáků, ale také dravým tokem, který odnáší vše, co mu přijde do cesty. Pramení u obce Dubno nedaleko Příbrami, cestou napájí tři rybníky a protéká lesy až k Novému Knínu, kde se zahlubuje do údolí, v němž si udržuje značný spád až ke svému ústí. Kocába bývala významnou zlatonosnou řekou a ještě dnes se v jejím údolí dají objevit vchody do Karlovy nebo Václavovy štoly. My proti toku Kocáby jdeme jenom pár kilometrů po žluté značce, která nás pak odvádí na sever do Masečína, a posledních pár kilometrů do Štěchovic šlapeme po silnici.