pondělí 27. dubna 2020

Kolem Vápenného Podolu

Za poznáním části Železných hor

Auto necháváme na parkovišti ve Vápenném Podolu a jdeme se podívat za zajímavostmi obce. Vápenný Podol leží na úpatí Železných hor a má kolem tří set obyvatel. Od středověku zde fungovaly vápencové lomy, a to až do roku 1965. Na jihovýchodním okraji se nacházel léčivý pramen, známý od roku 1586, který byl po roce 1600 až do 19. století využíván jako Lázně sv. Václava. V letech 1882 až 1978 vedla do Vápenného Podolu větev železniční trati Přelouč–Prachovice.
Znak a vlajka byly obci uděleny 24. listopadu 2014. Kompletní servis od heraldického návrhu a jeho schválení v Poslanecké sněmovně ČR až po zhotovení znaku a vlajky svěřilo zastupitelstvo obce firmě Alerion, s. r. o. Brno. Blason neboli odborný heraldický popis znaku je následující: Ve stříbrno-zeleno-černě vlnitě děleném štítě modrý vydutý klín s knížecí čepicí. Trojí vodorovné dělení štítu symbolizuje tři části nynější obce (Vápenný Podol, Cítkov a Nerozhovice), vlnité dělení připomíná místní lázeňskou tradici, Podolský potok i obě zaniklá jezírka. Stříbrný kov evokuje rozsáhlé vrstvy v minulosti těženého vápence, zelená a černá jsou barvami hornictví a zároveň odkazují na zemědělský ráz okolní (zalesněné) krajiny a půdu (zem). Přes celý vlnitě dělený štít je veden dovnitř prohnutý klín, jehož tvar připomíná monogram obce „V“ a její geografickou polohu (vklíněnou „v dolině“, čili „po dole“). Prohnutím klínu se navozuje tvar „tryskajícího“ léčivého pramene, ale též způsob dobývání vápence. Klín je tedy vlastním symbolem obce a pro jeho větší adresnost v něm spočívá červená knížecí čepice lemovaná hermelínovou kožešinou s hranostajovými ocásky, která je atributem sv. Václava, patrona zdejšího kostela, jehož jméno nesl jak léčivý pramen, tak místní lázně.
Nejprve se zastavujeme u geologické expozice, která se skládá z dřevostavby, v níž je instalováno pět informačních tabulí, a 17 horninových bloků z deseti lokalit na území Železných hor. Jedná se o slabě metamorfované sedimenty a vulkanity, každý je opatřen pylonem s komentářem o původu a složení horniny:

Železné hory jsou geologicky nejkomplikovanějším a nejpestřejším územím celých Čech. Celkově se zde nachází více než sto různých druhů hornin z několika geologických období. Geologická expozice ve Vápenném Podolu představuje jedno z těchto období – paleozoikum neboli prvohory, což je geologické období datované do rozmezí 545 až 250 miliony let. Dělí se na šest útvarů:
  • kambrium je v Železných horách, především u Heřmanova Městce, zastoupeno v podobě břidlic, slepenců a láv a také fosiliemi
  • ordovik vystupuje především v okolí Přelouče, Prachovic a Hlinska v podobě břidlic a křemenců a je doložen mnoha nálezy trilobitů, ramenonožců a četnými stopami po červech
  • silur je v Železných horách dokladován v okolí Hlinska a Prachovic graptolity (drobnými organismy, které vytvářely kolonie rozmanitých tvarů), mořskými lilijicemi a hlavonožci
  • devon je v Železných horách zastoupen v okolí Prachovic a Vápenného Podolu v podobě vápenců se vzácně zachovalými úlomky korálů
  • karbon je v Železných horách doložen v okolí Kraskova v podobě slepenců, jílovců a pískovců, typické přesličky, plavuně a kapradiny nebyly v okolí Kraskova zatím nalezeny. 
  • perm není v Železných horách zcela spolehlivě doložen, ovšem nelze vyloučit jeho výskyt u Kraskova. 
Od geologické expozice míříme ke kostelu sv. Václava. Je pozdně barokní, pochází z roku 1788 a vznikl přestavěním kaple, kterou nechal v roce 1716 postavit hrabě Jan Špork. Mnohem zajímavější je však jeho umístění v těsné blízkosti vápencové skály:
Ta je posledním pozůstatkem kdysi bohaté tradice těžby vápence ve Vápenném Podole. Vedle této skály se rozkládá rozsáhlá travnatá planina, kde byl ještě v roce 1976 velký opuštěný lom s dvěma jezírky.
Z 19. století se dochovala kulturní památka torzo staré vápenky, která byla postavena Prvním spolkem ku vyrábění vápna ve Vápenném Podole. Byla nejstarší a dnes je už jedinou dochovanou pecí v obci.
Dvojitá šachtová pec byla postavena na základě projektu architekta Tichého stavitelem Patleichem z Hützingu u Vídně. Stavba byla zahájena v roce 1872 a do provozu byla uvedena roku 1873. Vápenec byl z centrálního lomu až k peci dopravován vozíky po šikmé dráze, která přecházela ve vodorovnou ocelovou konstrukci kolejového mostu.
*  *  *
Vápenný Podol opouštíme po červené turistické značce a míříme k oboře Janovice, respektive ke kešce umístěné u jejího oplocení. Nabízejí se dvě možnosti, jak ke kešce – a vybrali jsme si tu horší. Zpočátku jdeme po široké lesní cestě, která končí u ohrady, což jsme věděli už z mapy, ale následující stometrový výplaz hustě zarostlou strání nám dává zabrat!
Obora Janovice je díky své výměře 622 ha největším oborním chovem Pardubického kraje. První zprávy o záměru knížete Kinského postavit na velkostatku Heřmanův Městec oboru pocházejí z roku 1830. Z tohoto plánu však dočasně sešlo, se stavbou oborního plotu se začalo až po roce 1863, uzavření se obora o rozloze 598 ha dočkala roku 1866. Dnešní výměra činí 622 ha.
V levé části snímku je patrný plot kolem obory
V letech 1947–1962 oboru využíval Výzkumný ústav lesnický, myslivecká stanice Heřmanův Městec, k výzkumu výživy zvěře a jejích chorob a ke sledování vzájemného ovlivňování populací různých druhů zvěře. Od roku 1992 je pod správou Lesů České republiky, s. p. Většinu výměry pokrývají lesní porosty s převahou smrku, ale při obnově lesa je ve významné míře vysazován dub, buk a také jírovec, což napomáhá zvýšení úživnosti prostředí. Je zde chována mufloní a jelení zvěř. Původní jelení zvěř, která byla oslabena spontánním křížením se společně chovaným sikou, nahradila v roce 1991 kvalitní zvěř z Lesného závodu Rožňava, k níž v následujících letech přibyla zvěř z Orlických hor.
Ještě donedávna byla obora přístupná mimo období říjen–leden i houbařům či jiným návštěvníkům lesa. Nyní jsou odstraněny všechny žebříky, které sloužily pro vstup do obory a na mnoha místech byl vybudován robustní dřevěný plot.
Návrat na červenou značku po hřebínku už je zcela bez problému, a tak začínáme pátráním po sérii šesti kešek nazvané U pramene. Příhodnější název by byl U prameniště, protože v podstatě ani jeden z potoků nezačíná studánkou, ale prameništěm, v několika případech víceméně vyschlým. Však jsem také potom doma do logů napsal: „Obdivuhodné provedení keše, ovšem lokalita není nic moc.“
V závěru našeho dvacetikilometrového výšlapu stoupáme na vrchol Bučina (606 m). 22. prosince 2014 byl na něm vztyčen vrcholový kříž a později byla přidána schránka s vrcholovou knihou.

Žádné komentáře:

Okomentovat