Dva týdny v Itálii

Nabídka brněnské cestovní kanceláře Azzurro byla tak lákavá (a protože na začátku září, tak i cenově výhodná), že jsme si přes ni zajistili ubytování a vydali autem na cestu.

Domov opouštíme v pátek 2. září krátce po šesté hodině a jedeme klasickou trasou přes Jihlavu a Znojmo s tradiční zastávkou u čerpací stanice těsně před hranicemi. Platím benzín a ptám se na cenu rakouské dálniční známky, která v Rakousku stojí 7,90 eura. Prý 270 korun, a protože kurz je necelých 25 korun, tak děkuju pěkně a na shledanou. U rakouské benzínky kupuji zweimal Vignette, jednu hned lepím na přední sklo a druhou schovávám pro návrat. V cestě na dovolenou pokračujeme s dobrým pocitem, že jsme české překupníky v jejich činnosti nepodpořili.

Jedeme přes Vídeň, míjíme Graz, Klagenfurt a Wörter See, v Itálii Udine a Benátky. Z dálnice vedoucí kolem Mestre odbočujeme směrem na Chioggiu. Ukazatelů s nápisem Camping je tu několik a navigují nás rovně i vpravo. Nám je to jedno, jde jen o jednu noc. Volíme cestu rovně, a když po chvíli zastavujeme před campingem Adriatico, ukazuje tachometr 865 kilometrů. Před 18. hodinou už máme postavený stan a jdeme se vykoupat. K moři se sice musí přes silnici, ale není to daleko, pláž je hned za ní. Slunce už je nízko, ale voda teploučká, jedna radost.

Večer jdeme na procházku, původně zamýšlenou jako krátkou. Zvědavost a příjemný podvečer nás však ženou dál a dál, takže nejprve přecházíme jeden most, pak druhý a třetí. Na čtvrtém, který je z nich nejmenší a vede přes úzký kanál, si připadáme jako v Benátkách.

Teprve tady se podrobným zkoumáním mapky, kterou jsme obdrželi na recepci kempu, orientujeme a zjišťujeme, kam ajak daleko jsme došli. Chioggia je skutečně nazývána Malé Benátky, je propletená kanály a mosty, její uličky jsou všechny téměř kolmé k náměstí a připomínají tak trochu rybí kost. Město má asi 51 000 obyvatel a bohatou historii, je římského původu a ve středověku bylo druhým nejdůležitějším městem Benátské republiky. 

Tohle jsem nefotil, to dá rozum, že? Autor: Sven Scharr (internet)



Víceméně nechtíc jsme  tedy dorazili až do historického centra! Prakticky na každém kroku zde návštěvník narazí na kostel, je jich tu šestnáct, jak vysvěcených, tak odsvěcenýchJsme na hlavní ulici Corso del Popolo, kterou místní nazývají náměstí, a jednomyslně se rozhodujeme, že když už jsme se sem dostali, projdeme je celé, nejdříve doprava a pak doleva. Stojíme před Chiesa di San Giacomo, který byl vysvěcen roku 1790, po padesáti letech od započetí stavebních prací. Hned v sousedství kostela sv. Jakuba stojí Torre dell´Orologio, Hodinová věž, z 9.– 10. století s nejstaršími věžními hodinami na světě (1386), které ukazují také astronomické informace. Dalším zajímavým kostelem je Chiesa di San Domenico. Nachází se na malém ostrůvku a lze se k němu dostat po mostě.

Porta Garibaldi, Garibaldiho brána, je vstupní branou do města. Pochází z roku 1530 a původně byla součástí městských hradeb. V minulosti se nazývala Brána sv. Marie pro svou blízkost ke stejnojmenné katedrále.

Z mostu přes kanál Perottolo se díváme na nábřeží a litujeme, že tu nejsme ve dne a nemáme víc času na důkladnější prohlídku města. V tuto pokročilou dobu nám nezbývá nic jiného, než se vrátit do kempu.

V sobotu o půl osmé opouštíme kemp a podél západního pobřeží Jaderského moře míříme k jihu. Krátce se zastavujeme v klášteře Pomposa.

Benediktinské opatství Abbazia Santa Maria di Pomposa bylo založeno v polovině 6. Století, nedlouho poté, co byl založen benediktinský řád (531). Největší význam měl na konci prvního a začátkem druhého tisíciletí, kdy se stal duchovním centrem celého kraje. Mniši prováděli rozsáhlé rekultivace v pádské deltě, jejichž cílem bylo získání zamokřené půdy z lagun, aby byla vhodná k zemědělskému využití. Zároveň kolonizovali oblast mezi Benátkami a Ravennou. Jejich práce byla zničena v roce 1152, kdy velká povodňová vlna spláchla všechna rekultivovaná pole a do značné míry poškodila klášter. Po úspěšné rekonstrukci se klášter v krátké době dostal na předešlou úroveň. Ve 13. a 14. století byly klášterní budovy vyzdobeny malbami, které se zachovaly dodnes. Od 16. století klášter chátral, do nynější podoby byl zrekonstruován na přelomu 19. a 20. století.

Projíždíme deltou Pádu. Pád, italsky Po, je nejdelší řekou v Itálii, její povodí pokrývá přibližně patnáct procent rozlohy země a skýtá obživu zhruba třetině obyvatel. Kolem desáté přijíždíme do Ravenny a dost dlouho nám trvá, než najdeme místo k zaparkování. V ulicích je to zcela beznadějné, ale pak se víceméně náhodou dostáváme na veliké a téměř prázdné parkoviště. Tachometr ukazuje, že jsme od rána ujeli rovných sto kilometrů.

Ravenna je dnes stočtyřicetitisícové, spíše průmyslové město, v němž bychom sotva hledali někdejší hlavní město Itálie, ba celé Západořímské říše. A přece tomu tak bylo, o čemž svědčí překvapivé množství zachovaných památek, mezi nimi též vzácné mozaiky z pozdně antického období.

Původně zde, na místě osídleném Etrusky, bývala celkem bezvýznamná osada, ale jen do doby, než o pár kilometrů jihozápadně byla za císaře Augusta založena římská námořní základna Classis. Skýtala kotviště až pro 250 lodí, takže to byl ve své době nejdůležitější válečný přístav na Jadranu. Z osady se záhy vyvinulo město, do kterého se v neklidných dobách barbarských nájezdů rozhodl císař Honorius roku 402 přenést své sídlo. Po císařově smrti zde jako regentka vládla jeho sestra Galla Placidia a po zániku říše roku 476 ostrogótšté králové Odoaker a po něm slavný Theodorich. Za něho Ravenna prožívala své vrcholné období, provázené i klidnou koexistencí tzv. ortodoxních (pravověrných) křesťanů a ariánů, jejichž učení bylo v byzantské říši považováno za herezi, naopak ale hojně rozšířeno mezi germánskými kmeny. Po dobytí Langobardy roku 751 se Ravenna již nikdy ke své dřívější slávě nevrátila. Pomalu se měnila v provinční město a neustávající nánosy bahny a písku, přinášené řekou Montone a různými potoky z nedalekých Apenin, způsobily nakonec zanesení přístavu a Ravennu vzdálily od linie pobřeží o více než pět kilometrů. (Pro zajímavost připomeňme, že podobný osud ve středověku hrozil i Benátkám, ale Benátčané, zcela závislí na zámořském obchodu, včas sáhli k velkorysému řešení: na konci 15. století přeložili tok řeky Brenty mimo lagunu, zhruba o 30 km dále k jihu.) Podle dnešních památkářů a obdivovatelů umění to bylo pro Ravennu štěstí, protože ochromení obchodních aktivit města a jeho agónie, trvající až do 19. století, zabránily jinde obvyklým investicím a změnám, takže dnes můžeme obdivovat ojedinělé památky z doby ostrogótských králů a byzantských exarchů, tedy z 5. a 6. století, zejména vzácných mozaik v interiérech zdejších chrámů. V roce 1996 byly starokřesťanské památky zapsány na seznam UNESCO.

Největší z nich je basilica di San Vitale. Mohutnou cihlovou stavbu na osmibokém půdorysu s vnitřními ochozy dal stavět už Theodorich v roce 525, ale dnešní podoby se jí dostalo až za Justiniána po roce 540, kdy byla ozdobena mozaikami zobrazujícími, mimo jiné, císaře, který drží velkou zlatou paténu – talíř, na který se klade hostie, a jeho choť Theodoru, oba s družinami dvořanů včetně ravennského biskupa Maximiana a byzantského vojevůdce Belisara.

O století starší mausoleo di Galla Placidia stojí opodál. Zvenčí nenápadná stavbička na půdorysu kříže z doby kolem roku 440 obsahuje další cenný soubor mozaik, tentokrát z 5. století. Biblické příběhy, legendy světců i různé alegorie svědčí o skutečně mistrovském zacházení s kompozicí a barvou.

Přes piazza J. F. Kennedy se dostáváme k baptisteriu ortodoxních, které dal v 5. století postavit biskup Neon. Fotím sousední kostel a Piazza Duomo, kličkujeme uličkami, prohlížíme si starobylou baziliku di San Francesco, která však byla tolikrát přestavěna, že její význam zastiňuje nedaleká tomba di Dante, Dantova hrobka. Byla vybudována v roce 1780 nad hrobem básníka, který v Ravenně zemřel jako vyhnanec roku 1321.

Basilica San Apollinare Nuovo, která obdržela název po prvním ravennském biskupovi, byla založena v 6. století jako katedrála a později opatřena válcovitou věží. Uvnitř, po stranách střední lodi, jsou mozaiky zobrazující průvody světců a světic směřujících s dary z Theodorichova paláce (muži) a z města Classis (ženy) k trůnícímu Kristu a k Panně Marii.

Zájemce o podrobnosti a barevné fotografie mozaik odkazuji na vynikající publikaci José Pijoana Dějiny umění, konkrétně díl třetí.

Na závěr navštěvujeme malé Battistero degli Ariani, baptisterium (neboli křticí kapli) ariánů s nádhernou mozaikou na klenbě kupole, zachycující apoštoly soustředěné do kruhu kolem centrálního výjevu ze křtu Krista.

Vracíme se na Piazza del Popolo, na které jsme předtím jenom nahlédli, usedáme před jednou z četných kaváren a vychutnáváme si nedostižné miniaturní italské presíčko. Teprve potom se vracíme na parkoviště, které se zatím mírně zaplnilo, a opouštíme Ravennu.

Další cestu už absolvujeme po dálnici označené A14 a nazvané Autostrada Adriatica. Projíždíme kolem Rimini, kdysi malebné rekreační středisko, jehož panenské kouzlo oslavoval ve svých raných filmech režisér Federico Fellini, jenž se tu narodil a vyrůstal. Dnes je Rimini největším přímořským letoviskem v Evropě s takřka patnáctikilometrovým pobřežím lemovaným kluby, restauracemi a bary.

Směřujeme dál k jihu, míjíme Pesaro a odbočuje z dálnice na Fano. Cíl naší cesty – Madonna Ponte – je turistickou částí Fana a podle materiálů cestovní kanceláře se jedná o „poklidné letovisko vhodné pro rodinnou dovolenou“.

Po krátkém bloudění nalézíme nadjezd přes železniční trať, který nás přivádí na místo, a pak už jde všechno ráz na ráz. Vyhledáme delegátku cestovní kanceláře, převezmeme od ní klíče od apartmá, ubytujeme se a hurá na pláž.

V neděli se jedeme podívat do města. Starobylé Fano vyniká z řetězce přímořských středisek jižně od Pesara zejména díky krásnému starému centru a historickým pamětihodnostem.

Ve své době bylo největší římskou kolonií na jaderském pobřeží a svoje jméno obdrželo podle pohanského chrámu Fanum Fortunea zasvěceného bohyni Fortuně neboli Štěstěně. My si sochu Štěstěny prohlížeme na kašně Fontana della Fortuna ze 16. století, která se nachází uprostřed Piazza XX. Settembre. Středověk ve městě prezentují katedrály dell´Assunta a San Bernardo a části zachovalého opevnění.

Detail kartuše

Nejvýznamnější starověkou památkou města je Arco d´Augusto, Augustův oblouk, z roku 2 n. l. V době římské tvořil hlavní vstup do města a v roce 1463 jen o vlásek unikl demolici, když papežský kondotiér neboli vojevůdce Federico III. z rodu Montefeltrů zničil při obléhání města jeho horní část.

Kolem pevnosti Malatestiana, která se tyčí nad mořem na severním okraji města a je, bohužel, nepřístupná, se vracíme k autu.

Podruhé navštěvujeme Fano ve středu, kdy se zde koná trh, a potom se jedeme podívat na Monte Giove. Byl to Ivetin nápad a dlužno dodat, že dobrý. Pár kilometrů za Fanem stojí na poměrně vysokém kopci (223 m) klášter s přístupným kostelem. Kocháme se dalekým výhledem na město, za nímž se donekonečna táhne moře. Monte Giove je nejvyšší ze série kopců obklopujících Fano. Vrchol kopce se stal majetkem mnichů kamaldulské kongregace řádu sv. Benedikta roku 1609, kdy byl postaven jejich klášter, dokončený v roce 1627. K jeho výstavbě přispělo mnoho dobrodinců i samotná obec Fano, která se zavázala poskytnout řeholníkům značné množství pšenice.

Jdeme se podívat do kostela, který byl v roce 1741 kvůli sesedání způsobenému nestabilitou terénu zcela přestavěn podle návrhu riminiského architekta Giovana Francesca Buonamiciho. 

Současný kostel s osmibokým půdorysem a trojdílnou fasádou je zasvěcený Spasiteli as v interiéru uchovává čtyři sochy: sv. Benedikta, sv. Scholastiky, sv. Petra Damianiho a sv. Bonifáce, které vytvořil Carlo Santi, sochař z Rimini. Je zde také socha sv. Romualda z Ravenny, zakladatele kamaldulského řádu od Benátčana Antonia Corradiniho.

Na čtvrtek jsme si naplánovali výlet do vnitrozemí. Cesta od jadranského pobřeží stoupající vzhůru malebnou kopcovitou krajinou Umbrijským Apenin do univerzitního městečka Urbino s 16 000 obyvateli trvá zhruba hodinu. Jeho poloha na zeleném návrší je úžasná, cihlami a kamenem zrůžovělé město vrcholí siluetou dómu. Latiníci vědí, že urbs znamená město (s velkým U dokonce samotný Řím) a logicky odvodí, že Urbino je v překladu Městečko. I jemu však velké U dává punc nezaměnitelnosti s jinými a proto je od roku 1998 zapsáno na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Staří Římané mu říkali Urbinum Mataurense, Městečko na řece Mataurus. Na počátku 6. století se stalo významnou ostrogótskou pevností, kterou dobyl v roce 538 východořímský vojevůdce Flavius Belisarius. Jedna z historických zmínek o Urbinu se týká faktu, že Pipin Krátký, otec Karla Velikého, prodal město papeži. Někdy koncem 12. století získal Urbino šlechtický rod Montefeltro. Papežové se města nikdy zcela nevzdali, ale pro jeho značnou odlehlost v hornaté krajině o ně velký zájem nejevili. Urbinský biskup Oddone Colonna byl dokonce sám zvolen v roce 1417 papežem – jeho volba ukončila papeřské schizma a on jako Martin V. vládl církvi právě v dobách husitského hnutí. Nejlépe se do dějin města zapsal již zmíněný hrabě Federico III. Montefeltro, vládnoucí v letech 1444-1482. Patřil k nejslavnějším kondotierům své doby, ale projevil i velké nadání diplomatické a především hluboký vztah k umění a literatuře. Následný hospodářský úpadek v 16. století měl z dnešního pohledu obrovskou přednost – renesanční město zůstalo zachováno takřka v nezměněné podobě, další slohy se tu uplatňovaly jen minimálně. Přitom se město neproměnilo v muzeum pro turisty, ale uvnitř svých středověkých hradeb opravdu žije. Ze zcela jiného soudku přidávám informaci, že se zde narodil Valentino Rossi, sedminásobný motocyklový mistr světa.

Celkem je v plošně malém starém městě patnáct kostelů a oratoří plus jedna synagoga! Nejvýraznější stavbou je Palazzo Ducale, Vévodský palác, prý nejkrásnější renesanční palác v Itálii. Postavil ho v letech 1465-1472 dalmatský architekt Luciano Laurana, inspirovaný Brunelleschiho stavbami ve Florencii. (O čtyři století později urbinský palác okouzlí bavorského krále Ludvíka II. a podnítí ho k budování zámku Neuschwanstein.). Exteriéru architektonicky vytříbeného paláce dominují vysoké válcové věže torrini, lodžie a visuté zahrady, uvnitř je čestné arkádové nádvoří, interiéry slouží Národní galerii oblasti Marche.

Původní sousední katedrála Duomo di Urbino postavená v letech 1474-1534 bohužel padla za oběť zemětřesení v roce 1789. Na jejích troskách postavil architekt Giuseppe Valadier klasicistní dóm s apsidami, výraznou kopulí a zvonicí. Práce na nové katedrále byly ukončeny v roce 1804, zázrakem bylo, že okolní stavby zůstaly většinou zachovány.

Podle plánku města, který jsme si vyzvedli na „íčku“, se touláme spletí středověkých a renesančních uliček, až přicházíme na Piazza della Republica, kde stojí kostel San Francesco s mohutnou zvonicí. Kostel pochází ze 14. století, vlevo za postranním vchodem je náhrobní deska rodičů Raffaella Santi. Raffaello Santi známý jako Raffael, se narodil roku 1483 v domě Casa Natale di Raffaello na protější straně ulice. Do svých 17 let se v dílně svého otce Giovanniho učil malířské technice, než se odjel vzdělávat ke slavnějšímu Peruginimu do nedaleké Perugie. Od roku 1869 v domě sídlí Raffaelova akademie a malé nuzeum, na fasádě je pamětní deska. Via Raffaello, ulice lemovaná domy z 15. – 17. století, odtud stoupá na malé náměstíčko či spíše parčík, kde na vysokém podstavci stojí malířova socha.

Stejnou ulicí se vracíme dolů, ale v polovině odbočujeme doprava a přicházíme k Fortezza dell´ Albornoz, pevnosti ze 14. století. Vím předem, že úžasný výhled na město nebudu schopen slovy vyjádřit, a tak zběsile fotím.

V sobotu ráno se balíme na další cestu, neboť druhý týden dovolené strávíme – jak je naším zvykem – na jiném místě. Nejedeme po dálnici, nýbrž po souběžné SS16 a odbočujeme do nedalekého městečka Mondavio, kde je podle bedekru (a také pohlednice, kterou jsem si koupil s přesvědčením, že „sem se musíme podívat“) zajímavá středověká pevnost. V ulici stoupající do centra necháváme auto a pokračujeme pěšky. Na malém ospalém náměstíčku usedáme k šálku presa a pak si jdeme prohlédnout hradby.

Vracíme na hlavní silnici vedoucí podél moře. Projíždíme letovisko Senigallia, které přejmenovávám na Senegal, a míjíme Anconu, stotisícové město, které je správním střediskem kraje Marche a také jeho největším přístavem. Krátce po poledni přijíždíme do Sirola, městečka, v němž žije 3 500 obyvatel. Ke kempu odbočuje úzká, prudce se svažující ulička s několika zatáčkami a značkou omezující rychlost na pět kilometrů v hodině. Celkem jsme už najezdili 1342 km.

Máme obavy, že během siesty nás neubytují, ale všechno jde jak po másle a za chvíli už vynášíme zavazadla do „našeho“ mobilhomu. Netrvá dlouho, a už se hrneme na pláž. Sestupujeme klikatou cestičkou a po schodech z pražců. Pláž je oblázková, ale v moři je písek, z obou stran je zátoka lemovaná skalami. Jsou zářivě okrové a porostlé bujnou zelenou vegetací, jedním slovem paráda.

"Naše" pláž

Poloostrov Conero se strmými útesy je jediným přírodním jevem narušujícím souvislý pás pláží podél pobřeží Marche. Toto snadno přístupné, zčásti dosud civilizací nedotčené území proslulo krásnou scenérií a množstvím zátok, pláží a malých malebných letovisek.

Večer se jdeme podívat do městečka, zastavujeme se samozřejmě v „íčku“, v Itálii označovaném písmeny APT, což je zkratka pro Azienda di Promozione Turistika. Na následujícím snímku je v budově vpravo od kostela:

Ve středu vyrážíme na výlet na kopec Monte Conero (572 m n. m.). Po jeho úbočí je vyznačeno několik tras pro pěší i cyklisty, vrchol však zabrala armáda a je tudíž nepřístupný.

Vyjíždíme autem nahoru na malé parkoviště, ke kostelu San Pietro al Conero, kde se právě začíná scházet nějaký pěvecký sbor, tak honem dovnitř, než nás vyženou.

Pokračujeme lesem na vyhlídku, ale je to trochu jiný les, než jsme zvyklí od nás:

Vracíme se zpátky na parkoviště a pak po jedné z očíslovaných tras na vyhlídky směrem k Anconě a dolů na Portonovo. 

Výhled směrem k Anconě



Právě na pláž do Portonova směřujeme po návratu k autu. Slunce nemilosrdně praží, ale ještě než se vrhneme do moře, jdeme se pár desítek metrů podívat k Santa Maria di Portonovo, románskému kostelu z 11. století, o němž se zmiňuje Dante ve 21. zpěvu svého Ráje.

Potlačujeme zvědavost a teprve když si dostatečně zaplaveme v úžasně čistém a teplém moři, jdeme se podívat k Torre di guardia, strážní věži, která byla – inspirovaná středověkou architekturou – postavena na obranu pobřeží v roce 1716 na příkaz papeže Klementa XI.

Také ve čtvrtek si děláme malý výletík, a sice do sousedního městečka Numana, které má stejně jako Sirolo 3 500 obyvatel a leží na skále přímo nad mořem. V jižní části města se nachází zbytek strážní věže s malým náměstím, odkud je nádherný vhled na místní přístav a nedaleké letovisko Marcelli di Numana.

Budova radnice v letovisku Numana



Zbytek strážní věže

 V pátek máme namířeno do Loreta, známého katolického poutního místa. Město, rozložené na pahorku nedaleko pobřeží, má asi 12 000 obyvatel a každoročně je navštíví na tři miliony poutníků.

Přicházíme na Piazza della Madonna, náměstí ohraničené na severu a západě Apoštolským palácem, na jihu Ilyrským palácem a na východě průčelím pozdně gotické trojlodní baziliky Chiesa della Casa Santa.

Ta se začala budovat v roce 1468 a přímo v jejím středu stojí vlastní Santa Casa, Svatá chýše, v podobě kvádru obezděného renesančním bohatě zdobeným mramorovým obložením podle návrhu Donata Bramanteho z roku 1509. Její původní vnitřní vybavení bylo bohužel zničeno při požáru roku 1921 a o to cennější jsou dnes svědectví odvozených poutních míst, zachycujících věrně původní podobu originálu. Odvozená poutní místa začala v zaalpských zemích vznikat s rostoucím věhlasem Loreta od 2. poloviny 16. století. V Praze dala podnět ke stavbě kněžna Benigna Kateřina Lobkowiczová, základní kámen byl položen 3. června 1626. Celkem bylo jenom v Čechách postaveno kolem 35 kopií italské Lorety.

Santa Casa stála původně v palestinském Nazaretu a byla svědkem tajemného a posvátného okamžiku Vtělení, kdy archanděl Gabriel zvěstoval Panně Marii, že počne z Ducha svatého, a kdy se jednorozený Boží Syn stal v jejím lůně člověkem. Zde pak svatá Rodina přebývala po návratu z egyptského vyhnanství a Maria tu žila až do Kristovy smrti. Mariánský domek se stal záhy uctívaným místem křesťanů a následně i terčem opakovaných útoků Saracénů, jak se ve středověku říkalo Arabům při Středozemním moři. Nejnovější výzkumy prokazují, že tři stěny Casy, přiléhající původně ke skále, byly roku 1291 zásluhou poutníků rozebrány a po jednotlivých částech přepraveny lodí nejdříve do dnešní Dalmácie a roku 1294 do vavřínového háje (loreto) jižně od Ancony. Zdá se, že jméno rodiny Angeli, která stála v pozadí transferu domku ze Svaté země, dala časem vzniknout legendě o zázračném přenesení prostřednictvím andělů (což se často obráží v dílech výtvarného umění).

Foto z internetu, autor Zorro2212



V sobotu o půl osmé opouštíme kemp, před Anconou najíždíme na dálnici s úmyslem jet po ní až do večera. Přespat míníme někde u Wörtersee, u Klagenfurtu nebo u Grazu. Cesta ubíhá mnohem rychleji, než jsme očekávali, takže přijíždíme až do Vídně a po autostrádě A5 míříme na Brno.

Mikulovem už projíždíme za tmy a začínáme se zabývat myšlenkou noclehu v Pasohlávkách. Odbočuji do kempu Merkur a v recepci se ptám na možnost postavit si zde na jednu noc stan. Nebo ještě lépe, kdyby bylo ubytování v nějaké chatce. Prý jenom v obyčejné buňce se dvěma patrovými postelemi. To nám bohatě stačí, a tak za pár okamžiků jsme ubytovaní a jdeme na pivko do nedaleké hospůdky. Jmenuje se U Laguny a je pro nás malou připomínou Itálie, protože zde mají lambrusco, kávu Lavazzo, lasagne, špagety carbonese, boloňské i jiné, pizzu Tarvisio a spoustu dalších. Samozřejmě, že neodoláme, vyhrává to pizza funghi.

V neděli kolem půl deváté odjíždíme domů.