Léta jsme dcerám i sami sobě slibovali, že pojedeme na turistiku do Slovenského ráje, kde jsme byli na předsvatební dovolené. Nakonec uplynulo přesně třicet let, než jsme se tam vypravili!
Když v roce 1921 v časopise Krásy Slovenska jeden z autorů začal část Slovenska mezi Spišskou Novou Vsí, Popradem a Dobšinou označovat jako Slovenský ráj, nemohl k pojmenování tohoto neobyčejně pestrého přírodního reliéfu použít výstižnějšího názvu. Na území s rozlohou asi 150 km2 se střídají doliny a náhorní planiny s masivními hřebeny, do kterých potoky v průběhu tisíciletí vyhloubily síť divokých roklin a kaňonů se svéráznými klimatickými podmínkami pro život mnoha zástupců rostlinné i živočišné říše.
Odjíždíme v sobotu ráno po páté hodině a po třech krátkých zastávkách jsme o půl čtvrté odpoledne v Hrabušicích, kde máme zajištěné ubytování. Chatička na dvorku za rodinným domem je patrová, v přízemí se nachází kuchyňka a malá jídelna se stolem, lavicí a židlemi, v patře ložnice s pěti postelemi. Protože jsme čtyři, přebývající postel využijeme jako odkládací prostor, neboť tu nejsou žádné skříňky ani poličky.
Autem jsme ujeli 533 km , tak teď si dáme alespoň několik málo kilometrů pěšky. Vydáváme se na krátkou procházku do kempu Podlesok a k Hrdlu Hornádu. Míjíme Spišskou kolibu, na kterou si z minulosti vzpomínáme, a také rekreační středisko Radost. Primitivní pětiboké chatičky, z nichž jedna nám tehdy sloužila jako dočasný domov, už zde pochopitelně nejsou, nahradily je větší a komfortnější. Ze skály shlížíme na soutok Veľké Bílé vody s Hornádem, pak sestupujeme dolů a po ocelové lávce přecházíme na druhý břeh. Míjíme malou dřevěnou budku, kde zřejmě přes den sedí výběrčí poplatku za vstup do národního parku. To uvidíme zítra.
Vezmete-li si do ruky jakéhokoliv průvodce po Slovenském ráji, téměř v každém se dočtete, že jednou z nejromantičtějších a nejnavštěvovanějších tiesňav neboli roklin je Suchá Belá. Náš nedělní výšlap míří právě do ní. První průzkumnou túru sem uskutečnila 21. července 1900 skupina sedmi turistů pod vedením M. Rótha, profesora na spišsko-novoveském gymnáziu. Od těch dob byl postupně budován chodník, o který se starali členové pobočky Uherského karpatského spolku ve Spišské Nové Vsi. Roklina Misových vodopádů byla soustavou žebříků zpřístupněna až v letech 1957-1959.
V Hrdle Hornádu podle očekávání platíme vstupné – jeden a půl eura za osobu – a přes Podlesok míříme do doliny Suchá Belá.
Stoupáme řečištěm, pomocí dřevěných lávek postupně překonáváme první část tiesňavy a přicházíme pod roklinu Misových vodopádů, kde začíná exponovanější výstup po železném žebříku.
Pokračujeme znovu řečištěm, tentokrát přes nejužší místo nazývané Roklina, a po dalším žebříku podél Okienkového vodopádu se dostáváme ke skalnímu oknu, které prolézáme.
Následují Korytový vodopád a Boční vodopád a na závěr strmější stoupání k rozcestí na okraji krasové planiny Glac, nejrozsáhlejší planiny ve Slovenském ráji, v jejíchž svazích jsou vymodelovány téměř všechny nejatraktivnější tiesňavy – na severozápadě Suchá Belá, na východě Kyseľ a Sokolia dolina, na západě Veľký Sokol a Piecky a na severu Kláštorská roklina a turisticky nepřístupná Zelená roklina.
Když po sobě čtu předchozí řádky, vidím, že popisovat trasy a krásy Slovenského ráje nemá vcelku význam, neboť slovy nejsem mocen onu krásu vystihnout. Rozumnější bude soustředit se na výběr snímků a doprovodný text omezit na nutné minimum.
Druhá náhorní plošina se nazývá Kláštorisko, což má samozřejmě svůj důvod. Ve 13. století ji totiž spišští Sasové obehnali hradbou v délce až jednoho kilometru, za níž postavili klášter, který potom sloužil jako první centrum řádu kartuziánů. Archeologové zde ovšem odkryli stopy osídlení sahající až do halštatského období (kolem roku 500 př. n. l.). Klášterní komplex se rozkládá na ploše přibližně jednoho hektaru. Měl hospic se třemi místnostmi, kostel, křížovou chodbu napojená na svatyni, převorův dům, jídelnu a řada budov poskytujících ubytování konvršům (laickým bratrům). Dolní klášter tvořil prostranný dvůr o rozměrech 40 x 40 m obklopený impozantní křížovou chodbou,na kterou bylo napojeno devět cel kartuziánských mnichů, měly čtvercový půdorys 10 x 10 m a navzájem byly oddělené zahrádkami.
 |
| Maketa kláštera |
K největšímu rozvoji a prosperitě kláštera došlo na přelomu 14. a 15. století, v roce 1433 však přišel ničivý nájezd husitů a po částečné obnově znovu v roce 1454 bratříků, kteří se usadili v těsné blízkosti - na Zelené hore, kam se za chvíli vypravíme. Kartuziáni se nakrátko přestěhovali do Levoče, ale vrátili se na Kláštorisko a počínaje rokem 1478 začali klášter rekonstruovat zkušenými mistry, kteří se předtím podíleli na stavbě honosných staveb pro rod Zápolských ve Spišském Štvrtku a Spišské Kapitule. V první polovině 16. století však ztratil klášter svoji funkci a veškerý jeho majetek přešel v roce 1530 do rukou města Kežmarok. V roce 1543 klášter vyplenil loupeživý rytíř Matej Bašo z Muránského hradu, mniši se přestěhovali do Červeného kláštera na Dunajci, kam odvedli dobytek a vzali si nejpotřebnější předměty, zejména knihy. Klášterní komplex na Kláštorisku byl z nařízení generální kapituly zbourán.
Druhou významnou zastávkou je Tomášovský výhled, skalní galerie terasovitého tvaru ve výšce 680 m n. m., z níž je pěkný výhled do doliny Bielého potoka, na Čertovu sihoť a za dobrého počasí i na Vysoké Tatry.
Sestupujeme k Letanovskému mlýnu, za mostem odbočujeme na žlutou značku.
Stoupáme přes Čertovu sihoť na Ihrík, kde se kocháme pohledem dolů do údolí Hornádu. Chvilku se také zdržíme na Zelené hore vypínající se nad soutokem Hornádu a Velké Bílé vody do výšky 654 m n. m. Osídlená byla už v pozdní době kamenné, potom na přelomu letopočtu a později v době Velkomoravské říše. Ve 13. století zeměpán Marcel začal stavět kamenný hrad, který však nikdy nedokončil. Nádvoří s rozlohou asi 10 ha bylo obehnané silnou, vysokou zdí, jejíž nepatrné zbytky jsou vidět ještě i dnes. Dominovala mu okrouhlá zděná hradní věž s průměrem téměř 8,5 m . V roce 1453 obsadili hrad bratříci, opevnili ho a nazvali jej Tábor. Odtud podnikali svoje pustošivé nájezdy do okolí a až do Levoče. Po jejich odchodu v roce 1462 Levočané hrad zbořili a od té doby je v rozvalinách zarůstajících lesem.
Přes Hrdlo Hornádu se vracíme do Hrabušic. Trasa 6 hod. a 543 m převýšení.
V pondělí ráno jedeme autobusem do Smižan, odkud šlapeme po silnici do Čingova. Platíme vstupné a vyrážíme proti proudu Hornádu vstříc stupačkám a řetězům.
V noci na středu řádí šílená bouřky, hromy, blesky, vichřice, déšť a kroupy. Ráno máme v úmyslu projít Velký Kyseľ, ale je zákaz vstupu do všech dolin, protože vichřice polámala spoustu stromů a potoky jsou rozvodněné. Procházíme jen od Hrdla Hornádu do Podlesku a překvapeně zíráme na škody, které vichřice způsobila: vyvrácené a zpřelámané stromy, zničený přístřešek nad pódiem u rekreačního střediska Radost.
Musíme se přizpůsobit nové situaci, a tak po obědě jedeme autem do Markušovců, Spišské Nové Vsi a Levoče.
 |
| Vysoké Tatry při odjezdu z Hrabušic |
V Markušovcích navštěvujeme kaštiel. Tak se na Slovensku nazývají honosná sídla vyšší a střední šlechty, která se jako nový fenomén začala objevovat v období renesance (mnohá však stavebně navazovala na starší předchůdce, kterými ve středověku byly hrádky či strategicky situovaná opevněná věžová obydlí). Markušovký renesanční kaštel s okrouhlými baštami na nárožích dal postavit František III. Mariássy a podle nápisu nad vchodem byl dokončen v roce 1643. Při rokokové přestavbě v letech 1770-1775 byly obvodové zdi zvýšeny a dáky souvislému horizontálnímu pásu slepých oken budí kaštel dojem dvouposchoďové budovy.
V letech 1950-1955 byl kaštel upraven pro účely muzea. Po rozsáhlé rekonstrukci v letech 1983-1994 byla zpřístupněna expozice historického nábytku, jejímž těžištěm je nábytkový fond pocházející jednak ze zdejšího kaštelu, jednak z kaštelu rodiny Csákyů v Hodkovcích. Cílem expozice je ukázat vývoj a typové zastoupení nábytkového umění a interiérových doplňků od 17. století až po začátek 20. století, takže je zde zastoupen klasicismus, empír, biedermeier, mladší pseudostyly a také secese. Historický nábytek doplňují sbírky skla, porcelánu, ukázky dobového odívání, soubor zrcadel, hodin a historických zbraní.
Za kaštelem byl vytvořen francouzský park se třemi terasami spojenými kamennými schodišti. Na severním okraji parku stojí letohrádek Dardanely, jehož návštěva je součástí prohlídky kaštela. Jak přišel letohrádek k názvu shodnému s mořským průlivem oddělujícím evropskou část Turecka od asijské, je mi záhadou, kterou se mi nepodařilo objasnit.
Letohrádek dal v roce 1778 postavit Wolfgang Farkaš Mariássy, přičemž jedním z důvodů byla ohlášená návštěva císařského dvora Josefa II., která se nakonec neuskutečnila. Letohrádek je významnou památkou rokokové architektury, i když původně byla postavená jen jeho střední část a boční křídla byla přistavěna až při rozsáhlé rekonstrukci v 80. letech 20. století, kdy byla současně obnovena střední část včetně restaurování fresek. Od roku 1983 je v letohrádku expozice klávesových hudebních nástrojů, zaměřená na domácí výrobce, která je jedinou svého druhu na Slovensku. Poschodí je věnované strunným, klávesovým nástrojom (klavíry, klavichordy, stolové klavíry) převážně z 19. století, kdy byla jejich výroba nejrozšířenější. Přízemí letohrádku slouží jako výstavní prostor pro malé varhany – pozitivy, získané z okolních katolických a evangelických kostelů.
Návštěvu Markušovců končíme výstupem ke hradu Mariássyů, postavenému v těsném sousedství nedalekého farního kostela. Při sporu Mariássyů se spišskými městy Levočané v roce 1527 hrad zničili, ve 2. polovině 16. století byl opraven a přestavěn, roku 1773 vyhořel, pak byl sice znovu opraven, ale později postupně pustl a dnes je částečně v ruinách.
Město Spišská Nová Ves je od roku 1992 městskou památkovou zónou s množstvím historicky cenných objektů, a také s nejdelším čočkovitým náměstím v Evropě.
Od auta míříme tradičně nejprve do „íčka“, kde využíváme momentální nabídky, platíme po jednom euru a za chvíli už nás průvodkyně vede přes park k římskokatolickému farnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie, nejcennější umělecko-historické památce ve městě. Mohutná trojlodní bazilika vyniká neogotickou věží z roku 1893, která je svojí výškou 87 metrů nejvyšší kostelní věží na Slovensku. Stoupáme do jednotlivých pater, ke zvonům a na vyhlídkový ochoz a všude se nám dostává dvojjazyčného výkladu, neboť ve skupině je s námi několik Němců.
Naproti kostelu se nachází budova radnice postavená v letech 1777-1779 v klasicistním slohu. Sídlí v ní primátor města a část městského úřadu. Na opačném konci parku je Reduta, romantická secesní budova se čtyřmi nárožními věžičkami, postavená v letech 1900-1905. Dnes je v ní Spišské divadlo, koncertní síň a kavárna.
Fotím také řeckokatolický chrám Premenenia Pána, který patří k nejmladším sakrálním stavbám Spišské Nové Vsi, stavět se začal v roce 1991 a věřícím slouží od roku 1997. Architektonicky je postavený tak, aby symbolicky zvýraznil některé tradiční byzantské prvky, přesto navenek působí moderně.
Míjíme Provinčný dom s bohatě štukovánou fasádou, jejíž součástí je i tzv. Levočská brána vedoucí na Levočskou ulici. V současnosti je v budově Múzeum Spiša.
Ve čtvrtek ráno jdu v Hrabušicích na nákup a zastavuji se v „íčku“ pro čerstvé informace. Doliny jsou stále uzavřené a předpověď počasí je nepříznivá. Uděláme si tedy výlet na Spišský hrad. Je jedním z mála ucelených komplexů románského období na Slovensku a současně je dokladem vývoje hradní architektury od 12. do 18. století. I pro tuto jedinečnost byl v roce 1961 vyhlášen národní kulturní památkou. O osm let později se v jeho prostorách začalo se systematickým výzkumem a následnou konzervací a památkovou úpravou. V roce 1993 byl Spišský hrad a kulturní památky blízkého okolí zapsány do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Díky své rozloze více než 4 ha je jedním z největších zříceninových hradních komplexů ve střední Evropě.
Prudkou dešťovou přeháňku, která se přihnala po prohlídce hradu, přečkáváme pod přístřeškem, a pak vyrážíme k autu. Brzy poté, co odjíždíme, začíná znovu pršet.
Zastavujeme po pár kilometrech v městské památkové rezervaci Spišská Kapitula. Její předchůdkyně vyrostla v 11. století v sousedství opevněného benediktinského kláštera, který spolu s osadou vznikl na staré obchodní cestě Via Magna spojující Spiš se Šarišem. Zničení kapituly tatarskými hordami vyvolalo čilý stavební ruch: v roce 1245 začala výstavba katedrály a o čtyři roky později využil kapitulský probošt souhlasu panovníka k vybudování proboštského paláce. Několikerá loupežná přepadení církevní komunity na konci 13. století si vynutila stavbu městského opevnění. Řadová zástavba městečka je jednoduchá – rozvinula se podél jediné ulice spojující Horní a Dolní bránu. Po dobu dlouhodobého vývoje se počet domů ustálil asi na třiceti. Původně v nich bydleli členové kapituly a služebnictvo. Od roku 1647 působili v kapitule jezuité, kteří si na parcele bývalého chudobince postavili klášter s gymnáziem. To se v roce 1673 i s jezuity přestěhovalo do Levoče. V roce 1776 se Spišská Kapitula dočkala biskupského úřadu a kostel se stal biskupskou katedrálou.
Nejvýznamnější stavbou Spišské Kapituly je pozdně románská katedrála sv. Martina. Trojlodní kostel s emporou byl postaven v letech 1245-1273, přestavba v gotickém slohu začala v roce 1433. Původní prostor s převýšenou hlavní lodí se při nadezdění bočních stěn změnil na halový, hlavní loď byla zaklenuta síťovou klenbou, obě boční lodě klenbami hvězdicovými. Katedrála si uchovala mimořádně cenný inventář, v němž se vyjímají především gotické oltáře vážící se k přestavbě ukončené v roce 1478.
Poslední zastávkou je Levoča, ve středověku nejvýznamnější středisko Spíše.. V roce 1323 byla prohlášena svobodným královským městem, dva roky předtím Levočané získali právo skladu – všechno zboží dovážené nebo vyvážené přes Spiš muselo být15 dní vystavené v Levoči, neprodané zboží podléhalo clu a mýtu. Gotickou Levoču úplně zničil velký požár, který vypukl v roce 1550. Obnovou město získalo dodnes zachovanou renesanční podobu, přičemž nová výstavba respektovala středověký půdorys s pravoúhlou sítí ulic vytvořený kolem roku 1300. V 19. století se místní evangelické lyceum stalo významným centrem slovenského národního obrození. V roce 1844 sem přišla studovat skupina 13 studentů, kteří opustili bratislavské lyceum na protest proti úřednímu zákazu přednášek Ľudovíta Štúra. V levočském lyceu poprvé zpívali revoluční píseň Nad Tatrou sa blýska, která se později stala státní hymnou Slovenské republiky.
Do starého města vstupujeme Košickou bránou a hned po návštěvě „íčka“ jdeme na prohlídku římskokatolického kostela sv. Jakuba staršího. Stojí spolu s radnicí uprostřed náměstí a patří mezi nejvýznamnější sakrální stavby na Slovensku. Jeho vysoká a štíhlá novogotická věž, postavená podle projektu architekta F. Mocka po rozsáhlém požáru v 1. polovině 19. století, je nejvýraznějším prvkem siluety města. Mimořádně cenný je interiér kostela, který je jedinečným muzeem středověkého sakrálního umění. Zvláštní pozornost si zaslouží pozdně gotický hlavní oltář Panny Marie a sv. Jakuba Apoštola, který je svojí výškou 18,6 m nejvyšším svého druhu na světě. Je z lipového dřeva a v letech 1508-1517 byl zhotoven v dílně Mistra Pavla. Tři ústřední oltářní plastiky představují Madonu s dítětem, sv. Jakuba a sv. Jana Apoštola. Svou vlastní podobiznu údajně dal Mistr Pavel jedné z dvanácti soch apoštolů nádherné kompozice Poslední večeře v předělu oltáře. Z dílny Mistra Pavla pocházejí i další oltáře v interiéru kostela, cenné jsou také renesanční varhany, barokní kazatelna, křtitelnice a početné náhrobní kameny.
S kostelem sousedí budova radnice s arkádami, postavená po požáru v roce 1550. Patří k vrcholným stavbám světské renesanční architektury na Slovensku. Po požáru v roce 1599 byla obnovena a rozšířena, přibyly pro renesanci charakteristické arkády a podloubí, na fasádě mezi okny se objevily fresky ženských postav symbolizující občanské ctnosti, kterými se měli řídit měšťané, ale zejména radní: střídmost, opatrnost, udatnost, trpělivost a spravedlivost.
Jihovýchodně od radnice stojí od 1. pol. 20. století klietka hanby, která původně stála na místě, kde se dnes nachází klasicistický evangelický kostel z let 1825-1837. Celé náměstí lemuje více než padesát pozoruhodných měšťanských a patricijských domů, z nichž každý má zajímavou historii a množství pozoruhodných detailů. Je však chladno a zase začíná krápat, takže se uchylujeme do cukrárny a pak se podél hradeb vracíme k autu. Plánovaný výstup na Mariánskou horu rušíme, neboť znovu začíná pršet, a tak spěcháme k autu.
V pátek se konečně můžeme znovu vypravit do Slovenského ráje. Jedeme autem do osady Píla a po žluté značce zdoláváme proti toku vody Piecky, asi nejhezčí, ale také nejnáročnější roklinu s mnoha vodopády, skalními stupni a kaskádami. Po červené značce sestupujeme do Podlesku a sám jdu po zelené na Pílu pro auto. Celkem mám v nohách 20 km .
Cestou do Hrabušic se zastavuji v Betlanovcích, které historici zařazují k nejstarším středověkým obcím na Spiši. Svědky bohaté, více než sedmisetleté historie obce jsou kostel a renesanční kaštel. Kostel sv. Kozmu a Damiána zde stál už ve druhé polovině 13. století, kaštel je nejstarším renesančním kaštelem na Spiši.
Jak lze vyčíst z letopočtu nad vstupním portálem, byl postaven v letech 1564-1568. Díky renesanční štítkové atice, která ze všech stran zakončuje zdi a zvenčí zakrývá pultovou střechu, nazývají místní obyvatelé zdejší kaštel „Korunky“.
Od zřízení Chráněné krajinné oblasti Slovenský raj (dnes už národní park) v roce 1966 do roku 1975 byl kaštel sídlem Správy CHKO Slovenský raj. V současné době je kaštel v žalostném stavu, stejně jako vzadu stojící barokní dům.
V sobotu odjíždíme do Dedinek, auto necháváme na parkovišti u přehrady Palcmanská Maša. Byla postavena na horním toku řeky Hnilec v údolí pod jižnými skalnatými srázy Gerav, má plochu asi 85 ha a je největší vodní nádrží na území Slovenského ráje. Její stavba skončila v roce 1956, na březích postupně vyrostla ubytovací, sportovní a rekreační zařízení. Nádrž je důležitou součástí energetického systému, voda z ní se odvádí tunelem pod Dobšinským kopcem do Dobšiné.
Šlapeme přes kopec k ústí Zejmarské rokliny, jediné zpřístupněné rokliny v jižní části Slovenského ráje. Potok, který začíná vydatnou vyvěračkou Zejmarská studňa, vytváří v roklině soustavu vodopádů nazývanou Nálepkove vodopády – na počest kpt. Jána Nálepky, hrdiny bojů v Sovětském svazu v době 2. světové války, který působil v osadě Biele Vody.
Stoupáme proti toku potoka na planinu Geravy a poté sestupujeme pod sedačkovou lanovkou do Dedinek. Nastupujeme do auta, loučíme se Slovenským rájem a odjíždíme na druhou část dovolené – do Rajeckých Teplic, kde máme v soukromí zajištěné ubytování.
Žádné komentáře:
Okomentovat