Z Herálce přes Kamenici a Stonetown

Další z turisticko-geocachingových vycházek

Herálec leží na silnici spojující Štoky a Humpolec, má necelých 1100 obyvatel. První zmínka o obci je v listině papeže Honoria z roku 1226, kdy patřila želivskému klášteru.
Charakteristické jsou pro Herálec staré javorové a lipové aleje rozbíhající se na všechny strany. Jednou z nich přijíždíme od Skály a zastavujeme na okraji Herálce, na nejvyšším místě v obci (583 m). Stojí zde rozsáhlá budova historického špejcharu vystavěná roku 1726 v barokním slohu. Stavba je 54 m dlouhá, 15 m široká, přes 15 m vysoká a má čtyři podlaží. Uvnitř ji podpírají mohutné vyřezávané sloupy, také nosné trámy jsou neobvykle silné (unesou tíhu až 200 vagonů obilí), zdivo v přízemí dosahuje tloušťky 140 cm. To vše svědčí o záměru vybudovat objekt, který bude sloužit mnoha generacím – a sloužil ještě v průběhu 20. století. Původní zásobárna obilí v době neúrody sloužila během napoleonských válek v roce 1813 jako lazaret pro vojáky, naposled ji využívalo místní zemědělské družstvo. Dnes patří k zámku a v plánu je její rekonstrukce. Momentálně však chátrá...

Špejchar dala postavit v roce 1726 tehdejší majitelka heráleckého panství Eleonora Kristina, ovdovělá hraběnka z Regalu, jak je nade dveřmi v kameni vytesáno:

                 17      BEY LOEBL UND GLIK REGIERUNG      26

                 DER HOCHGEB. FF ELEO. CHRIST. DES

                 HEYL. RIM. REICHS GRÄFIN VON REGAL, GEB. GRA.

                 VON METTERNICH ERBSF. DES HER. HUMPO.

                 UND POLLERS

neboli
                 Za slavného a šťastného panování vysokorodé paní,

                 Eleonory Kristiny říšské hraběnky z Regalu, roz. hraběnky

                 Metternichové, dědičné paní na Herálci, Humpolci

                 a Úsobí

Zámek je samozřejmě nepřístupný, ale brána je otevřená, a tak se jdeme podívat do zámeckého parku. Hned u hlavního vstupu střežil bránu po několik staletí majestátní buk lesní. Dne 28. dubna 2017 napadl na jeho nové jarní listy nečekaně nový sníh. Tuto tíhu strom nevydržel a v ranních hodinách se vyvrátil. Kmen má obvod více než pět metrů, bez jeřábu jej nebylo možné odstranit a tak bylo rozhodnuto ponechat jej v zámeckém parteru, aby ho svou velkolepostí zdobil dál. 

Až do husitských válek drželo herálecké panství pražské arcibiskupství, poté je získali Trčkové z Lípy. V roce 1559 provedli rozšíření původní věžovité tvrze o další budovu. Roku 1602 panství od Kryštofa Jaroslava Trčky odkoupil Kryštof Karel z Roupova, který nechal tvrz přestavět do podoby trojkřídlé jednopatrové stavby s okrouhlými věžemi a k Herálci připojil panství Humpolec. V roce 1623 zámek s panstvím koupil Valdštejnův generál Filip Adam, hrabě ze Solmsu. Po jeho smrti, za působení Josefíny hraběnky ze Solmsu, zámek ztratil v důsledku devastačního požáru svoji renesanční podobu, a také část své původní dispozice. V roce 1817 zámek vlastnila hraběnka Terezie Trauttmansdorfová z Nadasdy, po níž v roce 1838 dědil její syn Jan Nepomuk z Trauttmansdorfu. Zámek prošel novogotickou přestavbou a dostal víceméně nynější romantickou podobu s krásným průčelím a věžemi s cimbuřím.

V roce 1945 byl zámek zkonfiskován a v roce 1948 přidělen národnímu podniku Československé textilní závody. Od roku 1951 byla v zámku textilní škola a po roce 1958 zvláštní internátní škola. Od roku 2004 zámek vlastní manželé Kasperovi, kteří nechali zdevastovaný zámek kompletně opravit. Projekt rozsáhlé památkové a historické rekonstrukce začal v roce 2009 a trval dva a půl roku roku. Na podzim roku 2011 byl znovu otevřen jako luxusní pětihvězdičkový Boutique Hotel & Spa by L’Occitane. Disponuje devíti apartány a desítkou prostorných pokojů s designovým ubytováním a exkluzivním servisem.
Procházíme dále do parku a ocitáme se v lesoparkové úpravě s travnatým povrchem a s rozložitými korunami stromů nad hlavou. Během revitalizace zámeckého parku došlo k obnovení historické kompozice a druhové skladby rostlin. Dle dochovaných historických materiálů byl obnoven kruhový parter a ve zjednodušené podobě i okružní historická cesta. Za zámkem nacházíme otevřený prostor, kde dominují staré lípy a centrální travnatá plocha je vymezena skupinami listnatých i jehličnatých stromů. V parku je k vidění několik druhově zajímavých solitérů, například střihanolistý jírovec, liliovník tulipánokvětý, kaštanovník jedlý, střihanolisté buky, duby a také barokní socha sv. Agasia z první poloviny 18. století a Boží muka ze 17. století.
Herálec opouštíme po modré turistické značce, která nás vede alejí k rybníku Velký Jankov. Za ním odbočujeme po sotva znatelné cestě přes pole do lesa, v němž se ukrývá zřícenina kaple sv. Kříže.

V roce 1913 se šlechtická rodina Milner-Fügnerů, tehdejší majitelé zámku v Herálci, rozhodla pro stavbu soukromé kaple a hrobky. V roce 1915 do ní byla přemístěna první (a také poslední) dvě těla zesnulých Milner-Fügnerů a dalších 14 pohřebních míst zůstalo až do konce druhé světové války prázdných. Přesto se po celé období první republiky i posléze během druhé světové války členové rodiny i obyvatelé Herálce v honosné klasicistní kapli pravidelně scházeli. Zlom nastal v roce 1945 – během války totiž tehdejší majitel heráleckého panství Rudolf Fügner přijal německé občanství. Neexistují sice žádné důkazy, že by s nacistickou mocí jakkoli kolaboroval, přesto byli on i jeho rodina rádi, že na začátku května 1945 stačili z Herálce uprchnout před blížící se Rudou armádou. Sovětští vojáci následně zabrali herálecký zámek, co se jim hodilo, ukradli, co nepotřebovali, to alespoň zničili. V Herálci nakonec pobývali až do konce srpna 1945. Co bylo s hrobkou ukrytou v lesích, není jasné. Je dokonce možné, že o její existenci sovětští vojáci vůbec nevěděli. Jisté nicméně je, že ji někdo (pravděpodobně herálečtí obyvatelé) v prvních měsících po osvobození vyraboval. Majetek z kaple pak zmizel neznámo kde – ostatně krátce po válce ho ani nikdo nehledal. Těla mrtvých Milner-Fügnerů byla nejspíše někdy v této době tajně přemístěna na herálecký hřbitov. Následně se hrobka (podobně jako zámek i sýpka) stala majetkem státu, který se o ni nijak nestaral. V několika prvních poválečných letech ji ještě používali myslivci a zemědělci jako seník, ale brzy do ní začalo zatékat, a tak ji místní úřady nechaly napospas osudu.

Tak to zůstalo až do sametové revoluce i po ní – zájem o chátrající budovu neprojevili ani potomci Milner-Fügnerů ani nikdo jiný. Herálecký obecní úřad preventivně nechal část budovy zbourat. Byly odstraněny sloupy vpředu, zdivo lodi z větší části rozbořeno (zachováno do výše jednoho až dvou metrů).

Foto ze stránek geocachingu

Kamenné fragmenty byly prodány a využity při opravě zámku ve Stránecké Zhoři. Před pobořením byla zadní obdélná část už bez střechy a krovů, klenba propadlá, nižší přední část měla na střeše rezavý plech, zdivo značně poškozené, zvláště v zadní části, fasáda zničena, bez oken, dveře poškozené, uvnitř trosky z klenby.

Vracíme se na modrou značku, která nás přivádí ke Kamenickému rybníku:

Pohled od Kamenického rybníka do míst, odkud jsme přišli

Kamenický rybník

Přírodní památka Kamenický rybník o rozloze 3,57 ha je prvním v soustavě rybníků na Boňkovském potoce. Předmětem ochrany území je biotop periodicky letněného rybníka, na který jsou svým výskytem vázány jak některé druhy silně či kriticky ohrožených rostlin, tak i obojživelníků a hnízdí zde i několik ohrožených druhů ptáků.
Na okraji Kamenice přecházíme železniční trať Havlíčkův Brod – Humpolec a na opačném konci vsi nahlížíme přes plot do zahrady, z které si její majitel, bývalý železničář Roman Mach z Kolína vytvořil malé železniční muzeum. Exponáty buď kupoval za cenu šrotu, nebo je dostal za to, že je pomáhal demontovat.

Jedná se o soukromou sbírku železničního zabezpečovacího zařízení a předmětů z železničního provozu. Od roku 1990 jsou exponáty postupně uváděny do provozuschopného stavu a dle možností je sbírka dále rozšiřována. mechanické závory, návěstidla, předvěst, přejezdník, stanoviště telefonu, dopravní značka Nechráněný železniční přejezd

U samoty U Honzlů modrou značku na čas opouštíme, protože by nám bylo líto vynechat kešku ukrytou nedaleko dálničního odpočívadla. Po jejím úspěšném odlovení přicházíme na cestu, která vede do westernového městečka Stonetown. Tam se sice chystáme, ale ještě předtím se chceme podívat k Plačkovskému jezírku ležícímu uprostřed lesů:

O jezírku prý místní pamětníci vyprávějí, že si ho zde nechalo kdysi vybudovat panstvo z heráleckého zámku. Z jejich letního sídla, které se u jezírka nacházelo, už však nezbyly žádné pozůstatky.
Dostáváme se znovu na modrou turistickou značku, ale už po půl kilometru ji opouštíme a míříme do zmíněného westernového městečka. Protože se nachází nedaleko Kamenice, dostalo „westernové“ jméno Stonetown. Už z dálky slyšíme střelbu, neboť tam probíhá boj Severu proti Jihu. Když přicházíme mezi  budovy, je už bohužel po všem.

Stonetown však není komerční záležitost jako Šiklův mlýn ve Zvoli pod Pernštejnem nebo Wild West City u Boskovic, v létě se v tu konají tábory pro děti i rodiče s malými dětmi. Lidé se mohou ubytovat ve stylových srubech. Návštěvníci si mohou zkusit si střelbu z luku, kuše nebo hodit tomahavkem, ti nejmenší si mohou v dílně si zase  vyrobit indiánské čelenky a náhrdelníky. Organizátoři zajišťují také školní výlety, firemní akce, rodinné oslavy i další společenské příležitosti přímo na míru. Součástí každé akce bývá vystoupení re-actorského sdružení Cherokee Light Artilery. 

Výstavba městečka, jehož námětem je osidlování Ameriky v letech 1860–1890, byla zahájena v roce 2004, my jsme se tu byli podívat o dva roky později a od té doby se tu leccos změnilo.

Lesní cestou a pak po louce se znovu dostáváme do Kamenice a abychom se do Herálce nevraceli stejnou cestou, jdeme tentokrát po silnici. Z vrcholu Čihadla se rozhlížíme po okolí...

... a krásnou alejí pak pokračujeme k autu zaparkovanému v Herálci.

Trasa měřila 14 km: