Po nové žluté značce do Golčova Jeníkova

Jakmile havlíčkobrodští značkaři Klubu českých turistů vyznačili novou trasu ze Světlé nad Sázavou do Golčova Jeníkova, musel po ní vyrazit. Žlutě značená třiadvacet kilometrů dlouhá trasa začíná u rozcestníku před turistickým informačním centrem a končí na železniční zastávce Golčův Jeníkov – město.

Pěšinkami a krátce také Nádražní ulicí vede nová žlutá značka společně s modrou, která za železničním přejezdem odbočuje do Příseky, zatímco žlutá pokračuje po silnici až k dalšímu železničnímu přejezdu před Josefodolem. Zde odbočuje vpravo na takzvanou Starou cestu, která vede okrajem Josefodolu a před koupalištěm odbočuje doprava. Lesem podél Zbožského potoka procházím postupně kolem dvou bývalých mlýnů. Bradáčův mlýn slouží od poloviny 80. let minulého století jako rekreační středisko akciové společnosti ČSAO Teplice se sídlem v Proboštově, Vlčkův mlýn na rozdíl od Bradáčova nedoznal stavebních úprav a patří potomkům posledního zdejšího mlynáře Stanislava Vlčka, který zde naposledy mlel v roce 1952.

Trasa pokračuje přes louku na lesní cestu, na níž je třeba dávat pozor, protože v jednom okamžiku značka odbočuje vlevo prudce vzhůru do svahu. Po nějaké době vycházím z lesa na polní cestu, která mě přivádí do vsi Zboží. 

V letech 1700-1702 si zde Jan Václav Klusák z Kostelce vystavěl jednopatrový barokní zámek s mansardovou střechou, tehdy pokrytou šindelem. Zřejmě nedlouho potom byla k němu přistavěna obdélná kaple sv. Matouše, do které se vcházelo z návsi hlavním vchodem, jehož obloukový portál je dosud ve zdivu znatelný. Zámek byl sídlem správy samostatného statku do roku 1752, kdy jej koupil Jan Adolf z Pöttingu a připojil ke svému haberskému velkostatku. V roce 1780 zámek vyhořel a Jan Adolf jej dal opravit. 

Asi před polovinou 19. století došlo k úpravám interiéru a ke zrušení kaple, jejíž obdélná stavba byla rozdělena na dvě patra, v nichž byly zřízeny místnosti. Střecha bývalé kaple má podobu kopule s lucernou. V roce 1914 připojil Richard Morawetz Zboží ke svému světelskému velkostatku a za první světové války byl v zámku lazaret. Při pozemkové reformě byl zámek zabrán, v roce 1925 jej od Státního pozemkového úřadu zakoupila odbočka Československého červeného kříže v Libni a zřídila v něm ozdravovnu pro mládež. Za druhé světové války jej němečtí vojáci používali jako velitelství (a pamětníci říkají, že i jako šantán) a v roce 1949 jej převzal stát. Do roku 1956 v něm mělo kanceláře místní JZD, poté zde byl domov důchodců, přeměněný v roce 1963 na ústav sociální péče pro osoby se zdravotním postižením a ten tu s mírnými změnami funguje dodnes. K zámku přiléhá park s rybníkem, založený snad v polovině 18. století.

Polní cestou přicházím do Bačkova, kde byla v 15. století postavena tvrz, na jejíchž základech si před rokem 1787 tehdejší majitel Jan Hermann z Herrnritu postavil pozdně barokní zámek. Byla to malá, jednopatrová stavba čtvercového půdorysu s mansardovou střechou, stojící v severozápadním rohu bývalého hospodářského dvora. Po druhé světové válce patřil JZD, které zde mělo kanceláře, ale dnes již po něm není ani památky.

Z Bačkova pokračuji vyasfaltovanou polní cestou do vsi Lubno a odtud k silnici vedoucí z Leštiny do Habrů. Odbočuji doprava na Habry, ale hned za Kysibelským dvorem zase doleva do krásné aleje. Je dlouhá asi jeden kilometr a tvoří ji 177 bříz bělokorých, starých zhruba sto let. Od roku 1986 jsou prohlášeny za památné stromy.

Přicházím na křižovatku značených cest, žlutou mířící od jihu na sever protíná modrá směřující od západu na východ. Vyplatí se udělat si po ní krátkou odbočku doprava k haberskému židovskému hřbitovu. Dochovalo se na něm kolem 250 náhrobních kamenů, mezi nimiž je i náhrobní kámen haberského rodáka Adolfa Stránského (1855-1931), zakladatele Lidových novin. Nejstarší čitelný kámen pochází z roku 1740, ovšem židovská komunita existovala v Habrech už před rokem 1648.

Žlutá značka vede lesem a v závěru polní cestou, která ústí u obchvatu Golčova Jeníkova, při jehož přecházení je namístě věnovat zvýšenou pozornost hustému provozu v obou směrech. Kolem hřbitova s kostelíkem sv. Markéty přicházím na náměstí.

Golčův Jeníkov je nejsevernějším městem kraje Vysočina a má kolem třech tisíc obyvatel. Vznikl jako raně středověká ves na Haberské stezce spojující Čechy s Moravou. Zřejmě někdy na začátku třicetileté války byl Jeníkov vypálen, v roce 1632 jej koupil Jan Rudolf Trčka z Lípy a po konfiskaci jeho statků v roce 1636 jej dostal císařský generál Martin Maxmilián svobodný pán z Goltze jako odměnu za služby, které prokázal císaři. Odtud pochází přívlastek Golčův, který Jeníkov používá od roku 1648. Po smrti Maxmiliána Goltze v roce 1653 se majitelé Golčova Jeníkova často střídali, za všechny jmenuji Kolovrat-Krakovské, z nichž Leopold dal v letech 1774-1775 postavit současně dvě pozdně barokní budovy, později označované jako starý a nový zámek. Starý zámek sloužil správě panství, sousední nový zámek provozu státní tabákové manufaktury, která byla jednou z prvních na území Rakouska. V důsledku sváru mezi dědici byla v roce 1812 přemístěna do nedalekého Sedlce u Kutné Hory a stala se základem dnešní a. s. Philip Morris ČR.

Za manželů Goltzových se městečko díky jejich velkorysým stavebním zásahům změnilo k nepoznání. Nad náměstím nechal M. M. Goltz v letech 1650–1653 vystavět raně barokní tvrz, jednu z posledních věžových tvrzí na našem území. 

Dvoupatrová obytná věž o stranách 10,5 x 12,5 m je krytá valbovou střechou, hlavní obytná místnost dnes slouží jako obřadní síň, ale reprezentativní účel plnila již v 17. století, o čemž svědčí krb z bílého mramoru ozdobený římsou s latinským nápisem, který v překladu znamená: Pamatuj, člověče, že jsi prach. Proč se tedy vypínáš? Jsi země a popel. Jsme dým, staneme se smetím a blátem.“ 

Po generálově smrti ztratila tvrz svou rezidenční funkci a když roku 1830 koupila panství Terezie, hraběnka z Trautmannsdorfu, zřídila v zámeckém areálu pivovar a v tvrzi byl sklad chmele. Po zrušení pivovaru v roce 1912 začala tvrz chátrat, po druhé světové válce sloužila nějaký čas jako sklad místnímu JZD a teprve rozsáhlá rekonstrukce, ukončená v roce 2004, jí opět zajistila významné místo mezi historickými památkami města. Nyní slouží kulturním účelům především jako galerie, ale konají se zde i koncerty a svatební obřady.

Už zdálky je vidět 49 metrů vysoká kostelní věž s cibulovitou bání tvořící charakteristickou dominantu města. Stojí mimo kostel, dokonce tak daleko, že mezí ní a kostelem vede silnice. 

Když v roce 1657 zemřela Marie Magdalena Juliana, vdova po Goltzovi, odkázala jeníkovské panství s městem synovci Janu Dětřichu hraběti Ledeburovi s podmínkou, že postaví k loretánské kapli věž se zvonicí a jezuitům bude dávat ročně tisíc rýnských zlatých. Hrabě však smlouvu neplnil, vznikly soudní spory, které prohrál, rozhněval se a panství prodal. Věž sice postavil, ale pro neshody s jezuity úmyslně mimo. Byla napůl zděná, napůl ze dřeva a při velkém požáru lehla popelem: „V pondělí po jeníkovském posvícení 21. října 1784 vypukl v domě Novodomských č. p. 25 oheň, který se šířil takovou rychlostí, že během půl hodiny byla zničena polovina městečka, téměř celý Ráj a za své vzala i loretánská kaple, děkanství a především věž se zvonicí, přičemž zvony spadly na zem a žárem se roztavily.“

Tehdejší majitel panství Leopold Kolowrat Krakovský nechal ještě v roce 1785 vystavět novou věž, která se dochovala dodnes. Jedná se o kamennou stavbu čtvercového půdorysu, důmyslně vybudovanou takovým způsobem, že směrem do výšky zdiva ubývá, což lze ovšem zjistit pouze pohledem zevnitř.

Empírová stavba děkanského kostela sv. Františka Serafínského ukrývá ve svých prostorách velkou raritu: kosterní pozůstatky velryby grónské, které jsou k vidění pouze zřídka  nejen u nás, ale i jinde ve světě.  V naší republice se kromě Golčova Jeníkova nacházejí pouze v muzeu v České Lípě, kde jsou obě poloviny spodní čelisti pocházející ze soukromé sbírky místního podnikatele a zaníceného sběratele, Heinricha Wedricha (1835-1905). Jeníkovský exponát je daleko starší a více zachovalý.

Kosterní pozůstatky obou velryb musely patřit ke skutečně velkým exponátům kytovců. Obě měřily okolo 17 metrů a vážily zhruba 50 tun. Kosterní pozůstatky popsal v roce 1987 dnes již zesnulý pracovník Národního muzea v Praze RNDr Vratislav Mazák, přední odborník na kytovce. Pocházejí z 1. poloviny 17. století a do svého nového působiště si je nechal dovézt generál Goltz od Severního moře jako válečnou kořist z bitvy u Stralsundu. Nechal je umístit v ambitech loretánského poutního místa, které nechal vybudovat a zpřístupnit široké veřejnosti. Když byly ambity při stavbě kostela v roce 1827 zbořeny, byly do něho velrybí kosti přemístěny. V Loretě jsou rytíř Goltz a jeho manželka pohřbeni. Knihu o životě Martina Maxmiliána Goltze naleznete na tomto blogu zde.
Stavba kostela pohltila celou jižní zeď kaple, do níž byl ze svatostánku proražen nový hlavní vchod a nad ní vybudována kostelní oratoř. Loretu oba zakladatelé budovali s jasným záměrem – měla se stát místem jejich posledního odpočinku. Náhrobník z bílého mramoru je zasazen do severní stěny kaple. Mezi ním a podlahou je členitý sokl, nad náhrobníkem úzká deska s nápisem MISERERE N[OST]RI D[OMI]NE a ještě výše další sokl ve tvaru okenního parapetu, vše z mramoru. Nad náhrobník byla na železný řetěz zavěšena pověstná dělová koule, kterou si měl Golč podle tradice přivézt z jednoho ze svých válečných tažení.   

V sousedství věže se nachází prostá jednopatrová obdélníková budova s renesančními štíty po stranách, bývalá jezuitská kolej přeměněná po zrušení řádu v roce 1773 na děkanství. 

Dominantu protáhlého obdélníkového náměstí tvoří, jak bývá obvyklé, radnice. Původní budovu nechal postavit M. M. Goltz, po několika rekonstrukcích získala v roce 1897 novorenesanční podobu, ale na rozdíl od sousedního domu přišla zazděním o podloubí. 

Naproti přes náměstí stojí barokní Stará pošta, která sloužila až do roku 1911 jako poštovní a přepřahací stanice na hlavní zemské cestě z Vídně do Prahy. Občas v ní přenocovaly i známé osobnosti, jako například v roce 1789 Wolfgang Amadeus Mozart.

Nedaleko odtud, v centru bývalé židovské čtvrti, se nachází židovská synagoga. Židé žili v Jeníkově pravděpodobně už ve středověku a na konci 18. století byla zdejší židovská komunita druhou nejpočetnější v celém tehdejším Čáslavském kraji. 

Synagoga byla postavena v letech 1871-1873 podle plánů čáslavského stavitele Františka Skřivánka v novorománském slohu s tehdy módními maurskými dekoračními prvky. Její dřevěnou předchůdkyni z roku 1659 zničil v roce 1871 další z ničivých požárů města. Nad hlavním štítem je zlaceným písmem zapsáno Mojžíšovo desatero, pod ním je velká Davidova hvězda a dole hebrejský verš. Židům sloužila až do doby jejich odsunu, v letech 1942 až 1965 se tu pravidelně střídaly bohoslužby Církve československé husitské a Českobratrské církve evangelické. Pak byla čtyři roky opuštěna a od roku 1969, kdy budovu převzalo Židovské muzeum v Praze, slouží jako jeho depozitář.

Za návštěvu stojí na západním okraji města ležící židovský hřbitov, který byl prohlášen za kulturní památku a je jedním z nejstarších v naší republice. Údajně existoval již v 1. polovině 14. století, ale doložen je v 17. století.

Nachází se na něm asi 1500 náhrobků barokního a klasicistního typu s hebrejskými, německými i českými nápisy, ty nejstarší jsou však již nečitelné. 

Mezi nejzajímavější patří tři tumby rabínů, náhrobky v podobě malého kamenného domečku. Hřbitov je zaplněn asi jen ze dvou třetin. Poslední pohřeb se zde konal před rokem 1943, poslední urna byla uložena roku 1974.