K Chudobínské borovici

Významný exemplář borovice lesní rostoucí na skalnatém ostrohu levého břehu Vírské údolní nádrže se stal nejen Stromem roku, ale i Evropským stromem roku!

Auto necháváme u hospodářského objektu na okraji Vítochova a podél Karasínského potoka jdeme lesní cestou, po níž je vyznačena cyklotrasa č. 5218. Přicházíme k pravému břehu Vírské přehradní nádrže, po němž vede úzká asfaltka se značením Svratecké vodohospodářské naučné stezky a zmíněné cyklotrasy. Zastavujeme se u Popelkovy skály, kde je vybudované odpočinkové místo se stolkem a dvěma lavicemi, přístřeškem a informační tabulí. Krátce se potěšíme pěkným výhledem...

... a pokračujeme v cestě k místu, z něhož je nejhezčí pohled na Chudobínskou borovici. Je na druhémbřehu a kvůli ochrannému vodnímu pásmu je nepřístupná. Byla známá ještě před napuštěním Vírské přehrady. Už za první republiky patřila tato oblast – označovaná jako Českomoravské Švýcarsko – mezi turisticky atraktivní lokality. Borovice byla častým objektem děl malířů a fotografů. 

V anketě Strom roku 2019, pořádané Nadací Partnerství již poosmnácté, hlasovalo více než 16 000 lidí, kteří vybírali z finálových dvanácti stromů z devíti krajů. Pro vítězný strom jich hlasovalo 4 394 (druhému stromu dalo hlas zhruba 2500 lidí). Chudobínské borovici se tak dostalo cti reprezentovat Česko v mezinárodní anketě European Tree of the Year 2020, Evropský strom roku 2020. 

A tu vyhrála! Hlasovalo se během celého února, Chudobínská borovice od čtvrtého dne vedla a její náskok rostl, v posledním týdnu byl počet hlasů podle pravidel soutěže skrytý. Fanoušci tak zůstali v napětí až do 17. března, kdy Environmental Partnership Association oficiálně vyhlásila výsledky 10. ročníku této ankety. Vyhlášení výsledků, které se mělo již tradičně konat v prostorech Evropského parlamentu, letos proběhlo online. Se ziskem 47 226 hlasů nechal strom z Vysočiny ostatní soupeře daleko za sebou (v pořadí druhý jinan z chorvatského Daruvaru dostal 28 060 hlasů). Celkově se letos v anketě sešlo 285 174 hlasů.

350 let stará Chudobínská borovice zaujala hlavně svým silným příběhem – pod skálou se rozkládala obec Chudobín, přesněji její osada Hamry. Borovice pamatuje její vznik, život v ní i její konec. Obyvatelé museli do roku 1955 svoje domy opustit, břehy byly vykáceny, domy zbořeny a údolí postupně zatopeno vodou Vírské přehrady.

Chudobínská borovice rostoucí na skále z dálky připomíná bonsaj, ale ve skutečnosti je vysoká kolem 14 m a její obvod kmene je 177 cm. Pohled na ni je pokaždé jiný, záleží na výšce hladiny, s jejímiž výkyvy se musí umět vypořádat. 

Podle pověsti tradované mezi obyvateli zaniklé vesnice hrál u borovice za noci čert na housle. Nejspíš však šlo o zvuky vyluzované silným větrem vanoucím svrateckým údolím.
Pokračujeme v cestě podél přehrady ke skále, kde je ukrytá keška. Nacházíme ji, skálu obcházíme zprava a lezeme na ni s vidinou pěkného výhledu, ale ten se potvrdí jen částečně – uschlý stromek by to chtělo odstranit...

Vracíme se stejnou cestou, u Popelkovy skály se zastavujeme na svačinooběd a jdeme dál až k místu, kde do do přehrady přitéká Písečenský potok. Stoupáme proti jeho toku dokud nenarazíme na červenou značku, která nás vede do Vítochova. Míjíme studánku...

... a chystáme se na BF. Znalci geocachingu vědí, o co jde, ostatním to vysvětlím. Zkratka znamená Brutal Force, což je některými kačery oblíbená metoda odlovu keše. Odlov probíhá jiným způsobem, než autor zamýšlel. Pokud se nám šifru nedaří prolomit a indicie pro vzoreček nejdou nalézt, hledají se jiné cestičky. Každý nápad se cení, obzvlášť pokud je korunován úspěchem ve formě bodíku. Pravidla to nezakazují a owner se s tím musí smířit. Občas stačí pročíst logy předchozích kačerů a prohlédnout si jejich fotky – tedy nikoli kačerů samotných, ale fotky, kterými někteří dokumentovali svůj úspšný odlov. Lze také pročesávat terén a uvažovat: Kam bych tu kešku asi ukryl já?

Tahle „Narozeninová keš“ nemá šifru ani vzoreček, pouze popis, takže jiná metoda jejího odlovu než BF vlastně neexistuje. Je to moje první BF, trochu jsem se na ni připravil už doma, ale neprozradím jak...

Po červené značce přicházíme do Vítochova a po zelené značce stoupáme ke kamennému kostelu sv. Michaela Archnděla stojícímu nad vsí. Podle legendy byl vystavěn z popudu sv. Metoděje, který jej měl osobně vysvětit. Prý na místě, kde se ujala borovice zasazená kořeny vzhůru.

V roce 2002 se zde natáčel jeden díl televizního seriálu Paměť stromů a herec Luděk Munzar (1933–2019) tehdy zasadil na vrcholku návrší borovici:

Od borovice i od kostela se naskýtají krásné výhledy do okolí. Vítochovský nadučitel J. Votava popisuje v roce 1912 Karasín poeticky těmito slovy:

„Od kostelíčka vítochovského na protilehlém vrchu (696 m. n. m.) rozprostírá se v kruhu velmi mile vyhlížející vesnička Karasejn. Vidíme do ní jako do cíle. Bílé nové domky s červenými střechami tulí se na vrcholu kopce k sobě, jako by se bály, by je vítr, který v Karasejně znamenitě fouká, od sebe neodtrhl. Od Karasejna jest rozkošný pohled do dalekého okolí na všechny strany. Daleká okolní krajina leží tu jako na obrázku před námi. Nejvíce se pokochá oko pozorovatele pohledem na Vítochovský kostelíček.“ 

Od vítochovského kostela sestupujeme do vsi a po silnici se vracíme k autu. Popojíždíme jen necelé tři kilometry do Karasína. Nejprve se zastavujeme u bývalé hájenky, dnešního penzionu Na Hájence.

Ve zdejších zdech se narodil a tvořil obrozenecký hudební skladatel a divadelník František Slavíček (1807–1881) a především zakladatel českého sociálního románu, prozaik, básník a dramatik Gustav Pfleger, který si ke svému jménu – když začal publikovat – dal přívlastek Moravský.

Narodil se 27. července 1833 v rodině hraběcího nadlesního. Když jeho otec záhy zemřel (1843), matka se s devíti dětmi přestěhovala do Prahy. Za spolužáky tam Gusta měl Jana Nerudu a Antonína Dvořáka, který zhudebnil jeho 18 básní. Nejznámější díla jsou například básnická sbírka „Dumky“, drama „Poslední Rožmberk“ a román z dělnického prostředí „Z malého světa“. Byl to první román s tímto tématem v české literatuře vůbec. Autor se v něm pokoušel ukázat konflikty národní i sociální – čeští dělníci tu stáli proti německému továrníkovi. Ovšem nesměl tu chybět pořádný romantický motiv, takže: hlavní hrdina nakonec zjistí, že je nemanželským synem hraběte, čímž se do děje dostává i další, v té době často popisované téma – vztah šlechty (jaké jiné než zdegenerované) a nové podnikatelské vrstvy (pochopitelně, že dravé). Gustav byl slabý a často nemocný, zemřel na tuberkulózu 20. září 1875 a byl pohřben na Malostranském hřbitově v Praze.

Na jeho rodném domě byla k výročí jeho nedožitých padesátin odhalena v roce 1883 pamětní deska:

Ani to ale ještě není vše! Krajem a okolím byl okouzlen i malíř Josef Jambor (1887–1964), který na hájence strávil nejednu z tvůrčích chvil, a když v roce 1926 přišel do Karasína mladý učitel Josef Věromír Pleva (1899–1985), kde myslíte, že bydlel? Na hájence! Právě v ní napsal na jaře roku 1927 svůj první román „Eskorta“.

Na kopci na okraji obce stojí rozhledna. ochoz rozhledny ve výšce 25 metrů nad zemí vede 128 schodů. Ve spolupráci s radnicí v Bystřici pod Pernštejnem ji dal zbudovat podnikatel Libor Jedlička, který v Karasíně zdědil statek a téměř 20 ha pozemků. Rozhledna vysoká 31 metrů byla postavena za pouhé tři měsíce od položení základního kamene, slavnostní otevření se konalo v sobotu 25. května 2002.