Dva pochody v Brně

Nevyužít možnosti zdarma přespat v Brně v době konání mezinárodního pochodu by byl hřích, a tak se v pátek držím hesla Kdo směnu zkracuje, život si prodlužuje, a po poledni pílím na vlak.

Od hlavního brněnského nádraží odjíždím šalinou (abych se vyjadřoval brněnsky) jedničkou do Bystrce, kde vystupuji na zastávce u zoologické zahrady. U mostu stojí dívčina s cedulí Start oznamující, že zde začíná Rozmarný kolomaznický pochod s podtitulem Poklidné toulání brněnskou zelení. Dostávám černobílou kopii mapky pochodu, a když se ptám na slovní popis, budou mi prý stačit světle modré šipky namalované na zemi nebo stromech. No, to jsem zvědav... 

Trasa vede Údolím oddechu, já se k oddechu zastavuji na zahrádce restaurace Pohoda a po jednom plzeňském pokračuji oborou Holedná stále do kopce. Fotím si staré kamenné patníky, 

na kontrole dostávám razítko, ještě chvíli šlapu do kopce a pak logicky zase z kopce, do Jundrova. Tam doháním rakovnického Jeňýka s několika dalšími a zastavujeme se v restauraci Na Piavě, jejíž majitelé ujišťují webové návštěvníky, že při osobní návštěvě na ně dýchne „kouzlo dávno zašlých pirátských dob“. Že by nás chtěli obrat o všechny zlaťáky? Uvidíme. U vchodu stojí figurína Piráta z Karibiku a také vnitřní prostory mají stylovou podobu jednak galéry s kapacitou 100 míst, přístavu (27 míst), kormidelní paluby (24 míst) a přídě (28 míst). V letních měsících je navíc přímo na břehu Svratky stylová zahrádka s celkovou kapacitou 200 míst, z toho krytá středověká loď pojme stovku hostů. Hospůdka je to příjemná, nicméně čas kvapí a brzy se začne šeřit, takže se příliš dlouho nezdržuji. Podél Svratky se dostávám k Jurkovičově vile. 

Na okraji Wilsonova lesa je na kontrole Miloslav Janča přezdívaný Pirát se svým proslulým trakařem.

Mnohakilometrové túry neabsolvuje s batohem na zádech, ale před sebou. Na vandry totiž jezdí zásadně se svým trakařem. Začínal v roce 1994, původně z recese, ale dnes už je to neoddělitelná součást jeho životního stylu. V normálním životě pracuje jako skladník v jedné brněnské firmě a když nadejde čas akce, bere si v práci dovolenou a rázem je z něho „ten poděs s trakařem“, který má na triku hned několik rekordů – ať už se jedná o ty světové nebo recesistického rázu. Do Guinnessovy knihy rekordů se zapsal například zdoláním dvě stě patnácti kilometrů za jedenašedesát hodin. Ale pokořování rekordů není jeho hlavním cílem. Tlačit před sebou plně naložený trakař není žádná sranda. Sám o sobě váží zhruba pětadvacet kilo, a když jede na nějaký delší vandr, je někdy až stokilový. „Stává se, že si na mě ukazují nebo klepou na čelo. Pozitivní reakce jsou ale častější,“ tvrdí dobrodruh. Není tedy nijak mimořádné, když jej cizí lidé žádají o podpis nebo fotku a zvou jej na nějakou kulturní akci nebo na štamprličku.

Stoupám lesem na Mont Bů, jak se v brněnském hantecu říká Kraví hoře. Vpravo se tyčí padesát metrů vysoká věž kostela sv. Augustina a přede mnou je další stoupání ke hvězdárně a planetáriu.

A protože je dnes poslední zářijový pátek, tradičně se koná Noc vědců. A to nejen na hvězdárně, nejen v Brně, nejen na desítkách míst v celé republice, ale na stovkách lokalit po celé Evropské unii. Je to noc plná zážitků, her a poznání v podobě vědecko-populárních přednášek, pořadů, pokusů, soutěží a kvizů, ale také zpěvu, tance a dalších aktivit, která má za cíl atraktivní a zároveň nenásilnou formou zpopularizovat vědu a výzkum, umožnit veřejnosti přístup do světa poznání, a současně představit vědce, techniky a pedagogy a ukázat, čím že se to živí a čím že to žijí. V Brně na tom mají zásluhu Masarykova univerzita, Mendelova univerzita a Vysoké učení technické.

Pestrý program pro příjemné strávení volného času v prostorách hvězdárny a observatoře Masarykovy univerzity je určený malým i velkým, kteří se chtějí pobavit, vyzkoušet si své dovednosti, schopnosti či vůli něco zajímavého se dozvědět. Kromě různých vědeckých disciplín je tu prohlídka zrekonstruované observatoře, pozorování hvězdné oblohy, výuka hry GO, žonglérská show, cimbálová muzika, mažoretky a tak dále. Určitě bych tady vydržel dvě tři hodinky, především mě láká právě probíhající příprava simulovaného startu raketoplánu z mysu Canaveral, ale už je téměř tma, a tak spěchám z kopce dolů. Před sebou, respektive nad sebou mám už poslední kopec – Špilberk, kde je cíl pochodu.

Kromě již zmíněné hvězdárny a planetária probíhá Noc vědců v prostorách několika fakult Masarykovy univerzity, Vysokého učení technického a Mendelovy univerzity, Mendelova muzea a Technického muzea. My volíme návštěvu budovy Technického muzea, kde se představují jednotlivé ústavy Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT v Brně. Přestože cílem jejich programů je seznámit širokou veřejnost s principy fyzikálních jevů a technickými aplikacemi, věnujeme se více prohlídce expozičních a výstavních prostor muzea a jen letmo nahlížíme na ukázky hologramů, 3D televize, navigačních systémů či expozice Mobil není debil, která znázorňuje, co v sobě skrývají „chytré telefony“.

Start sobotního dálkového pochodu IML a IVV Jede Kudrna okolo Brna je jako vždy v Bystrci. 

Po setkání s několika pořadateli i pochodníky se přihlašujeme na trasu 33 km a po tradičním kafíčku se vydáváme na cestu. Jdeme kolem kostela a radnice a na břehu řeky Svratky přicházíme na modrou značku, po níž se dáváme doleva, proti proudu. 

Za fotbalovým hřištěm jdeme po lávce na druhý břeh a pokračujeme městskou částí Kníničky. Procházíme údolím pod Mniší horou, stoupáme ke kontrole Pod Kopaninami a na rozcestí Pod Chocholou odbočujeme doleva. Žlutá značka nás přivádí na rozcestí Pod Sychrovem s kontrolou, kterou zajišťuje „Peší veľvyslanec Záhoráckého kráľovstva“ Jožka Karovič. 

Pokračujeme směrem na Kuřim, ale někde v kopci žlutá značka odbočovala doprava, zatímco my jsme spokojeně šlapeme sice do kopce, ale po široké lesní cestě. Vracet se nehodláme, výhled na město nás ujišťuje, že nebude žádný problém dostat se dolů pohodlnou pěšinou. Od vlakového nádraží pokračujeme zase po modré značce na hřeben Babího lomu. Přetínáme červenou hřebenovku, která vede k rozhledně, a sestupujeme ke kontrole u lelkovadla (viz jardavala.blogspot). Po úzké asfaltové silničce sestupujeme do Lelekovic a pokračujeme po silnici do České. Zastavujeme se na kontrole v restauraci U Baumannů a poté stoupáme po červené značce na rozcestí Pod Sychrovem. Jožka je tu stále, jenom nyní dává do startovního průkazu jiné razítko. Přes vrcholy Velká Baba a Malá Baba se dostáváme k poslední kontrole v Medlánkách a pak přes sedlo Medlánecké kopce na břeh Svratky, odkud je to do cíle už jen coby dup.

Po pochodu jedeme do centra, kde je naším cílem návštěva kostnice pod kostelem svatého Jakuba. Hřbitov u kostela existoval již na počátku 13. století. Kapacita brzo přestávala potřebám rostoucího města stačit, proto byl zaveden výměnný systém pohřbívání: po uplynutí 10 až 12 let od pohřbu byl hrob otevřen, ostatky vyjmuty a na stejné místo byl pohřben další zemřelý. Obsah původních hrobů se pak ukládal do speciálních podzemních objektů – osárií neboli kostnic.

Přímo pod dlažbou svatojakubského kostela byla k těmto účelům pravděpodobně v 17. století zřízena tříkomorová krypta. Zpočátku se zaplňovala zvolna, ale od poloviny 18. století zde začaly vznikat dvě velké pravidelné hranice tvořené ostatky ze zrušených kostelních hrobek. K rychlému zaplňování kostnic docházelo i z důvodů častých morových a cholerových epidemií, které obyvatelstvo města doslova decimovaly. Trvalý nedostatek prostor k ukládání kostí vedl v roce 1741 k rozšíření kostnice. Jako stavebně nejvhodnější se ukázalo rozšíření nové kostnice pod hřbitov a její napojení na kostelní kryptu. Nová kostnice ovšem byla naplněna již za šest let, a tak se začalo s jejím dalším rozšířením propojením do Kaple mrtvých, která stála nedaleko kostela. Spojovací chodba však byla v polovině své délky předčasně ukončena a plánovaný záměr nebyl nikdy uskutečněn. Po naplnění krypty i kostnice pod hřbitovem bylo vstupní schodiště z hlavní lodi kostela uzavřeno deskou z šedého mramoru s latinským nápisem ze vsazených mosazných písmen: VIS SCIRE VIATOR / QVI / SVB HOC TVMVLO? SIMVS / FVIMVS QVOD ES / ERIS QVOD SVMVS? / HOC CONTEMPLARE / NOBIQVE / PRECES TVAS EXPECTANTIBVS / A DEO INFINITE BONO / REQVIEM / EXORA (Chceš vědět, poutníče, kdo je pod tímto náhrobkem? Byli jsme to, co ty; budeš to, co my. Mysli na to a nám, kteří očekávají tvé modlitby, vypros od neskonale dobrého Boha odpočinek.)

Josefínské reformy vedly v roce 1784 ke zrušení kostelního hřbitova z hygienických důvodů. Ostatky z hrobů byly uloženy do krypty, hřbitovní zeď byla stržena a prostranství kolem kostela vydlážděno nepotřebnými náhrobky. Postupem doby se na kostnici, její velikost i umístění zapomnělo. O to větší překvapení přinesl rok 2001, kdy začal před úpravami Jakubského náměstí systematický průzkum podzemí. Několik sond do hloubky čtyř metrů potvrdilo existenci rozsáhlého pohřebního komplexu. Jednotlivé prostory byly často až po klenbu zaplněny obrovským množstvím kosterního materiálu. Počet pohřbených se odhaduje na více než 50 000. Z dosud provedených antropologických rozborů vyplývá, že jsou zde pochovány oběti středověkých morových a cholerových ran, válečných událostí z doby třicetileté války a švédského obléhání.

Nahromaděná vlhkost a plísně by bez zásahu postupně vedly k rozpadu kosterního materiálu i ke zborcení a sesuvům klenebních prostor, ležících necelé dva metry pod frekventovanou vozovkou Jakubského náměstí. Proto byl jako jediná možnost záchrany této jedinečné památky zpracován návrh na revitalizaci a zpřístupnění kostnice. Při rekonstrukci byly ostatky vyzvednuty, roztříděny, očištěny, následně převezeny zpět do kostnice a uloženy podle návrhu architektů podél stěn v různých sestavách, které nyní tvoří hlavní část expozice. Výjimkou, je takzvaná třetí komora, kde byly kosterní ostatky skládány velmi specifickým způsobem, výrazně se odlišujícím od ostatních prostor. Zůstaly proto zachovány v neporušené původním podobě za ochranným sklem.

Kostnice byla zpřístupněna 22. června 2012. Její antropologický průzkum je v expozici prezentován zajímavými nálezy a zvláštnostmi, které byly při průzkumu objeveny. Ve vitrínách ve vstupní hale je tak možno spatřit například ukázky trepanace lebky, hojení různých mechanicky poškozených kostí, například zlomenin či násilných zranění, nebo také poškození vlivem nádorových bujení. Jsou zde i nálezy archeologické.

Kostnice u sv. Jakuba je prý po Paříži druhá největší v Evropě. Nicméně s její prohlídkou jsme brzy hotovi a vstupné 140 korun se nám zdá nepřiměřené.

Den plný zážitků završujeme návštěvou restaurace Výtopna v ulici Hlinky, nedaleko od Mendlova náměstí. Byla otevřena v roce 2009 a není to ledajaká restaurace. Šimon, Vendulka, Tedík, Hanka a další v ní obsluhují tiše a diskrétně. Nevím, jestli se někdy stane, že objednané nápoje rozlijí, ale pokud ano, určitě se tváří vykolejeně. Aby nedošlo k omylu, ve Výtopně neobsluhují handicapovaní klienti, ale mašinky. Majitel této restaurace má jako svého koníčka vlaky, a tak stačí první pohled do interiéru a je to jasné: Pivo vám nepřinese vrchní, ale přiveze je vláček. Zhmotnila se zde kultovní scéna z filmu Kulový blesk, kde ovšem vláček rozvážel panáky. Tady propojuje všechny cílové destinace osmdesát metrů kolejové trati a, co si budeme nalhávat, ten pocit dětské radosti, když před vámi mašinka zastaví s naloženým vagónem, leckoho pohne k více objednávkám, než původně plánoval.