Cestou do Plzně na „Puchejř“

Na čtyřdenní celostátní turistickou akci, která se tentokrát konala v Plzni, vyjel – stejně jako v minulých letech – plně obsazený autobus turistů z oblasti KČT Vysočina. Pro čtvrteční cestu a páteční autobusový zájezd připravili jeho pořadatelé bohatý program, v němž byly nejen návštěvy a prohlídky pamětihodností, ale i vycházky do přírody.

Ve čtvrtek ráno odjíždíme od nádraží ČD Jihlava-město a první zastávku máme před premonstrátským klášterem v Milevsku. Založil jej významný český velmož Jiří z Milevska v roce 1187, takže je nejstarším klášterem jižních Čech a nese stopy od románského období přes gotiku až po jeho současnou podobu, která byla z velké části dotvořena v době barokní. Komunita synů sv. Norberta přichází ze Želiva, prvním opatem se stal Jarloch, pokračovatel Kosmovy kroniky. Roku 1420 husité klášter vypálili, ale premonstrátský duch nepohasl ani za Josefa II. Až za socialismu v padesátých letech a pak v době „normalizace“. Po listopadu 1989 byla komunita premonstrátů obnovena a v roce 2001 získala statut Řeholního domu.
Stavba románské baziliky Navštívení Panny Marie byla zahájena krátce po založení kláštera. Ve 2. polovině 13. století došlo - patrně ze statických důvodů - ke zboření původního závěru kostela  a apsida a příčná loď byly znovu vystavěny ve stylu gotickém. Další významné přestavby probíhaly v duchu barokním a na sklonku 19. století získává bazilika podobu novorománskou.
Jižně od baziliky se nacházejí budovy románského konventu, které spolu s bazilikou a Rajskou zahradou tvořily srdce kláštera. Řeholníci v těchto prostorách prožívali většinu ze svých každodenních radostí i strastí. Konvent byl jejich domovem, bazilika místem modliteb a Rajská zahrada místem odpočinku i zbožného rozjímání. Západní budova byla později barokně přestavěna a plnila funkci klášterní prelatury, ostatní konventní budovy byly přeměněny na budovy hospodářské. Rajská zahrada a obě původní románské budovy konventu jsou v současné době před rekonstrukcí.

Z kláštera se jdeme podívat do kostela sv. Jiljí, který se nachází uprostřed hřbitova v sousedství kláštera. Původně románský jednolodní tribunový kostelík postavený ještě před založením kláštera Nejstarší částí objektu je severní stěna a zvonice, které pocházejí z 12. století. Písemně je kostel doložen již v roce 1184. Jedná se o nejstarší dochovanou stavbu svého druhu v jižních Čechách. Kostel byl goticky rozšířen v roce 1407 a upraven roku 1573. Zachovalá žebrová klenba (tzv. milevského typu) je zdobená freskami z 16. století, vztahujícími se k rodu Hodějovských z Hodějova. Poslední stavební úpravy pocházejí z roku 1883.

Krátká zastávka patří procházce k zámku Orlík...

...a další k památníku obětem romského holocaustu v Letech u Písku. Nově upravené pietní území se nachází v místě bývalého pohřebiště cikánského tábora zřízeného v období 1942-1943 pro „Cikány, cikánské míšence a osoby žijící po cikánsku“. V nelidských podmínkách zde čekala smrt na 326 mužů, žen a dětí. Dalších 540 vězňů bylo posláno za smrtí do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. V roce 2010 byla provedena nákladná rekonstrukce památníku v hodnotě 9,685 mil. Kč, při níž byly vybudovány přístupové cesty, parkoviště pro autobusy a osobní vozy, lavičky, informační tabule a dřevěné boudy dle původní technické fotodokumentace. Rovněž byly vysázeny okrasné stromy a k posezení zbudován malý amfiteátr tak, aby toto pietní místo získalo důstojné vzezření.

Další „ochutnávková“ zastávka je v Březnici. Zdejší zámek je známý díky jednomu z nejslavnějších milostných příběhů spjatých s habsburskou dynastií a zároveň s českým prostředím. Arcivévoda Ferdinand Tyrolský (1529-1595), druhorozený syn císaře Ferdinanda I. a bratr pozdějšího císaře Maxmiliána II., se zamiloval do krásné a oduševnělé, avšak neurozené Filipiny (1527-1580), dcery bohatého patricije Františka Welsera z Augšpurku. Počátkem roku 1557 se dali tajně oddat na zdejším zámku, který patřil Kateřině z Lokšan, tetě a důvěrné přítelkyni Filipiny. Císař Ferdinand se o utajeném sňatku dozvěděl až poté, co se novomanželům narodilo první dítě. Svá vnoučata vyloučil z nástupnictví a nerovné manželství se nakonec rozhodl tolerovat pod podmínkou, že zůstane utajeno, takže Filipina se nemohla nikdy a nikde objevovat manželovi po boku.

Poslední a nejdelší zastávku máme v Rožmitálu pod Třemšínem, respektive na okraji lesa Voltuše, kde opouštíme autobus a jdeme se podívat k památníku stojícímu na místě, kde si hudební skladatel, učitel a regenschori Jakub Jan Ryba v roce 1815 vzal život.

Od mohyly se pěšky vydáváme Alejí Johanky z Rožmitálu do Starého Rožmitálu. Alej je pojmenována po sestře českého šlechtice Jaroslava Lva z Rožmitálu a manželce krále Jiřího z Poděbrad, kterého si vzala v roce 1540 již jako vdovce se šesti dětmi. Míjíme kostel Povýšení sv. Kříže, v němž roku 1796 poprvé zazněla slavná Česká mše vánoční „Hej, mistře“, a na sousedním hřbitově navštěvujeme skladatelův hrob.

V nedalekém Rožmitálu pod Třemšínem někteří navštěvují muzeum, jiní se jdou podívat k zámku a končí v Zámecké hospodě. Zdejší zámek vzniklý renesanční přestavbou gotického hradu byl v restituci vrácen Pražskému arcibiskupství, které však nemělo prostředky na jeho rekonstrukci, pročež hledalo soukromého investora. Nový majitel pouze dokončil opravy věže a dál nechává zámek chátrat.

V pátek je první zastávkou našeho autobusového zájezdu Manětín, městečko označované díky zámku a množství soch za barokní perlu západních Čech. Zámek, původně renesanční a po požáru v roce 1712 barokně přestavěný snad G. B. Santinim, zabírá celou jižní stranu náměstí. Krytou chodbou je spojen s děkanským kostelem Narození sv. Jana Křtitele, původně gotickým a v letech 1712-1717 rovněž barokně přestavěným J. J. Hessen z Tyrol. Barokní cihlová terasa před zámkem vyniká jako galerie alegorických barokních soch a váz. Výjimečná sochařská výzdoba města a okolí je převážně dílem Štěpána Borovce (1672-1719) a Josefa Herschera (1688-1756).

Druhou zastávkou je zámek Chyše, kde máme to štěstí, že nás provádí přímo jeho majitel. V roce 1766 získal chyšské panství ve veřejné dražbě hrabě Prokop Lažanský z Bukové (1740-1804) a ve vlastnictví tohoto rodu zůstalo až do roku 1945. V letech 1856-1858 získal zámek svou romantickou podobu v duchu tehdy plně se uplatňující tudorovské novogotiky. Přestavbu provedl podle plánů známého architekta Vojtěcha Ignáce Ullmanna pražský stavitel František Havel, který postavil také Lažanský palác na nároží Národní třídy a Smetanova nábřeží, v jehož přízemí je proslulá kavárna Slavie. Posledním majitelem zámku byl Prokop IV. (1904-1969), Čapkův žák. Snad proto, aby zachránil majetek po záboru Sudet, přihlásil se k německé národnosti, takže po válce mu byl podle Benešových dekretů zestátněn a v červnu roku 1946 byl Prokop IV. spolu s manželkou Ingou a dvěma dcerami odsunut. Zemřel daleko od vlasti v rhodeské metropoli Salisbury (dnešním Harare v Zimbabwe).

Po druhé světové válce postihl Chyše smutný osud mnoha zámků, které lidová demokracie zkonfiskovala a využívala pro své potřeby. V roce 1946 se majitelem objektu stalo ředitelství lesů a statků, které vystřídalo zemědělské učiliště a později střední zemědělská škola. Největší újmu zámek utrpěl v letech 1967-1989, kdy se správcem stal ONV Most a prostory zámku do roku 1976 využíval jako školu v přírodě pro děti z mostecké pánevní oblasti. Poté byl zámek kompletně vyklizen a uzavřen, ale zamýšlená generální opravu byla stále odkládána a zámek začal chátrat. Do zámecké budovy začalo zatékat a nastalo období její devastace.

Ani listopadová revoluce nepřinesla žádnou změnu. Akciová společnost Balnex, která vlastnila zámek již krátce před revolucí, svůj původní plán na vybudování luxusního hotel přehodnotila a od roku 1993 nabízela zámek k odprodeji. Záchrana přišla až v roce 1996, kdy jej koupili manželé Vladimír a Marcela Lažanští z Děčína, nepřímí příbuzní bývalého hraběte Prokopa Lažanského, a ve spolupráci s Ministerstvem kultury ČR a Památkovým ústavem v Plzni se pustili do rozsáhlé rekonstrukce celého objektu. Za velkého organizačního a finančního vypětí se podařilo obnovit a dne 30. května 1999 zpřístupnit část zámeckých interiérů vybavených slohovým, převážně barokním zařízením. Zapůjčeným z depozitářů či zakoupeným, neboť původní bylo rozkradeno.

Mezi dochované skvosty patří vzácná nástropní freska od mistra českého baroka Petra Brandla. Jeho příznačný šerosvit představuje kata, který přináší králi Davidovi zsinalou hlavu syna Saulova. Jemné, mistrné tahy štětce dávají vyniknout mrtvolně bledé tváři mrtvého i údivu hříšného vladaře.

Kromě toho je zde expozice nazvaná Karel Čapek a Západočeský kraj, která dokumentuje jednak zdejší působení čerstvě dostudovaného PhDr. Karla Čapka coby vychovatele třináctiletého Prokopa Lažanského, jednak Čapkův pobyt u jeho sestry Heleny a švagra Dr. Josefa Palivce na statku v Hrádku u Prohoře (jihozápadně od Žlutic) a Čapkovy pobyty v Karlových Varech.

Čapek se o své pětiměsíční (od začátku května do září 1917) roli na zámku Cyhše nikdy přímo nezmiňoval, ale v jeho díle zanechala viditelné stopy (například Modrá chryzantéma ze sbírky Povídky z jedné kapsy). Ostatně už na jaře 1919 napsal povídku Na zámku, která realisticky a ve stylu reportáže popisuje vnitřní svět chyšského zámku a jeho protagonisty, ovšem s pozměněnými jmény. K napsání divadelní hry Věc Makropulos jej inspirovala stará zámeckou pověst, podle níž v dávných dobách obývala zámeckou věžičku stará dáma, která vypila elixír věčného mládí. Nakonec sice skončila jako každý smrtelník, ale její duch prý v místnosti přetrvává a bloudí dodnes. A konečně když v roce 1923 psal slavný protiválečný román Krakatit, připomněl si tragédii z 25. května roku 1917, kdy výbuch muniční továrny, jehož ozvěna dolehla až k Chyším, rozmetal Bolevec u Plzně.

O téměř zavátých stopách Karla Čapka na zámku v Chyších vydala svědectví Marie Šulcová v knize Kruh mého času s podtitulem Jedna epizoda v životě Karla Čapka.

Součástí zámeckého areálu je panský pivovar vystavěný hrabětem Lažanským v letech 1839-1841. Výroba piva v něm byla ukončena roku 1932, po druhé světové válce pivovar sloužil zemědělským účelům a nakonec byl kotelnou pro vytápění bytových objektů. V mimořádně zdevastovaném stavu jej v závěru roku 2003 získali již zmínění Vladimír a Marcela Lažanští a během necelých tří let jej zrekonstruovali, takže můžeme v pivnici okusit zdejší pivo Prokop, světlou jedenáctku a jantarovou či tmavou dvanáctku. Všechny druhy se prodávají jak točené, tak lahvové, které je navíc možné zakoupit i v exkluzivním dárkovém balení. Při různých příležitostech se vyrábějí i různá speciální piva.

Plni dojmů se vracíme do autobusu a pokračujeme do Rabštejna nad Střelou, našeho nejmenšího města s pouhými 21 stálými obyvateli. Zastávka je to opět ochutnávková, protože k vidění je zde tolik zajímavostí, že by zabraly celé odpoledne: zříceniny dvou hradů, barokní zámek (byť nepřístupný), barokní kostel Panny Marie Sedmibolestné, loretánská kaple, zbytky opevnění, židovský hřbitov, řada zděných, roubených a hrázděných domů a především kamenný most, patrně ze 14. století.

Následuje přejezd do Žihelského lesa a pěší vycházka k viklanu a seskupení žulových balvanů v lokalitě U Lomu...

...a potom kolem dvou obřích žulových balvanů zvaných Bába a Dědek do obce Žihle.

Závěr dne patřil Mariánské Týnici, cisterciáckému poutnímu místu se zrekonstruovaným kostelem Zvěstování Panny Marie, postaveným v letech 1720-1751 podle projektu G. B. Santiniho. V boční kapli si zblízka prohlížíme sádrový model sousoší zavražděných lidických dětí. Jeho autorkou je akademická sochařka Marie Uchytilová-Kučová (1924-1989), která v roce 1956 vyhrála veřejnou soutěž na podobu jednokorunové mince. Mladá žena sázející v pokleku lípu zdobila nejpoužívanější československé platidlo téměř třicet let.

Na pomníku lidických dětí začala pracovat na konci šedesátých let bez objednávky, jen z vnitřní potřeby. Se svým manželem Jiřím Václavem Hamplem modelovala postupně až do své smrti symbolickou sochu každého z 82 dětí zabitých v likvidačním táboře v polském Chelmnu. Záměrně nevytvářela věrné podobizny, které by drásaly srdce přeživších matek a aby její dílo bylo chápáno jako pomník všem dětským obětem válečných hrůz. Toužila, aby sousoší odlité do bronzu stálo v Lidicích, ale sama neměla dostatek prostředků na tak nákladnou realizaci. Dovolávala se pomoci státu, ale komunistický režim o pomník nejevil zájem. Podpora nepřišla ani ze zahraničí. Po její smrti sháněl peníze manžel, ale ani polistopadová atmosféra příliš nepřála pomníku ve zprofanovaných Lidicích. J. V. Hampl sbíral malé dary od soukromých dárců a odléval do bronzu jednotlivé sochy. V polovině 90. let přišel nebývale velký dar z dánského města Albertslund, který znamenal zlom v realizaci. Prvních třicet soch bylo v Lidicích instalováno v roce 1995, poslední byly odhaleny 10. června 2000, třicet let po zahájení práce a jedenáct let po smrti autorky. Zemřela 16. listopadu 1989. Sousoší je orientováno tak, že se děti dívají k hrobu svých otců, dědů i kamarádů. Sádrový model věnoval muzeu její manžel Jiří Václav Hampl.

V barokních prostorách proboštství z roku 1764 se nachází stálá expozice Muzea a galerie severního Plzeňska, která ve více než dvaceti sálech představuje bohaté sbírky historické a národopisné, dokládající vývoj regionu od pravěku do 20. století. Specializovanou expozicí je plaská umělecká litina z 19. století.