Na Okoř je cesta, jako žádná ze sta... To jsou úvodní slova známé trampské písničky, která ovšem neříká tak úplně pravdu: cesta, která vede k hradu Okoři, není nijak výjimečná, spíše samotný hrad a jeho okolí.
Start dálkového pochodu je na náměstí v Kralupech nad Vltavou – nebo kdekoliv jinde, pořadatelé dávají účastníků možnost jít odkud se jim zachce a v cíli před vyzvednutím diplomu nahlásit počet kilometrů. Základní trasa vede po červené značce po břehu Zákolanského potoka. Dost dlouho však trvá, než minu poslední lidská obydlí a dostanu se přírody. Pohodlná lesní cesta vede souběžně s železniční tratí. Procházím Otvovicemi, které se rozkládají na obou březích Zákolanského potoka. Pochází odtud zpěvačka Lucie Bílá, vlastním jménem Hana Zaňáková (*1966), mnohonásobná držitelka Českého slavíka, televizních Cen TýTý, Cen akademie populární hudby (dříve Gramy) a mnoha dalších významných ocenění. Bydlí v domě čp. 44, který si nechala postavit na místě dvou starších.
Po necelých třech kilometrech přicházím do obce Zákolany, jejíž historie se prolíná s dějinami nedaleké Budče. Nejstarší dochovaná písemná zpráva o Zákolanech je z roku 1282, kdy byly přiděleny vyšehradské kapitule. Zákolany náležely k hradišti Budeč snad od jeho založení a od vztahu k němu se odvíjí i jejich jméno – Zákolané bydleli za kůly vně hradiště.
V Zákolanech působil spoluzakladatel českoslovanské sociální demokracie Ladislav Zápotocký-Budečský a v čp. 19 se roku 1884 narodil jeho syn Antonín Zápotocký (1884–1957), v letech 1953 až 1957 československý prezident. A také spisovatel, o němž jsme se ve škole učili, že napsal knihy Vstanou noví bojovníci a Rudá záře nad Kladnem, kterou jsme překřtili na Rudí řádí nad Kladnem. Mezi lidem se mu říkalo Ušatý torpédo a Tonda Zápotonda.
Bronzová socha v nadživotní velikosti tu stojí od roku 1984 a už několikrát se stala terčem posměchu. Naposled ji čtveřice mladých natřela sako načerveno a boty nabilo. Temperovými barvami, takže se vše umylo a soše to nijak neublížilo.
Z návsi prudce stoupám na návrší k rotundě sv. Petra a Pavla. Archeologové prokázali osídlení tohoto místa knovízskou kulturou, tedy již v pozdní době bronzové a na počátku starší doby železné (8. až 6. stol. př. n. l.). Ve druhé polovině 9. století našeho letopočtu si zde zbudovali své hradiště Přemyslovci a kníže Spytihněv I. tu nechal po roce 895 postavit rotundu sv. Petra, v níž se podle svatováclavských legend učil knihám latinským mladý kněžic Václav, budoucí světec a patron české země. K původní předrománské lodi byla ve 12. století přistavěna románská věž a zřejmě tehdy bylo také rozšířeno svatopetrské zasvěcení i o sv. Pavla. Kolem roku 1585 bylo k lodi připojeno obdélné kněžiště a v 17. století sakristie. Hlavní chrámová loď Spytihněvovy stavby přestála všechny tyto úpravy v neporušeném stavu a je tak nejstarší stojící stavbou v České republice. Návštěvníci si ji mohou prohlédnout v rámci prohlídek organizovaných Středočeským muzeem.
Na druhé straně cesty se dochovaly základy druhého budečského kostela Narození Panny Marie z 10. století. Směrem na sever se pak táhlo rozsáhlé předhradí. Přemyslovské opevnění je dodnes patrné v podobě výrazných valů.
U Nového mlýnu překlenuje cestu i Zákolanský potok kamenný dvouobloukový viadukt, po němž vede železniční trať Hostivice – Podlešín. Viadukt pochází z roku 1873, střední pilíř je 12,2 metru vysoký a místo krajních opěr jsou vyzděny dvě uzavřené komory. Výška viaduktu kolísá kolem 19 metrů, neboť od východu k západu klesá, a je v mírném půdorysném zakřiveni. Zdivo je z místního lomového kamene, klenáky z opracovaných pískovcových kvádrů. V roce 2005 byl již značně zchátralý pěkně opraven a zbaven okolních náletových porostů.
Za viděni stoji i přilehlý Nový mlýn (Bauerův), místními někdy zvaný „U Hermanky“ podle známé herečky, muzikálové zpěvačky a šansoniérky Ljuby Hermanové (1913–1996), které mlýn jeden čas patřil. Narodila se sice v Neratovicích, ale velmi brzy se stala „Pražandou“, stačila se čtyřikrát vdát, naposledy ve dvaašedesáti za teprve třiatřicetiletého Karla Šmídka, uměleckotechnického pracovníka divadla Večerní Brno.
Obklopuje jej zajímavá zahrada s několika rybníčky a řadou plastik. Jejich autorem je akademický sochař Miroslav Jirava (*1931), který zde v roce 2002 zemřel. Studoval u profesora Lidického obor sochařství a pak přešel na UMPRUM k profesoru Kavanovi na obor monumentální tvorba. Za celý život realizoval na šedesát děl, z nichž nejznámější jsou kašna v Českých Budějovicích a v Praze 4 na zámečku Ryšánka. Zde na Novém mlýně, kde měl od roku 1960 ateliér umístěním originálních plastik do volné přírody vytvořil přírodní galerii s názvem Harmonie.
Po zajímavé „proutěné“ lávce přecházím na levý břeh potoka....
... a pokračuji na Okoř.
Na louce pod impozantní zříceninou hradu to vypadá jako o pouti. Ani kolotoč tu nechybí...
Jdu si pro diplom a pak na prohlídku hradu. Je bez průvodce, ale každý návštěvník obdrží informace na oboustranně potištěném listu formátu A4.
Hrad nechal vystavit před rokem 1359 přední měšťan Starého Města pražského František Rokycanský, poradce Karla IV. ve finančních záležitostech. Stavbě dominovala velká obytná věž, která tvořila jeden komplex s dvojicí palácových křídel.
Nejstarší částí hradu je raně gotická osmiboká kaple s hrotitými kružbovými okny, obestavěná v další fázi zmíněnou věží.
V době husitské revoluce hrad patřil Ludvíku z Florencie, apatykáři ze Starého Města pražského, který musel z Prahy utéct. V roce 1421 hrad dobylo táborské vojsko při zpáteční cestě z výpravy na Žatecko. Když se majitelem stal Bořivoj z Donína, provedl rozsáhlou gotickou přestavbu, dokončenou zřejmě roku 1494. Vzniklo nové vnější opevnění u paty skalky se dvěma půlkruhovými dělostřeleckými baštami vybavenými klíčovými střílnami umožňujícími aktivní obranu hradu. Nová část vytvořila chráněné nádvoří, kde byl později vybudován pivovar a kam se přesunuly veškeré funkce předhradí. V této době se součástí obranného systému hradu stal i rybník, který ho obklopoval ze tří stran. Roku 1518 Bořivojův syn Jan prodal Okoř Hynkovi Bořitovi z Martinic a na Smečně, maršálku královského dvora a hejtmanu Slánského kraje, a po vleklých rodinných sporech v 80. letech 16. století získal hrad katolík Jiří Bořita z Martinic. Pod jeho dohledem proběhly na Okoři renesanční úpravy, které měly středověké sídlo přeměnit na pohodlnější obyvatelný zámek. Okna starého gotického paláce v západní části hradu byla rozšířena, hrad byl nově omítnut, ozdoben psaníčkovým sgrafitem a při paláci byly zřízeny kryté arkády.
Za třicetileté války byl hrad dobyt a zůstal i s celou vesnicí ležet v rozvalinách. Od roku 1649 byli majiteli Okoře jezuité, kteří dali obnovit hradní kapli. Slavnostní vysvěcení provedl vlastenecký kněz Bohuslav Balbín. Po zrušení jezuitského řádu 1773 a zabavení jeho majetku začala Okoř chátrat, až se stala ruinou. Podíl na tom měli i vesničané, kteří odnášeli z hradu kameny jako levný stavební materiál. Tehdejší správce statku poručil roku 1773 strhat střechy a zpeněžil trámy a tesané kameny.
Po roce 1921 připadla Okoř státu a začalo se se záchrannými pracemi a nejnutnějšími opravami. Dnes spravuje trosky hradu Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy.
Po prohlídce hradu se stejnou cestou vracím do Kralup nad Vltavou. Je krásné slunečné odpoledne, času mám dost, a tak mohu věnovat pozornost probouzející se přírodě.
Z bujnosti odbočuji za Otvovicemi z trasy a stoupám po neznačené pěšině k přírodní památce Otvovická skála. Jedná se o jižní stranu skalnatého břidlicového ostrohu vybíhajícího se zhruba čtyřicetimetrovým převýšením z pravé strany údolí Zákolanského potoka.
Předmětem ochrany jsou bohatá společenstva teplomilné květeny.
Fotím mochnu písečnou, tařici skalní a kvetoucí hlaváček jarní, jehož velké žluté květy září samostatně i v trsech na stráni pod skálou.
Hlaváčků je asi jedenáct druhů, jejich vědecké jméno Adonis pochází z řecké mytologie. Adonis byl syn kyperského krále Kinyra a jeho dcery Myrrhy. Krásou se mu nevyrovnal nikdo z lidí ani bohů, proto se říká Krásný jako Adonis.
Pochod Do Okoře bez oře patří k našim nejstarším dálkovým pochodům, letošní ročník byl šestačtyřicátý (nejstarším pochodem je Bezručova Moravice, letos se bude konat již 57. ročník, Praha - Prčice se bude konat po dvaapadesáté). Poprvé se šel v roce 1972 za účasti 354 osob. Nejvíce účastníků (2141) bylo v roce 2011, nejméně (330) v roce 1990. Letos se zúčastnilo 1745 pěších, cyklistů a běžců. Od roku 1992 je průchozí cíl na louce pod hradem Okoř.
Po necelých třech kilometrech přicházím do obce Zákolany, jejíž historie se prolíná s dějinami nedaleké Budče. Nejstarší dochovaná písemná zpráva o Zákolanech je z roku 1282, kdy byly přiděleny vyšehradské kapitule. Zákolany náležely k hradišti Budeč snad od jeho založení a od vztahu k němu se odvíjí i jejich jméno – Zákolané bydleli za kůly vně hradiště.
V Zákolanech působil spoluzakladatel českoslovanské sociální demokracie Ladislav Zápotocký-Budečský a v čp. 19 se roku 1884 narodil jeho syn Antonín Zápotocký (1884–1957), v letech 1953 až 1957 československý prezident. A také spisovatel, o němž jsme se ve škole učili, že napsal knihy Vstanou noví bojovníci a Rudá záře nad Kladnem, kterou jsme překřtili na Rudí řádí nad Kladnem. Mezi lidem se mu říkalo Ušatý torpédo a Tonda Zápotonda.
Z návsi prudce stoupám na návrší k rotundě sv. Petra a Pavla. Archeologové prokázali osídlení tohoto místa knovízskou kulturou, tedy již v pozdní době bronzové a na počátku starší doby železné (8. až 6. stol. př. n. l.). Ve druhé polovině 9. století našeho letopočtu si zde zbudovali své hradiště Přemyslovci a kníže Spytihněv I. tu nechal po roce 895 postavit rotundu sv. Petra, v níž se podle svatováclavských legend učil knihám latinským mladý kněžic Václav, budoucí světec a patron české země. K původní předrománské lodi byla ve 12. století přistavěna románská věž a zřejmě tehdy bylo také rozšířeno svatopetrské zasvěcení i o sv. Pavla. Kolem roku 1585 bylo k lodi připojeno obdélné kněžiště a v 17. století sakristie. Hlavní chrámová loď Spytihněvovy stavby přestála všechny tyto úpravy v neporušeném stavu a je tak nejstarší stojící stavbou v České republice. Návštěvníci si ji mohou prohlédnout v rámci prohlídek organizovaných Středočeským muzeem.
Za viděni stoji i přilehlý Nový mlýn (Bauerův), místními někdy zvaný „U Hermanky“ podle známé herečky, muzikálové zpěvačky a šansoniérky Ljuby Hermanové (1913–1996), které mlýn jeden čas patřil. Narodila se sice v Neratovicích, ale velmi brzy se stala „Pražandou“, stačila se čtyřikrát vdát, naposledy ve dvaašedesáti za teprve třiatřicetiletého Karla Šmídka, uměleckotechnického pracovníka divadla Večerní Brno.
Obklopuje jej zajímavá zahrada s několika rybníčky a řadou plastik. Jejich autorem je akademický sochař Miroslav Jirava (*1931), který zde v roce 2002 zemřel. Studoval u profesora Lidického obor sochařství a pak přešel na UMPRUM k profesoru Kavanovi na obor monumentální tvorba. Za celý život realizoval na šedesát děl, z nichž nejznámější jsou kašna v Českých Budějovicích a v Praze 4 na zámečku Ryšánka. Zde na Novém mlýně, kde měl od roku 1960 ateliér umístěním originálních plastik do volné přírody vytvořil přírodní galerii s názvem Harmonie.
Hrad nechal vystavit před rokem 1359 přední měšťan Starého Města pražského František Rokycanský, poradce Karla IV. ve finančních záležitostech. Stavbě dominovala velká obytná věž, která tvořila jeden komplex s dvojicí palácových křídel.
Za třicetileté války byl hrad dobyt a zůstal i s celou vesnicí ležet v rozvalinách. Od roku 1649 byli majiteli Okoře jezuité, kteří dali obnovit hradní kapli. Slavnostní vysvěcení provedl vlastenecký kněz Bohuslav Balbín. Po zrušení jezuitského řádu 1773 a zabavení jeho majetku začala Okoř chátrat, až se stala ruinou. Podíl na tom měli i vesničané, kteří odnášeli z hradu kameny jako levný stavební materiál. Tehdejší správce statku poručil roku 1773 strhat střechy a zpeněžil trámy a tesané kameny.
Po roce 1921 připadla Okoř státu a začalo se se záchrannými pracemi a nejnutnějšími opravami. Dnes spravuje trosky hradu Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy.Po prohlídce hradu se stejnou cestou vracím do Kralup nad Vltavou. Je krásné slunečné odpoledne, času mám dost, a tak mohu věnovat pozornost probouzející se přírodě.
Hlaváčků je asi jedenáct druhů, jejich vědecké jméno Adonis pochází z řecké mytologie. Adonis byl syn kyperského krále Kinyra a jeho dcery Myrrhy. Krásou se mu nevyrovnal nikdo z lidí ani bohů, proto se říká Krásný jako Adonis.
Následující článek Před akcí Pražské věže
Žádné komentáře:
Okomentovat