Rychlík Šírava, do něhož mám koupenou zpáteční jízdenku s lehátkem, přijíždí do Kolína s více než půlhodinovým zpožděním, což mě ovšem nijak netrápí, neboť jedu až na konečnou – do Michalovců.
2. den – sobota 2. července
Pokud si myslíte, že během cesty jsme zpoždění dohnali, jste na velkém omylu – naopak, po téměř dvanáctihodinové jízdě přijíždíme do Michalovců místo v 8.39 hod. až někdy kolem desáté. V nádražní hale fotím starý litinový sloup, jediný pozůstatek starého nádraží, které bych si – teoreticky – měl pamatovat, neboť jsem tu vystupoval z vlaku a pokračoval autobusem na Šíravu. Ale to bylo v roce 1980, kdy měly Michalovce 22 000 obyvatel a dnes je to 40 000. Nová nádražní budova je z roku 2002.
Rychlíkem přijelo několik dalších toulkařů, a tak se společně vydáváme hledat domov mládeže Duha ve Špitálské ulici.
Odpoledne odjíždíme autobusem do obce Trnava (151 m ) a stoupáme ke zřícenině gotického Vinianského hradu, postaveného na jižním výběžku (325 m ) Vihorlatských vrchů. Pochází ze 2. pol. 13. stol. a stejně jako nedaleké hrady Brekov a Jasenov měl chránit významnou obchodní cestu do Polska. V době válek uherského krále Matyáše Korvína s polským Kazimírem IV. byl v roce 1466 těžce poškozen, ale začátkem 16. století opraven a opevněn. Ještě v témže století, roku 1594, ho však císařské vojsko při dobývání opět poškodilo. O něco později jej majitelé Sztárayovci opravili, ale v polovině 17. století jej jako nepohodlné sídlo opustili a přestěhovali se do obce Vinné, kde si postavili kaštiel. Začátkem 18. století při likvidaci protihabsburského povstání dal císař hrad zbourat. Zachované části opevnění obklopují původní nádvoří, zbytky hranolové věže, která střežila vstup do hradu od východu a zbytky paláce s částečně zachovalou renesanční klenbu a otvory po oknech a dveřích vyložené kvádrovým pískovcem.
Odpoledne odjíždíme autobusem do obce Trnava (
Trochu prší, respektive jsme v nízkém mraku, takže z rozhledů na Zemplínskou Šíravu a na zalesněné vrcholy Vihorlatských vrchů dnes nic není. Prolézáme celou zříceninu, ale udělám jen jednu fotku z místa, kde mi nemohou kapičky vody sednout na objektiv, a vydáváme se dál. Cesta je široká a zpevněná, takže se jde celkem dobře, ale v jednom místě mírně zakufrujeme do kamenolomu, protože jsem přehlédl značku, která nenápadně odbočila ze široké vozové cesty doleva na úzkou lesní pěšinu. Na břehu jezera usedáme pod přístřeší jednoduchého letního bufetu a objednáváme si dle svého uvážení kafko, borovičku nebo pivo. Láďa, příznivec Bohemians Praha, kterému proto přezdíváme Klokan, se jako jediný jde koupat a když vyleze, pochvaluje si teplou vodu. Pro pořádek uvádím, že Vinianské jazero leží ve výšce 206 m n. m., rozkládá se na ploše 8 ha a největší hloubku má 3,8 m .
Od jezera pokračujeme v cestě po žluté a zelené značce k Zemplínské Šíravě, konkrétně do střediska Horka. Právě tady jsem byl před 31 lety na týdenní dovolené s CKM (později narozeným zkratku dešifruji: Cestovní kancelář mládeže), takže jsem moc zvědavý, jak to tu po tolika letech vypadá, zejména Lodenica a kruhové espresso Kotva, kde čašníci chodili v námořnickém oblečení a moje pozdější žena mi na terase při sklence bílého věštila z ruky dvě velké lásky, z toho jednu za sebou a jednu ještě před sebou... Zklamání je velké, obě budovy jsou v dezolátním stavu, jistě už mnoho let opuštěné. Navíc prší, takže tu spoušť nemohu ani vyfotit a odjíždím autobusem do Michalovců.
Umělé jezero Zemplínská šírava vzniklo na ploše 33 km2 v souvislosti s vodohospodářskou úpravou Východoslovenské nížiny tak, že v depresivním území okolo 108 m n. m. se zachycují vody potoků a řek stékající z Nízkých Beskyd a Vihorlatu.
Večer v Michalovcích se koná v protější restauraci se značně netypickým názvem Televizor zahájení Toulek společným přípitkem, tradičně borovičkou. Tentokrát výjimečně dokonce dvěmi.
3. den – neděle 3. července
Ráno v 7 hod. odjíždíme „naším“ autobusem do obce Brekov, odkud stoupáme na stejnojmennou zříceninu hradu, který střežil průlomové údolí řeky Laborec mezi dnešními městy Humenné a Strážske a byl na dohled od hradu Jasenov. Strmé hradní návrší nad Laborcem bylo osídleno již v raném středověku. Slovanské hradiště později vystřídal kamenný hrad, o němž první známá písemná zmínka pochází z roku 1307. V roce 1321 se stal majetkem krále a od něj přešel do rukou významného rodu Drugethovců. Ti na hradě sídlili (s výjimkou období let 1466-1488 kdy hrad připadl rodu Zápolských) až do jeho zničení v roce 1684 během stavovských povstání proti Habsburkům.
Za držení Zápolských byl původně gotický hrad během renesančně upraven a výrazně bylo posíleno jeho opevnění. Hrad sehrál důležitou roli zejména v roce 1473, kdy se u Humenného utkala vojska uherského panovníka Matyáše Korvína a polského krále Kazimíra. Matyáš Korvín měl v roce 1473 na Brekovském hradě dokonce přezimovat. Válečné události se hradu nevyhýbaly ani v pozdějších obdobích, kdy byl Brekov dobyt vojsky Gabriela Bethlena, Jiřího Rákocziho a později Imricha Thökölyho.
Dnešní podobu získal Brekov za Mikuláše Drugetha po roce 1575, který původní hrad představovaný horním nádvořím s obrannou věží rozšířil o první předhradí chráněné vstupní věží čtvercového půdorysu. Posledními stavebními úpravami, či spíše konzervačními pracemi byly úpravy po roce 1644, kdy se hrad vzpamatovával z těžkého poškození povstaleckými vojsky Juraje Rákocziho. Částečná oprava obytných traktů mu jen nakrátko vrátila život, protože ve vlnách protihabsburských stavovských povstání na konci 17. století se tento z něho definitivně vytratil. Od těch dob hrad pustl a dodnes se z něho zachovali zbytky zdí až do výšky až třech podlaží. Viditelné jsou i brány a přechod do horního hradu, který byl pravděpodobně vybavený padacím mostem. Sklepy jsou zčásti klenuté a v západní části je jasně viditelná kuchyně s otevřeným ohněm, výlevkou a obrovským kouřovodem. Na podlaží jsou na stěně zachované zbytky nosníků krbu.
Stejnou cestou se vracíme k autobusu, mlha se mezitím rozestoupila a hrad vypínající se na kopci nad vesnicí je krásně vidět. Jedeme jen pár kilometrů, přes Strážske, známé velkým chemickým kombinátem Chemko „na výrobu rakoviny“, jak říká náš řidič. O výbušninách a polychlorovaných bifenylech PCB se nemluvilo… Dnes se na internetu dozvíme, že to byla „továrna s výrobou zameranou na produkciu výbušnín a medziproduktov určených pre vojenské a civilné účely“ a že „v deväťdesiatych rokoch sa však situácia na trhu zmenila, ekonomicky neefektívna výroba výbušnín bola na konci roka 2003 pozastavená a 1. januára 2005 definitívne ukončená“. V minulosti bylo Chemko Strážske jedním ze „základních pilířů“ takzvaného trojúhelníku smrti na východním Slovensku. Především výroba polychlorovaných bifenylů do poloviny 80. let zanechala po sobě neblahé dědictví nejen v podobě tisíců tun toxického odpadu v areálu závodu, ale také rozsáhlé zamoření regionu těmito nebezpečnými látkami. Zemplín je považován za jednu z oblastí nejzatíženějších PCB v celé Evropě. I dnes je Chemko jedním z největších výrobců v oblasti anorganické a organické chemie ve střední Evropě. Vzhledem k tomu, že ve výrobním programu je velkoobjemová výroba pentaerytritolu, mravenčanu vápenatého, močovinoformaldehydových živic a průmyslových hnojiv, používá technologie emitující do ovzduší čpavek a formaldehyd.
Odbočujeme do vsi Krivošťany, kde máme dvě možnosti: buď vystoupat po zelené značce do kopců zahalených mlhou a o krásných výhledech si nechat zdát, nebo se pustit po místním žlutém značení pod hřebenem. Jen pár nás volí variantu B, ostatní se hrdě hrnou po zelené značce, ale nakonec poznávají, že je to nesmysl a několika způsoby se dostávají na „naši“ žlutou. My jsme sice v jednom místě mírně zakufrovali, ale rychle jsme to napravili, prošli jsme kolem zajímavého Ranče deda Jána, a vystoupali jsme na zříceninu hradu Jasenov. Podnětem k jeho stavbě byly pravděpodobně tatarské vpády. Písemně je doložený z roku 1328 jako Castrum Jezenew. Není velmi jasné, kdo financoval jeho výstavbu, je však možné, že hrad postavili na náklady rodinné pokladnice Račkajové. Dalšími majiteli byli Drughetové, původně italský rod, a podrželi si ho až do 17. století. K zajímavostem patří skutečnost, že ve 2. čtvrtině 16. století zde Gabriel Drugeth založil peňazokazeckou dílnu! Ze začátku se na ražbu mincí, zejména polských grošů, používaly cenné, později i méně hodnotné kovy. Šéfa penězokazecké dílny, mistra Mikuláše, za jeho tvořivou, ale nezákonnou činnost v roce 1551 v Prešove popravili.
Opevňovací práce na hradě začaly někdy v první třetině 15. století, kdy si to vyžádalo nebezpečí tureckých vojenských výprav. Nejdříve byla postavena velká dělová bašta vyrůstající z nového předhradí, které postupně rozšířili o další úseky a bašty. Tečku za fortifikačními prácemi udělalo vybudování moderního bastionového opevnění s předsunutými dělovými pozicemi na začátku 17. století. V roce 1644 hrad obsadilo vojsko Juraje Rákocziho, které jej při obléhání těžce poškodilo a už jej nikdo neopravil. Na přelomu 19. a 20. století byly jakési snahy o záchranu objektu, některé rozpadávající se zdi byly zakonzervovány a část objektu byla dokonce zastřešena. Vcelku pěkně zachovalá půlkruhová renesanční brána vede na první nádvoří a pokud se projdete lesní pěšinou okolo hradu, zjistíte, že obvodové zdi jsou na rozdíl od vnitřních kompaktní a obsahují poměrně velké množství kruhových střílen. Z původních architektonických detailů se zachovalo gotické kruhové okénko s bohatě řešeným profilovaným ostěním.
Před hradem dělá Pepa kontrolu, spolu s ním tu máme daleký výhled do okolí včetně Humenného. Navzdory černým mrakům spadne jen pár kapek, abychom si uvědomili, že pláštěnku je třeba mít v batohu pořád!
Z hradu jdeme přes Porúbky, kde jsme čekali hospůdku, leč marně, a tak statečně šlapeme až k Vinianskému jazeru. Odbočku na hrad, kde jsme byli včera, míjíme bez povšimnutí, neboť ani dnes není počasí takové, aby se daly pořídit hezké fotky. Po krátkém posezení v penzionu Prameň odhodlaně pokračujeme v cestě, ale když míjíme u cesty odstavený autobus, chlapík lelkující nedaleko nám prozrazuje, že za půl hodinky autobus odjíždí do Michalovců: Na náš dotaz, zda to ví jistě, říká, že ano, protože je jeho řidičem! A tak se vezeme do Michalovců busem.
4. den – pondělí 4. července
Smluvním autobusem odjíždíme v 7 hod. do Remetských Hamrů, odkud vyrážíme po červené značce do kopců. V sedle Rozdiel (815 m n. m.) přecházíme na zelenou značku, ovšem někteří borci v zápalu boje s přibývajícími kilometry a jistě i vinou tlachání a nepozorného čtení propozic pokračují dál po červené, čímž si vysloužili přezdívku Skupina Oko, neboť došli až k Morskému oku! Přes vrch Malé Trstie (966 m n. m.) přicházíme k malé chatce, před níž si Pepa rozdělal oheň a dělá kontrolu. Po neznačené cestě stoupáme na vrchol Vihorlatu a když vystoupíme z lesa, udivuje nás náhlé teplo a docela slušný výhled do dálky. Stejně jako před třemi lety se fotíme u vrcholového obelisku a po chvilce se stejnou cestou vracíme k Pepovi. Po zelené značce sestupujeme do Poruby pod Vihorlatom a linkovým autobusem odjíždíme do Michalovců.
5. den – úterý 5. července
Dnešní trasu Ivana naplánovala po dřevěných kostelích. V sedm hodin odjíždíme do vsi Ruská Bystrá a po návštěvě kostelíka sv. Mikuláša Biskupa stoupáme po zelené značce (která není na mapě) na lesní zpevněnou
cestu, která nás po necelé tři čtvrtě hodině přivádí do Hrabové Roztoky. Zde se nachází nový pravoslavný kostel z roku 2002 a především dřevěný kostelík sv. Bazila Veľkého. Jde o typický lemkovský trojprostor členěný na menší čtvercovou svatyni, větší chrámovou loď a babinec, nad kterým se na západní straně vypíná kupolovitá věž. Vysoká sjednocující valbová střecha pokrytá ručně vyrobenými šindeli značně přesahuje, takže vytváří po obvodě podstřeší chránící před nepřízní počasí.
Po silničce podél Hrabového potoka scházíme do obce Šmigovce, kde je kostelík Nanebovstúpenia Pána z roku 1893, tento je však v poměrně žalostném stavu.
Po holém travnatém hřebeni s krásnými rozhledy na všechny světové strany přicházíme do vsi Dúbrava, kde na zábradlí u mostku přes potok nacházíme připevněnou Pepovu ručně psanou ceduli, že u hospody je kontrola. Autobusem pak popojíždíme do vsi Inovce, v níž je na vyvýšenině se hřbitovem poslední dnešní kostelík, zasvěcený sv. Michalu Archanjelovi.
Odtud pokračujeme už zase pěšky do Beňatiny, ale ještě předtím odboču-jeme k zatopenému kamenolomu s krásnou nazelenalou vodou, v níž se mnozí vykoupali. Postupně se scházíme před místním hostincem a po dlouhotrvající družné zábavě odjíždíme až někdy po 19. hod. autobusem do Michalovců.
6. den – středa 6. července
Jedeme na Podkarpatskou Rus, pardon – na Zakarpatskou Ukrajinu.
Když 29. června 1945 podepsala československá vláda dohodu, podle které se stala Podkarpatská Rus součástí SSSR, rázem se Československo zmenšilo o nějakých jeden a půl milionu hektarů a třičtvrtě milionu lidí objala široká Stalinova náruč. Ve skutečnosti jsme však ztratili Podkarpatskou Rus už o šest let dříve, kdy se o ni v chmurných březnových dnech 1939 „postaralo“ hortyovské Maďarsko. Život zdejších lidí byl odedávna těžký a svorně se o to zasloužily drsné přírodní podmínky, geografická poloha i politické zájmy sousedních zemí.
A do této oblasti nyní vyrážíme, tentokrát jiným autobusem a s jiným řidičem. Po cestě prší, na hraničním přechodu, kde si posunujeme hodinky o hodinu dopředu a měníme eura za hrivny (11 hriven za jedno euro), i v Užhorodě, kde zastavujeme na několikahodinovou individuální prohlídku.
Užhorod má asi 48 000 obyvatel a je správním střediskem Zakarpatské oblasti. Ještě dnes lze občas na fasádách domů zahlédnout české nápisy z období první republiky. Díky pestré minulosti a blízkosti hranic má Užhorod příjemnou kosmopolitní atmosféru. Na slovenskou hranici jsou to z centra jen čtyři kilometry a na maďarskou pětadvacet.
Autobus opouštíme u železničního nádraží, jehož členitá budova z roku 2004 s hodinovou věží připomíná zámek. Společně ještě jdeme do pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje, ale pak už si jde každý podle svých zájmů. Pršet bohužel nepřestává, a tak se zastavujeme v malé kafetérii na presso. Prostředí i obsluha příjemné, kafko vynikající. Po nábřeží řeky Už míříme do historického centru. Po mostě pro pěší přecházíme na druhý břeh, kde míjíme bývalou židovskou synagogu z roku 1902, dnes sídlo oblastní filharmonie. Zdejší početná židovská obec zmizela za druhé světové války, většinou v plynových komorách vyhlazovacích táborů na území dnešního Polska.
Hrad nemá žádnou dominantu, a tak působí spíše jako pevnost. Na nádvoří, kde stojí socha Herakla bojujícího s drakem. Stejnou jsme před lety viděli na nádvoří zámku ve Snině – a není divu, obě byly vyrobeny v roce 1842 v Zemplínských Remetech.
V těsném sousedství zámku je Muzej narodnoj architektury, po našem skanzen lidové architektury. Podle informací Ivany se u vchodu vstupné neplatí, protože je zpoplatněn vstup do jednotlivých stavení, přičemž každé má svoji děžurnuju. Proto se udiveně otáčíme, když na nás od schodiště pokřikují dva chlapíci a ukazují na ceduli Vstupné 15 hriven. Chvíli čekáme, jestli nepřestane pršet, nakonec si kupujeme vstupenky a v pláštěnkách se procházíme mezi asi třiceti tradičními dřevěnými staveními převezenými sem z celého Zakarpatí. Vše doplňuje dřevěný kostel sv. Michala ze 16. století převezený z Mukačeva.
K autobusu se vracíme po nábřeží Nezaležnosti lipovou alejí, údajně nejdelší v Evropě, míjíme pomník T. G. Masaryka a cestou se ještě zastavujeme v cukrárně na moroženoje. V nabídce je asi deset druhů, pro nás je překvapením mojito.
Přijíždíme do Volovce, menšího okresního města, jehož veškerá infrastruktura je umístěna při hlavní ulici, které tvoří centrum. Zajíždíme do dvora turbázy (z rus. turistskaja báza – turistická chata) Plaj a po delším vyřizování se rozcházíme na jednotlivé dvoupokoje s balkony a společným sociálním zařízením.
7. den – čtvrtek 7. července
Vypadá to, že celý den bude pršet, a tak Ivana do plánu zařadila – ač nerada – návštěvu Siněvirského jezera a Koločavy.
Ze Siněvirské Poljany zajíždíme na parkoviště a šlapeme mírně stoupající asfaltkou k Siněvirskému jezeru obklopenému ze všech stran lesem. Leží ve výšce 989 m n. m., je ledovcového původu, má rozlohu přes 5 ha a hloubku 20 m. Koupání v jezeře je zakázáno, stejně tak i stanování na břehu. Podle pověsti o jeho vzniku se chudý mladík Vir zamiloval do krásné Sini, pocházející z bohaté rodiny. Sini jeho city opětovala, ale její rodiče lásce nepřáli a nechali Vira zabít. Nešťastná dívka pak v lesích na jeho hrobě dlouho plakala, až z jejích slz vzniklo jezero.
Celé jezero obcházíme po okružní cestě a samozřejmě se zastavujeme na břehu u dřevořezby Ivana Brodyho zobrazující dívku Sini a mladíka Vira. Stejnou cestou se vracíme na parkoviště, přičemž využíváme jednu z mnoha možností občerstvení.
Další zastávkou je Koločava, dnes velká pětitisícová podhorská obce v jižním podhůří Vnitřních Horhan sevřená mezi hřebeny Poloniny Piškoňa a Poloniny Krásna. Písemně je prvně připomínána již v roce 1463, u nás je známá především díky dílu Ivana Olbrachta, který tady v době první republiky řadu let pobýval a vyučoval.
K návštěvě Koločavy patří povinná návštěva muzea Ivana Olbrachta, četnické stanice, místního hřbitova, případně dřevěného kostela. Nejinak je to samozřejmě i s námi.
Kdo by neznal příběh lásky, zrady a dobrodružství o Nikolovi, Eržice, Derbakovi a lichváři Magerim? Když Ivan Olbracht v roce 1933 prvně vydal svůj román Nikola Šuhaj loupežník, přiznal, že příběh je částečně zidealizovaný. Svou knihou chtěl především vzbudit zájem o bídný život lidí na tehdejší Podkarpatské Rusi, která byla v letech 1919 až 1938 součástí Československa. Jak to vlastně bylo? Ivan Olbracht ho vykreslil jako romantického hrdinu, který bohatým bral a chudým dával. Jenomže například Abraham Herškovič, otec devíti dětí, jehož Nikola Šuhaj přepadl a sebral mu peníze, které Abraham stržil za prodej své jediné husy, mezi bohaté zrovna nepatřil. Co byl tedy Nikola Šuhaj vlastně zač? Spravedlivý muž bez bázně a hany, nebo obyčejný lupič, či dokonce vrah?
Jednopatrová budova, v níž v roce 1921 byla policejní služebna, pamatuje československé četníky, kteří několik měsíců marně pronásledovali Nikolu Šuhaje. Tehdy mezi ně patřil i pětadvacetiletý strážmistr František Kovář, po němž se zachoval jeho deník. Mimo jiné v něm píše:
„Nikola Šuhaj byl rusínský mladík, narozený roku 1898 v Nižné Koločavě, rakousko-uherský voják. V roce 1918 dezertoval z armády a skrýval se doma u rodičů a v horách. Když ho maďarští žandáři pronásledovali a jednou ho sevřeli do ,úzkých´, byl ozbrojen – zastřelil jednoho maďarského četníka. Samozřejmě byl pronásledován dále. Pak přišel převrat roku 1918 v říjnu a Rusínům nastala na Vrchovině svoboda. Nikola měl na chvíli pokoj. Jenomže v roce 1919, podle mezinárodní smlouvy v Saint Germain ve Francii, připadla bývalá Podkarpatská Rus k Československu a tím hrozilo Nikolovi Šuhajovi nové nebezpečí. Jako po vrahovi četníka pátralo se po něm dál.“
Pro vysvětlení: Nikola zběhl z rakousko-uherské armády, stejně jako i desetitisíce Čechů, kteří později vytvořili slavné legie. Šuhaje nejprve pronásledovali uherští četníci – při jednom střetnutí zastřelil v sebeobraně jednoho z nich. Maďaři na něho vydali zatykač. Později po něm pásli také rumunští četníci, to když zdejší kraj patřil nějakou dobu Rumunsku. A když se Podkarpatská Rus stala součástí Československa, šli po něm i českoslovenští policisté. A tak byl jedenadvacetiletý Nikola Šuhaj v podstatě vehnán do neřešitelné situace. Bylo logické, že v situaci psance začal přepadávat. Pocestné, tedy spíše movitější pocestné. Nejprve bral jídlo, pálenku, cigarety, ale chtěl stále víc. Daleko, hodně daleko je u něj do romantické představy, že bohatým bral a chudým dával.
S jídlem roste chuť a Nikola si bere se skupinou na mušku i kostely! Tato skutečnost je v oblasti, kde je v lidech víra hluboce zakořeněna, velmi nezvyklou. V průběhu zboje se k Nikolovi přidává i jeho mladší, sotva šestnáctiletý bratr Jura. Ten se zdá být horším a mnohem více krvežíznivějším než jeho bratr. Policejní hlášení o přepadeních (mnohá se dodnes zachovala) se množila. Četnický strážmistr František Kovář si zapsal:
„Aby si zajistili nutnou životní existenci, přepadávali židovské kupce a obchodníky s dobytkem a svatebčany, kteří při převážení nevěsty z jedné obce do druhé měli u sebe peníze a jiné cenné věci, obírali je, a tím získávali určitý blahobyt, ovšem v neklidu. Oba Šuhajové měli peněz od Židů naloupených dost, prostřednictvím svých spolurodáků si nakoupili cigaret a vodky ohnivé a při putování obdarovávali pastevce a jiné lidi cigaretami a sem tam i hltem páleného. Tím si získali sympatie a náklonnost za to jako odměnu – lidé je četníkům neprozradili.“
O Nikolovi se rovněž ví, že když měl v rukou pušku, málokdy minul cíl. Což prokázal například na polonině Dandubě, kde 24. října 1920 zastřelil četníka Vojtěcha Kubína. Onoho dne přišli tři četníci k domu, kde žili Šuhajovi rodiče. Nikola byl zrovna doma, strhla se přestřelka, kterou Kubín nepřežil.
Jednou se četníkům přece jenom podařilo Nikolu dopadnout. Uvěznili ho spoutaného v policejní služebně, ale Nikola jim uprchl. Pro četníky to byla potupa, smála se jim celá Koločava. Proto začali ještě pečlivěji sledovat všechny Šuhajovy příbuzné. Hlavně ale Eržiku, o které Olbracht napsal, že „za ní se musí člověk vydati, i kdyby žil za sedmi horami.“ Četníci tušili, že Eržika se s Nikolou tajně schází a zkoušeli různé způsoby, jak se dostat do její blízkosti.
František Kovář si zapsal: „Strážmistr Oldřich Hrabal – chtěl se patrně vyznamenat – přišel na nešťastný nápad dopadnout Nikolu pomocí jeho manželky Eržiky. A to tím způsobem, že na Nikolu číhal v jeho chýži. Docházel tam častěji, Eržika byla pěkná mladá žena a podle mého domnění riskoval tím strážmistr Hrabal svůj život, o který v krátké době také přišel... Vznikly z toho řeči – pověsti, že strážmistr Hrabal chodí za Šuhajovou ženou Eržikou. Jednoho krásného dne v květnu 1921 našli četníci ze stanice Nižná Koločava svého kamaráda Oldřicha Hrabala zastřeleného na hnojišti u chýže Nikoly Šuhaje.“
Dne 20. května 1921, tedy takřka přesně před devadesáti lety, byl na Nikolu a jeho bratra Juru vydán zatykač. Vzhledem k tomu, že se nedochovala žádná fotografie žijícího Nikoly, je tento zatykač mimořádně cenný dokument. Obsahuje totiž popis tohoto muže: Nízká postava, hrubá šíje, obyčejný nos, černé vousy, černé kadeřavé vlasy. Zvláštní znamení: usměvavá ústa.
Policisté se začali mstít Šuhajovým nejbližším. Četnický strážmistr František Kovář ve svých zápiscích píše o tom, že zejména Eržika, která už byla těhotná, ale také Šuhajův otec Patr byli fyzicky týrání. Pak četníci dokonce zapálili domek, v němž rodina žila. Kruh kolem Nikoly se stále stahoval. Eržika se prý ještě před svým zatčením pokusila Nikolu zachránit. Jak řekla jejich dcera Anna, Eržika chtěla jít na četnickou stanici a nutila Nikolu, aby tam šel s ní, že sice půjde do vězení, ale zachrání si život. On prý o tom opravdu uvažoval, ale nestihl to ještě říct kamarádům. Pokud je to pravda, vyřkl si sám nad sebou ortel smrti. Jeho přátelé tušili, že Nikola promluví. Hlavně o tom, že často loupili jeho jménem nebo přímo s ním...
Podle vyšetřovacího spisu dne 15. srpna 1921 kosili na polonině Žalopka, ležící nad údolím Sucharu zhruba půldruhé hodiny pěšky od Koločavy, tři sedláci z Koločavy. Adam Ivanič, Ivan Burkalo a Danilo Markus. Z blízkého lesa sem vylákali Nikolu Šuhaje a jeho bratra Juru. Oběma nabídli pálenku a začali popíjet. František Kovář ve svém deníku tyto tři sedláky jmenuje jinak – Ihnát Sopko, Danilo Jasinko a Adam Chrepta. „Když už byl Nikola v náladě a odložil pušku, kterou dosud stále držel v ruce, přestal být ostražitý, přitočil se zezadu k němu jeden ze tří shora jmenovaných, sekl ho sekerkou do týla, Nikola se vyvrátil a byl jimi dobit. Na malého Juru se vrhli ti dva a jeho také ubili, jak říkají Rusínci, na smrť´.“
O konci bratrů Šuhajů psaly takřka všechny dobové noviny. Informovaly o skvělé akci statečných četníků. Jenomže, jak víme, Nikolu a jeho bratra četníci nedopadli. Udělali obchod. S Nikolovými vrahy.
Dejme opět slovo deníku Františka Kováře: „Četníci chtěli získat slávu a pochvalu nadřízených velitelů a oněm třem Rusínům šlo o peníze. A co udělali: četníci provedli na místě zabitých Šuhajů střelecké manévry, které měly občanům oznámit, že Šuhaje zastřelili. Nato velitel stanice, vrchní strážmistr Třeska hlásil na velitelství do Chustu, že Šuhajové byli zabiti.Chvilku to bylo slavné, ale horší byly dozvuky. Rusíni Sopko, Chrepta a Jasinko, nedočkaví peněz, bez všech dokladů a bez vědomí velitele četnictva, se sebrali a natrap odjeli do Chustu. Na státní zastupitelství. Pro odměnu. A tam to prasklo.“
Vrchní strážmistr Třeska dostal osm dní domácího vězení a potom byl za trest přeložen do Chustu. Vrazi Nikoly Šuhaje strávili rok ve vyšetřovací vazbě a pak byli, na nátlak novinářů a také po parlamentní interpelaci tehdejšího ministra spravedlnosti Československé republiky, propuštěni a částečně i finančně odškodněni. Do Koločavy se však už nevrátili. Tušili, že by tu dlouho nepřežili. Eržika byla propuštěna z vězení, kde se jí narodila dcera Anna. Čtyři měsíce po Nikolově smrti. Eržika Znovu se vdala – za souseda Derbaka – a měla další dvě děti. Život šel dál... Eržika žila v údolí Suchar až do roku 1987. Její dcera zemřela v roce 2005 jako Anna Štajerová.
Je zajímavé, že Nikolův bratr Ivan a jeho synovec Vasil se roku 1946 přidali k ukrajinským nacionalistům (UPA) a bojovali proti sovětské armádě. Ivan později zahynul v přestřelce s NKVD a Vasil spáchal sebevraždu výbuchem granátu, když byl obklíčen jednotkou NKVD. Další jeho příbuzný Michal Štajer byl popraven v 1957 jako „ukrajinský buržoazní nacionalista“.
Dvanáct let po smrti legendárního zbojníka vyšel román Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník. Kniha získala národní literární cenu, od roku 1933 do roku 1939 vyšla v neuvěřitelných jedenácti vydáních, byla přeložena do ruštiny, francouzštiny, polštiny, italštiny, němčiny, ukrajinštiny a do mnoha dalších jazyků. Pro čtenáře se Nikola Šuhaj stal symbolem svobody lidského ducha. Jeho příběh vnímají jako příběh plný romantiky, lásky, dramatického života, dramatické smrti. Proto také zbojníkův osud vzrušuje zejména mladé lidi dodnes. A proto také o něm vznikly a stále vznikají filmy a divadelní představení. Vzpomeňme i na zfilmovaný muzikál balada pro banditu (1978) z brněnského Divadla Na Provázku, který svého času lámal rekordy v návštěvnosti a v němž si Eržiku zahrála Iva Bittová a Nikolu Miroslav Donutil. Lidé milují legendy. A Nikola Šuhaj se legendou stal. Dokonce ještě za svého života.
Návštěvu muzea lze domluvit přímo ve škole nebo v četnické hospodě. Majitel hospody je manžel učitelky Natálie Tumarec, která muzeum zřídila a se svým synem ho provozuje.
U odbočky na Chust stojí socha pastevce ovcí a vlevo památník II. světové válce. Opodál se nachází Muzeum – memoriál místním vojenským internacionálům nasazeným hlavně v sovětské válce v Afghánistánu, s vystaveným obrněným transportérem. Hřbitov je umístěný na vyvýšenině – na paloučku s borůvčím a pěknými výhledy. Hrob Eržiky je asi 100 m od hlavní brány na hřbitov, v malé skupině hrobů, mimo hlavní koncentraci hrobových míst, hrob Nikoly Šuhaje je zcela osamocený na dolním rohu hřbitova.
V části Koločavy zvané Horb stojí hned u hlavní silnice krásný dřevěný řeckokatolický kostel sv. Ducha ze 17. století. Za komunismu sloužil jako muzeum ateismu (!), dnes je uveden do původního stavu. V rohu zahrady za kostelem jsou tři hroby čs. četníků, které roku 1921 zastřelil Nikola Šuhaj. Sousední kostel je novější.
8. den – pátek 8. července
Ráno vycházíme na túru přímo z turbázy. Jdeme kolem nádraží, přes místní trh, pod viaduktem podcházíme trať a dlážděnou ulicí vedoucí mezi dřevěnými i zděnými domky míříme do kopců. V této oblasti jsou lesy převážně bukové, dále na východě jehličnaté. Nad pásmem lesů se prostírají rozsáhlé horské louky, poloniny. Jejich ráz je vysloveně horský, vždyť se rozprostírají ve výšce kolem 1500 metrů . Nejde tedy o žádné malé kopečky a než na ně vylezete, počítejte z údolí tak se třemi hodinami chůze, ale když se za posledními stromy na horní hranici lesa před vámi objeví strmý travnatý kopec – nebo rovnou celý hřeben – s vyšlapanými úzkými a hlubokými chodníčky zvěře, je to báječný pocit.
Polonina Boržava nepatří k největším, ale předválečné turistické průvodce ji označují jako jednu z nejkrásnějších. Kolem ruiny bývalé sýrárny vystoupáme na vrch Plaj (1331 m n. m.), kde nás čeká veliké překvapení – Ivana se čtyřiceti vychlazenými lahváči!
Jak tohle dokázala? No, taková záhada to zase není: přesvědčila pracovníky zdejší meteorologické stanice, aby – až sem nahoru pojedou – vzali s sebou šedesát láhví piva a z toho dvacet si nechali pro sebe.
Pokračujeme po cestě označené v mapě jako šljach No 15, tedy trasa č. 15, v terénu značené sporadickými pásovými žlutými značkami s černou patnáctkou uprostřed. Mírně klesáme do sedla a následuje výstup na Velikij Verch. Má dva vrcholy, ten vyšší – 1598 m n. m. – se rafinovaně schovává za nižším, ale když stojíme u vrcholové trojnožky, otevírá se před námi úchvatné panorama. Na severu se až k obzoru rozprostírá oblast Verchoviny s vesničkami, zalesněnými kopci, loukami a chudými políčky, od Valašska a Moravskoslezských nebo Slovenských Beskyd skoro k nerozeznání.
Asi hodinu cesty na jih je Stoj (1681 m n. m.), nejvyšší hora Boržavy. Ještě v článku z roku 1998 se lze dočíst, že „...na jeho vrcholu trůní tři velké bílé kopule s radiolokátory.“ Patrně šlo o součást systému raketových základen, ukrytých v okolních horách a lesích. My zde už vidíme jen kruhové základy a neuvěřitelný nepořádek. Navzdory výstavbě i následné likvidaci radarů zůstal uprostřed stát téměř neporušený triangulační bod ze začátku dvacátých let minulého století. Téměř každý se u něj fotografujeme.
Na Plaj se vracíme stejnou cestou, ale Velikij Verch traverzujeme, stejně jako předchozí bezejmenný vršek. Z Plaje nás jen několik pokračuje na vrch Temnatik (1344 m n. m.), ostatní se na to již necítí a pokračují stejnou cestou jako ráno do Volovce. Tedy až na Hovorkovi, kteří i s Ivanou zabloudili, sešli do obce Huklyvyj a přivolali si direktora, aby je odvezl, neboť k turbáze to bylo třináct kilometrů po silnici...
Túra nám trvala 10 hodin, do turbázy přicházíme kolem 20. hod.
9. den – sobota 9. července
V 9 hod. odjíždíme autobusem přes Žděněvo do obce Perechresnij, tedy česky Překrásný, odkud stoupáme na hřeben Bukovecké poloniny. Nejprve polní cestou, potom mírně po louce (sluníčko už pěkně pálí, a tak z nás pot jenom teče), potom prudčeji lesem a nakonec hodně strmou a dlouhou travnatou strání. V sedle Ruskij puť ležícím ve výšce
Sestupujeme do vsi Ščerbovec, v cíli jsme v 18 hod., v malé hospůdce a současně krámku je točené pivko, sedíme na úzké terase a koukáme na Pikuj.
Ve 21. hod. se na dvoře turbázy koná vyhodnocení Toulek. Ivana rozdává diplomy – podle Pepíkových výpočtů to u většiny bylo 163 km . Přípitek tentokrát nikoli borovičkou, ale stylově vodkou, po níž následuje šašlik a zelný salát ochucený koprem.
10. den – neděle 10. července
Opouštíme turbázu, která nám byla pár dní domovem, a jedeme do Mukačeva. Parkujeme pod hradem Palanok tyčícím se na výrazném skalisku v blízkosti výpadovky a do centra města šlapeme poctivých 35 minut.
Mukačevo má asi 43 000 obyvatel a je druhým největším a nejvýznamněj-ším městem Zakarpatí, s okolními městečky a vesnicemi dosahuje tato „aglomerace“ asi 90 000 obyvatel. Nachází se tu rychlíková stanice, v níž zastavují všechny mezinárodní rychlíky mířící ze Západu do Kyjeva. Město leží na řece Latorica v místech, kde vytéká z hor do nížin. Mukačevo bylo založeno jako pevnost již v 9. století Bílými Chorvaty, ovšem první doložená písemná zmínka pochází až z maďarské kroniky z 12. století. Ve 13. století vládl kraji haličsko-volyňský princ Lev Davidovič, později se zde vystřídali Maďaři, Tataři, transylvánská (sedmihradská) knížata a opět Maďaři.
Centrum města představuje podlouhlé náměstí Míru (dříve Lenina), kde se nachází většina zajímavostí. Radnice je umístěna v budově zvané Bilyj budynok (Bílý dům, jako v Americe), což byl původně palác hrabat Schönbornů z 15. století, v roce 1746 přestavěný ve stylu manýrismu. Celé centrum kolem náměstí a ulice Puškina jsou nově zrestaurovány.
Míjíme velký kostel, kde právě probíhá mše, mnoho lidí stojí venku a naslouchají hlasu z amplionů. Krátce posedíme u kafíčka a zmrzliny, procházíme se po pěší zóně, letmo navštívíme místní trh a na závěr spláchneme žízeň jedním točeným v předzahrádce. Místní linkou se za dvě hrivny vracíme pod hrad k našemu autobusu.
Na rozloučenou jdeme v Michalovcích na večeři do Maďarské restaurace. Rybí polévka halászlé je vynikající, stejně jako camembert s čučoriedkami či jiné pokrmy.
Žádné komentáře:
Okomentovat