Na skok na Smíchově

Mezi vystoupením z autobusu na autobusovém nádraží Na Knížecí a přestupem na metro věnuji nějaký čas krátké procházce po této části Smíchova.

Nákupní centrum Nový Smíchov, které vyrostlo na prostranství po zrušeném ČKD Tatra a proluk vzniklých při budování stanice metra, míjím bez povšimnutí a mířím do Štefánikovy ulice. Původně se jmenovala Kinského třída a za socíku Třída S. M. Kirova, pojmenovaná po významném ruském bolševikovi Sergeji Mironoviči Kirovovi (1886–1934), který byl v Petrohradě zezadu zastřelen Leonidem Nikolajevem. Jeho smrt odstartovala velkou brutální Stalinovu vnitrostranickou čistku.
Mým cílem je vila Portheimka, konkrétně její galerie. Někde v těchto místech kdysi stával nejstarší kartuziánský klášter v českých zemích, založený v roce 1342 Janem Lucemburským. Jmenoval se Zahrada Panny Marie a přebývalo v něm 24 mnichů. Den po smrti krále Václava IV. (srpen 1419) vnikl rozvášněný dav do kláštera, řeholníky vyhnal a následujícího dne byly budovy vypáleny. Pozemky někdejší kartouzské zahrady, která sahala až k řece Vltavě, vlastnil v 17. století hrabě Michna z Vacínova a roku 1722 je zakoupil architekt Kilián Ignác Dientzenhofer a v letech 1725–1728 zde postavil pro svoji rodinu letohrádek jako letní sídlo. Hlavní trakt letohrádku je obdélníkového půdorysu s mansardovou střechou. Fasáda do ulice je řešena poměrně nenáročně...

... průčelí situované do zahrady však je bohatě členěné, s výrazným středním rizalitem a zaoblenými nárožími. Výtvarnou hodnotu tohoto průčelí ještě umocňují dvě bysty, alegorie Dne a Noci. Na výzdobě se významně podílel jeho blízký přítel a častý spolupracovník, význačný český barokní malíř Václav Vavřinec Reiner, především pak malbou stropní fresky v kopuli oválného mramorového sálu v patře.
Po smrti stavebníka a vlastníka vystřídal objekt postupně mnoho majitelů. Roku 1758 jej koupil i se zahradou František Leopold hrabě Buquoy. Ve 30. letech 19. století majetek získali bratři Porgesové z Portheimu z Porýní, majitelé továrny na plátno a kartoun a jeho potisk, která stála na dnešním náměstí 14. října. V roce 1844 zde propukly dělnické bouře, neboť továrníci nakoupili z ciziny výkonné tiskařské stroje zvané perrotiny a mnozí dělníci byli jako zbyteční propuštěni. Dělníci stroje rozbíjeli, protože jim „braly práci“. Porgesové letohrádek rozšířili o dvě symetrická boční křídla v jednodušším klasicistním slohu: 

Nepřátelství mezi továrníky a dělníky doutnalo dál a nejspíše způsobilo, že továrna v roce 1872 vyhořela. Jižní křídlo Portheimky bylo v 80. letech v souvislosti se stavbou sousedního kostela sv. Václava zbouráno, budova začala chátrat a hrozila jí demolice. Po válce sloužila jako nájemní dům, poté byl ve dvou místnostech uložen archiv a knihovna Spolku přátel Smíchova. V 60. letech zde byla zřízena výstavní Galerie D, přičemž ono písmeno bylo připomínkou jména stavitele a původního majitele Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Nyní je Portheimka majetkem hlavního města Prahy ve správě městské části Praha 5. V roce 1992 byla pronajata a zrekonstruována. Pro veřejnost jsou využívány především reprezentační místnosti v prvním patře hlavního traktu s oválným mramorovým Reinerovým sálem, dvěma sály s freskami, krbovou místností a sálem zasahujícím do severního křídla zdobeného kazetovým stropem. Přízemí hlavního traktu nabízí vstup do galerie a stylovou kavárnu, v létě s posezením na zahrádce v parku. 
V galerii právě probíhá retrospektivní výstrava obrazů a komiksů výtvarníka Karla Jerie, uspořádaná k jeho 40. narozeninám. Výstava má název XL, což avizuje autorova velkoformátová malířská plátna o rozměrech až 2 x 4 metry.

Karel Jerie (*1977 v Praze) vystudoval v letech 1999–2005 Akademii výtvarných umění, obor malba. Vedle malby se zabývá tvorbou komiksů a ilustrací. Je zakládajícím členem občanského sdružení na podporu komiksu Sequence a umělecké skupiny Natvrdlí. V roce 2008 získal první cenu v kategorii profesionálů na Mezinárodním festivalu komiksu v polské Lodži za komiks Sbohem, má lásko, věnovaný historii českého komiksu. V roce 2010 vyšla kniha jeho prací – komiksů i obrazů – s názvem Lovecká sezona.

Rachacha Smotlacha, akryl (2011)

Houby a houbaření patří mezi hlavní umělcova témata. „Zajímá mě svět hub,“ říká, „neboť je to říše skoro jako ze sci-fi. Houby jsou neuvěřitelně tajemný a inspirativní druh, která lze jen těžko cele postihnout. Proto se téma hub nese mojí tvorbou takříkajíc jako červená nit - nebo možná jako červeno-bílá hlava muchomůrky.“

RAF, akryl (2010)

Všichni jste otroci, olej (2013)

Napravo od Portheimky stojí bazilika sv. Václava. V druhé polovině 19. století patřil Smíchov spolu s Karlínem mezi nejvíce se rozvíjející pražská předměstí. Vyrůstaly zde nové továrny, přibývalo i obyvatel, a tak byl v roce 1881 položen základní kámen nového kostela, který měl nahradit zbořený, kapacitně nevyhovující kostel sv. Filipa a Jakuba na dnešním Arbesově náměstí. 
Nový kostel zasvěcený patronu české země sv. Václavovi, je trojlodní novorenesanční bazilika s dvojicí věží je skvělým dílem arch. Antonína Barvitia s přispěním stavitelů V. Mildeho a J. Linharta. Vše završuje nádherná výtvarná výzdoba nejen exteriérů, ale především interiérů, na které se podíleli význační umělci té doby. Za pozornost stojí především strop z dřevěných polychromovaných a zlacených kazet nebo mramorový oltář se lvími hlavami. Stavba netrvala déle než čtyři roky, k slavnostnímu vysvěcení za účasti význačných církevních a dalších osobností došlo 27. října 1885.

Věže, vysoké 50 m, stojí v průčelí na západní straně kostela. Mají čtvercový půdorys a jejich výšku člení několik výrazných říms do nestejně vysokých částí. Mezi římsami jsou věžní hodiny. Mramorové sochy v nikách věží jsou dílem Čeňka Vosmíka. Ve spodní části věží jsou portály bočních vchodů s reliéfy sv. Anežky České a bl. Hroznaty od Ludvíka Šimka. Obě věže mají vysoké jehlancovité střechy kryté měděným plechem, otevřené do čtyř stran vikýřovými okénky.
Nalevo od Portheimky, na nároží ulic Štefánikova a V Botanice, se nachází výstřední stavba Komerční banky. Mezi spořádanou zástavbou měšťanských domů vypadá jako vesmírná loď, bunkr či futuristická pevnost. Jejím tvůrcem je kontroverzní architekt Karel Prager (1923–2001), autor významných veřejných budov, jako je Ústav makromolekulární chemie ČSAV na Petřinách, budova bývalého Federálního shromáždění (dnes část Národního muzea) a Nové scény Národního divadla, přezdívané díky své fasádě Akumulačky.

Zatímco okolní činžáky si vystačí se čtyřmi stěnami, tahle stavba jich má osm. A ještě provokativně zkosených jako pyramida, jenže bez špičky.
Cestou zpátky ke stanici metra míjím budovu České spořitelny se zajímavou atikou nad vstupem do budovy: