Po stopách Františka Kmocha

30. dubna uplyne 100 let od smrti dirigenta a skladatele dechové hudby Františka Kmocha. Dříve narozeným se při vyslovení tohoto jména jistě vybaví písnička Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině. Ne že bych patřil ke ctitelům jeho hudby, ba právě naopak, dechovku nemohu ani cítit, ale to není důvod k tomu, abych se nevydal po jeho stopách.

Odjíždíme vlakem do Kolína a po hodině čekání autobusem do Zásmuk ležících asi 15 km západně na silnici z Kutné Hory do Prahy. V roce 1542 byly tehdejším majitelem Adamem z Říčan povýšeny na město a obdařeny městským znakem. Od roku 1637 je vlastnili Šternberkové, a to až do roku 1942, kdy Leopold Šternberk odmítl změnit své české občanství na občanství Velkoněmecké říše a majetek mu byl zabaven. Němci na něj uvalili vnucenou správu a v zámku umístili archiv. Po roce 1948 bylo celé panství znárodněno, Leopold Šternberk se svou rodinou emigroval do USA a zámek dostala armáda. V roce 1982 část vyhořela, o deset let později byl v restituci vrácen Františce Dianě Šternberkové, která se jej snaží opravovat. Město užívá k výstavním a koncertním účelům místnosti ve vstupní věži zámku, ostatní prostory nejsou veřejnosti přístupné.

Náměstí opouštíme na horním konci Nerudovou ulicí, jejíž název má v tomto případě plné opodstatnění, neboť Jan Neruda zde strávil dva roky svého dětství, protože jeho otec a další předkové ze Zásmucka pocházeli. Pro zajímavost dodávám, že Zásmuky jsou také rodištěm obrozeneckého básníka Miloty Zdirada Poláka (1788-1856), autora prvního českého rozsáhlejšího cestopisu Cesta do Itálie.

Míjíme bývalý panský pivovar, o němž je první zmínka z roku 1552 a poslední přesně o 400 let později – v roce 1952 pivovar skončil. Úzkou cestičkou stoupáme nahoru, potěšíme se krásným výhledem na areál zámku, a po pár desítkách metrů stojíme před obačejným nenápadným domkem s malou pamětní deskou. 1. 8. 1848 se zde narodil jako nejstarší ze šesti synů chudých rodičů pozdější slavný kolínský kapelník a skladatel František Kmoch. V Zásmukách chodil do školy a od kantora Václava Plačka se mu tady také dostalo prvního hudebního vzdělání.

V Zásmukách má ještě jednu pamětní desku, a sice na jižní stěně sokolovny, kam ji místní Sokolové umístili v roce 1928. Sokolovna se nachází na opačné, východní straně města při silnici do Bečvár.

V roce 1864 se Kmochovi přistěhovali ze Zásmuk do Kolína, a tak i my, chceme-li jít po stopách slavného kapelníka, musíme do města na Labi. Je to asi patnáct kilometrů, z větší části po silnicích. Postupně procházíme Horní Chvátliny, Dolní Chvátliny, Mančice, Polní Voděrady a Lošany. V Dolních Chvátlinách a Polních Voděradech jsou na fasádách secesní reliéfy, které vytvořil rodák ze Zásmuk Bedřich Pokorný. Další jeho fasády se nacházejí ve vsích západně od Zásmuk, a tak plánuji na léto cestu na kole, při níž bychom je objeli a nafotili. Dnes nám počasí vyšlo, je sice chladno (vždyť je únor), ale sluníčko svítí, je modrá obloha a úžasná viditelnost – na obzoru svítí zasněžené svahy Krkonoš! Nakonec se před námi objevuje vesnice Radovesnice (to je krásné slovní spojení!), odkud pokračujeme po žluté značce až do Kolína.

Rodiče Františka Kmocha jeho hudební nadání odmala podporovali, je proto s podivem, že místo konzervatoře si zvolil pražský učitelský ústav a stal se pomocným učitelem nejprve v Suchdole a pak v Červených Pečkách. Často však hrál na housle v místních a kolínských kapelách a v roce 1871 založil vlastní osmičlenný soubor, který se po rozšíření stal kapelou kolínského Sokola. V roce 1873 byl pro zanedbávání učitelských povinností zbaven svého místa, lze se však domnívat, že šlo spíše o politické řešení Kmochovy podpory Sokola, který hrál významnou roli při upevňování vlasteneckého cítění Čechů. Od té doby se plně věnoval své kapele, komponoval a také založil svou hudební školu, v níž vyučoval hru na housle, klavír a fagot. Orchestr se časem rozrostl o mnoho mladých hudebníků, takže v různých sestavách čítajících 25 a ž 40 členů mohl hrát nejen české písně a tance, ale také operní či symfonická díla. A hrál nejen v Kolíně či Praze, ale také v Krakově, Vídni, Budapešti a v roce 1896 v Nižním Novgorodu při korunovaci ruského cara Mikuláše II. Stal se reprezentativním souborem české dechové hudby a po roce 1918 se stal vzorem vojenským hudbám nově budované československé armády. S přibývajícím věkem se u kapelníka začaly projevovat nemoci, stále častěji mu bránily věnovat se plně hudbě a ve svých 64 letech v Kolíně zemřel. Jeho dílo zahrnuje několik set skladeb dechových, pochodových a tanečních, z nichž mnohé zlidověly – za všechny uvádím Andulko šafářova nebo Muziky, muziky. Na počest padesátého výročí Kmochova úmrtí byl v roce 1962 poprvé uspořádán festival dechových hudeb Kmochův Kolín. Jeho součástí bývá každoročně průvod muzikantů a mažoretek městem, letos se bude konat už 49. ročník.

Z náměstí míříme kolem sokolovny k železniční stanici Kolín zastávka. Přes kolejiště přecházíme po lávce, na kterou navazuje technicky zajímavý rondel s vnitřním schodištěm a bezbariérovým „šroubovitým“ chodníkem, a po další lávce se ocitáme na ostrově obtékaném vodami Labe. Jmenuje se po slavném skladateli a dirigentovi, který zde má památník vytvořený v roce 1913 kolínským sochařem Janem Drobníkem. Veřejností oblíbené koncerty a slavnosti se totiž konaly nejen v sokolovně a na náměstí, ale také v těchto místech, v parkově upraveném lužním lese. Na pravý břeh Labe se dostáváme díky visuté lávce pro pěší a cyklisty, vybudované v roce 2005. Kličkujeme ulicemi čtvrtí zvané Zálabí, kde se nachází městský hřbitov, v jehož severovýchodním rohu je hrob Kmochovy rodiny.

Vracíme se do centra a cestou k železniční stanici míjíme dům, ve kterém František Kmoch žil a pracoval od roku 1848 až do své smrti. Jeho působení v Kolíně připomíná prostá pamětní deska.