Dovolená na poloostrově Gargano

Dovolená s vlastní dopravou z katalogu brněnské cestovní kanceláře Galatea, se kterou jsme byli už na Hvaru a před dvěma roky v Paestu. Termín v plné sezóně, kolem tzv. ferragosto (15. srpna), tedy centrálně nařízené dovolené, kdy je celá Itálie v pohybu a ceny jsou nejvyšší.

Po návštěvě Benátek (viz http://jardavala.blogspot.cz/2010/08/benatky-cestou-na-gargano_10.html) balíme v úterý ráno stan a pokračujeme v cestě na jih. Směrové tabule vedoucí k nájezdu na dálnici jsou v Itálii značeny trochu jinak než u nás. Mají sice také zelenou barvu, ale jsou většinou označeny pouze nápisem Autostrade. Někdy i jejím číslem, nikoli však jakým směrem dálnice směřuje. Teprve až po průjezdu místem, kde si vyzvedneme lístek, na němž je vyznačeno místo nájezdu na dálnici, se komunikace rozděluje a navádí nás na směr, kterým chceme jet. Dopravní značení na dálnici je naprosto perfektní. Výjezdy jsou značeny s dostatečným předstihem, informace o následujících výjezdech z dálnice jsou značeny na tabulce současně s označením aktuálního kilometru. Většinou jsou tyto tabulky umístěny na svodidlech ve středním dělícím pásu. Hustota provozu na italských dálnicích i silnicích je daleko vyšší než u nás, některé úseky dálnice jsou šestiproudové, každým směrem tři jízdní pruhy. Často jezdí většina aut v prostředním jízdním pruhu a předjíždí se jak zleva, tak zprava. To je třeba mít na paměti a při návratu do pravého jízdního pruhu se přesvědčit, zda vás nepodjíždí nějaké auto zprava.

Placení mýtného funguje v naprosté většině tak, že si na počátku placeného úseku vyzvednete u turniketu lístek a k zaplacení dochází při sjezdu z dálnice nebo na konci placeného úseku v hotovosti nebo placení kartou. Při vjezdu do místa výběru mýtného je třeba sledovat piktogramy, které svítí nad jednotlivými vjezdy k turniketům. Pokud svítí piktogram natažené ruky a mincí, jedná se o přepážku s obsluhou, kde odevzdáte lístek, obsluha jej vloží do čtečky a na displeji se vám zobrazí částka, kterou máte zaplatit. Po zaplacení se otevře závora a můžete pokračovat v cestě. Pokud nad branou svítí symbol mincí bez natažené ruky, jedná se o automatickou platbu. Lístek vložíte do štěrbiny, na displeji se rozsvítí částka, vy vložíte bankovku a do jakéhosi koše nasypete mince a automat vám vrátí zpět. A samozřejmě existují turnikety určené k bezhotovostní platbě označené symbolem platební karty. Další – a Italy hojně využívanou – možností platby za použití dálnic je tzv. telepass. Jedná se o automatickou platbu, kdy máte za oknem krabičku, která vysílá signál a při přiblížení se k mýtné bráně se vám automaticky otevře závora.

Projíždíme kolem Padovy, Ferrary a Bologne, a když se blížíme k Rimini, vidíme v dálce před sebou zdvíhající se pahorky San Marina. Opouštíme dálnici a po dalších 25 km vjíždíme do podzemního parkoviště. Od rána máme za sebou 320 kilometrů.

Serenissima Repubblica di San Marino, Nejvznešenější republika San Marino, jak zní její plný název, se rozkládá na ploše: 61,2 km² a podle počtu obyvatel (zhruba 32 500) je druhým nejmenším státem v Evropě a pátým na světě. Přestože není oficiálním členem Evropské unie, používá jako měnu euro. Turistický ruch tvoří v San Marinu 62,24 % HDP, ulicemi hlavního města každoročně projde několik milionů návštěvníků. Mnozí z nich přijíždějí jen na několik hodin, aby si „odpočinuli“ od plážového nicnedělání v letoviscích podél Jadranského moře, které je vzdáleno pouhých 10 kilometrů vzdušnou čarou. Zemědělství má jen nepatrný význam, pěstuje se obilí, vinná réva a olivy. Sanmarinské poštovní známky, používané pouze pro vnitrozemskou poštu jsou velmi hodnotné a mají pro sběratele velkou cenu. Přes obecně rozšířený názor země není daňovým rájem.

Historický střed San Marina, plný památek, muzeí a uměleckých děl je turisticky přitažlivý sám o sobě. Středověké městečko si zachovalo v běhu staletí svůj ráz a nepřestává okouzlovat další a další generace. Uvnitř hradeb, v křivolakých uličkách rozšiřujících se tu a tam v půvabná náměstíčka jakoby se zastavil čas. Paláce, kostely i domy z kamene vyvolávají představu dob dávno minulých.

Pohled na San Marino

San Marino se podobá ostrovu v moři a staré věže na hřebenu Monte Titano, které zase připomínají lodě, lze spatřit už od moře. Jsou tři a jsou cílem všech turistů, tedy i nás. 

Rocca, nazývaná také Guaita, je nejstarší, její stavba byla zahájena již v 11. století. Ačkoliv mnohokrát došlo k přestavbám, její vzhled se proměnil jen málo. Stojí na strmém skalnatém ostrohu, z ostatních stran je chráněna hradbami. Připočteme-li k tomu, že vstupní brána, do níž se vcházelo po padacím mostě, původně stála ve výšce několika metrů, těžko si lze představit bezpečnější místo. Nějakou dobu tu bylo vězení, dnes je turistickou atrakcí číslo jedna. Žádný návštěvník si odtud nenechá ujít výhled na San Marino. 

Druhá z věží zvaná Cesta, nebo také Fratta, byla postavena v polovině 13. století na samém vrcholu hory Monte Titano ve výšce 755 metrů. I ona svou obranou funkci už dávno ztratila a dnes tu sídlí Muzeum starých zbraní. Poslední „lodí“ je Montelo. Kdy zde vyrostla, není známo, ale všechny tři byly zpodobňovány už od 14. století. Sanmarinští zamýšleli Montelo rovněž přebudovat na pevnost, ale nikdy se tak nestalo. Nebylo třeba.

San Marino nabízí mnohá pokušení – a podlehnout je tak snadné! Turisté, okouzlení krásou starých městských čtvrtí, výstavných paláců a památek se instinktivně ohlížejí po suvenýrech, které jim doma budou připomínat příjemně prožitý den. Stovky obchůdků historického centra nabízejí všechno možné: od drahých šperků a značkové módy přes typické řemeslné výrobky, brnění a drátěné košile, keramiku, bižuterii, oděvy až ke koženému zboží, parfémům, hracím kartám, různě tvarovaným lahvím a mnoha dalším lákadlům. Jako byste se procházeli v působivém a jedinečném obchodním domě pod širým nebem. Je třeba vyřešit jediný problém – co si vybrat. U nás to vyhrál malý hrníček na presso s motivem San Marina.

Vracíme se k autu, platíme parkovné pět eur a sjíždíme zpět k dálnici u Rimini. Projíždíme kolem Ancony a odbočujeme na Porto Recanati. V kempu Pineta po krátké a rychlé domluvě, že chceme jen přespat a hned ráno jet dál, stavíme na přiděleném místě stan a jdeme se vykoupat do moře. Ujeli jsme 495 km.

O půl osmé ráno na recepci nikdo není, ale závora se při příjezdu auta automaticky zvedá, takže bez problémů opouštíme kemp a najíždíme na dálnici, abychom urazili zbývající část cesty na Gargano. Dálnice se velkým obloukem vyhýbá městu Pescara, projíždíme mnoha tunely, neboť krajina je v této oblasti dost kopcovitá. Sjíždíme na odbočce Lesina, asi 30 km za Termoli, a před námi se rozprostírá Gargano.

Podíváme-li se na mapu, Gargano je ostruha na italské holince. Nachází se v severní části regionu Apulia, jejíž převážná část je nížinatá, ale právě vnitrozemí Gargana je značně hornaté. Nejvyšším vrcholem je se svými 1055 m n. m. Monte Calvo.

Míjíme dvě rozlehlé laguny Lago di Lesina a Lago di Varano a odbočujeme na Rodi Gargano, což je jedno z hlavních zdejších letovisek. Proplétat se autem úzkými uličkami s množstvím zaparkovaných aut, je docela zážitek a opravdu jsem rád, když se dostáváme za město. Silnice je úzká, klikatí se jednou nahoru, podruhé dolů a před námi se neustále odkrývají nádherné výhledy na moře. Za zatáčkou se najednou před námi objevuje městečko Peschici. Malebná poloha na skalách čnících nad mořem způsobuje, že u náhle se objevivšího malého plácku po pravé straně silnice zastavuji a rychle vybíhám udělat alespoň jednu fotku.

Projíždíme předměstím a zabočujeme do vnitrozemí. Následuje zhruba 12 kilometrů zatáček a pak rovný úsek, projíždíme Vieste – a najednou je před námi jeho symbol zvaný Pizzomunno, asi 24 metrů vysoká bílá skála známá z desítek fotografií! Do kempu už nemůže být daleko, což mi potvrzuje chlapík na parkovišti u benzínové pumpy. 
Kilometr a půl rovně a po pravé straně je vjezd do Village Arcobaleno, česky Duha. Bude 13 hodin, ujeli jsme 374 km, celkem z domova 1704 km.

Na recepci se hlásíme k cestovní kanceláři Galatea, recepční telefonuje delegátce a po pár minutách už se ubytováváme v karavanu. Střídáme předchozí rekreanty, kteří už mají sbaleno, jenom v ledničce ještě přechovávají jídlo na cestu. 

Bez dlouhého otálení spěcháme k moři, písečná pláž je široká a dlouhá až nedohlídneš, stín ovšem jenom pod slunečníky.

Pizzomunno, symbol Vieste a celého Gargana

Večer jdeme na procházku do města. Zastavujeme se samozřejmě u Pizzomunna. Dekorativní, z moře vystupující obrovský monolit stojí na okraji zátoky přecházející v dlouhou písečnou pláž. Jeho název je vlastně nářeční zkomoleninou italského Pizzo del Mundo, což znamená výběžek světa. Jedna z četných legend vypráví, že místní mladík Pizzomunno se před dávnými lety zamiloval do Cristaldy, dcery mořského krále. Ten ovšem milencům nepřál, a tak hocha nakonec začaroval do kamenného sloupu. Pouze jednou za sto let se prý proměňuje v člověka a může navštívit svou milenku.

Vieste se rozkládá na dvou skalnatých výběžcích do moře. Ještě před půl stoletím sem nevedla silnice, v současné době je však Vieste „hlavním městem Gargana“, centrem turistického ruchu, živým a velmi příjemným letoviskem s cenným historickým jádrem. Původně to bylo rybářské a zemědělské městečko, kde se až do dnešní doby dochovaly typické bílé a nízké seskupené budovy, vystavěné v orientálním stylu. Má necelých 14 000 obyvatel.

Dějiny Vieste sahají až do 10. stol. př. n. l. Z římského období pocházejí zbytky hradeb, v centru se mezi vápnem obílenými domy vypíná k nebi katedrála založená v 11. století a přestavěná v 19. století. Císař Fridrich II. z rodu Štaufů zde v první polovině 13. století zanechal kastel, ale ten se po zásadní přestavbě prezentuje jako pevnost z konce 16. století. V současné době je majetkem armády a není přístupný. Je odsud ale nádherný výhled na město a pobřeží.

Starobylá část města se rozprostírá na výběžku Punta di San Francesco. Na jeho konci stojí Chiesa di San Francesco, kostel sv. Františka, který kdysi náležel prosperujícímu klášteru. 

Hned vedle kostela stojí trabucco, původu pravděpodobně fénického. Toto zařízení tvořené trámy, navijáky a lany používají doposud místní rybáři k chytání parmic. Funguje to vše tak, že na tenký provaz se připevní živá parmice, která pohybem ploutve láká ostatní ryby nad zavěšenou síť. Ta se pak vytáhne i s úlovkem. Funkční i nefunkční trabucco se nacházejí po celém skalnatém pobřeží poloostrova. 

Další zajímavostí ve staré části města je na Via Duomo tzv. Chianca Amara, Hořký kámen. V roce 1554 zde popravili Turci kolem pěti tisíc místních obyvatel.

Z dalších míst nás zaujalo náměstí Piazza Kennedy. Nachází se zde turistické informační centrum. Vybavili nás tady mapou města a mnoha dalšími informacemi. 

Na náměstí navazuje palmami lemovaná Viale Marinai d'Italia s parkem Marina Piccola. Z nábřeží se kocháme pohledem na maják stojící na malém skalnatém ostrůvku a také na celý výběžek s kostelem na konci. 

V křivolakých uličkách nacházíme přehršli obchůdků s uměleckými předměty, oděvy i potravinami. Obdivujeme lákavě balené těstoviny v různých barvách, tvarech a druzích – rajčatové, bylinkové a špenátové, avšak mohou být i česnekové, artyčokové, lososové a jiné. A všude také extra panenský olivový olej a balzamikový ocet, vyráběný ze zahušťovaného moštu z vinných hroznů.

Na nedělní dopoledne jsme si naplánovali výlet do oblasti zvané Foresta Umbra neboli Stinný les. Nachází se v centru poloostrova Gargano a jedná se o poslední pozůstatek původního zalesnění, které kdysi pokrývalo většinu Apulie. V areálu o rozloze 10 426 ha porostu borovic, jedlí, dubů, buků, jilmů, javorů, líp a tisů žijí rozmanité druhy zvěře, v podrostu kvete více než 65 druhů nádherných orchidejí. V roce 1991 byl tento les vyhlášen národním parkem, ve kterém je mnoho kilometrů značených tras, na řadě míst jsou odpočívadla s dřevěnými stoly a lavičkami.

Od rána to vypadá, že jsme trefili na vhodný den, že nebude ani „italské nebe“. Jedeme asi třicet kilometrů, stále do kopce. Podél silnice jsou piknikové plácky, na některých už parkují auta a na příjezdové cestě k malé lesní restauraci už není kousek volného místa. Parkujeme u vstupní brány k budovám lesní správy parku, už před chvílí začalo krápat a teď nejenže déšť přidává na intenzitě, ale dokonce párkrát i zahřmí. Po pár minutách je po všem, opouštíme auto a vstupujeme do nízké budovy, v níž se nachází informační centrum a malé Museo Naturalistico, Přírodovědné muzeum. Kupujeme si podrobnou mapu a plánujeme trasu, která by nám při přiměřené délce umožnila vidět co nejvíce.

Procházíme kolem obory s daňky a muflony, kterým lidé skrz plot dávají krmení, které si zakoupili v „íčku“, a klesáme k jezírku označenému v mapě jako seminatural, neboli „polopřírodní“. 

Zastavujeme se také u 27 m hluboké krasové propasti Grava di Marianna, kde obdivujeme krásně zdeformované, propletené stromy. 

Sestupujeme údolím D´Otri až k piknikovému místu Dispenza s několika ohništi a grily, odkud zase stoupáme údolím del Tesoro k již známé lesní restauraci. Zastavujeme se na caffé a kolem daňků odpočívajících ve stínu uzavíráme dnešní zhruba dvanáctikilometrový okruh.

Jižně od Vieste, v okolí výběžku Testa del Gargano, se nachází množství pobřežních jeskyní. Každá má svůj název, který se váže buď ke zvláštnímu tvaru jeskyně (např. Velký zvon, Dvě oči, Spadlý strop), její barvě (Smaragdová jeskyně), legendě (Jeskyně Sirén, Pašerácká jeskyně) nebo živočichům, kteří v ní žijí (Rajčatová jeskyně podle měkkýšů tvaru rajčátka). Nachází se zde i symbol Gargana – Magický oblouk v Zátoce pomerančových květů.

Jediným způsobem, jak si tuto oblast nejlépe prohlédnout, je v rámci organizovaného výletu. Společně s delegátkou jdeme v pondělí ráno do přístavu. Kotví tu mnoho plachetnic a rybářských lodí, je zde několik budek různých lodních společností, kde se prodávají lístky na turistické vyjížďky podél pobřeží a na ostrovy Tremiti. V devět hodin už sedíme v lodi Santa Lucia se dvěma motory, každý o 550 koních, vyplouváme z přístavu a kolem majáku míříme na jih. 

Z moře se nám naskýtá nádherný pohled na starobylé Vieste a pak projíždíme podél divoce romantického pobřeží s bizarními skalními útvary a srázy padajícími do temně modrého moře. 

Mezi skalami se ukrývají četné okouzlující písečné zátoky, mnohdy však obsazené hotely či kempy, takže veřejnosti nepřístupné. Postupně projíždíme kolem mnoha jeskyní, některé si prohlížíme i zevnitř.

Ve čtvrtek absolvujeme druhý výlet lodí, tentokrát celodenní na Isole Trémiti, Tremitské ostrovy. Leží na sever od Gargana a tvoří skupinku dvou malých neobydlených ostrůvků a dvou větších obydlených. Před devátou hodinou odplouváme, sedíme na horní palubě, plavba trvá dvě hodiny.

Správním centrem souostroví je ostrov San Nicola a celý je vlastně jednou velkou pevností. Druhý z obydlených ostrovů, San Domino, má rozlohu 2 km² a je ostrovem spíše rekreačním. Má zcela jiný charakter, je bujně zelený, soustřeďují se na něm hotely, bungalovy, bary a restaurace. Neobydlený ostrov Capraia leží několik set metrů severně od ostrova San Nicola a je domovem velkého množství ptactva. Posledním z ostrovů je útes Cretaccio, který se nachází mezi oběma výše zmíněnými.

Mezi ostrovy San Nicola a San Domino funguje pravidelná lodní doprava, a tak sotva vstoupíme na San Nicolu z lodě na molo, shání pro nás delegátka dopravu na San Domino. Zájem je obrovský, a tak se jí to daří až na třetí pokus. 

Pohled na ostrov San Nicola z ostrova San Domino

Ostrov San Domino je skutečně turistickou oázou. Při 42 ^oC ve stínu, na které během dne rtuť teploměru vyšplhala (při místní vlhkosti to však bylo normálně snesitelné), poskytuje mnoho možností k osvěžení ve stínu porostu nebo v četných zátokách s křišťálovou vodou. Vydáváme se z přístavu jedinou silnicí, která se na ostrově nachází, nahoru. Mezi větvemi jehličnatých stromů se nám naskýtají překrásné výhledy na zátoky a na ostatní ostrovy. Po obědě – na schodech, neboť v příjemném prostředí piknikplácku s dřevěnými stoly a lavicemi s výhledem na moře je beznadějně obsazeno – se vracíme dolů k moři a znovu se koupeme a sluníme. Po návratu do přístavu nemáme s dopravou na San Nicolu žádný problém, vzala nás hned první loďka.

V roce 1045 se benediktinští mniši z kláštera Montecassino rozhodli vybudovat na ostrově San Nicola opevněný klášter, který by odolal častým tureckým útokům. Mnohem později, v 18. století, se ostrovy vrátily ke své původní roli místa vyhnanství pro politické vězně. Ti sem byli deportováni až do roku 1945.

Vydáváme se nahoru po schodech a dále po strmé, hladkými kameny dlážděné stezce, která nás přivádí na náměstí s palmami, obchůdky a především se sídly místních institucí. Pokračujeme až na vrchol ostrova, kde se uprostřed klášterního komplexu nachází nejvýznamnější architektonická památka, opatský kostel Santa Marie a Mare.

Pohled od kláštera na ostrůvek Capraia

Stejnou cestou se později vracíme do přístavu a před 17. hodinou už sedíme v lodi, která nás odváží zpět do Vieste.

V sobotu ráno opouštíme kemp a jedeme už nikoli na Rodi Gargano, ale podle mapy úzkou silnicí s mnoha zatáčkami stále do kopce, po devíti kilometrech projíždíme tunelem a napojujeme se na známou rychlostní silnici, která se nás přivádí na dálnici.

Čeho si našinec na jihu Itálie všimne, je způsob jízdy italských řidičů. Nejeden „seveřan“ je po zážitku s nimi zralý na infarkt. Povolená rychlost skoro nikoho nezajímá, zcela běžné je předjíždění kdykoli a kdekoli, stejně jako jízda na červenou. Ustavičné troubení a křik však nejsou projevy frustrace a agresivity jako u nás. Jde o běžný způsob komunikace a časem si na něj zvyknete.

Širokým obloukem vedená nová dálnice, která v našem atlasu Itálie z roku 2002 ještě není zakreslená ani jako připravovaná, míjí Mestre a samozřejmě celé Benátky. Odbočujeme na Portogruaro a zastavujme na okraji Lignana. Po levé ruce zahlédneme poutač s nápisem Camping Girasole Park, a tak na příhodném místě otáčím a za chvíli už zastavujeme před recepcí. Ujeli jsme 843 km.

Stavíme stan a jdeme se podívat do města. Máme v úmyslu zajít až do centra, ale jdeme po nekonečné ulici mezi vilkami, jdeme a  jdeme a možná, že ještě nejsme ani v polovině cesty, když to vzdáváme a vracíme se do kempu.

V neděli vstáváme v šest hodin, vaříme čaj a balíme stan. Ciao Lignano, ciao mare! Cesta po dálnici rychle ubíhá, míjíme Udine, Gemonu a Tolmezzo, projíždíme údolím mezi horami a stále je na co se dívat. Ještě jednou zastavíme pro benzín a na kafko s croisantem, pak mineme Tarvisio a za chvíli už jsme v Rakousku. Projíždíme kolem Villachu, Klagenfurtu a Grazu a po obchvatu se necháme protáhnout kolem Vídně. Ve Znojmě tankujeme a v 17.30 hod. jsme doma.

Ujeli jsme 764 km, z Gargana 1607 km.