sobota 27. dubna 2019

DP Oblastí klidu Třebíčsko

Do Třebíče jezdíme téměř každý rok, takže trasy už většinou dobře známe. Proto jsme si tentokrát vymysleli svoji, proti čemuž pořadatelé nic nenamítali

Start je jako vždy z chaty třebíčských turistů Na Babáku, kde nás vítají dva známí turisté Láďa a Tomáš:
Nejprve si dopřáváme kafíčko a teprve potom, již spokojeni, se vydáváme na trasu. Přecházíme řeku Jihlavu a vydáváme se podél ní po červené turistické značce. Zpočátku po pravém břehu, pak chvíli po levém břehu a nakonec znovu po pravém. Trasa vede po loukách mezi železniční tratí a řekou, potom trať přechází a vede lesní cestou. S údivem sledujeme kůrovcovou kalamitu, poprvé vidíme zničené nejen staré velké smrky, na to jsme si už zvykli, ale i celý lesík mladých smrčků!
Na rozcestí zvaném Hluboček přecházíme na žlutou značku a šlapeme proti toku potoka Markovka k osadě Dobrá Voda. Na jejím okraji je převislá skála nad potokem...
... a pod ní jakási „malá lurdská jeskyně“:
Sirnato-železité lázně jsou zde uváděny roku 1837, ale zprávu o prameni zaznamenal již roku 1756 Jan Baptista Michael Sagars ve své publikaci „Kurzer Bericht von dem Pozdiateker Gesundbrunnen unweit der Stadt Trebitsch in Mahren“ vydané ve Vídni. Léčili zde revmatismus a voda prý měla i vliv na mizení pih. Lázně byly tradičním výletním místem Třebíčanů, jsou však zde zaznamenány i návštěvy z jiných zemí. Pro potřeby hostů zde bylo šest van, napájených vodou z kopané studny. Podle nových rozborů vod z roku 1997 měla voda obsah sirovodíku v rozmezí 1,25 až 1,70 mg/l. Dodnes jsou zde po geologické stránce zajímavé vývěry slané sirné kyselky, užívané ke koupelím a pití. Sirovodíkové vody vystupují v horninách třebíčského masivu. Chemicky jde o horninu bohatou hořčíkem, draslíkem i s jeho radioaktivním izotopem. V okolí lázní jsou pegmatitové žíly s minerály obsahujícími berylium, titan, niob a tektonické linie, po nichž hojně vystupuje radon.
Objekt bývalých sirných lázní byl v roce 1976 adaptován na základnu Pionýra (politicko-výchovné středisko OV SSM), v roce 2002 objekt převzal Junák - svaz skautů a skautek, který jej po jeho opravě v letech 2003-2004 využívá jako školicí a výcvikové středisko.
Za potokem stojí kaplička Panny Marie Sedmibolestné. Na starých fotografiích je za ní cihlová stavba (dnes již zbořená) s dobrovodským pramenem, který je také už jen historií. 
Na okraji obce Kožichovice odbočujeme k domu č. p. 40, na jehož fasádě je od roku 1993 umístěna pamětní deska Matyáše Žďárského. Stával zde mlýn, o němž se říkalo, že byl jeho rodným domem:
Matyáš Žďárský (1856–1940) byl akademický malíř, horolezec, lyžařský průkopník a jeden z prvních lavinových odborníků v Evropě. Jeho jméno mezi horolezci dodnes žije ve slově „žďárák“, tedy Žďárskeho bivakovcí pytel. Narodil se jako poslední ze sedmi dětí, brzy po jeho narození jeho otec zemřel a matka odešla s malým Matyášem do Třebíče, kde začal navštěvovat školu. Později vychodil jihlavskou reálku a německý učitelský ústav v Brně a v roce 1874 nastoupil do prvního místa ve Vídni. Následující léta strávil jako pedagog ve Vídni, rakouském Elsenreithu a počátkem osmdesátých let jako učitel v trestnici Stein (Krems am Donau). Vzhledem k šíři Žďárského zájmů, mezi které patřilo výtvarné umění a zejména přírodní vědy, není divu, že ani poměrně úspěšná kariéra učitele jej příliš neuspokojovala. Začal podnikat studijní cesty po Švýcarsku, Německu, Francii, Bosně, Itálii a po severní Africe, studoval malířství na akademii v Mnichově a později techniku na polytechnice v Curychu.
V roce 1889 koupil horský statek poblíž rakouského Lilienfeldu, začal se věnovat alpinismu a zejména lyžování, které se začalo šířit ze Skandinávie. Objednal si lyže z Norska a po šesti letech experimentů zkonstruoval vázání, které umožňovalo pohyb paty a jízdu v krátkých obloucích tak typických pro alpské lyžování. Stal se vyhledávaným lyžařským instruktorem a v roce 1986 napsal první učebnici alpského lyžování. V roce 1901 uspořádal první závod ve sjezdu a v roce 1905 ve slalomu. Sám se vypracoval na nejlepšího světového lyžaře – již v roce 1896 překonal na lyžích rychlost 100 km/h. Každou zimu pořádal výukové kurzy, a to nejen v rakouských Alpách, ale i v Německu,  Švýcarsku, v Beskydech a v Karpatech.
Vypracoval se také na uznávaného lavinového experta a na téma lavin publikoval dvě rozsáhlé práce. V roce 1916 vedl záchrannou výpravu hledající vojáky zavalené lavinou, při níž však utrpěl četná zranění. Za své zásluhy při výcviku rakousko-uherských vojáků byl v roce 1916 vyznamenán Rytířským křížem řádu Františka Josefa. Po vážném úraze se v roce 1917 vrátil zpět na svůj statek, avšak vážně zdravotně postižený. Nevzdal se však a bojoval a neustále cvičil. Osm let po úrazu začal opět lyžovat, lyžoval ještě ve svých 80 letech a stále jen s jednou holí. Jeho vitalita mu vydržela až do roku 1939, kdy se jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že už nebyl schopen se o sebe postarat. Přestěhoval se tedy do hotelu Pittner v Sankt Pöltenu, kde 20. června 1940 zemřel. Pohřben byl v hrobce na své usedlosti.
*  *  *
Bysta Matyáše Žďárského byla v roce 2006 odhalena na opačném konci Kožichovic na domě č. p. 5, kde se podle posledních výzkumů narodil:
Sportovní klub SHS Třebíč pořádá v Kožichovicích přespolní Běh Matyáše Žďárského, letos 14. září se poběží již 27. ročník.
Opouštíme Kožichovice a úzkou vyasfaltovanou polní cestou míříme k Třebíči. Míjíme stavbu obrovského skleníku o ploše dva a půl hektaru, který bude sloužit pro hydroponické pěstování rajčat, přicházíme do ulice Žďárského – jak symbolické! – a pokračujeme do Lorenzových sadů. Jedná se o lesní park vyplňující údolí krátkého potoka, který je pravostranným přítokem řeky Jihlavy. Místní stráně dříve sloužily jako pastviny pro dobytek, parkem se tato lokalita stala na začátku 20. let 19. století a to díky štědrému finančnímu obnosu od Viktora Lorenze. Jemu byla na památku v parku 8. května 1921 odhalena pamětní deska.

Na jižním okraji parku se nachází oboustranný smírčí kámen:
Ještě než přijdeme do cíle, stoupáme na Masarykovu vyhlídku, abychom se pokochali výhledem na Třebíč:
Ani po odjezdu z Třebíče nemáme splněno KPČ, které jsem si naplánoval. Proto pár kilometrů za městem zastavuji u téměř neznatelné luční cesty. Asi po čtyř stech metrech přicházíme k pramenu Rokytné. Je to jen týden poté, co jsme byli u pramenu Rokytky, o čemž se můžete dočíst na tomto blogu zde. Řeka Rokytná je dlouhá 88 km, protéká Rokytnicí nad Rokytnou, Jaroměřicemi nad Rokytnou a u Ivančic předává své vody Jihlavě.
V údolí Rokytné byla letos vyhlášena nová přírodní rezervace Výrova skála o výměře 24,16 ha, nacházející se asi dva kilometry jihovýchodně od obce Šemíkovice. Představuje zachovalý soubor lesní vegetace teplomilných a suchých doubrav, dubohabřin a suťových lesů na skalnatých svazích. V nivě řeky Rokytné se nacházejí lužní porosty olšin. Lokalita je hnízdištěm výra velkého a ohroženého strakapouda prostředního.

Žádné komentáře:

Okomentovat