Šumavou na běžkách

Šumava je pro mě stále bílým místem na mapě, a tak jsem s radostí přivítal možnost zúčastnit se zájezdu do Prášil s jihlavskými turisty.

Z Jihlavy odjíždíme ve čtvrtek ráno, kolem jedenácté hodiny zastavujeme na parkovišti Pláně a nedočkavě vyrážíme na běžky. Míjíme horní stanici lyžařského vleku ze Zadova a okrajem Churáňova pokračujeme přes Zlatou Studnu, Zhůří a Horskou Kvildu do Kvildy.

Pláně nebo také Kvildy (Gefilde) jsou specifickou součástí střední Šumavy. Je to mírně zvlněná parovina, v geologických dobách vyzdvižená do současné výšky okolo 1000 až 1200 m n. m. Panuje zde drsné chladné klima s dlouhými zimami a množstvím srážek. Vyskytují se zde různé typy mokřadů a slatí, smrkové lesy jsou přerušované menšími i většími lučními enklávami. Už v dávných dobách zde vznikly dvě obce, které převzaly jméno svého okolí: Horská Kvilda a Kvilda (Innergefild a Aussergefild).

Horská Kvilda bývala původně zlatokopecká osada a své přízvisko dostala nikoliv podle své polohy, ale podle příslušnosti ke Kašperským Horám. Po roce 1945 prožila spolu s ostatními příhraničními oblastmi Šumavy převratné změny. Většina německy mluvícího obyvatelstva byla odsunuta a mnoho usedlostí zůstalo opuštěno. Komunistický puč v únoru 1948, jehož důsledkem byl – kromě jiného – i nepřirozený tzv. hraniční režim, pak hluboce poznamenal život obce na řadu desetiletí. Mnoho usedlostí na Horské Kvildě včetně jejích osad bylo zbořeno, přesto se časem opět stala vyhledávaným turistickým cílem. Tento trend se ještě zvýraznil po roce 1989, kdy příliv turistů na Šumavu zesílil a v Horské Kvildě došlo k rekonstrukci mnoha domů i nové výstavbě na místě některých zaniklých usedlostí. V roce 1991 obec získala opět svoji samostatnost a počet obyvatel se začal postupně opět zvyšovat až na 73 ke konci roku 2008. Vznikl zde jeden hotel a 18 rodinných penzionů různých velikostí.

Kvilda byla založena ve 14. století na významné zlaté stezce z Pasova přes a Plzeň do Prahy v údolí Černého potoka, který se zde spojuje s potokem Jezerním a společný tok je již nazýván Teplou Vltavou. Týdně tudy procházelo až 1300 mezků s nákladem. Byly zde sklárny, dílna vyhlášená malbou svatých obrázků, pila na rezonanční desky na strunné nástroje a čtyři hamry vyrábějící zemědělské a domácí náčiní. V letech 1892-1894 byl postaven pseudogotický kostel svatého Štěpána, který má šindelovou nejen střechu, ale i přední stěnu.

Po krátké zastávce pokračujeme přes Filipovu Huť, nejvýše položenou šumavskou osadu (1093 m n. m.), do Modravy. Ta leží ve výšce 985 m n. m. a je dnes jedním z nejvýznamnějších center letní i zimní turistiky v Národním parku Šumava. Veřejnosti je známá Klostermannova chata, původně Klubu českých turistů, dnes v soukromých rukou. Scházíme se v turistickém informačním středisku, největším v západní části Šumavy. Ujeli jsme 25 km a vezeme se autobusem do Prášil, kde máme zajištěné ubytování v chatě KČT.

Obec Prášily leží ve výšce 910 m n. m. a vznikla na staré obchodní stezce v polovině 18. století založením sklárny. Po jejím majiteli se nazývala Gattermayerova Huť a později Stubenbach, podle potoka, na němž leží. Současné pojmenování vzniklo podle prachu z hutí a brusíren. V roce 1910 zde stálo 67 domů a žilo 531 obyvatel (523 se hlásilo k němčině), ve 30. letech minulého století to bylo již přes tisíc obyvatel. Obec měla vlastní četnickou stanici, poštu, lékaře, státní obecnou i mateřskou školu. Krátce po založení obce byl postaven i panský pivovar, jehož provoz byl v letech 1917-1920 postupně uzavřen. V roce 1927 jej koupil Klub českých turistů, který jej o rok později přestavěl na chatu. Po druhé světové válce vznikl vojenský prostor Dobrá Voda s několika střelnicemi, do kterého patřily i Prášily. Obnova obce začala po roce 1989 a v roce 1997 začala sloužit nová turistická chata, postavená ze státní podpory a obligací členů KČT. Má kapacitu 70 lůžek, dvě společenské místnosti, vybavené kuchyně, bufet s výčepem piva a místnost pro ukládání lyží nebo kol.

V pátek začínáme mírným a zdá se že nekonečným stoupáním nejprve do sedla Předěl (1234 m n. m.) a z něho dál na vrch Poledník. Své jméno dostal patrně od prášilských dřevorubců, kteří tvrdili, že jakmile Slunce vystoupí nad jeho temeno, je poledne a tedy čas k obědu. Výhodná poloha a výška 1315 m n. m. z něj v 70. letech 20. století učinily nejvhodnějšího kandidáta na umístění vojenské stanice sestávající z několika budov a radarové věže. Objekt sloužil protivzdušné obraně státu a zároveň výzvědné činnosti, umožňované zařízením na odposlech rádiového provozu na území tehdejší Německé spolkové republiky (NSR). Spolu s dalšími stanicemi Dyleň, Havran, Zvon a Čerchov patřil Poledník k nejpřísněji střeženým územím nejen na Šumavě, ale v celé naší vlasti (měl například leteckou ochranu letky vrtulníků se základnou v nedalekém Zhůří). Utajení šlo dokonce tak daleko, že na většině map nebyl Poledník uveden a cesty v mapách byly záměrně zkreslovány, popřípadě chyběly úplně. Navíc byla poměrně rozsáhlá přilehlá oblast využita armádou jako výcvikový prostor a střelnice (Vojenský újezd Dobrá Voda) a tím byla izolace Poledníku od okolního dění téměř dokonalá. Tato izolace skončila až v roce 1989, kdy armáda celý objekt opustila s marnou snahou o jeho prodej. Objekt chátral, spousta zařízení byla rozkradena a co nezničil člověk, to dokončilo nevlídné počasí. Až v roce 1997 se správa šumavského národního parku rozhodla zbořit veškeré okolní budovy a ponechat jenom věž, kterou nákladem 10,5 milionu korun zrekonstruovala a upravila na rozhlednu. V laminátových nástavbách utvářejících typický vzhled Poledníku, kde dříve byla umístěna technika pro odposlechy a radary, byly vyřezány otvory pro okna a na vrchol věže byl pomocí vrtulníku umístěn nový ochoz. Slavnostní otevření proběhlo 18. 7. 1988 a Poledník se stal doslova poutním místem, které během jediné sezony navštívilo více než 40 000 návštěvníků. Ti sem za krásným výhledem přicházejí či přijíždějí na horských kolech a v zimě na běžkách.





Také my se kocháme úžasným výhledem, i když nikoli z věže, která je v zimním období nepřístupná. Jsem uchvácen pohledem na obnažený vrchol Velkého Javoru a tajně doufám, že se na něj také někdy dostanu. Po krátkém občerstvení z vlastních zásob pohodově sjíždíme zpátky na Předěl a dál Bavorskou a pak Javoří cestou na rozcestí Javoří Pila. Po domluvě s několika dalšími nadšenci ještě kousek pokračujeme podél Roklanského potoku směrem k Rybárně s vědomím, že se na Javoří Pilu budeme muset vrátit. Fotíme krásné vysoce zasněžené břehy potoka a vracíme se na rozcestí.

Po vystoupání na Tříjezerní slať následuje další krásný sjezd ke Vchynicko – Tetovskému plavebnímu kanálu. Byl vybudován v letech 1799 až 1801 podle návrhu Ing. Josefa Rosenauera na náklady majitele panství Josefa Schwarzenberga a umožňoval plavení těženého dřeva do řeky Otavy a dále až do Prahy.

U rozcestníku oznamujícího, že do Srní je to už jenom tři kilometry, se nechávám přesvědčit, že by byla škoda nepokračovat až do Prášil, vzdáleným jen sedm kilometrů. Sjíždíme tedy z kopce, v jehož polovině zastavujeme. Po žluté značce do Prášil je to osm kilometrů, cesta však nemusí být na lyžích průjezdná, a tak sjíždíme dál dolů a do Prášil pojedeme po nové cyklostezce, na které je vyjetá stopa. Jenže je to 12 kilometrů a čau není nazbyt. Valem se stmívá a protože mám tmavé brýle, vyrážím ostřejším tempem napřed. I tak přijíždím na chatu téměř za tmy a dlouho před ostatními. Celkem jsme ujeli 35 km.

V sobotu nás autobus odváží na Gerlovu Huť, odkud jedeme na běžkách přes Polom a Rudské sedlo k jezeru Laka, nejmenšímu, ale nejvýše položenému šumavskému jezeru (1096 m n. m.). Je ledovcového původu, má rozlohu 2,5 ha a hloubku 3,9 m. Následuje výstup na Zlatý stoleček, poté krásný sjezd ze Ždánidel do údolí Prášilského potoka a na závěr cesta po zasněžené silnici od Frantova mostu do Prášil. Ujeli jsme 25 km.

V neděli nás autobus veze do Modravy, odkud vyrážíme na běžkách proti toku Modravského potoka na rozcestí Na Ztraceném a z dalšího rozcestí Ptačí nádrž mírným, ale trvalým stoupáním na Černou horu (1272 m n. m.). Les tu vypadá jako Jizerky před lety, holé pahýly, stromy polámané, vyvrácené – smutný pohled. Začíná docela ostře foukat, a tak po hrnku čaje z termosky a fotce u rozcestníku ujíždím dolů, k pramenům Vltavy. Tady se ani nezastavuji, je zde spousta běžkařů, ale pramen vidět není, protože sněhu je příliš. Také další prameny, které byly nedávno zpřístupněny soustavou visutých chodníků, jsou zasněžené, a tak za mírného klesání pokračuji až do Kvildy. Na jejím okraji beru běžky na ramena a procházím celou vsí. Mám za sebou 20 km a posezení v proslulé Pekárně je vskutku důstojným zakončením nejen tohoto dne, ale celého prodlouženého víkendu!

Pekárna Kvilda byla vystavěna v letech 1997-2006 v několika etapách rekonstrukcí ze starých garáží, kdy se ze skromných poměrů a základního sortimentu pekařských výrobků – vyráběných však poctivě jako domácí pečivo s vlastními recepturami – stala synonymem pro rychlé a kvalitní občerstvení pro turisty – pěšáky, běžkaře i cyklouše. V současné době nabízí Pekárna kolem sedmdesáti druhů jemného pečiva, třiceti druhů běžného a speciálního, jako plundrové, listové, odpalované, v sortimentu slaném i sladkém, minimálně sedm druhů chleba. Kvildská žabka ze tří druhů mouky a brambor se umístila na 2. místě v krajské soutěži Západních Čech a cibulové dalamánky se škvarky jsou žádanou ozdobou rautů a oslav. V nabídce jsou i vlastní cukrářské tukově odlehčené výrobky, pravý medovník dělaný podle více než sto let starého šumavského receptu a král zdejších zákusků, stále nedostatkový Povidloň. Pekárna ale není jenom pekárna (proto se píše s velkým P), ale především restaurace, v níž se podávají vydatné polévky včetně nejžádanější dršťkové, která se vaří každou středu a sobotu. Jídla jsou bez instantních přísad, knedlíky domácí výroby, vlastní je i sekaná, tlačenka, zabijačkové speciality, vyhlášená jsou vepřová kolena na medu (i jinak). V roce 2011 přibyl pivovar, v jehož nabídce je Desaterák za 25 Kč, Dvanácterák za 30 Kč, příležitostné 14° polotmavé Galapetr a 16° polotmavé Rankl Sepp.

Na rozloučenou s Kvildou ještě jedno foto: