Za keškami u Vlašimi

Pokračujeme v tradici posledních dnů, ba týdnů – věnujeme se korona-turistice a korona-geocachingu

Vlašim opouštíme po silnici směrem na Tábor a auto necháváme na malém parkovišti před vlašimskou hvězdárnou (správně ovšem astromickou observatoří). Byla otevřena v roce 1961 jako výsledek práce zanícených dobrovolníků. Pravidelná pozorování s výkladem pro veřejnost se na ní v současné době konají každý pátek od začátku dubna do konce září. V měsících dubnu a zárí je zacátek pozorování ve 20 hodin, od května do srpna v 21 hodin.

Cestou podél nových rodinných domků na okraji města se dostáváme do aleje, kterou vede červeně značená turistická Poutní cesta Blaník–Říp. Záhy ji opouštíme a pěšinou vyšlapanou přes pole přicházíme do zalesněného Orlického údolí pojmenovaného podle potůčku Orlina, který se nedaleko odtud vlévá do Blanice. V údolí je několik rybníků, stejně jako v navazujícím Jinošovském údolí, kam postupně zamíříme.
První z vodních ploch je Orlinská nádrž a na přítoku hned nad ní malý rybníček Punčoška. Další rybník na orlině se jmenuje Utopenec, prý podle nešťastné příhody, kdy se tu převrhl kočár se svatebčany, kteří se utopili. Také do tohoto rybníka se vlévá potok a je na něm malý rybníček, který autor keše nazval Zapomenutý, neboť na mapách ani od místních se mu nepodařilo vypátrat jeho jméno.
Lesními cestami se vydáváme za keškou Vlašimská vyhlídka. Je logicky na okraji lesa a výhled na Vlašim s kopečky na obzoru je opravdu hezký:

Do Jinošovského údolí přicházíme opět po červené značce. Jedno z oblíbených vycházkových míst obyvatel Vlašimi. Údolí bylo hospodářsky využíváno odnepaměti. Na jeho severovýchodním okraji stojí hospodářský dvůr Jinošov, který mu dal jméno. Pozornost ochránců přírody přitáhlo údolí již někdy v 70. letech zejména kvůli bohaté populaci ďáblíku bahenního. Komplexněji se začal o údolí zajímat místní Český svaz ochránců přírody v 90. letech, kdy hodnoty území ohrožovala zanedbaná péče o louky a naopak příliš intenzivní využívání rybníků. Aby bylo možné zajistit optimální hospodaření, ČSOP postupně některé pozemky vykupuje. V majetku ústředí ČSOP jsou v současné době dva pozemky (mokřadní louka + olšina), v majetku místní organizace pak několik dalších pozemků včetně rybníků Jírovec a Kačák. Louky jsou pravidelně koseny, olšiny vesměs ponechány v bezzásahovém režimu, v rybnících, které byly kompletně zrekonstruované, je udržována jen minimální rybí osádka, která neohrožuje ostatní vodní živočichy.

Prvním rybníkem v Jinošovském údolí je Jírovec, jehož hráz je osázena mohutnými kaštany, tedy jírovci.

Následují rybníky Kačák a Vápenský, jehož název má souvislost s nedalekým bývalým vápencovým lomem ležícím v lese na úbočí kopce Jinošov.

Vápenský rybník patří spolu s Galilejským a Utopencem k těm starším v Jinošovském údolí, neboť tyto tři jsou uváděny již na mapě stabilního katastru z roku 1841. Jírovec a Kačák vznikly až někdy v 50. letech minulého století. Zároveň je „Vápeňák“ se svou rozlohou 2,41 ha největší.

Lesní cestou přicházíme ke Galilejskému rybníku, přecházíme po jeho hrázi a pokračujeme po cyklostezce č. 8175. Na přítoku Orliny jsou dva menší rybníky – Dolní Čtvrtník a Horní Čtvrtník. U dolního jdeme ke kešce, u horního se zastavíme až při návratu od Vlašimské lorety. Před koncem lesa totiž opouštíme cyklostezku a vytrvale stoupáme na návrší. Nachází se na něm sedm stromořadí s 88 lípami srdčitými:

Loreta byla postavena v letech 1703–1706, stavbu provedl mistr stavitelský Jan Jiří Erhardt. jejím zakladatelem byl František Antonín hrabě z Weissenwolfu. Kaple stojí na terase, která má na podélných stranách dvojboké výstupky, na kratších stranách dvouramenná polokruhová schodiště. Fasádu kaple oživují kanelované pilastry s jónskými hlavicemi, které jako by podpíraly římsu a atiku. Na východní straně ze stavby mírně vystupuje nízká věž s bání, na níž je korouhvička v podobě Madony Loretánské.

Lorety vznikaly po celé Evropě především v 17. a 18. století. V interiéru vypadají všechny stejně, nebo alespoň velice podobně – jsou totiž kopií chýše, v níž v Nazaretu žila Panna Maria. Loreta u Vlašimi je ale unikátní svou andělskou hudbou. Na levé stěně, stojíte-li čelem k oltáři, je nahoře nad hlavami figur na fresce pět malých otvorů. Za nimi je ukrytý malý kůr, do něhož se vejde asi šest zpěváků a hudebníků. V loretě je jejich produkce slyšet jako by z velké dálky, shůry – proto andělská hudba.

Město Vlašim převzalo loretu po sametové revoluci od státních lesů ve zdevastovaném stavu. Její rekonstrukce od střechy a věže přes fasádu a vnitřní omítky až po fresky trvala více než patnáct let. Kdysi sem jezdíval kněz na koni z vlašimského zámku, pak tu vznikla i fara, kde kněz trvale bydlel. 

Mše bývaly každý den, dnes se mohou lidé podívat do lorety jen jednou za rok, a to při příležitosti svátku narození Panny Marie. Ten připadá na 8. září a v neděli nejblíž tomuto datu se tu koná pouť a slouží mše.
Klesáme lesem k silnici, přecházíme ji a dostáváme se ke Staré oboře, objektu patřícímu Lesům ČR. Na travnatém pozemku naproti rostou dvě obrovské douglasky. Jedná se o vysoké vždyzelené jehličnaté stromy z čeledi borovicovitých. Mají ploché jehlice spirálovitě uspořádané a ve stáří velmi silnou, rozpraskanou borku:

Další keška nás přivádí k poslednímu z dnešních rybníků – Hornímu Čtvrtníku ukrývajícímu se v lesích:

Následující zastávka patří podivuhodné osmiboké stavbě s přízemním domkem. Říká se jí Červená věž nebo také Hájovna a vznikla pravděpodobně již v 17. století. Její špičatá okna zdobila barevná vitráž a věž kryla prejzová střecha, na jejímž vrcholku trůnila velká růžice z parohů a plechová korouhev ve tvaru měsíce. Z klenuté předsíně v přízemí vedly dveře do přilehlého bytu hajného, zatímco druhé směřovaly na dřevěné točité schodiště do prvního poschodí, kde se nacházel lovecký sál s dřevěnou podlahou i stropem, vymalovaným jako nebeská báň. Zařízení tvořil kulatý stůl, židle a křeslo zhotovené z parohů, ve výklencích stály skřínky s nádobím, vypreparovaná zvířata a různé lovecké trofeje.

Obydlí hajného a jeho rodiny v přízemí ovšem bylo podstatně prostší a patřila k němu hospodářská část v podobě chlívku a kurníku. V 19. století sem panstvo zajíždělo pouze výjimečně, obvykle jen za velkých podzimních honů; pravidelnějšími návštěvníky bývaly rodiny vrchnostenských úředníků, které tu pořádaly veselé lesní pikniky. Když tu v roce 1895 navštívil kníže Karel Auersperg zchromlého hajného Fryše, prý se přímo zděsil stísněných poměrů v Červené věži, a rozhodl o jejím jiném využití. Proto zde po odchodu rodiny Fryšových bydlel už jen krátce Václav Kytýr z lorety a stavení pak zůstalo úplně opuštěno. Původně malebný objekt rychle chátral a hrozilo, že zcela podlehne zkáze, naštěstí byl v 80. letech minulého století zachráněn a opět využíván k bydlení. Zdařilou rekonstrukci objektu provedl architekt Petr Šícha (1946–1998), spoluzakladatel Podblanického centra Českého svazu ochránců přírody ve Vlašimi.

Na závěr ještě stoupáme na pahorek Na Spravedlnosti (466 m) s ostrůvkem stromů na vyvýšeném místě uprostřed polí. Výhled z něj není bůhvíjaký, ale nás zaujala jeho nadmořská výška:

Mezi stromy jsou 1,5 až 2,5 metrů hluboké jámy a rokle, což je způsobeno těžbou kamene, která zde započala roku 1923. Později městská rada rozhodla o přerušení těžby a lom byl opuštěn. Někteří dělníci, kteří v lomu pracovali, pak vzpomínali, jak při odkrývání zeminy nacházeli lidské kosti. Bývala zde dřevěná trojramenná šibenice, s největší pravděpodobností podezděná, a pod ní hřbitov, kde byli pohřbíváni popravení a sebevrahové. Ve Vlašimi, která měla právo soudní a hrdelní, začal působit hrdelní soud v průběhu 15. století. Na menší prohřešky stačil trest církevní – odsouzení museli stát jako kajícníci před kostelem nebo za jeho vchodem. Pro větší přestupky býval zřízen u radnice pranýř, blízko něho stála i lavice pro veřejný výprask. Za větší přestupky spáchané v obvodu města mohl městský soud odsoudit i k smrti. Vlašim vlastního kata neměla, a tak využívala katy z krajského města Kouřimi popřípadě z Benešova nebo Tábora.

Popraviště Na Spravedlnosti je důkazem, že lokalita dříve plné hrůz, je dnes místem příjemných chvil – je tu ohniště a jediné, co nám dřívější popraviště připomíná, je památník v podobě kamene, na němž je křížek a text: Městské popraviště do r. 1749, Vlašim L. P. 2001.