Letošní ročník pochodu je už pětačtyřicátý a kromě toho se letos v dubnu připomínají kulatá výročí narození obou tvůrců známých pohádek s výše jmenovanými hrdiny. Před 80 lety se narodil Radek Pilař (*23.4.1931) a před 100 lety Václav Čtvrtek (*4.4.1911, †6.11.1976), oba byli jmenováni čestnými občany Jičína. Václav Čtvrtek se původně jmenoval Václav Cafourek, narodil se 4. 4. 1911 a právě podle dvou čtyřek ve svém datu narození si zvolil umělecký pseudonym.
Z nádvoří zámku, kde je start pochodu, jdeme nejprve do informačního centra a teprve potom vyrážíme po modré značce ven z města. Jdeme podél rybníku Kníže po stezce s několika pohádkovými postavami vytesanými z torz starých stromů a směřujeme do obce Kbelnice. Po pravé ruce máme vrch Zebín, který k Jičínu patří tak jako Rumcajs. Na rozdíl od něj ale vznikl v třetihorách, kdy čedičová vyvřelina prostoupila vrstvy druhohorních usazenin. Později měkčí usazené horniny v okolí podlehly erozi, byly odneseny větrem a vodou a zůstala tak pouze vypreparovaná kupa, jejíž vrchol zdobí od roku 1700 kaple sv. Máří Magdalény.
V motelu U Rumcajse, který stojí u výpadovky z Jičína, je v tuto časnou dobu ještě zavřeno, takže na ranní kávu si budeme muset ještě počkat. Ani netušíme, jak krátce, protože přejdeme hlavní silnici, pokračujeme přes Rybníček na Bradačku a na kontrole pro nás mají co hrdlo ráčí, včetně turka. Pokračujeme po vlastním značení přes Jinolice a kolem Jinolických rybníků do Pařezské Lhoty. Odtud nás zelená značka vede pod zříceninu skalního hrádku Pařez, zvaného v minulosti též Husí nůžka. Rozlohou nevelká stavba, zčásti vytesaná do pískovce a zčásti zděná z kvádříků, nebyla dlouho užívána, zanikla již za husitských válek. Do současnosti se dochovaly ze zdiva pouze základy čtyřhranné věže a ve skále vysekané sklepní prostory.
Pod hradem máme další kontrolu (11 km ). Začíná krápat, ale po čtvrthodince zase přestává. To už jsme ze zelené značky přešli na žlutou, která nás kolem Parkhotelu Skalní město dovedla na křižovatku. Trasa pochodu pokračuje dál po žluté do obce Prachov, ale to bychom přišli o prohlídku Prachovských skal, toho nejkrásnějšího, co tu je. To rozhodně nemáme v úmyslu, a proto odbočujeme vpravo a hned nato na modrou značku, která vede souběžně se silnicí k Turistické chatě, jejímž investorem byl jičínský odbor Klubu českých turistů. V době její výstavby, tedy v roce 1924, již automobily nebyly vzácností, a tak v následujících letech k ní musela být vybudována i příjezdová komunikace s parkovištěm.
Turistická sezona začíná 1. dubna (to se bude za vstup do skalního města vybírat 50 korun za dospělého a 30 Kč za dítě), ale chata má otevřeno. S chutí si vypijeme presso či horkou čokoládu, dáme si turistické razítko, koupíme vizitky a po půlhodince vzhůru do skal.
Nejprve absolvujeme odbočku po zelené značce na dvě vyhlídky, pak se po schodišti vracíme zpátky dolů k rozcestníku a Císařskou chodbou míříme po červené značce do Prachova, kde je poslední kontrola. Po žluté značce, která je souběžná s červenou, ale nevede po silnici, jdeme do Holína a odtud do Jičína.
Navštěvujeme nově otevřenou galerii s interaktivní animovanou dětskou expozicí Rumcajsův svět Radka Pilaře. Hodný loupežník Rumcajs s pistolí na žaludy, jeho žena Manka a nezbedný synek Cipísek, ale také víla Amálka, Maková panenka, vodníci Česílko a Čepeček, hajný Robátko a jelen Větrník, Křemílek s Vochomůrkou a mnohé další pohádkové postavičky provázejí české děti už přes čtyřicet let. Téměř dvě generace čtou nebo koukají v televizi na pohádky, jejichž znalost patří mezi první poznání života.
Ještě než se půjdeme do cíle, vystupujeme na Valdickou bránu, aby nám ji náhodou před nosem nezavřeli. Brána byla vystavěna v letech 1568 až 1578 a jedinou dochovanou z původního městského opevnění. Věžovitý vzhled získala postupnými rekonstrukcemi a přístavbami po pustošivých požárech města. Novogotický ochoz a jehlancovitá střecha z roku 1840 je dílem významného českého stavitele Josefa Opolzera. Z ochozu máme nejen náměstí, ale celé město jako na dlani, v dálce na jedné straně se zvedá vrch Veliš a na druhé Zebín a také rozlehlý a přísně osově souměrný komplex kartuziánského kláštera, který od roku 1857 slouží jako věznice pro nejtěžší zločince.
Jičínsko získal krátce po bitvě na Bílé hoře schopný vojenský stratég a neméně schopný diplomat Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna a rozhodl se vybudovat z Jičína správní a sídelní centrum svého frýdlantského vévodství. Rozsáhlé stavební práce, řízené v následujících letech s pomocí věhlasných italských architektů Giovanniho Battisty Pieroniho, Andrey Spezzy a Nicoly Sebregondiho, neměly v tehdejší Evropě na sever od Alp obdoby.Vrcholem jejich společného úsilí bylo založení krajinně komponované šlechtické rezidence, která zcela jedinečným způsoben propojila výrazné dominanty města se širokým okolím. Krajinu mezi vrchem Velišem, městem Jičínem a obcí Valdice dodnes protíná téměř geometricky přesná linie, která na sebe během necelých sedmi kilometrů „navléká“ sedm významných míst, jež sám založil nebo zdědil z předcházejících období.
Nahlížíme do kostela sv. Jakuba Většího, který nechal na místě několika zbořených domů vedle zámku stavět Albrecht z Valdštejna od roku 1627 jako katedrálu budoucího jičínského biskupství, k jehož založení však nikdy nedošlo. Také z tohoto důvodu byla monumentální centrála na půdorysu řeckého kříže ve zjednodušené podobě dokončena o několik desetiletí později. Dostavba průčelí dokonce spadá až do 2. poloviny 19. století. Se zámkem spojuje kostel krytá chodba ústící v panské oratoři.
Cíl pochodu je opět na nádvoří zámku. Málokteré naše město se může pochlubit zámkem stojícím přímo na hlavním náměstí, neboť obvykle se stavěly v izolovanější poloze. Třebaže Albrecht z Valdštejna nebyl prvním, ani posledním jeho majitelem, zámek nese jeho jméno zcela po právu. Právě on se zasloužil o jeho obnovu a rozsáhlou dostavbu po osudném a nikdy zcela objasněném výbuchu střelného prachu v roce 1620. Při budování své rezidence do ní začlenil starší nevelký zámek Smiřických (západní část) a výkupem několika měšťanských domů na východ od něj získal plochu pro jeho několikanásobné rozšíření. Zámek má raně barokní podobu a dvě arkádová nádvoří. Dnes je palác sídlem několika institucí, z nichž pro návštěvníka nejvýznamnější jsou Regionální muzeum a galerie a Městské informační centrum.
Jdeme si do cíle pro diplomy, opět s kresbou Radka Pilaře, dáme si pár razítek a trochu čaje a míříme do Rumcajsovy ševcovny. Jak známo, tento jičínský švec po rozmíšce se starostou Humpálem byl donucen poctivé řemeslo opustit. Odebral se tudíž do blízkého lesa Řáholce, kde se z něho stal známý loupežník.
Pokračujeme po pěší zóně do hospody Řáholec, kde je pro účastníky pochodu, kteří se prokáží diplomem, zdarma malé řezané pivko či limonáda.
Hrozba deště pominula, a tak se ještě jdeme na krátkou vycházku. Dvacet a půl metru široká a 1716 metrů dlouhá lipová alej spojuje Valdštejnovu městskou rezidenci s lodžií dnes stejně jako v roce 1632, jen počet stromů, stojících ve čtyřech řadách, se zmenšil. Místo původních 1152 jich je necelých tisíc. Asi v polovině aleje odbočujeme doleva a stoupáme na zalesněný kopec Čeřovka, na jehož temeni byla v roce 1844 vystavěna novogotická rozhledna známá pod názvem Milohlídka. Ve 2. polovině 19. století se však do kopce zakousl lom na čedič a začal ji ohrožovat. Velkou zásluhu na jejím zachránění měl jičínský Okrašlovací spolek, jenž rovněž prosadil přeměnu zanedbaných lesních partií v městský park. Opuštěného lomu se ve 20. století občas využívalo jako divadla v přírodě.
Dolů sestupujeme kolem památníku sovětských vojáků k památníku Karla Havlíčka Borovského, odhalenému v roce 1906. O jeho postavení se zasloužili přední jičínští občané, kteří pro tento účel založili družstvo a sbírkovou činností postupně získávali finanční prostředky. V letech německé okupace byl pomník odstraněn a teprve po jejím skončení opětně vztyčen. Nikoli však na původním místě, ale opodál, v parčíku u kasáren, dnes opuštěných.
Přes pěší zónu se vracíme k autu a odjíždíme domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat