Dva týdny na Slovensku (II)

Na druhou část dovolené máme v ooblasti Rajeckých Teplic naplánovanou nejen turistiku v podobě vycházek do skal a na zříceninu hradu Lietava, ale také návštěvu zdejšího termálního koupaliště Laura a možná i areálu Veronika v sousedním Rajci. Nakonec ale bylo mnohé jinak...

V neděli stoupáme po zelené značce traverzovým, dobře vyšlapaným lesním chodníčkem na Skalky (778 m n. m.), vyhlídku, z níž máme jako na dlani celou Rajeckou dolinu – vlevo hřeben Malé Fatry, vpravo Rajecké Teplice a několik vesniček v dáli.

Když se dostatečně pokocháme, pokračujeme skalnatým hřebenem k severu. Začíná pršet, oblékáme si pláštěnky a čekání až přestane, využíváme k posilnění z vlastních zásob. Déšť slábne, a tak pokračujeme v cestě, a když po chvíli skutečně ustává, přicházíme jako naschvál k přístřešku se studánkou. Naskýtá se nám odtud krásný výhled na zříceninu Lietavského hradu, vypínající se na skalnatém, takřka souběžném hřebenu, což znamená, že budeme muset hodně dolů a znovu nahoru, konkrétně ze 778 na 420 a zase na 633 m n. m. Dolů to jde poměrně prudce, nejprve po sjezdovce, pak po úzké pěšince lesem a nakonec po cestě do vesnice. Jmenuje se Lietavská Svinná a v ní nás opět zkrápí déšť. To je důvod zeptat se kolemjdoucího, zda je tu krčma, která má otevřeno. Ledva vypijeme, co jsme si objednali, přestává pršet, takže na další cestu už vycházíme s pláštěnkami v batohu. Stoupáme k rozcestí Cibuľník, od něhož je to ke hradu už jen pár set metrů značených jako modrá odbočka ke zřícenině. Značkař – pokud to vůbec byl značkař – ji však namaloval zrcadlově otočenou, což musím pro kamarády značkaře vyfotit.

Hrad Lietava byl postaven v 1. polovině 13. století a svojí rozlohou byl patrně druhým největším na Slovensku. Ve středověku byl považován za nedobytný a do jeho panství patřilo 35 obcí. Největší rozmach zažil za vlády palatina Thurza, ale již od konce 17. století byl neobývaný a až donedávna chátral. V posledních letech se skupina aktivistů snaží o rekonstrukci hradu získáváním finančních zdrojů z různých grantů.

Po důkladném propátrání všech zákoutí rozsáhlé zříceniny se vracíme na Cibuľník, borovým lesem a později cestou po loukách přicházíme do Lietavské Lúčky na vlak. Celkem máme za sebou 4 hod. chůze a 636 m převýšení.



Pohled zpátky při cestě do Lietavské Lúčky



V pondělí od rána drobně prší, přesto se rozhodujeme pro zkrácenou túru z Porúbky po naučné stezce do Rajeckých Teplic. Trochu víc se rozpršelo už cestou na vlak, a když pak vystupujeme, měním deštník za pláštěnku. Cesta vede ve svahu nad tratí, je špatná i špatně značená. Místy roste vysoká tráva, ale to není nic proti tomu, co nás ještě čeká. Tráva až do pasu, navíc u kempu Slnečné skály má cesta odbočovat do lesa, ale hledání je marné. Nakonec jdeme přes kemp a teprve za ním opět nacházíme značku naučné stezky. Malou náplastí je u železniční zastávky Poluvsie chráněný přírodní výtvor Poluvsianska skalná ihla, dolomitový skalní objekt jehlovitého tvaru se základnou přibližně 11 x 5 metrů dosahující výšky asi patnácti metrů. Do Rajeckých Teplic se vracíme kolem termálného kúpaliska Laura, a přestáváme věřit, že koupání tento týden okusíme. I v samotných Rajeckých Teplicích je však leccos k vidění:



Malovaná restaurace z boku...



...a zepředu



Loď nebo hospoda?



Rybí restaurace

Léčebný dům Aphrodite zvenku...



...a uvnitř



Ani v úterý nevypadá počasí lépe. Zatím sice neprší, ale kopce jsou v mracích a může kdykoliv začít, a tak jedeme autem přes Fačkovské sedlo (802 m n. m.) do Bojnice. „Pohádkový“ zámek Bojnice patří k nejnavštěvovanějším a nejkrásnějším kulturně-historickým památkám Slovenska.

Jeho předchůdcem byl středověký hrad a teprve gróf Ján Pálffy dal celý objekt na konci 19. století přestavět do současné podoby. Příčinou přestavby byla prý láska ke krásné komtese de Jean Ville z Francie. Její však této lásce nepřál, nechtěl dceru vdát za nápadníka z dalekých Uher, který navíc nemá ani pořádný zámek. Rovněž grófa trápila představa, že by svoji vyvolenou přivedl do nevlídného a zuboženého hradu, a tak se rozhodl nejprve pro ni připravit sídlo, které by se podobalo jejímu rodišti. Než však hrad přestavěl po vzoru zámků na Loiře, komtesa se provdala za jiného a z velké lásky zbyl „jen“ čarokrásný zámek. Úplného dokončení stavby se navíc Ján Pálffy nedožil, zemřel ve Vídni v roce 1908. Dnes je zámek součástí Slovenského národního muzea a jsou v něm soustředěny umělecko-historické sbírky z přelomu 19. a 20. století. Do prohlídky zámku patří také návštěva krápníkové jeskyně zpřístupněné v roce 1967.

Po prohlídce zámku přichází na řadu návštěva zdejší zoologické zahrady, nejstarší a největší na Slovensku. Vznikla v roce 1955 a postupně se rozrostla na rozsáhlý areál s množstvím voliér pro ptáky, s vodními plochami, pavilonem opic, slonů, terárii i dravou a lesní zvěří. V současnosti se rozprostírá na ploše 41 ha, z nichž polovinu tvoří expozice a zbytek louky a lesní porost. V ZOO žije téměř 1900 zvířat více než 370 živočišných druhů a ročně ji navštíví více než půl milionu návštěvníků.



Medvědi okusují větve, které jim tam ošetřovatel vhodil.



Bojnici sme si opravdu užili, do Rajeckých Teplic se vracíme až v 19 hod.

Ve středu odjíždíme do Súľovských skal. Auto necháváme na parkovišti pod skalami a po zelené značce vyrážíme prudce vzhůru. Z geologického hlediska jsou „Súlovky“ tvořeny slepencem, který v třetihorách vytvořil mohutné souvrství, na některých místech mocné až 600 metrů. Mechanickým a biologickým zvětráváním došlo k rozlámání slepenců na mnohé skalní útvary, jako jehly, věže a homole, jejichž rozličné tvary evokují přirovnání k různým nástrojům, zvířatům či bytostem z říše pohádek, takže zde můžete najít například Gotickou bránu, Trojzubec, Mnicha a další. Popsat tu krásu je nad moje síly, případný čtenář se bude muset spokojit s fotografiemi a konstatováním, že impozantní třináct metrů vysoký otvor ve skále dostal podle charakteristického lomeného oblouku právem svůj název Gotická brána.

Další velkou pozoruhodností jsou zbytky hradu Súľov. Plnil funkci strážního hradu na obchodní stezce Povážím a první zmínka o něm pochází z roku 1193, kdy jej král Belo III. daroval dvěma pánům z Trenčína. Počátek jeho zkázy začal zemětřesením v roce 1763, které jej velmi poškodilo, a proto hrad po roce 1780 jeho majitelé opustili. Dnes najdeme na místě hradu jen nepatrné zbytky zdí.

Leč nevadí, nejvyšší bod hradu ve výšce 652 m n. m. nám totiž nabízí vynikající výhledy. Stačí vylézt vzhůru, což se děje po krátkém žebříku, za nímž se prolézá poměrně úzkým otvorem.

Hluboko pod námi se mezi loukami plnými oveček rozkládá obec Súľov-Hradná, přičemž celou kotlinu obklopují skaliska, jejichž bílé věže vyčnívají vysoko nad zelený porost. Prostě nádhera!

Následuje prudký a klikatý sestup, který ještě urychlují černé mraky nad námi. Když už to máme k autu nedaleko, dává se do deště, který během chvíle natolik zhoustne, že raději pospícháme do vesnice s nadějí, že se schováme v hospodě nebo alespoň v čekárně. Nic takového však v dohledu není, a tak bereme zavděk rozložitou lípou, pod níž je přece jenom lépe. Asi po čtvrt hodině se déšť zmírňuje, a tak vyrážíme k autu.

Ve čtvrtek odjíždíme do nedalekého Zbyňova, kde máme v úmyslu nechat auto, vyrazit si na Budzogáň a když počasí vydrží, tak i na Žibrid. Že nevíte, o čem je řeč? Slovo Budzogáň by se dalo asi nejlépe přeložit jako kyj a v tomto případě se jedná o název skály, která jej svým tvarem připomíná. Auto necháváme za posledním zbyňovským domem a mírným stoupáním po žluté značce jdeme nejprve lesem a pak po cestě, která vede nejprve pastvinami s roztroušenými borovicemi a jalovci a poté se noří do lesa.

Záhy zprava přichází naučná stezka, která začíná v parku v Rajeckých Teplicích, nějakou dobu vede společně se žlutou turistickou značkou a pak odbočuje doleva. Stoupání je čím dál strmější a brzy vidíme před sebou – Budzogáň!

Z geologického i morfologického hlediska jde o fenomenální přírodní úkaz, asi dvanáct metrů vysokou skalní trosku ve tvaru sevřené pěsti, vypreparovanou erozní činností vody a mrazu.

Tabule naučné stezky nás seznamují nejen s přírodou nejbližšího okolí, ale také s tradiční legendou, která vypráví o obrovi, který se při svých toulkách zastavil v Rajecké dolině, jež byla v té době stejně jako dnes obklopená horami, ale navíc celá zalesněná. Rostl zde i Hromodub, nejmohutnější strom na celém světě. Obr, který se zde rozhodl zastavit k odpočinku, měl vpravdě obrovskou sílu, a tak nejenže vyrval Hromodub i s kořeny, ale ještě si z něho vyrobil kyj neboli budzogáň. Jeho pomocí pak celou dolinu zbavil stromů, takže slunce se začalo opírat do obnažených skalisek, kterým od té doby lidé říkají Slnečné skaly. Po vyčerpávající práci se obr rozhodl oddychnout, uložil se na vyhřáté skály a tvrdě usnul. Lidé mu natřeli chodidla smůlou, kterou odnepaměti sbírali z Hromodubu, aby si mohli za zimních večerů svítit, a obr se – ještě v polospánku – přilepil ke skále. Když to zjistil, v návalu zlosti sebral kyj a mrštil jím do míst, kde stával Hromodub. Tři dny obrovi trvalo, než se mu podařilo odlepit a potom se podíval směrem k odhozenému kyji a zvolal: Kéž bys zkameněl!

Času i energie máme dost, a tak pokračujeme v cestě vzhůru, zpočátku mírně, později čím dál strměji, až nakonec stojíme na vrcholu Žibridu (867 m n. m.), druhého nejvyššího kopce Súľovských vrchů. Zapisujeme se do vrcholové knihy a po zelené značce sestupujeme značně strmým chodníkem dolů.

Autem odjíždíme ze Zbyňova do Rajecké Lesné. Parkujeme přímo proti poutnímu areálu, kde se kromě baziliky Narození Panny Marie nachází Dom Božieho narodenia, v němž je umístěn takzvaný Slovenský Betlehem. Dřevěný pohyblivý betlém ručně vyřezal během 20 let svého života řezbářský mistr Jozef Pekara (1920-2005) z Rajeckých Teplic. Poprvé se s ním mohla veřejnost seznámit na oficiálním zpřístupnění 26. listopadu 1995, úplně dokončen však byl až v roce 2000. Představuje kulturu, historii a tradiční život na Slovensku v průběhu staletí, zobrazuje nespočetné množství lidových, náboženských a světských památek národního dědictví. Jedná se o území celého Slovenska, zachycené na ploše o délce 8,5 m, šířce 2,2 m a výšce 3 m. Celkem je tu rozmístěno na 300 postav, z nichž se polovina pohybuje. To jej zařazuje mezi největší vyřezávané dřevěné betlémy v Evropě.

Ústředním motivem jsou samozřejmě jesličky s malým Ježíškem, Marií a Josefem, nechybí ani „somárik“, kravička, pastýři a tři králové z Východu. Kolem této scény se prezentují všechny slovenské regiony svými nejznámějšími místy a památkami: hrady Devín, Bratislava, Trenčín, Orava, zámek Bojnice, katedrály v Šaštíně, Nitře, Trnave, Spišské Kapitule, Košicích, v pozadí se tyčí Kriváň, symbol Slovenska. Poněkud rušivě ale působí Piešťanské kúpele, Most SNP v Bratislavě či rychloloď na Dunaji… Dále betlém obsahuje velké množství tradičních lidových řemeslníků počínaje pastýři, horníky, dřevorubci a vinohradníky, přes ševce a tkalce až po hrnčíře, truhláře, bednáře, kováře či lidové muzikanty.

Další zajížďku jsme naplánovali k loveckému zámečku Kunerad. Jeho stavba byla realizována v letech 1914-1916 a představuje tehdejší moderní secesní budovu, která čerpala inspiraci v soudobé francouzské architektuře. Bílé zdi, terasy, venkovní schodiště, arkády a věžičky spolu s kontrastní červenou střechou s vikýři oživovaly sídlo Ballestrémovy rodiny, které mělo sloužit pro lovecké, rekreační a společenské účely rakouským a německým aristokratům. Přednostně se očekávalo, že v něm budou trávit oddych tehdejší rakouský císař František Josef a německý císař Vilém II., jenže první světová válka tomu zabránila. Za druhé světové války zámek sloužil jako sídlo štábu II. slovenské partyzánské brigády M. R. Štefánika. 25. září 1944 německé vojenské jednotky obsadily Rajec a zámek Kunerad vypálily. Teprve v roce 1959 došlo k jeho rozsáhlé rekonstrukci a poté se stal díky své poloze v nádherném, tichém prostředí divokých lesů ideálním místem pro klimatoterapii a na přeléčení netuberkulózních onemocnění dýchacích cest. Do poslední dekády 20. století byl intenzivně využívaný, ale v poslední době byl správou lázní v Rajeckých Teplicích využívaný jen na speciální objednávku či výjimečné příležitosti. Při rekonstrukci střechy dne 10. března 2010 došlo k požáru, který celou střechu zlikvidoval. A v takovém stavu jsme Kunerad spatřili my...

K poslednímu dnešnímu cíli musíme zajet do obce Stránské. Na jejím horním okraji se nachází starobylý gotický kostel, v minulosti zasvěcený sv. Heleně. Kolem roku 1800 se propadla klenba, a tak ji věřící nahradili dřevěným stropem, další neštěstí se přihodilo 15. ledna 1858, kdy seizmické otřesy do té doby nevídaných rozměrů s epicentrem u vrcholu Minčol v Lúčanské Malé Fatře drasticky tento kostelík zničily. Narušená stabilita, značně poškozený plášť a střecha znamenaly jeho uzavření a následné chátrání. Pozůstatek věže byl v roce 1992 zpevněn, ale zdá se, že dnes jí opět hrozí zřícení. Hřbitov, který kostel obklopuje, se dodnes využívá.

V pátek opouštíme Rajecké Teplice a cestou na Kysuce máme naplánovano několik zastávek. Tou první jsou Čičmany, rázovitá malebná podhorská obec v dolině na hranicích okresů Žilina, Považská Bystrica, Prievidza a Ilava. Byla založena v roce 1272 a její obyvatelé se po staletí věnovali chovu ovcí a s ním spojené výrobě bryndzy, zemědělství a výrobě papučí. Nepříznivé životní podmínky, přírodní pohromy (požáry v letech 1907, 1921 a 1945) a velká vzdálenost od měst způsobovaly odchody na sezónní práce a postupné vystěhovalectví (z 1500 obyvatel na dnešních asi 270 lidí). V současnosti je vesnička známá především jako vzácná národopisná lokalita, jako památková rezervace lidové architektury, oděvu a výšivek, vyhlášená v roce 1977. Srubové domy se nacházejí zejména na dolním konci obce. Jejich stěny zdobí bílé geometrické ornamenty, takže působí dojmem perníkových chaloupek.

Tyto zajímavé stavby kdysi zaujaly i předního slovenského architekta Dušana Jurkoviče, který vypracoval projekt čičmanského statku pro národopisnou výstavu v Praze v roce 1895. Vypracoval i projekty srubových domů, které byly postaveny po velkém požáru v roce 1921, kdy vyhořel celý dolní konec obce. Zásluhou toho můžeme některé typy těchto staveb obdivovat v Čičmanech i dnes.

Stará chalupa...

...a novostavba

Nejdůležitejším historickým objektem je Radenov dom, v kterém Považské múzeum zřídilo stálou expozici seznamující návštěvníky se životem, prací a uměním obyvatel obce. Pavlačový poschoďový dům byl zrekonstruován v roce 1966 a koncem 80. let 20. století byla jeho národopisná expozice rozšířena o expozici bydlení takzvané velkorodiny společně žijících rodin Štefana Gregora a Petra Pupáka.

Radenov dom s etnografickou expozicí

Po krátkém posezení u kafíčka vyrážíme na další cestu. Zastavujeme na okraji Považského Podhradí a po žluté značce stoupáme ke hradu. Míjíme právě rekonstruovaný kaštel Balašovských a záhy jsme nahoře. Hrad byl postaven jako odpověď na vpád Tatarů v roce 1242 na Slovensko. V roce 1458 daroval král Matyáš Korvín hrad a panství Ladislavu Podmanickému. Podmaničtí byli v tehdejších Uhrách významným rodem – Michal Podmanický padl v bitvě u Moháče roku 1526 s uherským králem Ludvíkem II. a Štefan Podmanický jako nejstarší biskup v Uhrách korunoval jeho nástupce Jána Zápoľského a o rok později Ferdinanda I. Habsburského. Po Podmanických připadl hrad roku 1571 Ondreji Balašovi, který byl hlavním královským komorníkem a novohradským županem. Jeho syn Imrich dal pod hradem postavit v roce 1631 výše zmíněný kaštel a hrad opustil. Ten v roce 1623 vyhořel a od té doby jsou z něho ruiny.

Prolézáme je důkladně sem a tam, sledujeme postup záchranných prací a kocháme se vyhlídkou na Velký Manín (891 m n. m.), nejvyšší kopec Súľovských vrchů, sousední Malý Manín (813 m n. m.), oba oddělené Manínskou tiesňavou.

Vracíme se stejnou cestou k autu a popojíždíme jen pár kilometrů do obce Hričovské Podhradie, odkud stoupáme na hrad Hričov. Stojí ve výšce 567 m n. m na ostrém a členitém skalnatém bradle, které mu poskytovalo vynikající obranné podmínky. Na jeho místě existovalo již na přelomu letopočtu opevněné sídliště púchovské kultury a v 9. století byl tady vybudován dřevěný hrádek, takže Hričovský hrad patří k nejstarším hradům nejen na Považí, ale na celém Slovensku. Prvně se připomíná v roce 1208. V roce 1320 jej obsadil Matúš Čák Trenčianský, po jejo smrti se majitelé často střídali a ti poslední už o hrad velký zájem nejevili. O jeho zánik se pak zasloužili Bocskajovi hajduši, kteří Hričov dobyli a vyplenili. Definitivní tečku za existencí hradu pak udělal blesk, jenž neudržovaný hrad zapálil. Dodnes je hradní jádro poměrně zachovalé s obvodovými i vnitřními zdmi, horší je to s předhradím a vnějším opevněním. Každopádně však poskytuje nádherné rozhledy do kraje.

Po noclehu na Kysucích se v neděli definitivně vracíme domů. Zastavujeme se ve Zlíně, kde je naším cílem zámek, v němž sídlí Muzeum jihovýchodní Moravy. Jsou zde tři expozice, přičemž dvě necháváme bez povšimnutí a soustředíme se na třetí nazvanou S Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly. V roce 1995 totiž cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund věnovali svůj rozsáhlý archiv a sbírky zlínskému muzeu a 30. listopadu následujícího roku byla otevřena expozice, v níž jsou vedle osobních dokladů a údajů i některé součásti výstroje, ukázky ze sbírky cizokrajných mincí a poštovních známek. Unikátní fotografie doplňuje kolekce předmětů, které cestovatelé získali při zajímavých setkáních či událostech.