Turistický pochod z cyklu Prahou turistickou, které připravují pražské odbory KČT, konkrétně tuto akci KČT Trilobit Barrandov
Start pochodu je ze stanice metra Nádraží Veleslavín. Než se vydáme na trasu, jdeme se podívat na nedalekou kešku nazvanou Daniel Adam z Veleslavína. Jméno ve mně vyvolává vzpomínky na hodiny literatury na střední škole, jakkoli už vzdálené...
Daniel Adam z Veleslavína (1546–1599) byl známý nakladatel, spisovatel, bohemista, humanista, historik, filozof, překladatel a knihtiskař. Vystudoval pražskou univerzitu, v roce 1568 stal se bakalářem a o rok později mu byl udělen titul mistra. Do roku 1576 působil jako univerzitní profesor historie, ale poté, co se oženil s dcerou knihtiskaře Jiřího Melantricha z Aventina, musel opustit pražskou univerzitu, protože na univerzitní profesory se vztahovala povinnost celibátu. Po svém tchánovi převzal v roce 1586 známou pražskou tiskárnu, z níž učinil centrum literárního a vědeckého života. Obklopil se překladateli i literáty a začal vydávat naukové popularizační knížky, kroniky, cestopisy a slovníky. Vydal na osmdesát publikací, které – ač mu na rozdíl od Melantricha chyběla typografická zkušenost a kvalifikace – byly neobyčejně sličné, vzorně upravované a rozmanité, vázané v kůži, zdobené zlatými erby a skvěle vybavené ilustracemi předních rytců. Také jeho péče o jazykovou čistotu a úroveň byla mimořádná – tzv. veleslavínská čeština se stala základem českého spisovného jazyka.
Pomník Daniela Adama z Veleslavína je dílem českého sochaře Antonína Procházky (1849–1903) a byl slavnostně odhalen 8. června 1902. Antonín Procházka vystudoval sochařství na Akademii v Praze a je především autorem monumentálních soch, pomníků, alegorických sousoší, ale také figurálních reliéfů.
Vycházíme podél Evropské třídy, odbočujeme k zahrádkářské kolonii, obcházíme Libocký rybník a stoupáme kolem klasicistního kostela sv. Fabiána a Šebestiána, postaveného v letech 1842–1844.
Vstupujeme do obory Hvězda, kterou v roce 1530 zřídil král Ferdinand I. Podle plánů králova mladšího syna, rakouského arcivévody Ferdinanda Tyrolského, dlouholetého místodržícího v Čechách, byl v letech 1555–1558 postaven královský letohrádek Hvězda, originální příklad české renesanční architektury.
Své jméno letohrádek získal díky svému unikátnímu půdirysu ve tvaru šesticípé hvězdy. Do roku 1996 v něm bylo Muzeum Miloláše Alše a Aloise Jiráska, v současné době je v něm expozice o bitvě na Bílé hoře, která se v roce 1620 odehrála nedaleko obory.
GPSka nás vede oborou z kopce dolů, aby nás přivedla ke kešce skrývající se v pískovcovém výchozu:
Chvilku nám trvá, než ji ve vrstvě spadaného listí objevíme, a pak si prohlížíme uzavřený vchod do štoly nalézající se o pár desítek metrů dál:
Z obory míříme přes Vypich do parku Ladronka. Od restaurace sestupujeme dolů, procházíme mezi ragbyovým hřištěm Tatry Smíchov a fotbalovým hřištěm SK Čechie Smíchov, klesáme k Plzeňské ulici, kterou přecházíme a stoupáme kolem kostela sv. Jana Nepomuckého:
Podél ohradní zdi bývalé usedlosti Cibulka přicházíme k právě opravovanému Čínskému pavilonu,...
... a sestupujeme k altánu, od něhož stoupáme ke kamenné vyhlídkové věži. Podrobnosti o posledních třech jmenovaných stavbách se můžete dočíst na tomto blogu v článku Velká dobrodružná hra Pražské věže.
Od vyhlídkové věže klesáme k jezírku, které prošlo v letech 2005 a 2006 celkovou rekonstrukcí včetně výstavby nové hráze, přelivu a stavidla. Jeho oválný tvar, kašnový přeliv a mostek s dřevěným zábradlím dotvářejí melancholickou náladu tohoto zákoutí:
Ve stráni na protějším břehu shlíží dolů socha bohyně lovu Diany:
Kolem kapličky se studánkou stoupáme k Přírodní památce Vidoule a pak už konečně sestupujeme dolů do Jinonic. Původně se jmenovaly Ninonice a poprvé se objevují v zakládací listině vyšehradské kapituly už roku 1088. Majitelé se často střídali, od roku 1684 patřily Jinonice rodu Schwarzenbergů až do roku 1920, kdy je prodali pražské obci. V roce 1922 byly připojeny k Velké Praze jako její XVII. čtvrť.
Na místě původního panského dvora z konce 13. století, který byl v roce 1620 popisován jako tvrz, začal po roce 1684 Ferdinand Vilém Schwarzenberg stavět zámek s hospodářským zázemím. Později byl ještě několikrát přestavován, přibyl také pivovar a sídlila zde správa celého velkého panství, do něhož patřily Butovice, Nová Ves, Radlice, Zlíchov, část Smíchova, Košíře a Klukovice. Nad vstupní branou v průčelí je alianční znak Ferdinanda Viléma Schwarzenberga a Anny Marie ze Sulzu:
Prohlížíme si zdejší zdevastovaný zámek...
... a následně pak bilboard představující záměr developerské společnosti V Invest, která chystá velkorysou rekonstrukci Projekt Jinonický dvůr:
Ještě než dojdeme do cíle absolvujeme krátký okruh starými Jinonicemi inspirovaný listingem multikeše. Indicie sbíráme mimo jiné z informačních tabulek na dvou domech s mansardovými střechami, jedněch z nejcennějších budov Jinonic:
Teprve poté, co na návsi u rybníka objevíme keš, vracíme se k restaurci U Majerů, kde je cíl pochodu. Pořadatelé jsou překvapeni dnešní účastí, která namísto očekávaných tří set dosáhla pěti stovek!
Po pochodu – a pozdním obědě v cílové hospůdce – přichází na řadu KPČ. Ale o tom až v následujícím článku.
Daniel Adam z Veleslavína (1546–1599) byl známý nakladatel, spisovatel, bohemista, humanista, historik, filozof, překladatel a knihtiskař. Vystudoval pražskou univerzitu, v roce 1568 stal se bakalářem a o rok později mu byl udělen titul mistra. Do roku 1576 působil jako univerzitní profesor historie, ale poté, co se oženil s dcerou knihtiskaře Jiřího Melantricha z Aventina, musel opustit pražskou univerzitu, protože na univerzitní profesory se vztahovala povinnost celibátu. Po svém tchánovi převzal v roce 1586 známou pražskou tiskárnu, z níž učinil centrum literárního a vědeckého života. Obklopil se překladateli i literáty a začal vydávat naukové popularizační knížky, kroniky, cestopisy a slovníky. Vydal na osmdesát publikací, které – ač mu na rozdíl od Melantricha chyběla typografická zkušenost a kvalifikace – byly neobyčejně sličné, vzorně upravované a rozmanité, vázané v kůži, zdobené zlatými erby a skvěle vybavené ilustracemi předních rytců. Také jeho péče o jazykovou čistotu a úroveň byla mimořádná – tzv. veleslavínská čeština se stala základem českého spisovného jazyka.
Vycházíme podél Evropské třídy, odbočujeme k zahrádkářské kolonii, obcházíme Libocký rybník a stoupáme kolem klasicistního kostela sv. Fabiána a Šebestiána, postaveného v letech 1842–1844.
Své jméno letohrádek získal díky svému unikátnímu půdirysu ve tvaru šesticípé hvězdy. Do roku 1996 v něm bylo Muzeum Miloláše Alše a Aloise Jiráska, v současné době je v něm expozice o bitvě na Bílé hoře, která se v roce 1620 odehrála nedaleko obory.GPSka nás vede oborou z kopce dolů, aby nás přivedla ke kešce skrývající se v pískovcovém výchozu:
Chvilku nám trvá, než ji ve vrstvě spadaného listí objevíme, a pak si prohlížíme uzavřený vchod do štoly nalézající se o pár desítek metrů dál:
Z obory míříme přes Vypich do parku Ladronka. Od restaurace sestupujeme dolů, procházíme mezi ragbyovým hřištěm Tatry Smíchov a fotbalovým hřištěm SK Čechie Smíchov, klesáme k Plzeňské ulici, kterou přecházíme a stoupáme kolem kostela sv. Jana Nepomuckého:
Na místě původního panského dvora z konce 13. století, který byl v roce 1620 popisován jako tvrz, začal po roce 1684 Ferdinand Vilém Schwarzenberg stavět zámek s hospodářským zázemím. Později byl ještě několikrát přestavován, přibyl také pivovar a sídlila zde správa celého velkého panství, do něhož patřily Butovice, Nová Ves, Radlice, Zlíchov, část Smíchova, Košíře a Klukovice. Nad vstupní branou v průčelí je alianční znak Ferdinanda Viléma Schwarzenberga a Anny Marie ze Sulzu:
Po pochodu – a pozdním obědě v cílové hospůdce – přichází na řadu KPČ. Ale o tom až v následujícím článku.
Žádné komentáře:
Okomentovat