DP Krajem rybníků

Rozhodli jsme se uvěřit meteorologům, kteří po několika deštivých dnech předpovídali vcelku slušné počasí jen s občasnou – a spíše až odpolední –přeháňkou, a vydali jsme se na pochod do Veselí nad Lužnicí, do kraje jihočeských rybníků.

Veselí nad Lužnicí má necelých šest a půl tisíce obyvatel a leží na soutoku Nežárky a Lužnice. A právě přímo u soutoku se nachází zimní stadion, od jehož bufetu U Hokejky je start pochodu. Po přihlášení a nezbytném kofeinovém dopingu se vydáváme na cestu. Procházíme přes náměstí a jen letmo obdivujeme Starou radnici a sousední Weissův dům.

Stará radnice byla po požáru původní radnice z roku 1579 postavena v roce 1616 v renesančním slohu. Roku 1764 také vyhořela a její nové průčelí je již barokní. Na fasádě jsou znaky Schwarzenbergů, Habsburků a Rožmberků. Sousední dům s krásnými sgrafity byl postaven současně s radnicí, dnes je v něm Weisovo muzeum s expozicí představující uměleckohistorické sbírky z 16. až 19. století, národopis Blat a Pamětní síň Karla Weise, sběratele lidových písní a zvyků.
Město opouštíme po žluté turistické značce, která nás přivádí k zatopeným pískovnám. Napojujeme se na naučnou stezku Veselské pískovny a zastavujeme se na velkém parkovišti, kde je první kontrola. 
Území veselských pískoven se rozprostírá na 240 hektarech mezi městem Veselí nad Lužnicí, jeho osadou Horusice a obcí Vlkov. Nachází se zde pět oddělených štěrkopískových jezer, která vznikla po těžbě štěrkopísku v letech 1952 až 1986. Jednotlivá jezera se jmenují Vlkovská pískovna, Jezero Veselí a Jezero Veselí I (na pravém břehu řeky Lužnice), Jezero Horusice a Jezero Horusice I (na levém břehu Lužnice). Přestože se nejedná o oficiálně provozovaná koupaliště, slouží zde sezónní placená parkoviště s možností občerstvení. 
Naučná stezka Veselské pískovny je sedm kilometrů dlouhý okruh kolem Vlkovské pískovny a jezera Veselí I, vybavený čtrnácti informačními tabulemi o historii krajiny a hlavně přírodě v oblasti jezer. Největší zajímavost nabízí zastávka č. 7, která se týká přírodní rezervace Písečný přesyp u Vlkova. Rezervace má rozlohu 0,84 hektaru a byla vyhlášena v roce 1954. Jedná se o písečnou dunu, která vystupuje 4 až 6 m nad okolní krajinu. Vznikla v době poledové, kdy okolní krajina byla téměř bezlesá a s řídkou vegetací. Pravidelně vanoucí větry vytvořily z písku vyvátého ze štěrkopísků v nivě Lužnice a Nežárky písečné duny, které se táhly od Veselí nad Lužnicí až k Majdaleně. Dnes jsou zarostlé borovými lesy a odkryté písky zbyly jen na dvou místech – větší písečný přesyp u Vlkova a menší Slepičí vršek u obce Lužnice. V lokalitě se vyskytují chráněné pískomilné rostliny, například nahoprutka písečná, kolenec Morisonův nebo paličkovec šedavý. Kromě teplomilných rostlin žije na přesypu i hmyz, se kterým se můžeme setkat jen v teplém Polabí nebo na jižní Moravě.

Loučím se s kolegy, kteří pokračují po kratší trase, zatímco já mířím do Vlkova. Na okraji obce si z bujnosti přidávám odbočku na Kozí vršek, přírodní památku s rulovou skalkou a porostem dubů, borovic a bříz. Vracím se na žlutou, procházím obcí, pak po hrázi Vlkovského rybníku a nakonec lesem po rovné a nekonečně dlouhé cestě ke křižovatce U Dubové louky. Tak je to psáno v propozicích a protože mi název vrtá hlavou, dívám se do mapy. Tam je uvedeno U Dubové lávky – a to už má logiku, byť tam žádnou lávku nevidím! Přecházím na zelenou značku, která vede mezi rybníky Rod, který mám po pravé ruce..., 

... a  Naděje, který se rozprostírá vlevo. Ten je součástí Nadějské rybniční soustavy, jejímž základem jsou rybníky Naděje, Skutek a Potěšil, které založil Jakub Krčín v letech 1577–1579, krátce před stavbou jeho legendárního Rožmberku. Všechny rybníky této soustavy jsou naháněny stokou zvanou Potěšilka, která byla vedena z řeky Lužnice ještě před stavbou rybníka Rožmberka. Celá Nadějská soustava byla doplněna řadou menších rybníků v éře Josefa Šusty v poslední čtvrtině 19. století, mezi které patří např. rybníky Víra, Láska, Dobrá Vůle, Blaník, Měkký, Strakatý, Rod, Horák a další. Rybníkář Josef Šusta založil tyto malé rybníčky hlavně pro výrost plůdku a násad.
U železniční zastávky Frahelž přecházím koleje a pokračuji do vsi. V hospůdce, která má nápis U Chovatele, ale na razítku je Hospůdka ve škole, máme kontrolu. Vracím se přes přejezd k rozcestníku, kde přecházím ze zelené značky na červenou. Ta vede po cestě mezi rybníky, vpravo je Rod, vlevo se nachází celá řada menších, které se jmenují Horák, Fišmistr, Baštýř a Pěšák. Na Rodu se pokouším vyfotit roháče. Bohužel i 105 mm zoom je krátký, ale říkám si, že nejhorší je nic.

Roháč (Podiceps cristatus) se už na dálku rozezná podle dlouhého, štíhlého krku a na temenu hlavy štětiček podobných růžkům – ty také daly těmto ptákům jméno. Přední část krku a spodní část těla je u roháčů stříbřitě bílá, svrchu jsou černohnědí. Roháč se potápí jako duch, voda se za ní zavře docela neslyšitelně. Je-li pronásledován, vydrží pod vodou skoro celou minutu a urazí přitom až padesát metrů. Roháči jsou ptáci stěhovaví, v říjnu se shlukují v hejna a odlétají.
Malým tunýlkem podcházím trať...

... a následný pohled na hladinu rybníka Překvapil mě překvapil. Vypadá to, že začalo drobně pršet, ale protože jdu po hrázi pod vzrostlými stromy, zatím jsem déšť nezaregistroval. Naštěstí brzy přestává a po silnici vedoucí z Vlkova na most přes Lužnici šlapu za sucha. Zelená značka mě vede po levém břehu Lužnice a pak podél velké pískovny Horusice k hostinci Pod Hrází, kde je další kontrola. Když se vydávám na další cestu, začíná zase pršet, a tak vytahuji deštník. Opět to netrvá dlouho, na okraji Veselí už je deštník zase v batohu.