Mým klukovským snem bylo podívat se jednou do Ameriky. A když ne do té opravdové, za oceánem, tak alespoň do stejnojmenného opuštěného lomu v Českém krasu, eldoráda všech trampů. Pravda, ze všech sil jsem o to neusiloval, tu a tam do toho něco vlezlo, a tak jsem se tam dostal až v tomto pozdním věku...
Ale po pořádku. Nejprve máme v úmyslu zúčastnit se dálkového pochodu Po stopách Keltů, který pořádají Pražáci z informačního centra na Fügnerově náměstí. Start je v Berouně před nádražím ČD a cíl tam, kde účastníci uznají za vhodné, doporučený je Nižbor, v jehož zámku je keltská expozice. Pořadatelé startovné nevybírají, účastníkovi předají návrh trasy, tatranku a hned také diplom – nevyplněný, ať si tam každý napíše, kolik ušel!
Město opouštíme po červené značce, která nás přivádí do Stradonic. Propozice nás informují, že na tamějším hřbitově je pochován rodák z nedalekého Hýskova František Nepil (1929-1995), spisovatel a scénárista, osobitý vypravěč. Nejznámější a nejoblíbenější byly jeho fejetony v Československém rozhlase Dobré a ještě lepší jitro, které nezaměnitelně interpretoval (knižně vyšly v roce 1983).
Naproti hřbitovní kapli sv. Liboria, na opačné straně silnice se nachází úvodní informační tabule naučné stezky Keltské oppidum, po které půjdeme na Hradiště. Se zájmem čteme o „zlaté horečce“, kterou vyvolal syn hrobníka Libor Lébr, který 2. srpna 1877 našel na Hradišti hrnec se zhruba 200 mincemi, keltskými duhovkami. Při této zlaté horečce byla velká část oppida prokopávána a drancována zhruba třemi stovkami kopáčů denně! Drancování skončilo až když byl v roce 1902 zahájen výzkum pod vedením Josefa Ladislava Píče (1847-1911), který o tom v roce 1903 napsal: „Na vysoké pláni, při ústí Habrovského potoka do Berounky, kde dnes rolník v kamenité půdě mělkou vede brázdu, kypěl někdy bujný život. Z povrchu zemského zmizelo znamenité město, o jeho někdejším bohatství vydávají svědectví zlaté a stříbrné mince, občas na povrchu půdy nalézané, jakož i drobné předměty ozdobné, při orání tak často se objevující.“ Zajímavé informace přinesl záchranný výzkum, prováděný v roce 1981, při němž bylo mimo jiné zjištěno, že jihovýchodní část oppida nebyla při zmiňované zlaté horečce téměř porušena.
Oppidum zaujímá plochu o rozloze 90 ha a bylo patrně rozděleno na akropoli a předhradí, ačkoli v současnosti toto dělení již není patrné. Akropole se nacházela na nejvyšší, jihozápadní, části hradiště. Z opevnění se dochovaly pouze malé úseky valů s branami. Hradba opevnění měla čelní zeď z nasucho kladených kamenů, které byly zpevněny kůly zapuštěnými do země. Na tuto zeď navazoval hlinitokamenitý val s dřevěnou konstrukcí. Celá hradba dosahovala šířky 2,5 m . Do oppida se vstupovalo patrně čtyřmi bránami, z nichž dvě se podařilo lokalizovat. Práce na opevnění začaly kolem roku 120 př. n. l., avšak lokalita byla osídlena již někdy po pol. 2. století př. n. l. Oppidum zaniklo mezi léty 40 a 25 př. n. l., patrně z důvodu příchodu germánských kmenů na naše území.
Při záchranném výzkumu kvůli stavbě plynovodu bylo v roce 1981 zjištěno, že vnitřní zástavba na oppidu byla uspořádána do dvorcového systému. Každý dvorec zahrnoval více staveb – různé typy obydlí, hospodářské objekty, studny a cisterny a byl samostatnou jednotkou, vymezenou určitým ohrazením. Nejvíce staveb bylo objeveno v severní a severovýchodní části. Je velmi pravděpodobné, že na nejvyšším místě hradiště se nacházela svatyně.
Na stradonickém oppidu bylo nalezeno neuvěřitelné množství nálezů – více než 100 000 – zlaté, stříbrné mince, kostěné, železné, bronzové předměty, spony, skleněné náramky a korále, jantarové korále. Bylo zde nalezeno velké množství jemné keramiky, točené na hrnčířském kruhu, která byla zdobena červenou a bílou malbou. Pochází odtud i velké množství dokladů o zemědělské a výrobní činnosti obyvatel oppida – rýče, radlice, kosy, srpy, sekery, pily, dláta, doklady kováren, slévačských dílen, kovolitectví. Zajímavé jsou také nálezy z bronzu, které sloužily jako lékařské předměty – udice, pinzety, hřebeny, ušní lžičky apod. Velká část drobných nálezů se dostala do sbírek významných evropských i českých muzeí, nejobsáhlejší je umístěna v Národním muzeu.
Oppidum Stradonice bylo ve své době významným obchodním a výrobním centrem, nedaleké oppidum Závist pak centrem správním a kultovním. Stradonice vzkvétaly i díky zdrojům nerostného bohatství, hlavně železa, které se nacházely v okolí. Do oppida se dostávaly v hojném počtu importy z jihu, což svědčí o čilém obchodním styku se zahraničím. Oppidum Stradonice, stejně jako Závist, mělo svou vlastní mincovnu, v níž se vyráběly stříbrné mince i zlaté „duhovky“, které dostaly jméno podle toho, že je lidé většinou nacházeli vyplavené po dešti, kdy se ve slunci leskly.
Jelikož jsme na vrcholu sešli ze značky, sestupujeme do Nižboru nejprve podél lyžařského vleku a pak okrajem lesa, kde míjíme vilu s hvězdářskou kupolí. Tuto nepřehlédnutelnou dominantu zde zanechal muž, jehož zásluhou obyvatelé Nové Huti, jak se do roku 1946 Nižbor, začali jako první na Křivoklátsku svítit elektrickým proudem. Dr. Ladislav Pračka byl významným astronomem a v letech 1910-1911 si zde postavil soukromou observatoř.
A jistě nikoliv náhodou stojí přímo na průsečíku 14. poledníku a 50. rovnoběžky (byť to nejnovější měření nesměle zpochybňují). Veškeré osvětlení a pohyb astronomických strojů obstarávala vlastní elektrocentrála. Důmyslný energetický systém měl takovou kapacitu, že roku 1911 byla s dr. Pračkou podepsána smlouva o elektrifikaci obce a Nová Huť si začala užívat dobrodiní elektřiny. Bohužel, dr. Pračka přecenil své finanční možnosti a záhy musel zařízení observatoře i vilu samotnou prodat. Nyní zde žije známý módní návrhář Osmany Laffita. Pochází z Kuby, ale dnes už má české občanství a Českou republiku považuje za svůj domov. Do někdejšího Československa přijel na podzim roku 1987 jako student, hvězdárnu koupil od původní majitelky v roce 1999.
Před budovou školy stojí pomník obětem první a druhé světové války, jehož součástí je i bysta našeho prvního prezidenta, T. G. Masaryka. Její osudy lze považovat za malé dějiny Československa a dost možná drží rekord v počtu sejmutí a znovuodhalení. Jen považte, 5. března 1939 byla slavnostně odhalena, v roce 1939 po vpádu německé armády sejmuta a uschována, v roce 1945 ihned po válce znovu umístěna na původní místo, v roce 1952 uschována před komunisty, kteří ji chtěli odstranit, v roce 1969 opět umístěna na původní místo, v roce 1971 sejmuta komunisty a předána do depozitáře berounského muzea a 26. 12. 1989 slavnostně znovuodhalena. Snad již natrvalo...
Úzkou pěšinou lesem stoupáme k zámku, ale na chvíli se zastavujeme u dřevěného kříže, od něhož je krásný výhled na město a sklárnu, dobře vidět je i hvězdárna v protějším svahu.
Na skalnatém ostrohu nad řekou se tyčil hrad již od 2. poloviny 13. století. Založil ho pravděpodobně Přemysl Otakar II., ale není vyloučeno, že to byl již jeho otec, náruživý lovec Václav I. Původní název hradu Miesenburg znamenal česky Hrad nad Mží. Zkomolením vznikl Nižbor a řeka je dnes známa jako Berounka. Hrad sloužil jako lovecké sídlo českých panovníků a pravděpodobně byl i správním střediskem kraje před založením Karlštejna. Vzhledem ke své pozici a mohutnému opevnění byl velmi dobře chráněn, přesto ho v roce 1425 dobyla husitská vojska. Po roce 1601 byl prodán z přímého majetku panovníka a noví majitelé z rodu Šanovců jej renesančně přestavěli. Po bitvě na Bílé hoře hrad znovu změnil majitele a nakonec jej i s přilehlým panstvím získali Valdštejnové. Ve čtvrtině 18. století došlo k další přestavbě, tentokrát barokní a v této podobě známe zámek dodnes. Jeho majiteli se stal rod Fürstenbergů.
Keltská expozice zabírající chodbu a tři místnosti je rozdělena na čtyři tematické celky. Na chodbě jsou zavěšeny letecké snímky a informace týkající se našich oppid. V jednotlivých místnostech zní podmanivá hudba, na stěny jsou promítány různé výjevy a symboly a pomocí dotykových obrazovek se návštěvník může „proklikat“ na povídání o Keltech, jejich kmenech a místech, kde pobývali, na informace o keltské filosofii a náboženství a nakonec o každodenním životě Keltů, o jejich řemeslné šikovnosti, jak těžili a zpracovávali suroviny, jak bydleli a čím se živili.
Vlakem se vracíme do Berouna a autem pokračujeme na úpatí Městské hory podívat se medvědy a na rozhlednu. Méďové Vojta , Kuba a Matěj z večerníčku režiséra Václava Chaloupka už od dob natáčení značně povyrostli. Všichni jsou sourozenci a narodili se 13. ledna 2000 v Českém Krumlově. Město Beroun pro ně vybudovalo volně přístupné medvědárium s třemi ložnicemi, přípravnou krmiva a výběhem o rozloze téměř 25 arů.
Nedaleká městská rozhledna je unikátní betonová stavba sestávající ze čtyř jedenáctimetrových pilířů, které nesou vyhlídkovou plošinu. V letech 1998-1999 byla opravena a nyní je za symbolických 12 korun celoročně přístupná, jen v zimě se vstup omezuje na víkendy.
Vracíme se k autu a zkusíme návštěvu ještě rozhledna Lhotka na kopci vysokém 461 m n. m. asi pět kilometrů od Berouna. Její stavbu zahájila a. s. T-Mobile Czech republic v roce 2005, slavnostně otevřena byla v roce 2007. Celková výška rozhledny je 45,44 m , vyhlídková plošina se nachází ve výšce 24,37 m , po zdolání 132 schodů z roštů se otevírá krásný výhled na město Beroun, okolní obce a krajinu.
 |
V neděli máme na programu návštěvu Ameriky! Dokonce obou Amerik, ale nikoliv Jižní a Severní, nýbrž Malé a Velké. Jak už jsem naznačil v úvodu, jde o opuštěné vápencové jámové lomy nedaleko obce Mořina, propojené podzemními štolami. Mezi nejznámější patří Velká Amerika, Malá Amerika a Mexiko a několik větších i menších lomů, které se nacházejí v lesích.
Vápence jsou odedávna využívány pro výrobu vápna, které sloužilo nejenom jako složka malty, ale také k činění kůží, bílení, k výrobě skla a v lékařství. Později ještě přistoupilo omítkářství, štukatérství a výroba umělých mramorů. Obrovský rozvoj lomařství probíhá okolo roku 1890. Mezi tímto rokem a dneškem bylo vytěženo nejméně stokrát tolik suroviny jako za všechna předcházející staletí. Je to způsobeno několika faktory – rozvíjí se průmysl a s ním cukrovarnictví, které potřebuje vápenec k saturaci řepy. Ale nejdůležitější příčinou rozvoje těžby je intenzivně nastupující železářství, které přechází z malovýroby na hutnickou vysokopecní výrobu vyžadující velké množství vsázkového vápence. Dále prudce stoupá výroba sody a karbidu a ve sklářství je mletým vápencem nahrazována dovážená plavená křída. Vápencové lomy u Mořiny byly otevřeny v roce 1900 firmou Pražská železářská společnost, která používala vápenec jako struskotvorné činidlo.
Po červené značce opouštíme Karlštejn, záhy přecházíme na ŽTZ, která vede okolo tří největších a nejznámějších lomů a končí v obci Mořina.
Prvním z lomů je Malá Amerika. Jeho dno, které bylo 5. těžebním patrem, leží v nadmořské výšce 348 m , ale po úroveň 4. těžebního patra je lom zaplaven vodou. Ve výšce 3. těžebního patra (375 m n. m.) ústí do lomu Hlavní sběrná chodba, která je s úrovní 4. těžebního patra spojena svislou šachtou. Práce v lomu byly ukončeny v roce 1958.
Kousek od Malé Ameriky se nachází lom, kterému se říká Kanada nebo také Azurový lom, Modrý lom či Odkaliště neboť dnes slouží jako odkaliště pro areál podniku Výroba stavebních hmot. Dno je ve výšce 343 m n. m. a bylo 5. těžebním patrem, na jehož úrovni ústí dnes zatopená chodba z Trestaneckého lomu. Na úrovni 3. těžebního patra do lomu ústí Hlavní sběrná chodba.
Následuje menší lom, který turisté a trampové znají pod názvem Mexiko. Říká se mu také Trestanecký lom a ti, kteří v něm museli strávit část svého života, mu neřeknou jinak než Český Mauthausen. Jeho stěny jsou v této oblasti jedny z nejnebezpečnějších. Na dně, které leží v úrovni 335 m n. m. a bylo opět 5. těžebním patrem, je několik jezírek, u paty stěn ve východní části ústí chodba z lomu Východ, v západní části je zatopená chodba k lomu Kanada a v úrovni 2. těžebního patra Maršálkova chodba z lomu Velká Amerika. Za války tu fungoval pracovní tábor pro kriminální pachatele, v letech 1945-1946 zde pracovali zajatí Němci a v roce 1949 zde komunisté zřídili pracovní tábor, kterým do roku 1953 prošlo 1400 vězňů, převážně politických. Trpěli zde v podmínkách, které si dnes dokáže málokdo představit, většina z nich skončila po několika týdnech v pankrácké nemocnici.
30. června 2001 zde byl odhalen památník připomínající utrpení vězňů. Jedná se o dva metry vysoký hrubě osekaný blok kamene, v jehož vrchní části je vysekán otvor ve tvaru mříže a pod ním vytesaný nápis Na paměť politickým vězňům 1949-1953. Autorem pomníku je sochař Petr Váňa.
A to nejlepší nakonec – Velká Amerika! Nejkrásnější a největší, doslova impozantní lom, vyhledávaný trampy a turisty. A také filmaři – byly zde natáčeny české filmy Limonádový Joe a Malá mořská víla. Úchvatný pohled na kolmé bílé stěny místy protkané červeným jílem s modrou vodou uprostřed v mnoha z nás vyvolává dojem amerického Grand Canyonu. Přesto není název lomu odvozen od jeho vzhledu, ale od způsobu dřívější těžby vápence. Lom Velká Amerika se nazývá též Východní lom nebo lom Východ, je přibližně 750 m dlouhý a 150 m široký, hloubka bývá udávána v rozmezí 67 až 80 m . Dno v západní polovině lomu je 6. těžebním patrem v nadmořské výšce 322 m a do nadmořské výšky 335 m (5. těžební patro) je zatopeno. Zdejší vodu si oblíbili raci a četné šachty využívají netopýři jako své zimoviště.
Přístup přímo do lomu – a na nezabezpečených místech ani těsně k jeho okrajům – není dovolen a správa lomů zde po desetiletí bojuje s dobrodruhy, kteří nerespektují zákazové tabule, překonávají zábrany a využívají jezero k rekreaci nebo nedovoleným průzkumům. Opakovaně zde při podobných návštěvách dochází k vážným úrazům, několikrát i smrtelným. Velká Amerika je totiž nejenom krásná, ale také nebezpečná. Kolmé stěny s sebou nesou sesuvy, kvůli nimž zde byla v šedesátých letech ukončena těžba a které každým rokem připraví některého neukázněného návštěvníka o život. Z východní části vede od nedaleké silnici sjezd, který krátkým tunelem umožňuje vjezd do lomu; na začátku tunelu je však uzamčená brána.
V posledních letech začal být lom přizpůsobován turistickému zájmu. U východního konce lomu je v současné době rozsáhlé placené parkoviště a od roku 2008 vede podél severního okraje lomu žlutě značená pěší turistická trasa. Celý lom je obklopený lanem a bezpočtem cedulí zakazujících vstup. V místech nejzajímavějších vyhlídek je však touha po poznání u mnoha návštěvníků silnější, a tak kolem lomu je řada vyšlapaných cestiček i v zakázaném území.
V pondělí ráno jedeme vlakem směrem na Beroun, ale vystupujeme hned v první stanici Srbsko. Po lávce nově postavené po povodni v roce 2002 přecházíme na druhý břeh Berounky a jdeme podél ní po naučné stezce společně se žlutou značkou. V místě, kde do Berounky ústí potok Kačák a značky odbočují doprava, pokračujeme ještě kousek rovně, abychom se podívali na Alkazar. Tak se nazývá opuštěný stěnový etážový vápencový lom, dříve hojně navštěvovaný trampy, dnes vyhledávaný hlavně horolezci a filmaři. Těžba v lomu probíhala v 1. pol. 20. stol., z konce druhé světové války pochází systém podzemních prostor, který měl sloužit jako tajná továrna pro výrobu výzbroje německé armády. V 50. letech minulého století zde byl uskladněn radioaktivní odpad z jáchymovských dolů. Podzemní prostory jsou nyní uzavřeny neprostupnými betonovými stěnami. Lom dnes pomalu nabývá přírodní ráz a začleňuje se do okolní krajiny, úplnému splynutí však brání nepřirozená geometrie, zejména přítomnost pravidelných lomových etáží.
Vracíme se na žlutou značku, šlapeme do obce Hostim a dál po silnici do Svatého Jana pod Skálou.
Zastavujeme se u kamenného Mariánského sousoší. Tvoří je kopie původních barokních soch. Jedná se postavy tří hlavních patronů tohoto místa: raně barokní socha Panny Marie, sv. Jana Křtitele (vlevo) a sv. Ivana s laní (vpravo). Sochy dvou světců vytvořil pro svatojánský klášter roku 1731 slavný barokní sochař František Ignác Weiss. Původně zdobily atiku nad hlavním vchodem do kláštera, ze které byly v roce 1801 sneseny a postaveny po stranách raně barokní sochy Panny Marie. Toto uskupení pak téměř dvě století stávalo na prostranství před dnešním hotelem Obecná škola.
Protože sochy stály na nezpevněném podloží v těsné blízkosti silnice, docházelo v průběhu 20. století k jejich nenávratnému poškozování. Do sochy sv. Jana Křtitele v roce 1937 nacouval řidič s nákladním autem, o deset let později byla nahrazena nepříliš kvalitní kopií, vyrobenou částečně i na náklady řidiče. V roce 1964 byla vandalsky uražena hlava sochy Panny Marie.Kopie obou dalších soch zhotovil akademický sochař Petr Váňa z Karlíku v roce 2010 podle fragmentů původních soch a dobových fotografií. Sousoší bylo také přestěhováno na nové, bezpečnější místo. Náročné restaurátorské práce byly dokončeny v roce 2010. Obnova sousoší trvala sedm let a vyžádala si částku přes dva miliony korun.
Pokračujeme ke kostelu Narození sv. Jana Křtitele s vědomím, že je pondělí, takže interiér ani jeskyni se studánkou sv. Ivana neuvidíme. Okusíme alespoň Pramen svatého Ivana, silný pramen léčivé vody, který vyvěrá hned vedle kostela, pod oknem Ivanovy jeskyně. Voda ze zdejších pramenů byla v minulosti stáčena do lahví a prodávána jako minerální voda „Ivanka“.
Než vystoupáme na zdejší dominantní skálu převyšující úroveň návsi o 159 metrů, zastavujeme se na táhlém nižším skalním hřbetu u kaple Povýšení svatého Kříže. Podle pověsti stojí právě na místě setkání sv. Jana Křtitele s poustevníkem Ivanem, kde mu světec daroval dřevěný kříž k vymítání zlých duchů. Roku 1602 zde nechal Heřman Kryštof Russworm, polní maršál vojsk císaře Rudolfa II., postavit z místního červeného vápence kamenný kříž a po jeho stranách sochy sv. Ivana a sv. Jana Křtitele. V roce 1714 nechal zdejší opat Koterovský zbudovat nad tímto sousoším kapli, zřejmě podle návrhu Kryštofa Dienzenhofera, který se rok před tím podílel na přestavbě svatojánského kostela. Kaple byla postavena v půdorysu řeckého kříže a měla zprvu čtyři štíty. Při opravě v roce 1876 však byly dva štíty ubourány, poněvadž na větší opravy nebylo dost peněz. Nástropní freska Nalezení svatého Kříže císařovnou Helenou pochází od malíře Jana Václava Spitzera. Čtyři a půl roku trvala oprava kaple, o níž se psalo v turistických příručkách, že je polozbořená a sloužila jako noclehárna pro trampy. Slavnostní znovuvysvěcení kaple se konalo za účasti biskupa Škarvady dne 14. září 1997. Opravu kaple provedla a finančně kryla Svatojánská nadace spolu s Obecním úřadem ve Sv. Janě pod Skalou. Celkové náklady na obnovení kaple činily více než 1,5 mil . Kč.
Po výstupu na skálu, když se dostatečně dlouho pokocháme vskutku velkolepým výhledem, přecházíme na naučnou stezku, která nás přivádí na okraj skanzenu Solvayovy lomy. Tvoří jej několik objektů – bývalých provozních a technologických budov a rekonstruovaná úzkorozchodná lomová dráha s rozchodem 600 mm , představující názornou ukázku dopravy suroviny ve výklopných vozících tažených dieselovou lokomotivou. Nedílnou součástí je i trvalá expozice Historie těžby dopravy vápence v Českém krasu, je ovšem pondělí, takže je samozřejmě zavřeno.
Naučná stezka vede společně se zelenou značkou na rozcestí Propadlé vody, odkud pokračujeme s červenou značkou přes Bubovické vodopády ke Kubrychtově boudě a dál zase společně se žlutou značkou do Srbska. Uzavíráme dnešní okruh a vracíme se vlakem do Karlštejna.
Po 14. hodině odjíždíme domů. Cestou krátce zastavujeme u odbočky do Neštětic, z nichž vede žlutá značka k rozhledně na Neštětické hoře. Není daleko, přibližně kilometr lesní cestou, ale v odpoledním vedru dává kopec zabrat. Kopec, kterému místní říkají hora, je vysoký 536 m , rozhledna 16 m , ale vyhlídková plošina je ve výšce 12 m a vede na ni 48 schodů. Byla postavena stavitelem Maříkem a slavnostně otevřena 18. srpna 1927 za účasti cca 20 000 lidí.
Představuje vlastně památník selského povstání, které se v kraji událo roku 1627. Tehdy proti krutému utiskovateli místních sedláků Pavlu Michnovi z Vacínova vzplanula vzpoura vedená Adamem Hodějovským. Když došlo na ozbrojený konflikt, byli sedláci přemoženi právě na Neštětické hoře. A jelikož místní lidé na tuto událost nezapomněli ani po staletích, vznikl tu o 300 let později památník na tuto událost v podobě rozhledny. Období častých návštěv turistů však v éře totality vystřídalo naprosté zapomnění. Neštětickou horu zabrala vojenská posádka a rozhledna z turistických map zcela zmizela. Dlouhé roky bez údržby se na ní samozřejmě podepsaly tak, že v současné době je značně zdevastovaná a zanedbaná. V roce 2006 byly alespoň stromy v části nejbližšího okolí rozhledny vykáceny, část porostu poničil v lednu 2007 orkán, takže byl obnoven omezený výhled severním a severovýchodním směrem na část Posázaví. Zatím se obci Neveklov podařilo získat dotaci na stavbu lesní cesty na vrchol, takže snad dojde k rekonstrukci rozhledny.
Žádné komentáře:
Okomentovat