Albánie – divukrásná perla Balkánu

Pod tímto názvem se skrývá dvanáctidenní zájezd s pardubickou cestovní kanceláří Poznání, pro který jsme se rozhodli jen čtrnáct dní před odjezdem. Nabídka byla více než lákavá: „Zveme vás na mimořádnou kombinaci pobytového a poznávacího zájezdu s ubytováním v komfortním hotelu na břehu Valonského zálivu a současně v dosažitelnosti všech významných lokalit, které bychom při našem pobytu v Albánii rozhodně neměli vynechat. Všechna slavná místa a významné památky budeme mít doslova na dosah ruky a přitom se můžeme stále osvěžovat mořskou koupelí.“

Čekáme naproti hotelu Grand nedaleko hlavního nádraží, na obvyklém místě odjezdu dálkových autobusů. Přijíždí žlutý MAN s kouřovými skly a klimatizací, na dveřích je list papíru se zasedacím pořádkem, a tak naloďování probíhá rychle a plynule. Z Brna odjíždíme před polednem a s výjimkou Bratislavy, kde přistupuje několik pasažérů, jedeme a jedeme. Zhruba po čtyřech hodinách máme na dálničních odpočívadlech krátké zastávky. V neděli ráno před půl pátou přijíždíme na parkoviště na okraji Dubrovníku, a protože řidiči musí mít devítihodinovou bezpečnostní přestávku, máme na prohlídku města času více než dost.

Dubrovnik, „perla Jadranu“, nejnavštěvovanější a nejlákavější výletní cíl na chorvatském pobřeží, v roce 1979 zařazený organizací UNESCO do celosvětového seznamu památek kulturního dědictví. V historické části ležící na nevelkém poloostrově žije asi pět tisíc lidí, v nových čtvrtích rozrůstajících se na přilehlém pobřeží dalších asi čtyřicet tisíc. Podle historických pramenů město založili začátkem 7. století uprchlíci z Epidauru, dnešního Cavtatu, zničeného Araby a Slovany, a to na pustém skalnatém ostrůvku odděleném od pevniny průlivem v místech dnešní hlavní třídy Placa. Na pevninské straně vznikala slovanská osada Dubrava, ve 12. století se obě spojily a průliv byl zasypán. Obratnou diplomatickou politikou, odváděním poplatků a jinými závazky si Dubrovník po staletí zajišťoval klidný vývoj a vnitřní nezávislost na mocnějších sousedech, ať již to byla byzantské říše, nebo Benátská republika. Také Turkům odváděl za poskytování „ochrany“ tučný poplatek, za který však získal nejen klid pro další rozvoj, nýbrž i výhradní právo svobodného obchodu po celé turecké říši. Dubrovník byl v té době silnou obchodní a námořní mocností, se svými 300 obchodními a válečnými loděmi a 4 000 námořníků měl třetí největší flotilu v tehdejším světě. Vrcholu dosáhl v 15. a 16. století, kdy úspěšně soupeřil s Benátskou republikou. Kamennými svědky bohatství, prosperity a kulturního rozvoje této miniaturní republiky jsou dodnes stavitelské památky. 

Přesun těžiště evropského obchodu a mořeplavby ze Středozemního moře do Atlantiku ovšem zasadil těžký úder jak Dubrovníku, tak Benátské republice. Ke všemu ještě přišlo v roce 1667 katastrofální zemětřesení, při němž zahynulo na pět tisíc obyvatel a byla zničena převážná většina města i loďstva. Po Napoleonově tažení byl Dubrovník součástí Ilyrské provincie a sdílel osudy jižní Dalmácie: přes sto let byl podle rozhodnutí vídeňského kongresu v roce 1813 součástí Rakouska a později Rakousko-Uherska, v roce 1918 připadl království SHS. V roce 1991, po vyhlášení chorvatské samostatnosti, bylo město ostřelováno těžkými děly Jugoslávské (ve skutečnosti Srbsko-černohorské) lidové armády, přičemž utrpělo mnoho škod. Jizvy na tváři města, způsobené minami a zápalnými granáty, jsou už vesměs zaceleny, a tak je Dubrovník opět tím, čím byl po staletí – jedním z nejkrásnějších měst Středomoří.

Celé staré město obepínají mohutné hradby v délce 1 943 metrů, byly zpevňovány a rozšiřovány od 8. do 17. století. Široké šest a vysoké až třiadvacet metrů odradily všechny útočníky. Z patnácti obranných věží a bašt je nejmohutnější válcová Minčeta, symbol nedobytnosti Dubrovníku.

Do města vstupujeme městskou branou Gradska vrata Pile (pile znamená řecky dveře), jejíž podoba je z roku 1537. Brána je dvojitá a hradební příkop mezi vnitřní a vnější částí plný středomořské zeleně je překlenut padacím mostem, jehož celé technické zařízení se plně zachovalo.

Přicházíme na malé náměstí, v jehož středu stojí šestihranná Onofriova kašna z roku 1438, která byla rezervoárem městského vodovodu. Onofrio di Giordano della Cava z Neapole byl stavitelem vodovodního systému v Dubrovníku a spolupracoval na něm s Pietrem da Milano. Původní bohatá plastická výzdoba kašny byla zničena při zemětřesení.

Vpravo se přímo k hradbám přimyká budova někdejšího kláštera klarisek, v jehož bývalé rajské zahradě je dnes restaurace, vlevo je nevelký kostel sv. Spasitele ze začátku 16. století, nejzdařilejší příklad rané renesance ve městě.

Prohlídku Dubrovníku neprožíváme nijak hekticky jednak proto, že času máme nadbytek, jednak proto, že podrobně jsme ho už jednou prozkoumali, byť je to drahně let. Byli jsme na hradbách, v obou klášterech – františkánském i dominikánském, klášterní lékárně z roku 1317 (údajně třetí nejstarší na světě), v mořském akváriu i v Etnografickém muzeu. Dnes si užíváme především nevšedního úkazu – Dubrovníku bez lidí. Takhle brzy ráno totiž normální návštěvníci ještě lenoší v posteli, v krajním případě snídají.

Starý Dubrovník poskytuje neporušený obraz patricijského města na přelomu 17. a 18. století, tedy z doby po zmíněném zemětřesení. Napříč městem vede asi 300 metrů dlouhá hlavní třída Placa, na níž se soustřeďuje společenský a obchodní život města.

Přicházíme na náměstí Luža, od středověku středisko veřejných záležitostí. Uprostřed stojí Orlandův sloup z roku 1418, symbol svobodného obchodního města. Od spodní části pravé paže rytíře se odvozovala standardní délková míra, loket. Zde se také vyhlašovala různá nařízení, vynášely se rozsudky a oznamovaly svátky či slavnosti.

Nejvýznamnější budovou na náměstí je palác Sponza, bývalá mincovna a celnice, státní pokladna a banka. Pochází z 16. století a představuje spojení gotiky a renesance, typické nejen pro Dubrovník, nýbrž pro celé chorvatské jadranské přímoří. Dnes je v budově Státní archív Dubrovnické republiky s dokumenty od 13. století do zániku státu začátkem 19. století.

Východní stranu náměstí uzavírá dům Luža zvonara, k němuž se přimyká dominantní hodinová věž Gradski zvonik z 16. století. Obdivujeme půvabnou Malou Onofriovu kašnu s figurální dekorací od Pietra di Martino da Milano a je docela problém udělat snímek bez lidí, kteří se sem chodí osvěžit, napít, nebo vyfotit.

Nejkrásnější stavbou v Dubrovníku je bezesporu Knížecí palác, sídlo vládce a úřadů, které nebyly umístěny v paláci Sponza, a také místo zasedání Malé i Velké rady. Nad vchodem do zasedací síně Velké rady je dodnes nápis, který v Dubrovnické republice nebyl pouhou proklamací: Obliti privatorum, publica curate! – Zapomeňte na své soukromé věci a věnujte péči věcem veřejným!

Nádherné hlavice sloupů vnějších arkád jsou pravděpodobně dílem Michelozza Michelozziho

Západní stranu náměstí tvoří monumentální průčelí barokní katedrály Nanebevzetí Panny Marie, která byla vybudována italskými staviteli na přelomu 17. a 18. století na místě románské katedrály, zničené při katastrofálním zemětřesení v 17. století. Vstupujeme do bohatého interiéru, který se může pochlubit řadou velmi cenných obrazů jako Nanebevstoupení Panny Marie od Tiziana a dalších od J. Palmy staršího, G. A. da Pordenone, P. Bordona, Parmigianina a A. del Sarto. V chrámové klenotnici je shromážděno asi 140 zlatých a stříbrných bohoslužebných předmětů velké hodnoty. Jsou to práce byzantské, italské i domácí, z různých období.

Jdeme se podívat k pevnosti sv. Ivana střežící vjezd do starého přístavu. Sluníčko se mezitím vyhouplo nad obzor a celý Dubrovník obléklo do zlatavého odstínu. Doslova pastva pro fotografy!

Za návštěvu samozřejmě stojí i jezuitský kostel sv. Ignáce:

Na sousedním Gunduličově náměstí je každý den tržiště zemědělských plodin, především ovoce. Je zde také několik kaváren, z nichž jedna se stává naším chvilkovým cílem. Sedíme, vychutnáváme si zdejší malé ale silné espresso a sledujeme okolní ruch.

Po širokém schodišti vstupujeme do barokního chrámu sv. Blažeje, ve kterém je stříbrná skulptura tohoto světce držícího model Dubrovníku.

K bráně Pile míříme jednou z nejživějších uliček města.. Jde souběžně s třídou Placa a její název U Studně neboli Od Puča má původ v italském výrazu pozzo = studně.

Přejíždíme hranice Chorvatska s Černou horou, projíždíme letoviskem Herceg–Novi, trajektem mezi Kamenari a Lepetane překonáváme úžinu Verige spojující Tivatský záliv s Bokou Kotorskou a přes Tivat přijíždíme do Budvy.

Budva je starobylé městečko a jedno z nejoblíbenějších letovisek na Černohorském přímoří. Stará část se rozkládá na malém výběžku pevniny do moře a je obehnána hradbami, nová se rozložila za nimi a táhne se jak podél moře, tak i poměrně hluboko do vnitrozemí. Na jednu noc se ubytováváme v obrovském komplexu, který se jmenuje stejně jako nedaleká pláž Slovenska plaža. Ale pozor – česky to znamená Slovanská pláž.

Přebíráme klíče od apartmá a jen co si uložíme věci, spěcháme k moři. 

Po večeři, která má podobu bohatého švédského stolu, se vydáváme promenádní cestou podél moře do staré části města.

Touláme se úzkými uličkami, nahlédneme do pravoslavného kostela sv. Jana Křtitele a končíme u masivní pevnosti, jejíž obrovské hradby nejsou jen historickou památkou, ale slouží i jako pozadí pro divadelní, hudební i básnická představení, která se zde konají po celé léto. (Podrobnosti o Budvě viz http://jardavala.blogspot.cz/2007/08/autem-k-mori-do-chorvatska-cerne-hory.html).

V pondělí v devět hodin Budvu opouštíme. Jedeme podél mořského pobřeží, míjíme Sveti Stefan, někdejší malebnou rybářskou vesničku ležící v moři na skále, která je jen úzkou písečnou lavicí spojena s pevninou, a dnes nejluxusnější letovisko v Černé Hoře. Následuje Petrovac na moru a přes Sutomore, Bar a Ulcinj míříme k hranicím Albánie.

Název Albania má původ v antice, kdy vyjadřoval zemí bílou, na rozdíl od sousední Černé Hory. Rozlohou 28 748 km² je Albánie velká, či spíše malá, jako Morava, má 3,6 miliónu obyvatel a 750 000 bunkrů, které nechal Enver Hodža vybudovat po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa ze strachu před Rusy, s kterými se ideologicky rozešel. Ale pojďme od začátku.

Území dnešní Albánie je osídleno již po dobu více než osmi tisíciletí. Otázkou zůstává, zda Ilyrové jsou předky dnešních Albánců, či zda sem přišli odjinud, každopádně kmen Ardieanů založil ve 3. století př. n. l. své hlavní město Shkodër (též Shkodra, italsky Scudari a česky Skadar). V roce 168 př. n. l. porazili Ardieance Římané a jejich krále Gentiho zadrželi na hradě Rozafa. Zemi vládli až do roku 395 n. l., kdy došlo k rozdělení říše římské a Albánie připadla její východní části, tedy pod vládu Konstantinopole. Následující staletí byla svědky ničivých nájezdů Vizigótů a poté Ostrogótů, ovládnutí Bulhary, pak znovu Byzantinci a Normany. Ve 14. století zde existovala mozaika částečně nezávislých států vedených mocnými albánskými klany. V roce 1389 došlo k bitvě s Turky na Kosově poli, turecký sultán sice v bitvě padl, ale koalice Srbů, Maďarů, Bosňanů, Bulharů a Albánců byla rozdrcena. Za vlády nového sultána se turecká vojska prohnala několikrát Albánií, ale osmanské sevření nebylo dostatečně pevné a Albánie se ještě nevzdala. Roku 1443 utrpěla turecká armády strašlivou porážku u Niše, v dnešním severním Srbsku. A tehdy Skanderbeg, albánský šlechtic vycvičený jako voják v osmanské armádě, dobyl hrad v Krujë, který byl jeho rodovým sídlem. Díky Skanderbegově schopnosti sjednotit albánské klany proti nepříteli dokázala země vzdorovat nepříteli až do roku 1479, tedy více než čtvrt století po zabrání byzantského hlavního města.

Turecká správa země byla pozoruhodná svým stupněm decentralizace. Albánští kmenoví vládci mohli víceméně pokračovat ve spravování svých komunit, pokud ovšem řádně platili daně. Křesťané sice nemuseli konvertovat k islámu, ale Albánci tak přesto činili ve větším množství než kdekoliv jinde v osmanské Evropě. Důvody k tomu měli čistě praktické: křesťané platili daně, které muslimové neplatili, a křesťanské rodiny – což bylo asi nejpodstatnější – se pravidelně musely vzdávat svých synů, kteří se stávali muslimy a byli vychováváni buď jako státní úředníci, nebo jako příslušníci elitních janičářských sborů osmanské armády. Tato praxe znamenala pro rolnické rodiny, které potřebovaly syny pro práci v hospodářství, velké oběti. Na druhé straně se měli tito synové ve službách Porty velmi dobře a mnoho Albánců získalo v turecké správě vysokých pozic.

Národnostní hnutí se zpočátku soustředilo na odstranění jedné z hlavních překážek, a sice faktu, že Albánci rozdílných vyznání psali v rozdílných abecedách – muslimové arabským písmem, pravoslavní na jihu užívali řeckou abecedu a katolíci na severu psali latinkou. A tak se zavedení společné abecedy stalo hlavním cílem a roku 1909 byla zavedena latinka, která se užívá dodnes.

Na počátku balkánské války roku 1912 se velká část Albánie účastnila aktivně odporu a albánští vojáci dezertovali z turecké armády. Pod vedením Kosovana Isy Boletiniho zabrali Skopje, převzali kontrolu nad Kosovem a zmocnili se velké části dnešního albánského území. 28. listopadu 1912 se ve Vlorë sešlo 83 delegátů ze všech částí Albánie a vyhlásili nezávislost země. Představitelé velmocí – Rakouska, Británie, Francie, Německa a Ruska – uznali její nezávislost v květnu 1912, ale zároveň odmítli uznat prozatímní vládu a do čela státu postavili německého prince Wilhelma z Wiedu coby loutkového vládce. Jeho vláda ovšem nikdy nesahala dále než za Durrës a už po šesti měsících se princ definitivně vzdal moci. V zemi propukla anarchie způsobená mocenskými boji vedenými jednotlivými albánskými vůdci proti sobě. Jedním z nich byl Ahmet Zogu, v nově jmenované vládě ministr vnitra, který v prosinci 1924 vpochodoval do Tirany, svrhl vládu demokratické strany, zrušil nejvyšší radu státu, prohlásil se prezidentem, přepracoval ústavu a začal odstraňovat své odpůrce. V roce 1928 se prohlásil za krále Zoga I. a vyhlásil novou ústavu, která mu přiznávala prakticky neomezenou moc. Na ministerstvech se usadili italští „poradci“, italští architekti se pustili do přestavby Tirany a italští obchodníci převzali kontrolu nad ekonomikou země. Nakonec 7. dubna 1939 do země vtrhla Mussoliniho vojska a král s rodinou uprchl. V kruté válce, která následovala, bojovali Albánci jak na straně Němců, tak proti nim. V září 1944 začaly partyzánské brigády postupovat směrem na Tiranu, kterou po 19 dnech bojů osvobodily, a na konci listopadu vyhnaly Němce i ze Skodëru, jejich poslední bašty v Albánii. K moci se dostala komunistická vláda, v jejímž čele stál Enver Hodža, který mezi lidmi získal velkou popularitu a stal se velkou autoritou.

Po válce byl v zemi nastolen jeden z nejtvrdších režimů v Evropě, z Hodži se stal albánský Stalin. Albánie přerušila kontakty nejdříve se Západem a potom i s Východem (nejprve se Sovětským svazem a později s Čínou) a ocitla se v mezinárodní izolaci. V roce 1967, pod vlivem čínské kulturní revoluce, bylo zakázáno náboženství a Albánie prohlášena prvním ateistickým státem na světě. Kněží a muslimští duchovní byli buď zastřeleni, nebo uvězněni, kostely a mešity byly zbořeny, v lepším případě přeměněny na skladiště. Uchráněno zůstalo jen několik starobylých nebo výjimečně krásných náboženských budov. V roce 1968 vystoupila Albánie na protest proti okupaci Československa z Varšavské smlouvy.

Po ukončení komunistické vlády byla zavedena pluralitní demokracie, transformace byla ovšem obtížná, neboť se ukázalo, že je třeba se vypořádat s vysokou nezaměstnaností, korupcí, zničenou infrastrukturou, rozsáhlou sítí organizovaného zločinu napojenou na vládní úředníky a roztříštěnou politickou opozicí. Došlo k nepokojům, jejichž příčinou bylo selhání pyramidových investičních schémat. Albánci, kteří neměli žádné zkušenosti s fungováním západního kapitalismu, vložili do systému své úspory, někteří prodali své domy nebo půdu, aby získali peníze, jež pak investovali do „pyramid“. Ke konci roku 1996 začaly první pyramidové „banky“ krachovat, rozšířily se pouliční demonstrace, nepokoje a výtržnosti. Na jihu země přerostly protesty do generálního povstání proti vládě, které se rychle rozšířilo po celé zemi. Policejní a armádní důstojníci uprchli a drancovníci vtrhli do skladišť zbraní. Bylo uloupeno přes půl milionu zbraní a pokusy přesvědčit lidi, aby je vrátili, se většinou nesetkaly s úspěchem. Vše, co mělo spojitost se státem, bylo vypleněno a zničeno, od vládních kanceláří a policejních stanic po státem vlastněné hotely a dětská hřiště. Anarchie trvala několik týdnů a přítrž jí učinil až příjezd mezinárodních mírových sil, příslib nových voleb a ustanovení dočasné vlády tvořené zástupci několika stran. V září roku 1998 se politická situace znovu zhoršila a během několika dní se do ulic Tirany vrátily násilnosti, ale tentokrát už se nevymkly kontrole a země se postupně dala dohromady. Ministr vnitra a policejní náčelníci vymýtili z dálnic lupiče a uvěznili ozbrojené gangy, které terorizovaly některá města a městečka. 1. dubna 2009 se Albánie stala plnoprávným členem NATO a v současné době usiluje o integraci do EU.
Někdo někde napsal, že Albánie je něco jako třetí svět v Evropě. První kilometry za hranicemi ale třetí svět nepřipomínají. Slušně udržované malé domky se zahrádkami, vpravo od silnice lány kukuřice a jiných plodin. Jsme v úrodné nížině, táhnoucí se podél řeky Buny. Jedinou podivností jsou dosud nezastavěné, avšak důkladně „zaklajmované“ parcely. Obehnané betonovou podezdívkou pro plot a zarostlé plevelem. Později nám to už ani nepřipadá divné, je tomu tak po celé Albánii. Beton je asi levnější než drátěné pletivo.

První zastávka je na okraji města Shkodër. Leží u jižního cípu stejnojmenného jezera, je centrem albánského katolicismu a dnes má 110 000 obyvatel. Jedinou významnou památkou je mohutný hrad Rozafa, k němuž stoupáme strmou cestou dlážděnou oblými kameny, po kterých to – zejména při zpáteční cestě dolů – docela pěkně klouže.

Hrad se tyčí na místě, které bylo opevněno již za času Ilyrů a u vchodu lze dodnes spatřit zbytky ilyrských hradeb postavených z velkých balvanů bez použití malty. Ovšem většina z toho, co se zachovalo, pochází ze středověku a z doby nadvlády Benátek. Klenutými průchody procházíme na první nádvoří a z něho na druhé, kde se nalézají kasárna, skladiště, vězení a pobořený kostel. Pochází ze 13. století a po vpádu Turků byl přeměněn na mešitu, o čemž svědčí dochovaný pahýl minaretu.

Kruhové, studním podobné stavby se otevírají do vodních cisteren vybudovaných v 15. století a napájených potrubím vedoucím po celém hradě.

Třetí nádvoří tvoří samotnou pevnost s podzemními schodišti a chodbami spojujícími různé části citadely. Některé vchody do těchto tajných podzemních chodeb jsou patrné dodnes, ale tunely nejsou veřejně přístupné. Hrad byl za dobu své existence dvakrát obléhán osmanskými vojsky, kterým po dlouhém a hrdinském boji podlehl až roku 1479 a byl tak posledním, který Turci dobili.

Když se dostatečně nabažíme krásných výhledů na soutok tří řek – Drinu, Kiru a Buny, na mešitu s minaretem a na město Shkodër, vracíme se k autobusu a pokračujeme v cestě na jih.

Projíždíme městem Lezhë (čti Leža). Právě zde národní hrdina Skanderbeg sjednotil klanové náčelníky, aby společně čelili tureckým hrozbám. Když roku 1468, po čtyřiadvaceti letech úspěšného boje proti Turkům, zemřel, byl pohřben v místní katedrále. Jeho smrt byla začátkem konce albánského odporu, a když Turci město dobyli, Skanderbegovu hrobku vyplenili a katedrálu přeměnili na mešitu. Zdejší pevnost byla článkem řetězu pevností využívaných Skaderbegem jako komunikační systém země. Signální světlo bývalo vidět jak na hradě Rozafa, ležícím 45 km severně, tak v Krujë, která se nachází 54 km jižně a do níž míříme.

V městě Fushë-Krujë odbočujeme na východ, stoupáme do kopců, v nichž leží město Krujë (čti Kruja) s rozsáhlým hradem rodiny Skanderbergů. Dnes má 21 000 obyvatel a kromě hradu je proslulé bazarovou uličkou, která patří k nejoblíbenějším v zemi a je vyhledávaným místem k nákupu suvenýrů.

Obojí je naším cílem, ale nejprve musíme směnit eura za leky. Jsou tu dvě směnárny vedle sebe, na rozdíl od většiny jdeme do té vzdálenější, což se záhy ukazuje jako špatná volba – směnárník říká, že peníze nevyměňuje. Co tedy vlastně dělá, neřešíme, protože fronta u první směnárny povážlivě roste a pokud v ní nechceme strávit čas určený na prohlídku města, musíme se promptně zařadit. Naštěstí to dvěma směnárnicím jde od ruky, takže za chvíli už mám plnou peněženku tisícovek leků.

Procházíme bazarovou uličkou. Přestože v polovině šedesátých let 20. století prodělala kvůli turistům renovaci, její dřevěné krámky a dláždění působí velice turecky. Výjimečně dlouhé okapové roury a dlážděná stružka uprostřed cesty naznačují, že déšť (případně tající sníh) teče ze střech a stružek rychle pryč. V malých krámcích se prodávají ručně tkané koberce zdobené starodávnými vzory, kroje, plstěné pantofle a čapky, měděné nádoby a starožitnosti, jako jsou kolébky či vyřezávané věnné truhly nebo nádherné stříbrné filigrány. A také drobné suvenýry, jako albánské vlaječky, trička, popelníky, hrníčky, pohledy a tak dále.

Míříme k hradbám obepínajícím pahorek s hradem a přilehlým městečkem s poloopuštěnými domy. Po zaplacení vstupného vcházíme zaklenutým vchodem dovnitř. Po levé ruce máme Historické muzeum, běžně známé jako Skanderbegovo muzeum, sídlící v moderní budově projektované dcerou a zetěm Envera Hodži. V roce 1982, kdy bylo muzeum postaveno, byl Hodža stále absolutním vůdcem komunistické strany u země. Muzeum je otevřeno do 9 do 13 a od 16 do 19 hod., což znamená, že jsme se strefili do jeho „polední“ přestávky. Otázka je, zda litovat, či ne-li, neboť muzeum bývá někdy kritizováno za nepřiměřené uctívání Skanderbega, srovnávané s kultem osobnosti Envera Hodži. Skanderbeg je ovšem nejvýznamnější osobností celé albánské historie a muzeum prostřednictvím vystavených map, nástěnných kreseb, maleb a replik představuje příslušné historické období.

Ve starých domech uvnitř hradeb dodnes žijí běžné rodiny, ale v tom, který patřil rodině Toptanis, jedné z nejbohatších nejen ve městě, ale v celé Albánii, sídlí Etnografické muzeum. Tam samozřejmě míříme, abychom poznali, jak se v Krujë žilo před sto a více lety. V přízemí se chovalo domácí zvířectvo, lisovaly se olivy a vyráběly se a opravovaly nástroje. Pastevec spal ve stáji s ovcemi a kozami, rodina žila v horním patře. Je zde několik pokojů zařízených v původním stylu originálním nábytkem, vyzdobeným vyřezávaných obložením stěn, které je typické právě pro tuto část Albánie. V přijímacím pokoji rodina vítala (mužské) hosty a muži jím vstupovali do domu. Ženy mohly pozorovat muže a dění v pokoji z ochozu, nebo se mohly samy zaměstnávat a bavit v obývacím pokoji.

Z muzea stoupáme na vrchol hradu k věži, která bývala pozorovacím a signalizačním místem, vlastně článkem v řetězu komunikačního systému táhnoucího se po celé délce Albánie.

Než se vrátíme k čekajícímu autobusu, zastavujeme se krátce u jezdecké sochy Skanderbega stojící na vysokém kamenném podstavci.

Národní hrdina Skanderbeg se narodil jako Gjergji (= Jiří) Kastriot, syn mocného albánského klanového vůdce vládnoucího ze své citadely v Krujë velkému území na severu dnešní Albánie. Když Turci v roce 1415 dobyli Krujë, Gjergjův otec s nimi uzavřel dohodu, jež mu umožňovala nadále vládnout. Taková dohoda nebyl ničím výjimečným, neboť Turci spravovali Albánii se značnou dávkou autonomie. Součástí dohody bylo, že jeho syn bude vychováván na sultánově dvoře. Tam byl vycvičen ve vojenském umění a dostal jméno Skënder (= Alexander) se ctihodným dodatkem beg (v jiném kontextu se užívá výraz bej). Když byli v roce 1443 v Niši Turci poraženi mnohonárodnostní armádou vedenou maďarským národním hrdinou Jánosem Hunyadym, Skanderbeg se chopil příležitosti, zběhl od Turků a znovu dobyl hrad svého otce. Poté sezval do Lezhë všechny klanové vůdce a přemluvil je, aby zapomněli na všechny osobní nesváry a boje mezi sebou. Tak se mu podařilo držet po dlouhých 34 let turecké nájezdníky v patřičných mezích. Roku 1450 byla Krujë po dlouhé čtyři měsíce obléhána a předtím, než Turci odtáhli, zahynuly tisíce lidí. Turci se vrátili roku 1466 s armádou čítající 150 000 mužů a tentokrát byli početně slabší Albánci ustoupit. V roce 1468 Skanderbeg zemřel a jeho syn byl příliš mladý na to, aby po něm převzal velení, přesto klany ještě zůstaly proti Turkům jednotné. Poslední ztracenou pevností, jak již víme, byla v roce 1479 Rozafa.

Už za tmy přijíždíme do města Vlorë, ulice jsou plné aut, provoz vázne a my netrpělivě očekáváme příjezd k hotelu. Ubytováváme se v hotelu Regina a jdeme na večeři. Je v podobě švédského stolu, který se s menšími obměnami opakuje po celou dobu pobytu.

"Náš" hotel Regina

Úterý je víceméně odpočinkovým dnem, jehož valnou část trávíme na pláži. Vlorský záliv se zařezává do pobřeží přesně v místě, kde se Jaderské moře stýká s mořem Jónským. Pláž je oblázková, vstup do moře pozvolný, k dispozici máme lehátka a slunečníky a pár kroků od pláže je na uměle nasypaném molu malá kavárna, z níž se ozývá nepříliš hlučný albánský pop, čímž myslím druh hudby, nikoli pravoslavného kněze...

Výhled na širé moře nám zleva částečně cloní mys Karaburun, na který je v jednom z příštích dnů naplánován výlet lodí, a menší ostrov Sazan. Za druhé světové války se ostrov stal německo-italskou ponorkovou základnou a byl těžce bombardován Spojenci. Za komunistické éry byla základna pronajata Sovětům, kteří do ní značně investovali, a když se Albánie v letech 1960–1961 od SSSR odklonila a přidala na stranu Číny, byla hlavním předmětem sporu mezi Enverem Hodžou a Nikitou Chruščovem. K očekávané okupaci Vlory sovětskými vojsky nedošlo možná jen díky časovému souběhu s Kubánskou krizí, ale po obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 si Enver Hodža uvědomil zranitelnost Albánie a dal po celé zemi vybudovat desetitisíce betonových bunkrů, které jsou dodnes svéráznými atributy albánské krajiny. 

Po 15. hodině odjíždíme na prohlídku Vlorë, které má v současné době asi 125 000 obyvatel. Město má dlouhou historii, ale dobu největší slávy zažilo roku 1912, kdy zde byla vyhlášena nezávislost země. 

Jako Aulon město existovalo již ve starověku Vlorë byla prvním jadranským přístavem, který padl do rukou Turků, kteří jej dobyli roku 1417. V roce 1810 získal město Ali Paša Tepelenský, známý z románu Alexandra Dumase Hrabě Monte Cristo. S jeho jménem se setkáme ještě několikrát. Obratný pletichář, který šikovným manévrováním postavil proti sobě Napoleona a Brity, ovládl velkou část severozápadního Řecka a kus albánského území na sever až po Berat. Vládu nad městem udržel až do roku 1822, kdy byl zajat a sťat.

V Ottově slovníku naučném se dočteme:

„Alí, paša janinský (*1741 – †1822), z kmene toskických Liapů, syn Muchtára paše tepelenského v Epiru, dobrodruh, který svým neobyčejným nadáním, lstí a bezohledností dospěl k vrcholu moci despotické. Ztrativ v útlém věku otce, jenž před smrtí hrabivými sousedy oloupen o všecky statky, dovedl toho, že Porta mu zase k nim pomohla. V čele najatých kleftů vpadl do Tepelenu, zavraždil vlastního bratra a obviniv matku z otrávení jeho zavřel ji. Portě pomohl pokořiti několik odbojných vasallů a konal jí ve válce proti Rusku a Rakousku r. 1787 tak dobré služby, že ničeho nenamítala, když r. 1788 lstí a podplácením zmocnil se pašalyku janinského. Alí šířil od té doby moc svou vždy více, r. 1803 podrobil Sulioty a vládl pak Albanií, Epirem, Thessalií a jižní Makedonií, od r. 1807 v skutku neobmezeně, leda že roční poplatek do Cařihradu odváděl; Anglie, Francie a Rusko měly své generální konsuly při dvoře jeho. V době nejvyšší moci jeho, v létech 1815 – 20, páčen počet vojska jeho na 100.000 mužů. Alí při vší krvelačnosti své osvědčil se panovníkem dobrým, učinil konec krvavým půtkám mezi Albanci, bděl přísně nad pořádkem a bezpečností, stavěl důkladné silnice; s křesťany nakládal mírně. Konečně sultán Mahmúd II. prohlásil Alího za odbojníka a vypravil proti němu vojsko. Jsa po dlouhou dobu obležen v Janině odhodlal se Alí po hrdinném odporu 10. ledna 1822 ke kapitulaci; zaručena mu sice bezpečnost života i jmění, ale nedrženo mu slova a Alí 5. února zavražděn. Hlava jeho po dlouhou dobu byla vystavena na cimbuří seráje. V paláci Alí ho nalezeno 10 millionů zl. hotových peněz.“

Procházíme rovnou a dlouhou hlavní ulicí a zastavujeme se až na jejím konci, na Náměstí vlajky. Jedná se o otevřené prostranství, které vzniklo v místech, kde stála budova, na níž byla poprvé vyvěšena státní vlajka – Skanderbegův černý orel. Budova byla vážně poškozena během řeckého bombardování města v prosinci 1912 a roku 1932 byla stržena. Poblíž dnes vlaje albánská vlajka zavěšená na malém sloupu, opodál se tyčí impozantní bronzový Památník nezávislosti ve stylu socialistické realismu. Jeho základy obklopují sochy klíčových postav hnutí za nezávislost včetně Ismaila Qemaliho a Isa Boletiniho, nad nimi na skále nese vlajkonoš dvojhlavého orla Albánie.

V parku jen pár metrů za památníkem se nachází hrob Ismaila Qemaliho, s jehož jménem se dnes ještě setkáme.

Vracíme se po hlavní ulici zpátky a vstupujeme, samozřejmě bosí, do mešity Muradi, drobné budovy s elegantním kamenným minaretem. 

Traduje se, že jejím stavitelem byl slavný architekt Sinan paša, který se vypracoval jako mnoho dalších Albánců v turecké správě a dosáhl hodnosti velkovezíra. Stavěl mešity, lázně, mosty a hany (hostince) po celé říši a je považován za jednoho ze zakladatelů osmanské architektury.

Od mešity pokračujeme po hlavní třídě, míjíme budovu divadla…

…a na závěr navštěvujeme Muzeum nezávislosti. První balkánská válka vypukla 8. října 1912, když Černá Hora napadla severní Albánii, která byla v té době součástí Osmanské říše. Ostatní balkánské země se ke konfliktu okamžitě připojily, turecká armáda se rozpadla a Albánie byla napadena ze všech stran. Albánci si uvědomili, že pokud nezískají nezávislost, o jejich se zemi se podělí balkánští sousedé. Mezitím se Rakousko-Uhersko začalo obávat, že plány Řecka, Srbska a Itálie v Albánii by mohly zredukovat jeho vliv na Balkáně. Ismail Qemali, který byl po revoluci roku 1908 jedním z šestadvaceti Albánců zvolených do istanbulského parlamentu, vycestoval do Vídně a Budapešti, aby získal diplomatickou podporu pro myšlenku albánské nezávislosti. Při svém návratu do Durrës zjistil, že srbské vojsko se přibližuje k Jadranu, a vydal se přes zrádné močály roviny Myzeqe do relativně bezpečné Vlorë. A právě to byl důvod, proč byla 28. listopadu 1912 vyhlášena nezávislost ve Vlorë. První albánská vláda, vedená Ismailem Qemalim, si své sídlo zřídila v jediné tehdy dostupné budově, někdejší karanténní nemocnici v přístavu. A v této skromné vile nyní sídlí Muzeum nezávislosti.

Nejzajímavější na celém muzeu je fakt, že několik místností bylo ponecháno ve stavu, v jakém byly, když zde sídlili první ministři. Křeslo Ismaila Qemaliho stále stojí za jeho pracovním stolem a jeho knihovna stále obsahuje knihy, v nichž si četl. Na dlouhém stole v zasedací místnosti se nalézá pero, kterým se podepisovaly oficiální dokumenty a hned vedle pak vládní pečeť se symbolem dvouhlavého orla. Na stěně visí fotografie prvních ministrů, ale v muzeu je i mnoho dalších.

Do hotelu se vracíme po západu slunce a takhle to vidíme z našeho balkonu:

Ve středu je na programu výlet do Beratu. Cesta se zdá nekonečná, neboť řidiči se sice vydali podle ukazatele na Berat, ale po vedlejší nekvalitní silnici. V závěru cesty projíždíme podél horského hřebenu, na jehož stráni je obrovský nápis NEVER. Původní písmena ENVER byla do půdy vyleptána kyselinou (!) a jsou dodnes čitelná.

Berat je považován za jedno u nejstarších albánských měst a zároveň jedno z těch nejkrásnějších. Leží nad roklí řeky Osum a má 71 000 obyvatel. Dělí se na horní (opevněné) město s převážně křesťanským obyvatelstvem, rušné dolní město obývané muslimy a další křesťanskou čtvrť na druhé straně řeky. Městské čtvrti Mangalem a Gorica byly vyhlášeny památkovou rezervací už v roce 1968, společně s mnoha kostely a mešitami unikly devastaci během komunistické éry a dnes jsou pod ochranou UNESCO. Domy ve čtvrti Mangalem jsou charakteristické velkými okny, proto se také Beratu říká Město tisíce oken. Celá čtvrť stojí v příkrém kopci, a tak se říká, že když vyjdete z jednoho domu dveřmi, rázem se ocitnete na střeše domu dalšího.

Městu dominuje citadela na 187 metrů vysokém kopci, která je samozřejmě naším cílem. Působí jako město ve městě, neboť uvnitř hradebních zdí stále žijí lidé, takže se neplatí žádné vstupné a nejsou zde žádná časová omezení vstupu. Autobus šplhá úzkou asfaltkou na návrší, z něhož pokračujeme ke vstupní bráně ještě kousek pěšky. Je pravé poledne, když vstupujeme do pevnosti, jejíž hradby sledují vrstevnici přibližně v podobě trojúhelníku. Je postavena z obrovských kamenů a je obehnána vysokými zdmi s 24 věžičkami různé velikosti a vzhledu. V části s ruinami bývalého hradu je několik zachovalých místností a také obrovský rezervoár na vodu, mezi obydlenými domky se skrývá sedm kostelíků a ruiny dvou mešit. Na internetu se lze dočíst, že kostelíky nejsou stále otevřené a často bývá problém najít někoho, kdo má od nich klíče. My máme buď štěstí, nebo se situace již změnila. Oslovuje nás chlapík, který si říká Tony, a nabízí prohlídku kostelíků za dvě eura na osobu, usmlouváme hromadnou návštěvu za euro.

V kostele sv. Theodora z 16. století obdivujeme Onufriho fresky. Onufri byl největším z albánských malířů ikon 16. a 17. století a proslavil se nejen svou výjimečnou zručností, ale také mistrovstvím v míchání barev. Přírodní barviva, která při tvorbě svých děl užíval, zůstala dosud svěží, a tak můžeme i dnes obdivovat fantastickou hru odstínů a kontrastů. Některá z nejkrásnějších Onufriho děl jsou právě v kostelech zdejší citadely a velká část jeho díla je vystavena v místním muzeu společně s dalšími mistrovskými kousky středověkého religiózního umění, vytvořenými rovněž pro místní kostely.

Kostel Panny Marie stojí od roku 1797 na základech stejnojmenného kostela postaveného ještě před vpádem Turků, v roce 1271 při příležitosti vítězství Byzance nad Karlem I. z Anjou. Ikonostas z vyřezávaného a pozlaceného dřeva, vytvořený roku 1806 mistrem Stefanem, je nasvícený závěsnými lampami s pštrosími vejci, zasazenými do řetězů. Na stěnách visí díla Onufriho a jeho syna Nikoly, naproti vchodu visí jedna z nejkrásnějších ikon, Panna Marie namalovaná na kovově zbarveném pozadí. Barvy jsou dodnes plné života a filigrán zdobící roucha Panny a Dítěte ještě umocňuje bohatost dekorace.

Tento malebný kostelík nebyl v době naší návštěvy přístupný

Jeden z typických albánských domů v pevnosti

Z vyhlídky se nám naskýtá úžasný výhled na město choulící se dole pod citadelou a na hory tyčící se k nebi na druhé straně řeky. 

Obdivujeme kostel sv. Michaela ze 13. století, typický byzantský kostel s kupolí z červených tašek, zasazený do úbočí pod hradbami, a hluboko pod ním most přes řeku Osum.

Cestou k autobusu shlížíme z kopce na město rozkládající se hluboko pod námi:

Sjíždíme z kopce na krátkou návštěvu města. Pohled na bílé domky šplhající se nahoru po úbočí kopce k citadele je jedním z nejznámějších obrázků Albánie.

Jdeme se podívat především na kamenný most přes řeku Osum, který byl vybudován Ahmetem Kurtem pašou v roce 1780, má sedm oblouků a je dlouhý 130 metrů.

V 15 hod. odjíždíme, další zastávka je na pahorku se zachovalým a dosud fungujícím pravoslavným klášterem Ardenica z 18. století. Navštěvujeme kostel sv. Marie s freskami od bratrů Zografiů, kteří byli svého života známí po celém jižním Balkánu.

Poslední dnešní zastávka je u nedalekých vykopávek antického města Apollonia. V 6. století je založili kolonisté z Korintu a po staletí bývalo významným přístavem, který konkuroval i nedalekému Epidamnu, dnešnímu Durrësu. Později však řeka Vjosë změnila své řečiště, posunula se více na jih a Apollonia navždy přišla o svůj přístav.

Město bylo opevněno působivými hradbami a vyzdobené honosnými budovami. Z vápence dopraveného sem loděmi z kamenolomů na poloostrově Karaburun, vzdáleného přes 70 kilometrů, byly vystavěny chrámy, zatímco místní pískovec se využíval při stavbě základů domů.

V římské době proslula Apollonia vyššími školami. Studoval zde například mladý Octavianus (Augustus), kterého zde roku 44 př. n. l. zastihla zpráva o nástupnictví po Gaiu Iuliu Cesarovi, a jeho přítel Gaius Cilnius Maecenas, proslulý příznivec kultury – odtud český výraz mecenáš. Jako římský císař udělil Augustus Apollonii zvláštní status „svobodného a nedotknutelného města“, což znamenalo, že nemuselo platit daně, mohlo si i nadále volit místní správu, mohlo si ponechat řečtinu coby každodenně užívaný jazyk a místní mince mohly nést vlastní symboly.

Když vystoupáme od autobusu ke vstupu do areálu, nabízí nám pracovník muzea, který byl už na odchodu domů, prohlídku muzea, v němž jsou vystaveny některé z nálezů učiněných v této lokalitě. Muzeum sídlí v přilehlém středověkém klášteře, který později prošel rozsáhlou přestavbou. Mniši v něm už dnes nežijí, ale slouží jako základna archeologů pracujících na vykopávkách.

Z kláštera vstupujeme na poklidné nádvoří s krásným malým kostelíkem Panny Marie uprostřed, který pochází stejně jako klášter patrně ze 13. století. Prohlížíme si dřevěný vyřezávaný ikonostas a fragmenty fresky, stejně jako pod arkádami lemujícími nádvoří vystavené sloupy, sochy a stély.

Mapa vystavená u vchodu do archeologického areálu nám jasně naznačuje, že času k detailní prohlídce bychom potřebovali minimálně dvojnásobek, a tak si budeme muset vybrat jen ty nejvýznamnější památky. Tou první je obnovené průčelí bouleuterionu, sněmovny, která byla postavena ve 2. století n. l. jako administrativní centrum města. Při zemětřesení byla zničena, takže elegantní sloupy, které nyní obdivujeme, byly vztyčeny při rekonstrukci ve dvacátých a třicátých letech minulého století.

Zato řady sedadel v divadle naproti jsou původní, stejně jako pozůstatky stoy, kryté kolonády stojící opodál.

Loučíme se úžasným výhledem do mírně zvlněného kraje s olivovými háji a nezbytnými bunkry. Slunce, klonící se k západu dává krajině nádherný zlatožlutý nádech.

Škoda, že již stačilo zapadnout, když jsem si jen po pár minutách jízdy nechal zastavit u velkého bunkru u silnice.

Bunkry v Albánii uvidíte, sotva překročíte její hranice, a to na kterémkoliv místě. Stovky tisíc jich byly zasazeny nejen do úbočí hor, ale i do polí a v okolí mořských pláží. Nejčastěji se vyskytujícím typem je malý bunkr pro jednu osobu se dvěma otvory nad zemí. Bunkry jsou zapuštěny 120 až 150 cm pod zem, a tak není jednoduché je odstranit. Nyní se některé používají jako kůlny nebo pro uskladnění krmiva pro hospodářská zvířata. Smysl bunkrů spočíval v tom, že umožňovaly vedení partyzánské války v nížinách. Malé bunkry jsou uspořádány do linií rozbíhajících se dolů směrem od velkého ústředního bunkru, který mají v dohledu. Velké bunkry měly na rozdíl od malých stálé posádky. V případě invaze se počítalo s tím, že každý bojeschopný muž se chopí zbraně a zaujme pozici v jemu určeném bunkru, kde zůstane tak dlouho, dokud nedostane rozkaz bunkr opustit. Velitelé ve velkých bunkrech udržovali rádiové spojení se svými podřízenými a ze své pozice vysoko na kopci mohli kontrolovat cestu nebo údolí, kde se měli útočníci objevit. Muži v bunkrech položených níže na svahu přijímali vizuální rozkazy přicházející z velení přes výřezy, jež jsou umístěny na jedné straně bunkru, a druhými výřezy pak mohli střílet na nepřítele.

Ve čtvrtek absolvujeme výlet do starobylého městečka Gjirokastër. Má asi 30 000 obyvatel a je známé jako Město bílých střech, protože zdejší unikátní domy mají střechy pokryté břidlicovými kameny vybělenými sluncem. 

Zdejší tradiční architekturu a nezapomenutelnou atmosféru popsal místní rodák a jediný mezinárodně známý albánský spisovatel Ismail Kadare (*1936) v románu Kamenná kronika:

„Bylo to pozoruhodné město, které zdánlivě neočekávaně vystupovalo z údolí za zimní noci jako nějaká prehistorická bytost, jež s velkým úsilím vyšplhala nahoru a sama se přišpendlila k hoře. Vše v tomto městě bylo staré a vytvořené z kamene, od ulic a kašen až po střechy velkých domů, starých celá staletí, se střechami pokrytými kamennými taškami barvy popela jako obrovitými šupinami. Bylo jen těžké uvěřit tomu, že pod touto tvrdou slupkou vzkvétá život. […] To město bylo celé nachýlené, patrně nejvíce nachýlené na celém světě, a popíralo tak všechny zákonitosti urbanismu. Díky tomuto sklonu se čas od času stávalo, že základy jednoho domu byly zabudovány v úrovni střechy jiného domu. Gjirokastër je patrně také jediným místem na zemi, kde někdo škobrtne při chůzi po cestě, nespadne do příkopu, ale na střechu vysokého domu.“

No, my víme, že to rozhodně není jediné místo na Zemi, neboť totéž jsme viděli včera v Beratu. 

Druhým významným gjirokastërským rodákem je Enver Hodža, albánsky Hoxha. Narodil se 16. října 1908, ve dvacátých letech byl venkovským učitelem a ve třicátých letech žil ve Francii. Po obsazení Albánie Itálií se vrátil domů, zúčastnil se založení Komunistické strany Albánie, v roce 1943 se stal jejím prozatímním generálním tajemníkem a v letech 1944-1954 byl vrchním velitelem armády. V letech 1944–1946 stál v čele prozatímní demokratické vlády, byl též ministrem obrany a do roku 1953 ministrem zahraničí. Odmítl nabídnutý Marshallův plán a v roce 1949 uvedl Albánii do RVHP. Po vzoru SSSR se stal v letech 1946–1954 předsedou rady ministrů a prováděl, rovněž po vzoru SSSR, pozemkovou reformu, znárodnil průmysl a banky, vydal zákon o státním hospodářském plánu, zavedl povinné školní vzdělání a zkonfiskoval majetek Italů a Němců. Přes třicet let (1954-1985) stál jako první tajemník Albánské strany práce v čele vlády i strany. Za konfliktu jugoslávského prezidenta Tita se Stalinem stál na straně Stalina, po XX. sjezdu KSSS, v roce 1956, se rozešel se sovětskými představiteli v čele s Nikitou Chruščovem. Následovalo sbližování s Mao Ce-tungem, přičemž nesmírně vzrostla závislost Albánie na Čínské lidové republice a mezinárodní izolace Albánie dosáhla nejvyššího stupně. V 70. a 80. letech se Hodža pokoušel přes svůj stalinský způsob vlády a pěstování vlastního kultu prolomit izolaci Albánie a postupně obnovil diplomatické styky s řadou států světa a současně se rozešel s Čínskou lidovou armádou. Zemřel v Tiraně 11. dubna 1985.

V roce 1961 získal Gjirokastër statut památkové rezervace, díky němuž se mu dostalo právní ochrany architektonického dědictví, takže nová výstavba nemohla obsadit historické centrum. A tak si kouzelné město protkané strmými dlážděnými uličkami uchovalo svou čarovnou atmosféru a v červenci 2005 bylo zapsáno do seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Od autobusu stoupáme na citadelu čnící vysoko nad městem. Na rozdíl od Krujë a Beratu není dnes již obydlena, ale donedávna sloužila jako sídlo posádky a vězení. Archeologické vykopávky v 80. letech minulého století naznačily možné osídlení již ve 3. stol. př. n. l., hradby však byly postaveny až v 6. stol. n. l., kdy zdejší osada začala sloužit jako pevnost. Další opevnění bylo přistavěno během turecké okupace a poté ještě roku 1811 Ali Pašou Tepelenským, za kterého proběhly i další rozsáhlé stavební práce.

Citadela byla postavena na vrcholku strmých skalních výchozů a je chráněna sedmi věžemi. Hradby mívaly tři hlavní brány, z nichž dvě se nyní užívají k přístupu do vnitřku hradu. Pod temnou klenbou je vojenská expozice tvořená především kanony; ale je zde i tank z první světové války.

Vycházíme na terasu, v jejímž rohu stojí americký dvoumístný proudový cvičný letoun Lockheed T-33, který v roce 1957 komunistický režim označil za špionážní. Byl přinucen přistát na letišti Rinas nedaleko Tirany, pilot byl údajně propuštěn zpět do Spojených států, ovšem pokud je tato historka pravdivá, je zarážející, že už o něm od té doby nikdo neslyšel…

Cesta vede dál na ohrazené plató s budovou, která je někdejším vězením, postaveným roku 1929. Tehdy zde byli vězněni nepřátelé krále Zogua, později vězení využívali nacisté a do roku 1971 komunisté.

Uvnitř hradeb je rovná plošina, kde se každých pět let koná Mezinárodní festival folklorní hudby.

V závěru prohlídky mírně sestupujeme k věži s hodinami, která k hradním budovám přibyla relativně nedávno. Výhled na město, do údolí řeky Drinu a na hory tyčící se na druhé straně údolí je prostě úchvatný.

Po sestupu z pevnosti do města navštěvujeme Etnografické muzeum, které sídlí v rodném domě komunistického diktátora Envera Hodži. Dům byl však v podstatě nově postaven poté, co jej účastníci protikomunistické demonstrace 16. prosince 1997 vypálili. 

Místnosti jsou otevřeny veřejnosti a jsou plné tradičních kusů nábytku a dalších domácích předmětů, lidových krojů a kulturních artefaktů typických pro bohaté rodiny obchodníků a osmanských správců Gjirokastry 19. století.

Navštěvujeme jednu z místních rychloobčerstvoven a objednáváme si byrek (čti burek). Vyskytuje se v několika podobách, ale vždy je to pečivo plněné nějakou nádivkou. Klasický byrek je trojúhelníková kapsa z vrstev lístkového těsta plněná sekaným masem opékaným s nasekanou cibulí nebo pórkem, jindy špenátem, nebo sýrem. Chceme ochutnat více druhů, ale momentálně je k mání jenom sýrový. Za tři kusy ajednu čtvrtlitrovou lahvinku albánského piva Korça, pojmenovaného podle města, v němž sídlí pivovar, platíme 250 leků.

Konečně také nastal čas zajít do kafe-baru a okusit kafe turke. Na rozdíl od espressa stojí polovinu, tedy padesát leků. Připravuje se tak, že do džezvy, což je jakýsi plecháček s dlouhou rukojetí, se dá káva a cukr, zalije vodou a vaří, dokud nezačne kypět. Pak se s ní klepne, aby se srazila pěna – a takhle třikrát. Pak je to kafe, jak má být. Podává se v miniaturním hrníčku a k němu pohár vody. Kafe je mleté hodně najemno, takže lógr takřka ani nevnímáte. Je fakt, že spařené kafe, jak je děláme my, Češi – a údajně jenom my – a říkáme mu „turek“, chutná jinak...

Po odjezdu z Gjirokastrë krátce zastavujeme v Tepelenë, rodišti a druhé rezidenci Ali Paši Tepelenského, který vládl Ioannině (v dnešním severním Řecku) v letech 1788–1822. Z hlavního náměstí, kde se nachází jeho velká bronzová socha, je to jen pár minut k pevnosti. 

Masivní hradby obklopují plochu téměř pěti hektarů, pevnost je dodnes obydlena. 

Na pamětní desce si můžeme přečíst, že pevnost navštívil Bajron, jak Albánci nehezky nazývají lorda George Gordona Byrona (1788–1824), anglického romantického básníka, účastníka vzpoury Řeků proti Turkům.

Do hotelu se tentokrát vracíme v 18. hodin, takže se jdeme ještě vykoupat.

V pátek odjíždíme v 9.30 hod. třemi mikrobusy na fakultativní výlet, který není v ceně zájezdu. Silnice vedoucí nejprve podél pobřeží Iónského moře stoupá četnými serpentinami do Llogarského sedla ležícího v nadmořské výšce 1027 metrů a nabízí vzácnou kombinaci velkolepých výhledů na tyrkysové moře, překrásné pláže a úžasné horské scenerie. Vlevo se tyčí holé vápencové vrcholy i svahy hustě zaledněné borovicemi a jedlemi, vpravo útesy spadající téměř kolmo do moře, člověk neví, kam dříve koukat. Kolem průsmyku se na ploše 1010 ha rozkládá Národní park Llogara bohatý na výskyt živočišných i rostlinných druhů. Silnici lemuje několik restaurací, hotely i chatkové komplexy, místní obyvatelé nabízejí u silnice med a svazečky „horského čaje“.

Krátce zastavujeme v zatáčce pod sedlem, mraky jsou pod námi, občas se roztrhnou a otevře se ohromující výhled buď na moře, nebo na některý z okolních kopců.

Pokračujeme serpentinami dolů, v moři se v dáli objevují řecké ostrovy Korfu a Erikoussa. 

Pás pobřeží, kterým projíždíme, se nazývá Albánská riviéra a patří k nejkrásnějším v celé oblasti Iónského moře. Pláže táhnoucí se k jihu jsou téměř nedotčené výstavbou a některé postrádají jakoukoliv infrastrukturu. Je to jeden z mála příznivých důsledků dlouholeté albánské izolovanosti a chudoby panující v dobách komunistického režimu. Je ovšem otázkou, jak dlouho tento stav potrvá, neboť obrovská rozestavěnost, kterou vidíme všude, kudy projíždíme, má za následek, že každé léto se v zemi otevírají nové a nové hotely a restaurace.

Další krátká zastávka je ve vesničce Dhërmi s několika kostelíky umístěnými v malebné scenérii na svahu hor, za jízdy si prohlížíme zemní pyramidy...

...a když sjedeme k moři, v Palermském zálivu zahlédneme v útesech mizící tunel. Za komunistického režimu zde byl podmořský přístav, v němž kotvily ponorky, které Sovětský svaz umísťoval na různých místech Jadranu až do pozdních 50. let 20. století. Když se potom Albánie spřátelila s Čínou, Sověti tu ponorky neochotně nechali.

Zastavujeme v Qeparu a kolem kostelíka a několika pobořených budov se jdeme podívat do pevnosti, kterou na ostrohu spojeném hrází s pevninou nechal vystavět Ali Paša Tepelenský. 

Vnitřek pevnosti sestává z ohromné klenuté prostory s podloubími, která vedou do menších místností a temných tunelů. Jejich prozkoumání stojí za to, v některých místech přijde vhod baterka. Za italské okupace – i později – byla pevnost využívána jako vojenské skladiště.

Po kamenném schodišti stoupáme na terasu obehnanou cimbuřím se strážními věžičkami a užíváme si nádherný výhled. 

Návrší nad zálivem je hustě poseto množstvím bunkrů. Podezřelý porost agave, které se tu nikde jinde nevyskytují, má prosté vysvětlení – nechal je sem vysázet Hodža, aby znemožnily nebo alespoň znepříjemnily přistání případných okupantských parašutistů...

Od pevnosti popojíždíme ještě pár kilometrů směrem na jih a v obci Borsh navštěvujeme restauraci Ujvara se zadní venkovní terasou obklopenou rozlévajícím se potokem s několika vodopády.

Při návratu odbočujeme v letovisku Himarë k moři a jdeme se koupat. Většinu obyvatelstva Himarë tvoří etničtí Řekové. Na počátku 90. let minulého století zasáhla celou oblast mohutná vlna emigrace, kdy lidé odcházeli za prací na jih do Řecka, avšak stabilizace dění v Albánii a nové ekonomické příležitosti vytvořené nárůstem turistického ruchu tento trend zastavily.

Moře je průzračně čisté a krásně modré, pláž oblázková a lidí poskrovnu. V prudkém skalnatém srázu uzavírajícím pláž jsou zřetelně vidět dva betonové bunkry, což znamená, že musím přerušit lenošení, vzít fotoaparát a vyrazit na průzkum. 

Ze střílen bunkrů je možné přehlédnout celou zátoku:

Fotím i jeden bunkr přímo na pláži, málem bych jej přehlédl, protože jej téměř pohltila malá restaurace.

Také v restauraci je co fotit: nejdelší papírový ručník, jaký jsem kdy viděl:

V sobotu v půl deváté odplouváme motorovým člunem na poloostrov Karaburun, který je téměř nezastavěný.

Jsou zde malebné pláže a několik čarokrásných jeskyní, návštěvu jedné z nich máme na programu. Jedná se o jeskyni Haxhi Aliu, piráta z Ulqini (dnešní Ulcinj v Černé Hoře), který ji využíval jako svou skrýš. 

Koupeme se na jedné z krásných odlehlých pláží...

...a po poledni odplouváme, tentokrát nikoliv nejkratší cestou, ale vyhlídkově kolem celé zátoky.

V neděli odjíždíme autobusem do Národního parku Llogar a stezkou, která vede ze sedla podnikáme výšlap na horu Athanasi. 

Vystupujeme až ke stožárům vysílačů, které donedávna sloužily armádě, tu a tam ještě lze nalézt zbytky plotu a ostnatých drátů. 

Vrcholek hory nás odměňuje nádhernými výhledy na Otranský průliv mezi Albánií a Itálií na jedné straně a horský hřeben na straně druhé. 

Zajímavý pohled je i na krasové závrty, v nichž se jindy zřejmě pasou ovce. 

Stejnou cestou se vracíme k autobusu a sjíždíme do sedla s několika restauracemi, z nichž některou hodláme navštívit s cílem okusit zdejší typickou pochoutku – skopové na rožni. Naštěstí je na jídelním lísku vedle albánského názvu anglické slůvko lamb a pro ty, kteří raději vepřové pork, jinak bychom si z albánských výrazů asi těžko něco objednali… Obsluha si dává pobalkánsku na čas a nebere v úvahu, že jsme nám výstupu na Athanasi vyhládlo a ještě než jsme zasedli ke stolům, absolvovali jsme krátký výšlap do Caesarovy soutěsky, kudy údajně provedl Julius Caesar své vojsko přes hory z Palasi, kde se vylodil.

V pondělí v devět hodin definitivně opouštíme hotel Regina a odjíždíme na sever. První zastávkou je město Durrës (čti Dura), italsky Durazzo a česky Drač, rušné přístavní město se 116 000 obyvateli (2011). Mys na severní straně Durrëského zálivu vytváří přírodní přístav, kam připlouvají lodě už od 7. století př. n. l. Město bylo založeno roku 627 př. n. l. jako Epidamnus řeckými kolonisty z ostrova Korfu, které patrně přitahovaly ilyrské stříbrné doly. Po roce 229 př. n. l., kdy Epidamnus zabrali Římané a přejmenovali na Dyrrachium, byl významnou pravidelnou zastávkou námořníků na římské cestě Via Egnatia vedoucí až do Konstantinopole. Básník Catullus, žijící v 1. stol. př. n. l., zmiňuje město jako „zájezdní hostinec Jadranu“ a centrum uctívání Venuše, bohyně lásky. Na krátkou dobu se oblast Dyrrachia stala epicentrem římské občanské války, Pompeius a Julius Caesar zde roku 48 př. n. l. svedli nerozhodnou bitvu před tím, než se válka přesunula do Řecka a Pompeius byl poražen v bitvě u Farsalu. Ve středověku býval Durrës kořistí jednoho nájezdníka za druhým, na většinu 15. století se stal benátskou kolonií a v této době byly postaveny některé části dochovaného opevnění. Z temnot zapomnění město vystoupilo až po balkánských válkách a po získání nezávislosti země. V roce 1914 se stalo hlavním městem nově vzniklého státu pod vládou prince Wilhema Wieda, kterým však zůstalo jen do roku 1918, kdy byla hlavním městem definitivně prohlášena Tirana. Dne 7. dubna 1939 se v Durrësu vylodila italská vojska s cílem zabrat Albánii. Brity vycvičená policie pod velením Albánce Abas Kupi čelila invazi, ale Italové byli v početní převaze, a tak byli Albánci poraženi. Památník ve stylu socialistického realismu, připomínající tento pokus o odpor stojí naproti věži La Tora, v jejíž blízkosti parkujeme.

Nejstarší části zachované městských hradeb jsou byzantské, z konce 5. a začátku 6. století n. l., postavené na místě dřívějšího opevnění, které bylo zničeno roku 348 n. l. katastrofálním zemětřesením. 

Nedaleko se nachází římský amfiteátr z 2. stol. n. l., největší na celém Balkáně. Protože na jeho vrcholku byly postaveny budovy, nebylo divadlo zcela odkryto, ale ví se, že aréna měřila v průměru přibližně 60 metrů. Terasovitě uspořádaní sedadla měla pojmout přibližně 15 000 tisíc diváků, tedy asi třetinu kapacity římského Kolosea. Při stavbě amfiteátru Římané používali střídavě řady cihel a opus incertum, směsku kamene a malty. Díky této metodě měla stavba odolat zemětřesení, a jak můžeme dnes vidět, byla skutečně úspěšná. Během vykopávek zde bylo nalezeno čtyřicet koster se zlomenými vazy – naskýtá se otázka, zda to byli neúspěšní gladiátoři.

Přicházíme k mešitě Fatih, která byla původně postavena brzy po zabrání města Turky roku 1501. Sultán Mehmed, který si po dobytí Konstantinopole začal říkat Fatih neboli Dobyvatel, zemřel, ale památka na něj nikoliv. Mešita byla zničena během ateistické kampaně a budova byla dále poškozena během zemětřesení, které město postihlo v roce 1979. V 90. letech však mešita prodělala celkovou rekonstrukci.

K autobusu se vracíme kolem bysty Lodewijka Thomsona. V květnu 1913 byla Albánie formálně uznána samostatným státem s tím, že ji nebude vládnout vláda ustavená v listopadu předchozího roku Ismailem Qemalim, ale cizí panovník vybraný velmocemi a na vnitřní pořádek budou dohlížet ozbrojené složky, jimž budou velet holandští důstojníci. Holandská mise dospěla do Albánie v říjnu 1913 pod velením majora Lodewijka Thomsona, jenž předtím působil v Indonésii, Jižní Africe a Řecku. Úkol holandských důstojníků nebyl nijak jednoduchý. Nejenom že se měli pokusit zavést disciplínu do albánských ozbrojených sil a změnit hluboce zakořeněné zlozvyky, jako třeba rabování coby součást vítězství, očekávalo se od nich rovněž, že dohlédnou na odzbrojení civilistů – pušku vlastnil prakticky každá albánský muž. Hlavním stimulem k jejich odebrání měla být vějička – zbraň si může ponechat jenom ten, kdo bude dobrovolně sloužit v ozbrojených silách.

Princ Wilhelm z Wiedu, vládce ustanovený pro Albánii, přistál v Durrësu 7. března 1914. Do začátku června se politická a vojenská situace zhoršila, povstalci pokročili do Durrësu. Holanďany cvičená albánská armáda se je snažila zastavit střelbou do davů a zabila několik lidí. Dne 15. června v ranních hodinách byl Thomson vážně zraněn hned v prvních hodinách bitvy, jeho ostatky byly převezeny do Holandska a uloženy ve městě Groningen. O pár týdnů později vypukla první světová válka a nizozemské jednotky byly odveleny domů. Princ Wilhelm opustil Albánii 3. září a už nikdy se nevrátil.

Z Durrësu do Tirany je to asi 35 kilometrů po dálnici, takže netrvá dlouho a přijíždíme do hlavního města Albánie.

Ve středověku existovalo v oblasti dnešní Tirany na 60 malých sídel s celkem tisícovkou domů a 7 300 obyvateli. Během následujících sto padesáti let se tato čísla ztrojnásobila, protože díky procházejícím obchodním trasám tu začalo vyrůstat město. Ještě na počátku 20. století byla Tirana bezvýznamným osmanským městem, jakých bylo v celém impériu tisíce. Přelomový byl rok 1918, kdy se Tirana stala hlavním městem, neboť ležela ve vnitrozemí, zatímco dosavadní Durrës byl snadno napadnutelný z moře. V té době měla 20 000 obyvatel. V období budování socialismu nevyrostla v Tiraně sídliště jako v jiných východních metropolích, pouze na jedné straně nuzné činžovní domy a na druhé moderní luxusní paláce vládnoucí komunistické kliky. V souvislosti s revolucí v roce 1992, kdy byl socialismus v Albánii svržen, se město začalo pomalu a pozvolně otevírat Západu. Objevili se i zahraniční investoři a s nimi kancelářské budovy, daří se renovovat centrum i některé předměstské oblasti. Počet obyvatel Tirany se dnes odhaduje na 800 000.

Parkujeme na náměstí Matky Terezy před hlavní budovou univerzity a jdeme se podívat k památníku Matky Terezy. 

Matka Tereza (1910–1997), vlastním jménem Agnesë Gonxhe Bojaxhiu, byla katolická řeholnice, misionářka a zakladatelka kongregace Misionářek milosrdenství. Narodila se v albánské rodině jako nejmladší dcera obchodníka v dnešní makedonské Skopje. Ve 12 letech se rozhodla, že bude jeptiškou. Po první světové válce odešla do Irska a v roce 1928 vstoupila do kongregace Loretánských sester, které pracovaly i v Indii a hned následujícího roku do Indie odjela, v Darjeelingu složila slib novicky a přijala jméno Tereza. V roce 1946 opustila klášter, začala se věnovat nejchudším a umírajícím a o tři roky později založila kalkatskou kongregaci Misionářek milosrdenství, které roku 1950 papež uznal jako řeholní společenství řídící se františkánskými principy. Zakládala útulky pro umírající, sirotky a opuštěné děti, nemocnice i školy. Později se vydala na několik cest po světě, kdy využila své popularity a možností setkávat se s významnými osobnostmi, aby získala podporu pro aktivity své kongregace a šíření křesťanských myšlenek. V naší vlasti byla dvakrát: v roce 1984 na pozvání kardinála Tomáška a v roce 1990 na pozvání prezidenta Václava Havla. Za své celoživotní humanitární dílo získala řadu ocenění včetně Nobelovy ceny míru a v roce 2003 byla papežem Janem Pavlem II. prohlášena za blahoslavenou.

Při prohlídce města nám průvodkyně ukazuje některé významné budovy, mimo jiné také bývalou vilu Envera Hodži. Bílá část jeho domu obklopená udržovaným trávníkem bývala jeho soukromou kanceláří (je dodnes vládní budovou, proto zde stojí stráž a průvodkyně nás varuje před pokušením fotografovat), zatímco on s rodinou žil v druhé polovině budovy, která dnes hostí anglickou školu. Celá tato čtvrť – téměř jeden a půl kilometru čtverečního – byla vyhrazena rodinám stranické elity a pro běžné Albánce až do pádu komunistického režimu uzavřena.

Se zájmem si prohlížíme stavbu nové mešity:

Skanderbegovo náměstí už dávno není centrem obchodního a společenského života, jak bývalo kdysi, přesto je dodnes považováno za „střed“ Tirany. 

Uprostřed travnaté plochy v centru náměstí stojí jezdecká socha Skanderbega od Odhisë Paskaliho, rodáka z Përmeti, města ležícího na samém jihu země. 

Severnímu konci náměstí dominuje budova Národního historického muzea s obrovskou mozaikou nad vchodem. Muzeum bylo otevřeno v roce 1981 a nástěnná mozaika zobrazuje Albánce vítězící v nejrůznějších okamžicích historie od Ilyrů triumfujících nad Římany (víme však, že pouze dočasně) až po partyzány vítězící nad nacisty.

Náměstí půlí široký bulvár, navržený Mussoliniho emisary jako perfektní místo pro fašistické průvody. Na jih směrem dolů k hlavní univerzitní budově vede třída Národních mučedníků, na jejíž levé straně stojí mešita Edhem Beje a za ní 35 metrů vysoká hodinová věž, postavená ve 20. letech 19. století. Mešita pocházející z 18. století je jednou z mála starobylých budov, které se v Tiraně zachovaly do dnešních dnů. Fresky zdobící její venkovní zdi jsou dnes chráněny před přírodními živly plexisklem. Minaret byl zničen během boje za osvobození Tirany, ale následně byl opraven a díky statutu kulturního památníku unikl ničení a běsnění provázejících tažení za ateismus na konci šedesátých let.

Procházíme kolem sídla ministerstva veřejného pořádku (snad mu nevypadla předpona ne- ?), míjíme Národní galerii umění, po mostě přecházíme úzkou říčku Lanä a zastavujeme se před neobvyklou bílou mramorovou stavbou vyrůstající ze země. Říká se jí Pyramida a navrhla ji Hodžova dcera se zetěm jako Hodžovo mauzoleum. Otevřena byla v roce 1988, tři roky po jeho smrti, a stála 210 milionů USD. Po pádu komunismu v zemi sloužila jako kulturní a konferenční centrum. Za války v Kosovu se v ní usídlilo NATO, dnes se vážně uvažuje o její demolici.

Cesta domů probíhá po stejné trase, jako když jsme jeli do Albánie, jenom s tím rozdílem, že tentokrát nebudeme nocovat v Budvě, ale v městečku Petrovac na moru v hotelu Castel Lastva. Pozdě večer i brzy ráno jdeme na krátkou procházku podél pláže k bývalé benátské pevnosti Lastva, nyní nočního baru Castello.

Bar Castello večer

Skály z terasy baru Castello ráno

V úterý ráno pokračujeme v cestě k domovu. První a vlastně jediná zastávka je už po několika málo kilometrech v Kotoru. Vjezd motorovými vozidly je do Kotoru už několik desetiletí zakázán. 

Do města vcházíme renesanční branou ze 16. století. Mořská brána (Morska vrata) jsou významnou součástí městského fortifikačního systému. Benátští jej začali budovat v 15. století a zpevňovali jej až do 18. století. Hradby jsou pět kilometrů dlouhé a místy až deset metrů vysoké. Komplexnost soustavy umožňovala Kotoru vydržet i několikaměsíční obléhání. Nápis nad vchodem hlásá: „Cizí nechceme, naše nedáme“.

Tuhle fotku jsem si vypůjčil z internetu

Náměstí Zbraní (Trg od oružja), které se nachází hned za bránou, je největší ve městě a kolem něj sídlí několik kaváren se stolky na chodníku. 

Naproti bráně stojí renesanční Hodinová věž ze začátku 17. století, úzká ulička nás přivádí na náměstí sv. Trifona, do něhož z obou stran ústila hlavní obchodní a řemeslnická ulice, spojující severní a jižní městskou bránu, takže náměstí se stalo centrem společenského života středověkého Kotoru. Název náměstí je odvozen od působivé trojlodní baziliky sv. Trifona, patrona města, která byla zbudována na základech raně románské rotundy z roku 809. Ostatky tohoto mučedníka z Frýgie, který jako osmnáctiletý zahynul za Deciova pronásledování křesťanů, koupili kotorští plavci začátkem 9. století od podnikavých benátských kupců. Byla vysvěcena v roce 1166, tedy tři století před objevením Ameriky. Naposled byl chrám přestavěn po zemětřesení v roce 1667. Jeho přední strana a průčelí se zvonicemi se zachovaly v původní podobě. Spojuje je široký oblouk s balustrádami nad portálem s výrazným rozetovým oknem.

Touláme se uličkami cik-cak, na náměstí Bratrství a jednoty (Trg Bratstva i jedinstva), vstupujeme do interiéru kostela sv. Mikuláše (Sveti Nikola), postaveného v letech 1902 až 1909 na místě dominikánského klášterního kostela, který v roce 1896 vyhořel. Má nezvyklou severojižní orientaci, kterou si vyžádala existence okolních staveb, a zajímavé průčelí lemované dvěma zvonicemi, za nimiž se zdvíhá monumentální kopule.

Bez povšimnutí nenecháváme ani uprostřed náměstí stojící malý, čistě románský kostelík sv. Lukáše (Sveti Luka), jehož stavebníkem byl pravděpodobně srbský velký župan Štěpán Nemanja v roce 1195. Původně byl katolický, v roce 1657 byl předán pravoslavné církvi a dnes slouží oběma.

Další cesta je opravdu jako přes kopírák. Na trajektu překonáváme Boku Kotorskou...

...a při míjení Dubrovníku zavzpomínáme na devítihodinovou zastávku. Následují Neum a Klek, dvě osady a letoviska na pobřeží stejnojmenného zálivu. V dávné minulosti patřil Klek bosenským panovníkům, kteří jej pronajali Dubrovnické republice, později se stal její součástí a nakonec jej Dubrovník postoupil spolu s Neumem turecké říši, aby nemusel mít společnou hranici s odvěkou soupeřkou, Benátskou republikou. Tak si vytvořil ochranný koridor a pro Turecko to byl vítaný přístup k moři. Dnes patří osady Klek a Neum včetně pruhu pobřeží v délce šesti kilometrů Bosně a Hercegovině, takže krátce po sobě dvakrát přejíždíme hranice. A pak už jedeme celý den a celou noc, kolem páté hodiny zastavujeme několika spolucestujícím v Bratislavě a pokračujeme do Brna.