Přihlašuji se na trasu 35 km, z poloviny shodnou s Cestou malíře Františka Kavána a příští rok tomu bude 75 let, kdy byla otevřena. Stalo se tak 20. června 1937 a akci tehdy zorganizoval Klub československých turistů v Hlinsku. Po slavnostním zahájení v kavárně hotelu Záložna se účastníci vydali na vycházku z Hlinska přes Vítanov, Dřevíkov a Svobodné Hamry do Trhové Kamenice a tuto trasu tehdy nazvali Kavánovou cestou. Sám malíř se ze zdravotních důvodů nezúčastnil. Unikátní je, že se z této akce dochovala pozvánka a celá řada dobových fotografií.
Trasa, po které tehdejší turisté šli, se dnes již přesně zopakovat nedá, neboť mnohé polní úvozové cesty zmizely rozorány v polích. Ale v podstatě lze říci, že jednotlivé její body spojuje současná zelená turistická značka.
Hlinsko leží na rozhraní Železných hor a Českomoravské vrchoviny a má něco málo přes deset tisíc obyvatel. Jeho největší zajímavostí je historická čtvrť Betlém, která je součástí Souboru lidových staveb Vysočina. Leží na pravém břehu Chrudimky v samém středu města a od roku 1995 je památkovou rezervací lidové architektury. V malých přízemních roubených domcích se sedlovou střechou původně žili především hrnčíři, později, po zániku hrnčířství, tkalci a další drobní řemeslníci, na přelomu 19. a 20. století pak rodiny továrních dělníků. V současnosti jsou ve zpřístupněných domcích ukázky bydlení a dílen drobných řemeslníků, jako tkalce, výrobce hraček a ševce, v dalších se v průběhu roku pořádají různé tematické výstavy, jsou zde i prodejny upomínkových předmětů a také restaurace.
Zelená značka víceméně kopíruje řeku Chrudimky, která od Hlinska teče zpočátku jižním směrem a poté západním až severozápadním. Hned za Hlinskem prochází obcí Vítanov, ve které se dochovalo několik původních roubených domů. V jednom z nich bydlel v letech 1904 až 1922 malíř František Kaván a proto na něm najdeme jeho pamětní desku.
Míjím samotu Králova Pila a záhy přicházím do dalšího expozičního celku Souboru lidových staveb Vysočina – Veselý Kopec. Jedná se o největší expozicí lidového stavitelství v Čechách a její název objasňuje jedna z legend slavnostmi, které uspořádal král Václav II., když zde zakládal kolonizační kostelíky.
Jako účastník pochodu vstupuji do muzea v přírodě poněkud netradičně, zezadu. V údolí, na místě původního mlýna z 16. století, který v roce 1909 vyhořel, byl postaven roubený objekt stejného typu i rozměrů z Oldřetic u Skutče. Zdejší kolekce technických památek na vodní pohon patří k velmi zajímavým, tvoří ji mlýn, varna povidel, olejna, stoupa na tříslo. K unikátním stavbám patří polygonální – mnohaboká stodola přenesená ze Sádku u Poličky, která byla na původním místě postavena v roce 1684. Celkem je zde na čtyřicet volně rozptýlených objektů, které postupně od roku 1972 vytvářejí osadu dokládající způsob života, práce i zábavy drobných rolníků a lidových řemeslníků z okolí Hlinska, Poličky, Litomyšle, Chrudimi a Nasavrk. V průběhu roku expozice lidového stavitelství na Veselém Kopci nabízí návštěvníkům tematické výstavy a programy, jako například Masopust, Velikonoce, Posvícení či Vánoce.
Z Veselého Kopce pokračuje zelená značka do Dřevíkova. V roce 1960 došlo ke sloučení několika okolních obcí a osad pod jednu obec se společným názvem Vysočina a sídlem obecního úřadu v Dřevíkově. Podobu Dřevíkova, jehož vznik sahá do 16. století, ovlivnila židovská kolonizace v polovině 18. století. Židovská komunita si po městském způsobu vystavěla uličku těsně na sebe navazujících domků, ústící na náves. Dodnes v ní zůstala částečně zachovaná původní zděná patrová zástavba, i když objekty bývalé vinopalny, draslovny, školy a synagogy slouží dnes soukromým účelům.
Ze silnice Dřevíkov – Svobodné Hamry odbočuji vlevo polní cestou k lesu, kde se nachází pozoruhodný však židovský hřbitov. Pochází z 18. století a původně byl obehnán roubením.
Při pozdějším rozšíření byla kolem něj postavena kamenná zeď a klenutý vchod sloužící rovněž jako přístřešek pro pohřební vůz. S rozšířením hřbitova souvisí jedna zajímavost: původně se židovské hřbitovy zakládaly daleko od obcí, vchody nesměly být umístěny ve směru od vsi a náhrobní kameny nesměly být čelem k obci. V době rozšíření zdejšího hřbitova se už toto pravidlo přestalo dodržovat, náhrobky byly ukládány v „protisměru“, a tak snadno poznáme starší část hřbitova od novější.
Při restaurování hřbitova v 70. letech 20. století byly ve vstupní bráně upevněny fragmenty poškozených barokních náhrobních kamenů a překlady textů. Nejstarší náhrobek, který lze alespoň částečně přečíst, pochází z roku 1748, na nejstarším zcela čitelném náhrobku je nápis: „Zde je pohřben muž čestný a přímý, jenž všechny své skutky činil v poctivosti. Ašer, syn Jicchaka blahé paměti zemřel a byl pochován ve středu 28. ijjáru 520 (14. května 1760) – běda mu. Nechť je jeho duše spojena ve svazku živých.“
Od hřbitova pokračuji neznačenou cestou a kolem golfového hřiště přicházím do Svobodných Hamrů. Jak název napovídá, jde o osadu nezemědělskou s archivně doloženou výrobou železa již v 15. století. Důkaz železářské minulosti najdeme uprostřed obce, kde stojí vodní kovací hamr, který byl na původním místě obnoven v roce 1984. Sousední zámeček nechal na místě bývalé tvrze postavit na počátku 18. století Václav Josef Kapoun ze Svojkova. Ve 2. polovině 19. století byl cílem návštěv českých vlastenců Františka Palackého, F. L. Riegera, F. A. Zacha a dalších. V roce 1894 vyhořel a poté byl pseudobarokně upraven. Zámeček byl v restituci vrácen potomkům posledního majitele a není veřejnosti přístupný.
Na protější straně stojí nepřehlédnutelná roubená hospoda se šikmo skládanou lomenicí, která byla „vystaviená...z nákladu Wáclawa Zabského...1794“, jak se píše na záklopovém prkně. Tabulka na průčelí oznamuje zákaz žebroty a jiná zase c. k. prodej tabáku a kolků.
Kolem rybníků Velká Kamenice a Loch přihcázím do Trhové Kamenice. Na rohu náměstí stojí nízká barokní budova někdejší radnice, dnes restaurace. Na pilířích ve štítě jsou umístěny bysty zakladatelů Sokola M. Tyrše a J. Fügnera.
Z Trhové Kamenice jdu po žluté a později po zelené značce na Zuberský kopec (615 m n. m.), kde od roku 2004 stojí rozhledna s plošinou ve výšce 39 m.
Vypůjčil jsem si pár řádků ze svérázného blogu Luďka z Trutnova (www.slosar.cz), fotky jsou moje:
Když sestupoval jsem kamenitým úsekem cesty, občas pokrytým loužemi či blátem, jež se na celé trase na jejím přírodním terénu kupodivu vyskytovalo poměrně často, potkal jsem Jardu ze Světlé nad Sázavou, s nímž pozdravil jsem se již na startu pochodu. Jarda totiž menší okruh mezi Trhovou Kamenicí a Hlubokou absolvoval úmyslně v protisměru právě proto, aby na rozhlednu na Zuberském vrchu dorazil až po časovém rozmezí mezi 12. a 13. hodinou, jež dle webových stránek rozhledny skutečně mělo být vyhrazeno polední přestávce… a tím nepřímo potvrdil mi podivné štěstí, jež mi na rozhledně přálo – oproti přísloví nepřipravenému. A Jardu poslalo mi vlastně navíc jako pojistku pro případ, že by polední přestávka byla dodržena, neb v takovém případě bych měl možnost si u Jardy aspoň dodatečné zakoupení a zaslání turistické vizitky předplatit…
Prošel jsem kol pastviště skotu, tábora a poté kol osady a zakrátko dorazil jsem opět do Trhové Kamenice, na jejímž kraji minul jsem památník zvěstující, že „…miláček čtenářstva a básník krásy našich hor Karel V. Rais od roku 1887 do roku 1882 učil zde naše děti milovat vlast a pravdu a vedl list k osvětě.“ No jo, to se mu to učilo v dobách, kdy učitel byl sice jako dnes mizerně honorován, měl však přirozenou autoritu u rodičů i u dětí, jež tenkráte nemohly rušit vyučování mobily a co více, vedle práv měly – dokonce v převažující míře – i povinnosti!
Z Trhové Kamenice vyrážím po žluté značce do Petrkova, v lese míjím několik opuštěných lomů a z rozcestí pokračuji po červené do obce se šumavským názvem Srní.
Následuje několik dalších lomů ukrytých v lese, pak tři rybníky, chatová kolonie, Hlinsko a cíl pochodu.
František Kaván
Malíř – krajinář, žák profesora Julia Mařáka, spolužák Antonína Slavíčka, a také lyrik, podle mnohých „největší básník mezi malíři a největší malíř mezi básníky“.
Narodil se 10. září 1866 ve Víchovské Lhotě, vsi ležící nedaleko Jilemnice. Na gymnáziu v Hradci Králové se seznámil s díly krajinářů Antonína Chittussiho a Julia Mařáka a sám začal tvořit první malby. Na pražskou Akademii výtvarných umění byl v roce 1889 přijat bez zkoušek, jen na základě předložených kreseb. Když se po několika letech začaly v jeho realistické malbě objevovat snahy o zachycení subjektivního pohledu (sám tomu říkal symbolický romantismus), nebyly tyto obrazy Mařákem ani spolužáky kladně přijaty, Kaván se rozhodl v pololetí 1896 opustit akademii a živit se jako svobodný umělec. Téhož roku se oženil a v následujícím období se často stěhoval. V roce 1904 si pořídil domek ve Vítanově, po dvou letech jej prodal, ale v roce 1909 se vrátil a zůstal tam až do roku 1922. Vrátil se k realistické krajinomalbě, často maloval Chrudimku, avšak kvalita jeho obrazů z tohoto období kolísá. V roce 1922 se přestěhoval do Libuně a roku 1925 do Svobodných Hamrů, kde po necelém roce zemřela jeho žena a hned nato jeho přítel Karel Václav Rais. Na přelomu desetiletí se podruhé oženil a podruhé přestěhoval do Libuně, kde měl stálý přísun objednávek, většinou zásluhou své ženy. Na jedné straně se sice těšil stále narůstající oblibě, na druhé straně se již dostavil úbytek fyzických sil, což se projevovalo vytvářením menších, jednodušších a proto také snadno padělatelných obrazů. Zemřel 16. prosince 1941 v Libuni, kde je také pochován.
Žádné komentáře:
Okomentovat