Jubilejní 40. ročník oblíbeného a značně navštěvovaného dálkového pochodu. Líšný je obec o přibližně 250 obyvatelích. V roce 1970 přišel odbor turistiky při TJ Sokol Líšný s nápadem uspořádat pro širokou veřejnost dálkový pochod, které se v té době stávaly populární záležitostí. Termín těchto pochodů byl stanoven na červen 1971, prvního ročníku se na třech trasách zúčastnilo 76 pochodníků. Už od roku 1975 kolísá účast mezi 1500 a 2000 turistů!
Podruhé opouštíme auto v osadě Dubecko, kde si půjčujeme klíč od rozhledny. Trubková věž stojí ve výšce 399 m n. m. a je vysoká 50 m . Vyhlídková plošina je umístěna 30 metrů nad zemí a vede na ni točité schodiště se 178 schody. Když je mírně udýcháni zdoláme, s nadšením shlížíme na Kozákov, Trosky, Ještěd a hřbet Kopaniny.
... a protože do setmění je ještě daleko, vydáváme se na krátký okruh Besedickými skalami. Hlavní skupinou romantického labyrintu pískovcových skal je Chléviště se Slují exulanta Václava Sadovského ze Sloupna a dalšími četnými slujemi, puklinovými jeskyněmi, soutěskami a průchody ze zřícených skalních bloků, a také nádhernými vyhlídkami. Jižní okraj Besedických skal vyplňuje skalní město Kalich s častými výklenky a zřícenými bloky. Uprostřed pěti skalních roklí se skrývá skalní modlitebna připomínající místo, kde se ukrývali čeští bratří po porážce na Bílé hoře. Je zde oltář s vytesaným kalichem a letopočtem 
Ráno o půl osmé odjíždíme do obce Líšné, auto necháváme na parkoviště, vbjehož zadní části mají postavené stany přenocujích účastníků pochodu. Po vlastním značení jdeme na okraj Malé Skály, odkud po červené značce stoupáme na skalnaté bradlo, na němž byl na počátku 15. století vystavěn hrad Vranov. V písemnostech se poprvé objevuje v roce 1425 ve spojení s prvním doloženým majitelem Heníkem z Valdštejna a na Vranově. Stavitel hradu mistrně využil místního skalního bradla a přiléhajících skalisek, které spadají strmě dolů do údolí a poskytují tak přirozenou ochranu osádce hradu. Díky skaliskům nebylo třeba stavět na mnoha místech hradby, další výhodou byla vlastní studna, takže hrad nebyl při obléhání závislý na dodávkách vody nebo na vodě dešťové. Dle dochovaných zbytků se usuzuje, že hradní budovy byly vesměs dřevěné a tak se po nich nedochovalo skoro nic – pouze zářezy pro trámy a sklepení vytesaná do skal. V roce 1538 koupili hrad od Valdštejnů Vartemberkové mající pod hradem tvrz, kterou později přestavěli na zámek, přesunuli se do útulnějšího bydlení a o hrad se přestali starat. V roce 1615 koupil vranovské panství s hradem Jan Smiřický ze Smiřic, jemuž byl veškerý majetek po Bílé Hoře zabaven, získal jej Albrecht z Valdštejna a od něho jako léno Mikuláš Desfours, majitel Hrubého Rohozce. Jeho rod držel hrad ve vlastnictví až do roku 1802, kdy celé maloskalské panství koupil bohatý textilní podnikatel František Zachariáš Römisch. S ním začala nová éra zříceniny hradu Vranov, neboť nový majitel se pustil do jeho romantických úprav. Na konci ostrohu zřídil skalní vyhlídku Zahrádka a v okolí hradu vybudoval množství fiktivních náhrobků a romantických pomníků s bájnými i historickými letopočty a jmény osobností. Areálu se začalo hrdě říkat Pantheon. Přistavěl také novogotický letohrádek v podobě kaple s portréty své rodiny. Jeho příbuzní se již údržbě Pantheonu tolik pozornosti a financí nevěnovali, a tak mnohé památky podlehly zkáze.
Vracíme se z Pantheonu dolů na červenou značku a pokračujeme po ní na Frýdštejn, druhý skalní hrad dnešního putování.
Jeho okrouhlá věž se tyčí nad okolní krajinu a poskytuje turistům široký rozhled. V roce 1409 je uváděn jako majitel hradu a celého zboží Bohuš z Kováně, který v tehdejší pohnuté době stál na straně katolíků a spojoval se s Lužickými, kterým podával zprávy o dění v Českém království. Proto jej v roce 1432 oblehla husitská vojska pod vedenímJana Čapka ze Sán, ale obléhání skončilo dohodou, v níž se Bohuš zavázal, že nebude podnikat žádné akce proti táborským a později dokonce přestoupil na stranu husitů. Po jeho smrti se na hradě střídali různí majitelé, časem jeho funkce jako správního sídla zanikla, jeho kvalitní a mohutná konstrukce odolávala nepřízni počasí a tak chátral poměrně pomalu. V roce 1892 koupil hrad od Rohanů Okrašlovací spolek a zahájil záchranné a udržovací práce, díky nimž bylo zabráněno dalšímu chátrání.
Jeho okrouhlá věž se tyčí nad okolní krajinu a poskytuje turistům široký rozhled. V roce 1409 je uváděn jako majitel hradu a celého zboží Bohuš z Kováně, který v tehdejší pohnuté době stál na straně katolíků a spojoval se s Lužickými, kterým podával zprávy o dění v Českém království. Proto jej v roce 1432 oblehla husitská vojska pod vedením
Po modré značce vedené vesměs po asfaltové silničce šlapeme přes Ondříkovice a krátce se zastavujeme u Bartošovy pece. Pětadvacet metrů dlouhá vodní jeskyně, kterou vytvořil mohutný pramen, je součástí unikátního a asi nejvýznamnějšího pseudokrasového systému v České republice nazývaného Ondříkovický pseudokrasový systém nebo taky Ondříkovické propadání. Celý systém tvoří velký labyrint vzájemně propojených propadání, vyvěraček a ponorů, které vznikly porušením slínovců, když voda vymývala vápnitou složku a vše propojila do podzemního systému. Jím pak protéká povrchová voda a vyvěrá ve spodní části ve formě pramenů křišťálové ledové vody. Původně stávala nedaleko tohoto vývěru sklářská huť (proto Bartošova pec), později mlýn a potom brusírna skla, v současné době rekreační středisko.
Přicházíme ke kontrole do Dolánek a samozřejmě si neodpustíme návštěvu nedalekého statku. Dlaskův statek je typická a vzácně dochovaná ukázka pojizerského domu s bohatě skládanou lomenicí a pavlačí s řezanými sloupky, proto není divu, že se letos v únoru dostal mezi dalších 37 položek, kterými byl rozšířen seznam národních kulturních památek na 236. Bývalá svobodnická usedlost a rychta byla postavena v malebném údolí Jizery v roce 1716. Od svého vzniku objekt prodělal četné stavební úpravy, nejrozsáhlejší v letech 1794 a 1841. Statek tvoří samostatnou urbanistickou jednotku, obklopenou trámcovou hradbou se dvěma branami – horní zděnou s dřevěnou zvoničkou, vystavěnou v roce 1794 a dolní dřevěnou. Obytný trakt s připojenými hospodářskými prostorami je patrový, roubený. Zděné chlévy a konírna byly vystavěny v témže roce jako horní brána.
Expozice představuje ukázku vesnického bydlení, podomácké výroby. Nová stálá expozice V babiččině kuchyni od Tří králů do Vánoc přibližuje návštěvníkům hlavní zdroje potravin pro přípravu jídel, suroviny získané zemědělskou produkcí (obiloviny, luštěniny, zeleninu, maso skotu, prasat a drůbeže, mléčné výrobky a med), lovem (lesní a polní zvěř, ryby) a sběrem (borůvky, maliny, trnky, lesní jahody, houby, ale i kořínky a šťávy ze stromů).
Po prohlídce statku věnujeme krátkou pozornost soše Panny Marie z roku 1784 a patrovému roubenému špýcharu, který byl v 60. letech přenesen z Malého Rohozce, a vracíme se ke kontrole. Po dvou mostech se dostáváme na zelenou značku a pokračujeme po levém břehu Jizery k proslulé restauraci Zrcadlová koza, kde se zastavujeme na pití. O tom, jak přišla ke svému prapodivnému názvu, vyprávějí následující verše:
Legenda o koze
V rozkošném údolí, kde Jizera plyne,
hospůdka ke stráni tulí se a vine.
V ní kdysi šenkýř se ženou žili
s drůbeží, s kozou hospodařili.
Jednou tam přišli dva Toníci smělí,
jmeniny svoje zde oslavit chtěli.
Šenkýř se ženou cos kutili v sklípku
Koza jim zatím utekla z chlívku.
Před zrcadlem velkým, jak praví fáma,
koketně shlíží se koza jak dáma.
Co se as v nitru kozy té dělo,
rozbité zrcadlo dopovědělo.
Mladíci stanuli na prahu šenku,
aby si zavdali likéru sklenku.
Pojednou užaslý jeden z nich
na ústa prst dal a ihned ztich.
Že by snad sokyně, ach jaká trýzeň,
chtěla se vetříti v kozlovu přízeň?
Nebudu trpět zde záletný frej!
V zrcadlo trká, divný to rej.
Když zrcadlo v střepiny rozbito bylo,
koze se značně tím ulevilo.
Sokyně zmizela – zrcadlo též
– žádná to báchorka ani ne lež.
Epizoda tato, směšná a malá,
názvisko hospůdce milé tak dala.
Daří se dobře – to dosvědčí mnozí,
– na shledanou u „Zrcadlové kozy“!
Značka nás přivádí k Betlémskému mlýnu a dál stoupáním do Michovky, kde je další kontrola a také stánek redakce Turisty s šéfredaktorkou a jejím manželem. Po krátkém odpočinku šlapeme po žluté do Besedice, pak po červené a po vlastním značení k Suchým skalám. Rozeklanému pískovcovému hřbetu, který se monumentálně tyčí nad levým břehem řeky Jizery, se podle jeho typického vzhledu přezdívá Maloskalské dolomity. Tvoří zdejší významnou krajinnou dominantu, která nápadně vysoko vyniká nad okolními lesní porosty. Pískovec je stáří cenomanského (asi 100 mil . let) a původu sladkovodního, usazoval se totiž v jezerech, která byla postupně zalita křídovým mořem. Podél staré praskliny v zemské kůře, takzvaného Lužického zlomu, byly při alpinsko-himalajském vrásnění tyto pískovcové lavice vysunuty nad mladší křídové vrstvy a postaveny do svislé polohy. Zvětráváním se pak vytvořilo tvarově pestré skalní město.
Jdeme si vlastní trasou těsně pod skalami, pomocí dlouhého žebříku se dostáváme na druhou stranu a po silnici přicházíme do cíle, kde nás čekají diplomy a razítka a kde hraje country kapela.
V neděli ráno odjíždíme do Lázní Sedmihorky, odkud se vydáváme po modré turistické značce na hrad Valdštejn. Zakladatelem lázní Sedmihorky byl MUDr. Antonín Šlechta ze známého rodu textilních průmyslníků z Lomnice nad Popelkou, který se obrátil na tehdejšího majitele hruboskalského panství Aloise Lexu, rytíře z Aehrentalu, a ten mu dal možnost vybrat si k založení vodoléčebného ústavu některé z nejkrásnějších míst na jeho panství. Tak se z polesí Wartenberg staly stejnojmenné lázně, oficiálně otevřené 15. května 1842. Jejich návštěvnost postupně stoupala tak, jak se šířila dobrá pověst o nich. Lázně se těšily přízni nejen obyvatelstva rakouské monarchie, ale i vysoce postavených hostů z cizích zemí, z Ruska, Německa, ale i z Turecka a Švédska. Častými hosty byli přátelé a známí rodiny Aehrenthalů. Mimo německy mluvících hostů pobývala v Sedmihorkách stále početnější část českých hostů, významných vlasteneckých osobností veřejného a kulturního života, které k sobě dr. Šlechta zval. Za všechny vzpomenu alespoň Jana Nerudu, Elišku Krásnohorskou, Jindřicha Mošnu a Eduarda Vojana, malíře Hanuše Schweigera, spisovatele Gustava Pflegra-Moravského, který umístil částečně do Sedmihorek děj svého posledního románu Paní fabrikantová, či cestovatele E. St. Vráze a dr. J. Kořenského. Čeští lázeňští hosté, nadšeni nevšední krásou okolní krajiny, počali ji v 70. letech 19. století nazývat Českým rájem a tento název se později vžil nejen pro krajinu Hruboskalskou, ale pro širokou oblast od Jičína, přes Turnov až k Mnichovu Hradišti a na Maloskalsko.
V průběhu téměř dvaceti let byl vytvořen lázeňský areál se šesti kamennými a pěti dřevěnými domky a dřevěnou kolonádou, lázeňské prostranství mělo parkovou úpravu a květinovou výzdobu. Uprostřed proti portálu kolonády byl původně vodotrysk, později zde na podstavci s vytékající vodou stála bysta dr. Šlechty od J. Myslbeka. Ta se po druhé světové válce, kdy Sedmihorky přešly do správy Ústřední rady odborů, musela na dlouhá léta přestěhovat do prostor mezi ubytovnami Zámeček a Pramen, protože původ dr. Šlechty nekorespondoval s tehdejší socialistickou ideologií. Na své původní místo se vrátila až po rekonstrukci kolonády v roce 1992.
Nejdůležitějším způsobem léčení bylo studenou vodou (zevním i vnitřním způsobem), léčilo se však i vzduchem, tělocvikem a dietou, vše podle lékařského vyšetření a předpisu, přičemž se přihlíželo k povaze, pohlaví, věku a tělesné kondici pacienta. Po úmrtí zakladatele lázní se počalo experimentovat a Sedmihorky ztratily svůj původní charakter vodoléčebných lázní. Není bez zajímavosti, že lékařem zde byl mimo jiné MUDr. Ostrčil, bratr hudebního skladatele Otakara Ostrčila. Vypuknutí první světové války znamenalo definitivní konec léčebných lázní v Sedmihorkách. Lázeňských objektů se i nadále využívalo k ubytování letních hostů, jen označení se změnilo na klimatické lázně. Protože Sedmihorky patřily do majetku hruboskalského panství, byly po osvobození v roce 1945 znárodněny a propadly ve prospěch státu. Všechny dřevěné budovy včetně hrázděného Švýcarského domu byly zbourány, areál převzala Ústřední rada odborů, která zde zřídila zotavovnu ROH. V roce 1990 byla existence ROH ukončena a jeho právním nástupcem se stala Majetková, správní a delimitační unie odborových svazů, která převedla areál do vlastnictví své obchodní společnosti G.E.N. Lázně Sedmihorky již nikdy nedosáhly bývalé úrovně s bohatou parkovou a květinovou výzdobou, s pečlivě udržovanými vycházkovými pěšinami a tekoucími pramennými pomníčky, čistotou a útulností, pro kterou byly v minulosti tak vyhledávanými. V současné době funguje celý areál jako hotel s nabídkou služeb balneocentra, nejedná se tedy o klasický lázeňský provoz.
Zastavujeme se na hradě Valdštejn stojícím v romantickém prostředí šedi pískovcových skal a zeleni rozsáhlých lesů. Od svého vzniku až do druhé poloviny 16. století byl trvale osídlen, po požáru, který zničil většinu budov, zůstal zříceninou. Tehdy jej drželi Smiřičtí, kteří se zúčastnili stavovského povstání, majetek jim byl zkonfiskován a Valdštejn s nedalekou Hrubou Skálou přešel do vlastnictví Albrechta z Valdštejna. V roce 1821 koupil zboží zbohatlý novošlechtic Jan Lexa z Aehrenthalu.
Pokračujeme dál po modré až k Hlavatici, osamělé, dvanáct metrů vysoké pískovcové skále stojící na okraji hřebenu, který se táhne od Hrubé Skály až k Turnovu. Na vyhlídku v nadmořské výšce 380 metrů vede železné točité schodiště s 36 schody. Z vyhlídky se nám naskýtá nádherný výhled na Turnov, Jizeru, v dáli Maloskalsko a hřeben Kozákova.
Procházíme zalesněným údolím a s úžasem si prohlížíme množství originálních kamenných reliéfů, které tento nadaný samouk vytesal. Z pískovcových stěn na nás shlížejí postavy Cyrila a Metoděje, Mistra Jana Husa, Anežky Přemyslovny, Karla IV., ale najdeme tu i starobylou chaloupku, orla římských legií, nejrůznější zvířecí motivy a také velké varhany. Celý život po nich Kopic toužil, a tak si je alespoň vytesal do skály, společně se svojí podobiznou. Zanechal nám ve skalách i výmluvný vzkaz: „Život je cesta trnitá – nikdy nebude lepší najitá. Když vytrváš – všechno překonáš!“
Pomalu přecházíme od jednoho k druhém až nakonec stojíme před Kopicovým statkem, krásnou roubenou patrovou chalupou s pavlačí. Pochází z roku 1787 a stojí na úžasném místě, a tak není divu, že se zde natáčelo několik filmových pohádek. Vojtěch Kopic (1909–1978) pocházel z Vadína u Havlíčkova Brodu a když osiřel, uchýlil se ke strýci do Turnova. Nejprve pracoval ve mlýně v Rovensku, v roce 1932 se šťastně oženil a začal hospodařit právě zde. Podle vzpomínek pamětníků byl hotový všeuměl – kromě práce v zemědělství se vyznal i v zedničině a také dokázal leccos opravit i vyrobit, například došky na chalupu. Nejvíce však proslul jako talentovaný sochař-samouk.
Vracíme se na rozcestí a s několika zastávkami s krásnými výhledy na skalní města směřujeme ke Hrubé Skále. Ještě předtím se zastavujeme u Adamova lože. "Jedna skála má v rozštěpině oltář lásky, arciť zubem času valně zchátralý, na němž mimo nečitelného nápisu možno rozeznati dvé postav, vinoucích se k sobě v objetí lásky. Proti této skále vypíná se druhá skála, v níž nalézá se dosti prostorná jeskyně a v ní, celou délku i šířku vyplňující velká, ze skály dosti pěkně vytesaná pohovka. Pobyt v místech těch jest rozkošný!" Tolik úryvek z Knihy Českého ráje od Václava Durycha, vydané v roce 1886. 
František Adam z Valdštejna, rytíř Maltézského řádu, který v letech 1787-1789 bojoval v tureckých válkách, pobýval později na zámku Hrubá Skála u svého bratra Josefa a v této soutěsce nechal zřídit "Venušinu sluj". Sochař Chládek z Turnova na jeho objednávku vytesal do skály Oltář lásky, vedle něhož stála nahá milenecká dvojice, oltář sám byl zakončen soškou Amora. V protější skalní rohlubni byla vytesána široká pohovka, pod níž es choulí dva lvi. Venušina sluj byla zejména v 19. století hojně navštěvována mileneckými dvojicemi. Místo, později nazvané Adamovo lože, se zachovalo dodnes, i když zub času a samozřejmě někteří návštěvníci udělali své.
Zámek Hrubá Skála, stojící přímo nad skalním městem, byl uveden do konečné novogotické podoby v roce 1859 architektem Bernardem Grueberem. Původní hrad na dvou samostatných, rovnoběžných skaliskách založil kolem roku 1350 nejspíše Hynek z Valdštejna. Majitelé se potom rychle střídali, až jej po roce 1512 zakoupili Smiřičtí ze Smiřic, kteří hrad přestavěli v renesanční zámek. Po Bílé hoře jim byl zkonfiskován, stal se majetkem Albrechta z Valdštejna a po jeho zavraždění Valdštejnů z mnichovohradišťské větve, za nichž byl po požáru v roce 1710 upraven v barokním slohu. Roku 1821 ho koupil Jan Lexa z Aerenthalu, po druhé světové válce sloužil jako rekreační objekt ROH a dnes je z něj hotel.
A na závěr dva snímky pro turisty, zejména značkaře (přísahám, že jsem v počítači nic neupravoval):
Žádné komentáře:
Okomentovat