Velká dobrodružná hra Pražské věže

Brouzdáním po internetu jsem se dostal k informaci o akci Pražské věže č. 12. Jedná se o dobrodružnou hru, při které se hledají a navštěvují věže naší stověžaté matičky. A jelikož půjde už o dvanácté pokračování, budou to věže víceméně neznámé. A to mě láká, protože návštěvy Prašné brány, Jindřišské věže, Mosteckých věží na Karlově mostě a dalších mám už za sebou, některé i víckrát.

V upoutávce pořadatelé psali: „Těšte se na spoustu věží, kde jste s naší hrou ještě nebyli: navštívíte terasu Národního divadla, v Troji zámek s parkem – bludištěm, také Botanickou zahradu s rozhlednou, vinici sv. Kláry, baziliku sv. Markéty v starobylém Břevnovkém klášteru, hřbitov, kde je pochován Karel Kryl, prohlédnete si věž bývalého větrného mlýna, zdoláte kamennou rozhlednu v Košířích a dozajista si vyšplháte na věž Novoměstské radnice, k tomu pár dalších nejmenovaných věží, nemusíte vědět všechno. Malé občerstvení pro každého soutěžícího poskytne pivnice U Fleků. Samozřejmě v archivech najdeme nějakou pěkně starou mapu, podle které půjdete. Ve hře jde především o to strávit příjemný den, poznat pražské věže, poučit se, až posledním kritériem je čas. Ten si měří každý sám...nemusíte obejít všechno. Ke každé věži se váže historicko-dobrodružný nebo pozorovací úkol. Soutěžící se pohybují po svých, MHD, na kole, jednotlivě i ve skupinách. 
Večer sedíme nad mapou, kterou jsem dostal při registraci. Je z roku 1929, takže dnes je toho hodně jinak, výstavbou celých kolonií a sídlišť počínaje a přejmenováním mnoha ulic konče. Konfrontujeme mapu s podrobným atlasem Prahy a propadáme skepsi. Chtěli bychom navštívit alespoň deset míst, ale bude problém nejen je nalézt, ale také se k nim dostat, protože jsou v pěti od sebe vzdálených lokalitách. Linky městské hromadné dopravy (kromě metra) neznáme a přístup k internetu nemáme, abychom se na zítřek připravili. Výmýšlíme tedy strategii a doufáme v pomoc GPSky, případně ochotných spoluhráčů, které jistě budeme potkávat. Vždyť předem se zaregistrovalo 540 účastníků! Uvidíme, ráno je prý moudřejší večera.

*  *  *

Start pro všechny je v 10.30 hod., což je dost pozdě, ale co se dá dělat? Taková jsou pravidla. Jedeme metrem na Petřiny a před půl jedenáctou tedy stepujeme u vchodu do penzionu s restaurací Větrník. Přesně na čas se dveře otevírají a v nich stojí majitel s kleštičkami, kterými si označíme první navštívené místo. Kontrolní otázka, na kterou máme v propozicích odpovědět zní: Co má penzion ve znaku? Nikde žádné logo nevidíme, a tak se ptám majitele. „To máme na razítku, pojďte dál.“ 

Je to silueta větrného mlýnu, což je celkem logické, neboť jde o bývalý větrný mlýn holandského typu, jeden z nejstarších dochovaných u nás. Původně zde prý stávala kaple založená ve stejném roce jako břevnovský klášter sv. Markety, tedy roku 993. V roce 1277 zde nechal opat Godefrid postavit dřevěný větrný mlýn, který úspěšně sloužil až do roku 1722. Měl i svou vlastní zásobárnu vody – 30 metrů hlubokou studnu, která funguje dodnes. Válcová trojpodlažní stavba zděného mlýna, tvořící jádro nynější obytné budovy, vznikla v polovině 18. století. V roce 1794 mlýn přešel z klášterního majetku do rukou mlynářské rodiny Kohoutků. K ukončení mletí v něm došlo asi v 60. letech 19. století. Poté, co jej odkoupil Jan Josef Černohorský, zde byla v roce 1899 zřízena zahradní restaurace. Od roku 1920 objekt obývá rodina Opatrných a Větrník slouží dnes jako penzion.
Od Větrníku míříme na Břevnovský hřbitov s rokokovou kaplí sv. Lazara, vysvěcenou v roce 1762. Potkáváme se s dalšími účastníky hry a ptáme se, zda vědí, kde je hrob Karla Kryla. Máme štěstí, jsou to znalci.

Karel Kryl (1944–1994) byl československý písničkář a básník, hlavní představitel protikomunistického protestsongu. Psal si vlastní hudbu i texty, v jeho repertoáru byly jak satirické nebo vážné písně reflektující společnost, tak poetické a melancholické balady. Někdy se mu přezdívá básník s kytarou. V září 1969 odešel do Německa do exilu (nikoli do emigrace, říkal), spolupracoval s redakcí Svobodné Evropy nejprve externě a od roku 1983 jako zaměstnanec. Po návratu do Československa v roce 1989 v rozhovorech pro média a ve své tvorbě nevybíravě komentoval dění ve společnosti. Zemřel náhle a zcela nečekaně na srdeční příhodu krátce předtím, než měl koncertovat v Havlíčkově Brodě.
Od hrobu Karla Kryla není daleko k pomníku Ivana Medka. Když Karel Kryl zemřel, jeho pohřbu se z politické reprezentace nezúčastnil nikdo, ani Václav Havel. Jediným vyslancem Hradu byl někdejší novinář a hudební publicita Ivan Medek. Po podpisu Charty 77 byl propuštěn ze zaměstnání a v roce 1978 emigroval do Rakouska. Stal se dopisovatelem Hlasu Ameriky, spolupracoval se Svobodnou Evropou, BBC, Deutsche Welle a Radiem Vatikan. Po návratu do Československa se stal pracovníkem Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla a nakonec jejím vedoucí neboli kancléřem. Byl synem legionáře a pozdějšího generála československé armády Rudolfa Medka (1890–1940).

Malou brankou vycházíme ze hřbitova a upravenou klášterní zahradou se blížíme k Břevnovskému klášteru. Nejprve však míříme k pavilonu Vojtěška, kde máme tajnou kontrolu. 

Pavilon nad studánkou nechal Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem v letech 1723–1726 postavit opat Beno Löbl. Název Vojtěška se objevuje prvně až v listině z roku 1443, kdy majitel vinice nad ní postoupil pramen opatu kláštera. 

Studánka, z níž vyvěrá podle našich předků léčivý pramen, jehož voda měla blahodárné účinky zejména na nemocné oči, vytváří potok Brusnici, protéká pod klášterními budovami, napájí společně s ostatními prameny malé rybníčky pod klášterem i ve Střešovicích, protéká Jelením příkopem pod Pražským hradem a vlévá se do Vltavy pod Strakovou akademií. 
Podle pověsti se zde u studánky sešli kníže Boleslav II. z vládnoucího rodu Přemyslovců a sv. Vojtěch, druhý český biskup z rodu Slavníkovců. Oba měli podobný sen, v němž viděli silný pramen studené vody ve studánce s břevnem. U poslechli společného vnuknutí a založili poblíž studánky klášter. Skutečnost se od jejich snu nijak neliší. V roce 993 přivedl sv. Vojtěch z Říma dvanáct mnichů a pomohl jim založit první mužský klášter ke cti sv. Benedikta v Čechách. 
V roce 1420 zničili klášter táborité, a mniši, kteří přežili, odešli do Broumova. Klášter byl obnoven až v polovině 16. století, podobu dali celému komplexu církevních i hospodářských budov Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové. Za panování Josefa II. nebyl klášter zrušen, za nadvlády jedné strany však ano. Opat Anastáz Opasek byl dlouhodobě uvězněn, klášter roku 1951 rozpuštěn a mniši deportováni. Do roku 1990 zde byl Archiv ministerstva vnitra. V letech 1991–1993 byl klášter a kostel s velkou podporou zahraničních, především německých klášterů důkladně opraven a u příležitosti tisícího výročí založení povýšen papežem Janem Pavlem II. z opatství na arciopatství.

Kostel zasvěcený sv. Markétě Antiochijské byl postaven v letech 1708–1715. Jeho zvlněná fasáda odpovídá utváření hmoty architektury na principu protínajících se elipsoidů. 
Vnitřní zařízení kostela navrhl Kryštofův syn Kilián Ignác Dientzenhofer. Na hlavním oltáři je v nice zasazená dřevěná pozlacená socha patronky chrámu, sv. Markéty, od lužického sochaře Matěje Václava Jäckela (od něho jsou i sochy řádových světců, umístěné v exteriéru na atice). Nebudu se zabývat podrobnosti, zmíním jenom, že na postranních iluzivně malovaných oltářích je sedm velkých obrazů Petra Brandla.
Také zde máme úkol, a sice najít pátý ciferník a napsat, jakou má barvu. Barokní hodinový stroj umístěný ve věži baziliky řídil pět ciferníků. Tři z nich jsou ve věži, čtvrtý je umístěn ve štítu jižního průčelí a pátý se nachází v interiéru kostela uprostřed klenby (a je modrý). Tyto dva ciferníky byly od 40. let 18. století spojeny s hodinovým strojem ve věži pomocí soustavy několik desítek metrů dlouhých kovových tyčí, a to až do první poloviny 20. století, kdy byl na půdě kostela umístěn nový hodinový stroj.
Klášter má nejstarší tradici vaření piva v celé České republice. Během staletí byla několikrát přerušena a konečně obnovena až roku 2011. Vaří se zde sedm druhů piva Břevnovský Benedict – alespoň jedno bychom měli okusit! U pokladny, která se nachází v bočním vchodu do kláštera, si kleštičkami označujeme ve startovním průkazu návštěvu a odcházíme s turistickou vizitkou a litrovou láhví dvanáctistupňového Benedicta. Sedíme na lavičce nedaleko sochy sv. Jana Nepomuckého (z roku 1840 od českého sochaře Karla Josefa Hiernleho), užíváme si krásného slunečného dne a nestresujeme se myšlenkou, kolik stanovišť dnes navštívíme.
Odcházíme do Bělohorské ulice a jedeme tramvají na Dlabačov, kde vystupujeme u hotelu Pyramida. Čtvrť, ulice, tramvajová smyčka i kino mají název po Bohumíru Janu Dlabačovi (1758–1820), premonstrátském vzdělanci, básníkovi, hudebníkovi a řediteli strahovské klášterní knihovny. Míjíme rybník Vincentinum, postavený v 60. letech minulého století. Jeho název je odvozen od nedalekého bývalého ústavu nesoucího jméno sv. Vincence z Pauly, zakladatele řádu a patrona všech charitativních zařízení, sirotčinců a nemocnic. Pražské Vincentinum sídlilo od roku 1899 do roku 1953 v letohrádku hraběte Pöttinga, zvaném Petynka.
Propozice hry (a GPSka) nás přivádějí ke kapli Panny Marie, zvláštní věžičce s kruhovým přízemím a osmibokým patrem. Nedaleko stával dvorec s vinicí, který byl od 16. století v majetku rodu Martiniců. Nejvyšší purkrabí Bernard Ignác z Martinic požádal pražskou konzistoř v roce 1665, aby zde mohl postavit menší budovu kláštera, kterou věnoval řeholníkům italského řádu theatinů, lidově kajetánů (kteří celé Kajetánce dali jméno). Součástí kláštera byla i osmiboká kaple postavená podle vzoru poutního kostela Panny Marie v bavorském Altöttingenu. Stavitel kaple není úplně jistý, nejčastěji se uvádí J. Gotzinger, kterého si pán z Martinic pozval z rakouského St. Florianu. 

Kaple se brzy stala oblíbeným poutním místem, které v roce 1672 dokonce navštívil císař Leopold I. s manželkou. Za vlády císaře Josefa II. byl klášter Kajetánka v roce 1783 zrušen a pozemky kajetánů na čas spravoval náboženský fond, který zdejší sídlo prodal hraběti z Hennetu. V roce 1791 odsvěcená kaple postupně chátrala a v roce 1821 poté, co ji zakoupila hraběnka Kounicová, byla její přední část ubourána. Od počátku 20. století se uvažovalo o její rekonstrukci a záchraně, ale dlouho zůstávalo jen u slov, nápadů a plánů. Až v roce 1964 bylo rozhodnuto, že kaple bude obnovena a po čtyři následující roky byly prováděny rekonstrukční práce. Po roce 1968 práce bohužel ustaly, stavba alespoň získala střechu a také byla částečně dostavěna. Dnes je památkově chráněna, ale její stav tomu neodpovídá...
Z Radimovy ulice vstupujeme do parku, procházíme kolem rybníku Kajetánka,...

... a míjíme stejnojmenný zámeček, který byl přestavěn z kláštera koncem 18. století jeho tehdejším majitelem Janem Hennetem. V první čtvrtině 19. století se stal majetkem rodu Kouniců, kteří proměnili zahradu v anglický park a nechali dovézt množství druhů stromů, z nichž některé zdobí Kajetánku dodnes. Ve 30. letech 19. století byla v Kajetánce zřízena továrna na voskové plátno, která v roce 1881 vyhořela. V letech 1885–1889 tady žil významný český politik a publicista dr. Julius Grégr – ve venkovském prostředí se marně pokoušel zotavit z vleklé nemoci. V roce 1889 zřídil Pražský měšťanský pivovar v Kajetánce restauraci. V roce 1903 koupil Kajetánku břevnovský starosta a podnikatel Jan Kolátor, jenž park obohatil o ovocný sad a sochařská díla Vojtěcha Suchardy. Po smrti Jana Kolátora zůstala Kajetánka majetkem rodiny až do jejího znárodnění v roce 1948. Od roku 1951 zde sídlil Obvodní dům pionýrů a mládeže. Po sametové revoluci byla Kajetánka navrácena rodině Kolátorových ve značně zdevastovaném stavu. 

Autor: Matěj Baťha – Vlastní dílo, CC BY-SA 2.5, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1715086

V letech 2010–2014 proběhla rozsáhlá rekonstrukce zámečku a ve svahu nad ním byl postaven luxusní obytný komplex se třemi bytovými domy v zahradě a čtvrtý, nazvaný Lakehouse, přímo u jezírka.

Stoupáme ulicí Pod Andělkou a zastavujeme se na křižovatce s ulicí Ve Střešovičkách, kde stojí další z objektů, které máme „objevit“. Je to zvonička s věžičkou bez zvonu:

Stoupáme stále do kopce, vpravo od nás se nachází ulice U Andělky, v jejíž řadových domcích postavených kolem roku 1968 bydleli moderátor (tehdy se říkalo konferenciér) Eduard Hrubeš, režisér Ján Roháč se Zuzanou Burianovou, Vlastimil Brodský s Janou Brejchovou, akademik Otto Wichterle, jeden z „otců“ Spejbla a Hurvínka Miloš Kirschner s Helenou Štáchovou a scenárista a spisovatel Jiří Melíšek, autor Robota Emila.

U evangelického kostela odbočujeme doleva a dlouhým schodištěm sestupujeme ke Střešovické zvoničce postavené zřejmě na konci 19. století u staré Střešovické ulice (dnešní dvouproudová Střešovická ulice na naší staré mapě ještě není). V roce 2006 proběhla rekonstrukce zvoničky včetně úpravy okolí a přilehlého parku.

U střešovického novorománského kostela sv. Norberta, který jako jediný objekt dnešní hry je otevřen nikoliv od 10.30, ale až od 13.30 hod., zjišťujeme, že máme hodinu čas. Jdeme se tedy posadit na zahrádku nedalekého Cafe Baru Na Andělce. Záhy si k našemu stolu přisedají starší manželé, rovněž účastníci hry, a tak se pochopitelně dáváme do řeči. Vysvětlujeme jim, že jsme vycházeli z Hanspaulky, a tak jsme si naplánovali Břevnov a Střešovice a skončíme na Starém Městě, Troju a Košíře jsme z časových důvodů museli vynechat. Muž nás přesvědčuje, že dostat se odsud do Košíř ani při několikerém přesedání není tak velký a časově náročný problém, jak si myslíme. A tak si píšeme jednotlivé přestupy a vyrážíme. Věž kostela už je otevřená, ale fronta zájemců o nevšední výhled je nejméně na půl hodiny, nahlížíme tedy jen do interiéru. 

Na stěně u vstupu je pamětní deska, která si zaslouží krátké vysvětlení. 
Stjepan Radič (1871–1928) byl chorvatský politik a spisovatel v časech Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. V Paříži vystudoval Vysokou politickou školu, nějakou dobu se živil v Praze spoluprací s českými listy a pak odešel do Chorvatska. Se svým bratrem Antunem založil roku 1904 Chorvatskou lidovou selskou stranu, po první světové válce se aktivně podílel na vyjednávání uspořádání společného jihoslovanského státu (Jugoslávie). Nesouhlasil s centralistickým uspořádáním, které prosadili Srbové, své oponenty kritizoval, byl zatčen a odsouzen k odnětí svobody. Po úspěchu jeho strany ve volbách byl omilostněn a v nové vládě zastával post ministra školství. Jeho kariéra skončila v červnu 1928 střelbou poslance Račiče v bělehradském parlamentu, při které byl zasažen a v srpnu na následky zranění zemřel.

*  *  *

Sestupujeme z kopce, ve Střešovické ulici nasedáme na tramvaj a jedeme ke stanici metra Petřiny. Přestupujeme na metro a jedeme do Motolu na konečnou. Na zastávce MHD marně pátráme po lince číslo 129 a na radu místní znalkyně odjíždíme sto osmdesát čtyřkou. Vystupujeme na Plzeňské ulici a přesedáme na tramvaj, kterou opouštíme na Kotlářce. Stoupáme do prudkého kopce – však se ulice jmenuje V Stráni! Míjíme restauraci, která se sice jmenuje U Tenisu, ale na fasádě je nápis Na Cibulce, takže věříme, že směr máme dobrý. Pro jistotu se však ptáme, zda se tudy dostaneme k rozhledně Cibulka.

Vyhlídková věž je součástí uměle vytvořené zříceniny, jež byla postavena počátkem 19. století. V roce 2014 prošla rekonstrukcí, která si vyžádala náklady ve výši dvou milionů korun. Z vyhlídky, která se nachází ve výšce 13 metrů a vede na ni 76 schodů, máme výhled na Motol, Řepy a Strahov.
Jen pár stovek metrů odtud stojí další zajímavá stavba, bohužel už dlouhou dobu v neutěšeném stavu, ostatně jako celá nedaleká usedlost Cibulka. 

Čínský pavilon a v pozadí usedlost Cibulka

Usedlost, či spíše zámeček s anglickým parkem dal v letech 1817–1826 vybudovat na místě středověkého dvora vypovězený pasovský biskup Leopold Linhart Thun-Hohenstein. Jméno Cibulka nevzniklo, jak se mylně domnívají někteří autoři, podle báně cibulovitého tvaru, ale dal mu je jeden z majitelů dvora v 16. století Blažej Czybulka.

Součástí romantického vybavení parku je Čínský pavilon. Na jeho střeše bývala posazena měděná figura Číňana s deštníkem, která se působením větru otáčela.
Sestupujeme k cestě, která nás přivádí na Plzeňskou ulici. Tramvají popojíždíme dvě stanice a míříme ke kostelu sv. Jana Nepomuckého, kterému dominuje štíhlá, asymetricky umístěná 55 metrů vysoká věž, zakončená stylizovanou zvonicí ve tvaru převráceného písmene U. Původní záměr, že v ní budou zavěšeny čtyři zvony, se naplnit nepodařilo, neboť za druhé světové války byly kostelní zvony naopak rekvírovány, než aby se instalovaly nové. Tři zvony byly do zvonice umístěny až v roce 1999.

Ofotografovaný snímek z propagačního materiálu

Snaha postavit zde kostel byla už od 18. října 1928, kdy byl založen Kostelní spolek katolíků v Košířích. Rozhodnutím ústředního zastupitelstva hlavního města Prahy ze dne 16. ledna 1939 byl spolku prodán pozemek. Funkcionalistický kostel byl postaven v letech 1940–1942 dle projektu architekta Jaroslava Čermáka (1901–1990). Architektonický návrh obsahoval veškeré vnitřní vybavení a výzdobu včetně oltáře, lavic a doplňků ke mši. Mezi úzkými štěrbinovými okny, která zabírají 20 % plochy stěn a rozptýleným světlem osvětlují celý prostor, jsou niky, v nichž měly podle předpokladu být velké fresky všech svatých českých patronů. Také za oltářem měla být velká freska, a sice podle návrhu Jana Zrzavého.

Interiér kostela

Kruhové okno v jižní stěně presbytáře

Po prohlídce kostela se žízniví zastavujeme v nedaleké moderní, zřejmě nedávno otevřené restauraci U Sousedů. Když se chystali zahájit provoz, pozvali třicet lidí různých profesí a stáří z okolí a dali jim ochutnat ze sedmi druhů českých ležáků. Vybíralo se pouze podle chuti, nikdo nevěděl, jaké ležáky ochutnává, pouze je hodnotil. Na prvním místě skončil s velkým náskokem ležák, který pro tuto příležitost uvařili ve spolupráci s pivovarským mágem Josefem Krýslem v Letinách u Plzně. Od té doby jej vaří stále a nabízejí jako Sousedský ležák.
Tramvají jedeme až k téměř k Národnímu divadlu, kde nás čeká nepříjemné překvapení. V propozicích pořadatelé slibovali účastníkům soutěže výstup ve skupinkách za doprovodu průvodce po 130 schodech až na terasu k trigám a jedinečný výhled na Pražský hrad, Vltavu a pražské věže. Fronta u vchodu však čítá několik desítek lidí, čas utíká a zástup se téměř nehýbe. Nakonec děvče u vchodu, patrně brigádnice, oznamuje, že možnost výstupu na terasu už končí... Lidé se bouří a nadávají, ale to je všechno, co s tím mohou dělat.

Odcházíme do pivnice U Fleků, kde máme podle propozic možnost ochutnat malé pivo na účet pivovaru. No, ono je to trochu jinak: zaplatili jsme startovné 250 korun a nedostali jsme nic jiného, než jeden papír formátu A4, mapu formátu A3 na křídovém papíru a startovní průkaz velikosti jedné třetiny A4, vstupné do Botanické jsme nevyužili (což je ovšem naše minus) a vstup na terasu Národního divadla nám byl odepřen. Á propos, malé pivo byla dvoudecka...

Číšníci U Fleků jsou z nás na nervy a brblají, že celou dobu nic a teď, v pět hodin odpoledne, přijdeme všichni najednou! To je sice pravda, ale když cíl hry je na nedaleké Novoměstské radnici, je logické, že pivnici U Fleků si každý naplánoval jako poslední zastávku.
První písemná zmínka o podniku se datuje do roku 1499, kdy dům koupil sladovník Vít Skřemenec. Pivovar U Fleků je tak jediným pivovarem ve střední Evropě, kde se pivo vaří bez přestávky déle než 500 let. S nástupem komunismu byl podnik znárodněn, původní majitelé (rodina Brtníků) jej získali zpět po pádu režimu v roce 1991. Osm sálů a venkovní zahrádka nabízejí příjemné posezení pro více než 1 200 návštěvníků.
Cíl je na nádvoří Novoměstské radnice, kde po kontrole třinácti políček „procvaknutých“ kleštičkami dostáváme „zlatou kostku“ (ve skutečnosti žlutou hrací kostku ze hry Člověče nezlob se). Za deset a více správných odpovědí na soutěžní otázky se nám dostává vyhodnocení: „Jste opravdoví znalci Prahy, máte jedinečné pátrací a historické znalosti, k tomu špetku odvahy a pořádný kus vytrvalosti. Bravo.“ Kdo měl méně než deset správných odpovědí, dostal horší vyhodnocení a kostičku oranžovou.
Roztrpčení z neuskutečněného výstupu na terasu Zlaté kapličky kompenzujeme výšlapem na ochoz věže Novoměstské radnice, která rovněž poskytuje úžasné výhledy.

Cíl na nádvoří Novoměstské radnice