Románskou Prahou (I)

Až na druhý pokus se podařilo domluvit výlet do Prahy na realizaci Pouličního plahočení Prahou, jak Rudolf Krause, předseda Klubu přátel a milovníků Prahy nazval seriál putování IVV po našem hlavním městě. Postupně zpracoval trasy, které provedou zájemce po památkách stověžaté matičky, a to podle jednotlivých stavebních slohů – Prahou románskou, gotickou, renesanční, barokní, rokokovou, klasicistní a empírovou, secesní a novodobou a nakonec Prahou moderní. Pro všechny trasy vypracoval příslušné záznamníky s vlastními texty a fotografiemi, někdy i s mapkou. Otázkou zůstává, zda se mi podaří vše absolvovat…

Vyrážíme před půl osmou ze Světlé, jedeme přes Kutnou Horu a parkujeme na Vinohradech před Olšanskými hřbitovy. Vstupujeme do vestibulu stanice Želivského na trase metra A a za 110 korun si kupujeme celodenní jízdenku Pražské integrované dopravy, která nám umožní neomezené cestování metrem, tramvajemi a autobusy po celé Praze. Jedeme metrem po trase B až do předposlední stanice Rajská zahrada na okraji sídliště Černý Most I a pokračujeme pěšky do Kyjí.

Na mírném návrší nad Kyjským rybníkem vybudovaným na říčce Rokytce že vypíná farní kostel sv. Bartoloměje, románská jednolodní stavba z 1. pol. 13. stol. pevnostního charakteru, která v době ohrožení plnila funkci tvrze.

Kostel byl postaven z pískovcových kvádrů jako tzv. tribunový kostel, to znamená, že interiér byl rozdělen na prostor pro lid a vyvýšenou tribunu pro panstvo, resp. vlastníka dvorce, k němuž kostel patřil. Během staletí samozřejmě došlo ke stavebním úpravám, byla zazděna středověká okna a v podélných zdech proražena nová, v roce 1864 byla věž zvýšena o třetí patro zakončené valbovou střechou.

Po kratším váhání vstupujeme dovnitř, je totiž Bílá sobota a u Božího hrobu se modlí několik věřících. Obdivujeme nejen dochované nástěnné malby zpodobňující tři z pražských biskupů, ale i novodobou plastickou křížovou cestu.

Stejnou cestou se vracíme ke stanici metra a jedeme až takřka na druhý konec trasy B – vystupujeme ve stanici Jinonice, která je šestnáctou od Rajské zahrady. Jdeme podél rušné Radlické radiály do ulice Pod Vavřincem. Její název už napovídá, že ji záhy budeme muset opustit a vyšlápnout prudký svah, abychom se dostali ke kostelu sv. Vavřince, který stojí na hřbitově spolu s dřevěnou zvonicí se šindelovou střechou. Byl postaven už ve 2. pol. 11. stol., ale v roce 1571 prošel rozsáhlou přestavbou a v 19. století získal pseudorománský vzhled.

Po zelené značce šlapeme nad Prokopským údolím, které necháváme po levé ruce a kolem Nové Vsi stoupáme lesem vzhůru. Šlapeme rozbahněnou cestou s vyježděnými kolejemi od stavebních strojů a aut, v krátkém, ale vydatném dešti míjíme ulice označené zvířecími názvy Liščí, Zaječí, Sojčí, Srnčí a Křepelčí. Na okraji sídliště Velká Ohrada zříme sice tabulku s názvem ulice Klausova, avšak mezitím jsme ztratili zelenou značku! Směr máme ovšem dobrý, takže panice nepropadáme, značka záhy přichází zleva a dokonce je tu i rozcestník, jenž nás informuje, že máme za sebou 4,5 km a před sebou buď dva kilometry na bus v Řeporyjích nebo čtyři na metro ve Stodůlkách. Míjíme ruinu Trunečkova válcového mlýnu a přírodní památku Placatá skála a podél Dalejského potoka přicházíme do Řeporyjí ležících při západní hranici Prahy. První zmínky o obci, která je od roku 1974 jsou součástí Velké Prahy, pocházejí z počátku 12. století. Podle pověstí vznikla kolem cisterciáckého kláštera, jehož mnišky dobývaly kořen léčivé rostliny – řepíku lékařského a od řepo-ryjců tedy pochází její název. Jednou ze zajímavostí je, že mezi léty 1909–1919 zde jako farář působil spisovatel Jindřich Šimon Baar, mezi lidmi velmi oblíbený pro svá krásná kázání.

Na návrší nad Řeporyjským náměstím se tyčí kostel sv. Petra a Pavla, jeden z nejstarších na území Čech. Původní románská centrální stavba se čtvercovou lodí s polokruhovými apsidami na každé straně pocházela z poloviny 12. století, později k ní byla přistavěna hranolová věž. Barokní přestavba v roce 1772 však kostel zcela změnila a z románské stavby zůstala jenom věž se sdruženými okny, západní apsida a zbytky zdiva v nároží lodi.

Další cesta měla vést po modré značce do Stodůlek a dál metrem do Zličína, ale když se nečekaně naskytla příležitost využít autobusu do stanice Luka, ani chvilku neváháme. Zato na konečné ve Zličíně jsem se moc nevyznamenal: ledabylé přečtení zmínky v záznamníku o nákupním komplexu IKEA a TESCO a současně nabídka bezplatné autobusové přepravy mezi konečnou stanicí metra a Ikeou způsobily, že jsme po vystoupení zjistili, že jsme se měli vydat na opačnou stranu... A tak se potupně vracíme (ovšemže přepravou zdarma) zpátky k metru a teprve potom vyrážíme, už obezřetně, správným směrem – přes Zličín do pražské části Řepy.

Věžička kostela vykukující vlevo za budovou Vysoké školy regionálního rozvoje (věřte - nevěřte, ale taková škola fakt existuje!) nás zlákala k odbočení z hlavní ulice, ale jak se záhy ukázalo, nepatřila další románské stavbě našeho dnešního putování, ale zrekonstruovanému kostelu sv. Rodiny v klášterním areálu boromejek spojenému s Domovem sv. Karla Boromejského pro staré, nemocné a opuštěné lidi. Od září roku 1996 domov provozuje kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Určitou zajímavostí je, že jeho chod pomáhá zajišťovat asi třicet ruzyňských žen s lehčími tresty. Za minulého režimu zde sídlil Výzkumný ústav zemědělské techniky, prostor sloužil jako skladiště a garáž pro traktory, kostel byl uzavřen a vybavení interiéru rozkradeno. Po roce 1992 byl kostel navrácen řádu, a z výtěžku několika finančních sbírek zrekonstruován.

Krátce se zastavujeme v nedaleké cukrárně a poté pokračujeme k farnímu kostelu sv. Martina. Pochází z konce 12. století, hranolová věž byla připojena kolem roku 1225. V 17.a 18. století, byl kostel barokně upraven, současný vzhled dostal při klasicistní úpravě v 19. století, poslední rekonstrukce proběhla v letech 1989-1993.

Pokračujeme hlavní ulicí, která se po bůhvíkom jmenuje Žalanského, a zastavujeme se u brány hřbitova. Jsou zde vlastně hřbitovy tři: civilní hřbitov, hřbitov kongregace sester sv. Karla Boromejského a trestanecký hřbitov, na němž jsou pochovávány trestanky, které zemřely v řepské trestnici. Bohužel až mnohem později jsem si vzpomněl, že v levém rohu od vstupu na hřbitov se nachází hrob loupežníka Václava Babinského, který byl po odpykání trestu až do své smrti zahradníkem v místním klášteře.

  Přes kovanou mříž nahlížíme na řady hrobů zdejších řádových sester, prý se tu točily scény filmu Kytice, který jsem sice viděl, ale nevzpomínám si.

Následující úsek představuje dalších pěkných pár kilometrů, překračujeme Karlovarskou výpadovku, míjíme ruzyňskou věznici a malé ruzyňské nádraží.

 Název ulice Pilotů prozrazuje, že se blížíme k letišti. Podchodem překonáváme Evropskou třídu, lesem a polní cestou přicházíme do Přední Kopaniny, která byla v roce  1974 byla připojena k Praze a od 24. listopadu 1990 je její městskou částí s názvem Praha-Přední Kopanina. Slunce klonící se k západu nádherně osvětluje kostel sv. Maří Magdaleny, opravdový klenot románského slohu a zlatý hřeb našeho dnešního putování. Jeho zdivo tvoří tzv. zlatá opuka z místního lomu, který je sice prohlášen přírodní památkou, ale v jeho severovýchodní části dodnes probíhá těžba pro opravy pražských památkových budov.

Ústřední část kostela představuje okrouhlá loď, jejíž vnitřek měří napříč přes pět metrů, na východní straně se k lodi připojuje půlkruhová apsida, na straně západní pak štíhlá věž přibližně čtvercového půdorysu. Výzkum v roce 1983 prokázal, že toto rozvržení kostela je původní, z doby jeho stavby, která sice není písemně blíže doložena, ale všeobecně se klade do 1. pol. 12. století a je tudíž jednou z nejstarších svatyň v Čechách. Současná podoba kostela je výsledkem novověkých úprav. Po zřícení klenby roku 1779 byla rotunda ponechána svému osudu a teprve v letech 1852-1858 došlo k rozsáhlé obnově podle projektu dlouholetého profesora stavitelství na pražské polytechnice Karla Wiesenfelda (1802-1870), přičemž jde vůbec o jediný případ jeho vlastní stavební činnosti. Zaklenutí bylo tehdy obnoveno dřevěnou konstrukcí namísto kamenné, věž byla znatelně zvýšena a byly prolomeny nové okenní otvory. Za původní, středověká jsou dnes považována jen dvě okénka, jedno v přízemí západní strany věže, druhé na jihovýchodní straně apsidy. Věž má v horní části na všech čtyřech stranách dvě dvojice nad sebou umístěných podvojných románských oken, sklenutých na střední sloupek.

U autobusové zastávky zjišťujeme, že zatímco jsme kostel ze všech stran náruživě fotografovali, odjel nám autobus a další jede až za hodinu. Přešlapovat hodinu na místě samozřejmě nepřipadá v úvahu, a tak se vydáváme k letišti a věříme, že od něho bude jezdit kyvadlová doprava. A skutečně – sotva stačíme prostudovat jízdní řád, přijíždí spoj do Dejvic. Tam přestupujeme na metro a za chvíli už jsme u auta.