Havlíčkův vršek

Na některých mapách je označen prostým názvem Vršek, na jiných je jen bezejmennou kótou a na dalších jej vůbec nenajdete. A přesto existuje – nedaleko Batelova, městyse ležícího mezi Pelhřimovem a Třeští. 

Batelov byl v mládí oblíbeným místem Karla Havlíčka, tehdy ovšem ještě nikoliv Borovského. Jezdíval sem na prázdniny k faráři P. Janu Slavíkovi, kterého již dříve poznal v Jihlavě jednak jako učitele náboženství, jednak u něho bral kondice z němčiny, jejíž znalost byla k dalšímu studiu bezpodmínečně nutná. Není bez zajímavosti, že na faře působila jako hospodyně Františka Rospeková, teta Havlíčkovy matky Josefiny. Mladý Karel Havlíček se rád toulal po okolí, zejména jej přitahoval blízký Vršek. Vypíná se do výšky téměř 650 metrů a v Havlíčkově době byl nezalesněný, takže mu umožňoval přehlédnout celé panorama včetně vrchů Čeřínek a Křemešník. Temeni kopce dominuje skála zvaná Velký kámen – a právě u něho Havlíček sedával a v hlavě se mu honily buditelské myšlenky, které se záhy přetavily v Dumku na batelovském vrchu:

Umírá slunéčko, umírá;

když padá za hory do Němec, umírá;

Šumava naše zkrvácená

toužebně za sluncem do Němec pozírá.

Klekání nad námi doznívá,

klade se navěky do hrobu vlast šírá;

od řeky k řece, z hradu k hradu

mlha se smutkovým závojem prostírá.

Umírá národ můj, umírá,

anjelé strážci uletují, umírá;

života knihu lidu mému

Hospodin navěky, navěky zavírá.

Jedná se o jednu z jeho prvních básní a budoucí satirik a novinář v ní hořekuje nad postupným zánikem českého národa. První strofu napsal o prázdninách v srpnu 1841, ale báseň dokončil až za svého pobytu v Rusku, kam na podzim téhož roku, po vyloučení z kněžského semináře, odjel. V roce 1843 nechal P. Jan Slavík postavit pod vrcholkem Vršku za pomoci Havlíčkovy „tetinky“ tři dřevěné kříže jako symbol Kristova utrpení. O rok později batelovský mlynář Másilko poskytl prostředky na úpravy cesty ke křížům a na posvěcení prostředního kříže. Lidé z Batelova okolí začali Havlíčkovu nejoblíbenějšímu místu říkat Havlíčkův vršek.

Auto nechávám na náměstí a od barokního kostela sv. Petra a Pavla, který je dominantou nejen náměstí, ale celého Batelova, stoupám vzhůru ulicí, která se později mění v lesní cestu. Po počátečním omylu se vracím, odbočuji, tápu, ale nakonec se výsledek dostaví. Vám ostatním doporučuji vydat se vzhůru po žluté značce a odbočit z ní vlevo do lesa. Temeno kopce je kamenité a poměrně členité, a tak nepropadejte panice, když básníkovo oblíbené místo nenajdete hned na první pokus… Poznáte je však snadno, neboť v roce 1921, při příležitosti 100. výročí narození K. H. B., bylo osazeno pamětní deskou. Dnes je poněkud zanedbané a zarostlé náletovými dřevinami.