V Čiklově ulici v Praze-Nuslích

Ulice Čiklova, která vede ve svahu pod Nuselským mostem, změnila během minulého století svůj název hned několikrát. V roce 1906, kdy získala své první jméno, se jmenovala po Sámovi, franckém kupci, který sjednotil západní Slovany v boji proti Avarům a později i Frankům. V letech 1940–1945 se jmenovala část ulice Hemina a druhá část ulice Pod Terebkou.

Téměř na samém začátku ulice, na domě čp. 624/7 je umístěna pamětní deska Otakara Batličky (1895–1942), českého spisovatele, světoběžníka, radioamatéra a bojovníka proti nacismu. Kolem jeho života existuje řada legend, které má na svědomí kontroverzní publicista a teoretik výtvarného umění Petr Sádecký (1943–1991). Své mystifikace o Batličkově dobrodružném mládí zveřejňoval v dobovém tisku a doslovech knih s Batličkovými povídkami, a tak se dodnes nepodařilo úplně přesně odhalit, co vše v Batličkově posmrtném životopise je mýtus a co je pravda. Proto je třeba i následující údaje o jeho zaměstnáních brát s rezervou.

V dětství měl spoustu průšvihů, neměl smysl pro disciplínu a často se bouřil a utíkal z domova. Deset let putoval po světě a živil se všelijak, jako plavčík, kormidelník, radiotelegrafista na zaoceánských lodích, kovboj a zlatokop v Kalifornii, řidič newyorského metra, rybář na norských a britských lodích, potápěč v Suezském průplavu, gaučo v Brazílii, obchodník se známkami v Londýně, majitel prádelny a dokonce jako policista v Šanghaji. Poté se s bohatými zážitky vracel nazpět do své rodné země. Stal se také anglickým válečným zajatcem, a to dokonce s primátem. Jako první válečný zajatec z Rakouska-Uherska byl zajat v první světové válce, podobně jako Ernest Hemingway se v téže válce stal prvním raněným Američanem.

Ve světě se naučil angličtinu, němčinu, španělštinu, portugalštinu, francouzštinu, ruštinu, norštinu, švédštinu a jako jeden z mála také jazyk indiánského kmene guaraní. Přesto nemohl najít doma uplatnění, usadil se trvale v Praze roku 1920. Zkoušel různá zaměstnání, nabízel se tajné policii, pojišťoval psy, nakonec si otevřel vlastní soukromou školu boxu, kde byl instruktorem. Získal vavříny ve střelbě, závodil na motorce. Osudnou se mu ale stala jeho láska k radiotelegrafii. Postavil si radiovysílačku OK1CB a znovu cestoval, tentokrát však už jenom éterem. Z podnětu redakce Mladý hlasatel začal roku 1939 psát dobrodružné povídky s exotickou tematikou, v nichž čerpal ze svých bohatých životních zkušeností. Každý týden po tři roky přinášel časopis jednu nebo dvě jeho povídky.

Dlouho po jeho smrti vyšly povídky, které vybral, uspořádal a upravil Bohumil Jírek, konečně knižně: Na vlně 57 metrů (1965), Tábor ztracených (1970), dále Tanec na stožáru (1979), Na vlnách odvahy a dobrodružství (1987) a některé další. Ilustroval je přední český malíř a ilustrátor Bohumil Konečný-Bimba (1918–1990).

Batlička pracoval jako řidič pražské tramvaje, za nacistické okupace se stal radiotelegrafistou ilegální skupiny Obrana národa, která jej využila k navázání spojení s Moskvou. Na podzim roku 1941 došlo k odhalení a zatčení jejich členů. Batlička byl vyslýchán a poté vězněn na Pankráci, v Terezíně, a nakonec jej čekal koncentrační tábor Mauthausen. V roce 1942 byl pravděpodobně zabit benzinovou injekcí do srdce. Podle nedoložené verze se mu podařilo uprchnout, ale poté se omylem střetl s pancéřovou divizí SS a byl zastřelen na útěku. Za odbojovou činnost byl roku 1946 vyznamenán válečným křížem in memoriam tehdejším ministrem národní obrany generálem Ludvíkem Svobodou.

*  *  *

Stoupám Čiklovou ulicí, vpravo mám Vyšhrad, nad sebou Nuselský most, a za chvíli také pětihvězdičkový hotel Corinthia Prague nazývaný také Corinthia Towers, původně hotel Fórum. Celkem má 26 podlaží, z nichž 24 je nadzemních. Stavba byla dokončema v roce 1988, celková výška činí 84 metrů, anténa dosahuje až do výšky 90 metrů. Uvnitř budovy se nachází 539 pokojů, několik restaurací, barů a kaváren.

Druhá pamětní deska se nachází na opačném konci Čiklovy ulice na domě čp. 1238/19:

V období Protektorátu byla v jednom z bytů ilegální vysílačka. Dne 13. května 1941 vysílal Josef Mašín se svými přáteli Václavem Morávkem a Františkem Peltánem důležitou depeši pro exilovou vládu v Londýně. V podvečer se ozval zvonek. Za dveřmi stáli příslušníci pražského gestapa, které již několik měsíců intenzivně pátralo. Každý z trojice odbojářů věděl, co má dělat, a než zničili vysílačku a depeše, poslali do Londýna zprávu o své bezvýchodné situaci. Mašín potom vyrazil dveře a jednoho z gestapáků postřelil. Ostatní členové komanda se na něj okamžitě vrhli, Mašín při rvačce s přesilou spadl ze schodů a zlomil si nohu. Tohoto okamžiku využili jeho dva přátelé a zabouchli dveře od bytu. Než se tam komando dostalo, spustili se ze čtvrtého patra po tenkém uzemňovacím lanku vysílačky a podařilo se jim uprchnout.

Mašín se zatím pokusil v bezvýchodné situaci zastřelit, ale než to stihl udělat, gestapáci mu prostřelili zápěstí. Po zatčení byl mnoho měsíců bestiálně mučen. Prokázal však obrovskou odvahu a nejenže nikoho neprozradil, ale při výslechu své protivníky dokonce několikrát fyzicky napadl. Dne 30. června 1942 byl v Praze-Kobylisích popraven.

Po válce se na uliční tabulku vrátil kníže Sámo, ale v roce 1948 jej vystřídal Alois Václav Čikl (*1900), farář české pravoslavné církve a duchovní správce kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Za jeho pomoci se v něm skrývali českoslovenští parašutisté, kteří 27. května 1942 spáchali atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Kostel byl 18. června po několikahodinovém boji dobyt jednotkami SS, část parašutistů byla zabita v boji a část spáchala sebevraždu. Tentýž den byl Čikl gestapem zatčen spolu se svojí manželkou a dalšími představiteli pravoslavné církve V. Petřekem, J. Sonnevendem, V. Ornestem a jejich rodinami. O týden později byl ještě zatčen biskup Gorazd. Soudní přelíčení před stanným soudem v Praze se konalo 3. září a následujícího dne byli Alois V. Čikl, biskup Gorazd a Jan Sonnevend zastřeleni na střelnici v Praze-Kobylisích a 24. října byla v Mauthausenu popravena i Marie Čiklová. Po válce obdržel Alois V. Čikl in memoriam Čs. válečný kříž 1939. Pamětní deska od akademického sochaře Jaroslava Hylase z Morávkova rodného Kolína byla na domě odhalena 15. května 2017.

* * * 

Z Čiklovy ulice není daleko na náměstí Generála Kutlvašra. Na jižní straně je ohraničuje Svatoplukova ulice, nad níž se nachází Památník tří odbojů. Byl odhalen 26. června 1997 na místě původního Památníku I. a II. odboje se sousoším Odboje a citáty V. I. Lenina.

Tvoří ho dvě nad sebou umístěné nádrže, přičemž z horní přetéká voda kolmo přes desku s nápisem „1914–1918, 1939–1945, 1948–1989“ do druhé. Po stranách vedou schodiště. Autory díla jsou František Novotný a Jaroslav Suchan.
Na východní straně námněstí, na domě č. p. 500/1 je na kamenné desce umístěna bronzová bysta generála Karla Kutlvašra, jednoho z nejmladších generálů Československé armády, který působil za německé okupace v odbojové organizaci Obrana národa a za Pražského povstání velel vojenskému velitelství Velká Praha. Autorem bysty je sochař František Bartoš.

Přecházím Táborskou ulici, kde přímo naproti je legendární restaurace U Bansethů s více než stoletou tradicí a sousedský pivovar Bašta, který je s restaurací provozně, personálně i prostorově propojen, mají společnou kuchyni i vlastní pekárnu.

Někdy v letech 1905 až 1908 zde Antonín Banseth založil hostinec, který záhy vstoupil do historie. V Haškově Švejkovi je o něm hned několik zmínek, například:
„Ty skvrny na slunci mají vopravdu velkej význam,“ zamíchal se Švejk, „jednou se vobjevila taková skvrna a ještě ten samej den byl jsem bit U Bansethů v Nuslích. Vod tý doby, jak jsem šel někam, vždycky jsem v novinách hledal, jestli se nevobjevila nějaká skvrna.“
Dodnes je zde stůl Jaroslava Haška:

Dnešním majitelům, rodině Baštových, slouží ke cti, že původní název restaurace nezměnila a své jméno dala jen do štítu pivovaru otevřeného v roce 2007. Tradice kuchařského rodu Baštů je přitom velmi stará, jeden z předků prý připravoval krmi i pro Rudolfa II.