Korona-turistika ve spojení s korona-geocachingem
Auto necháváme před hospůdkou v Sázavě, malé obci, která leží na úpatí Křemešníku a je nejvýše položenou obcí na Pelhřimovsku (686 m). Po žluté turistické značce se vydáváme na trasu, kterou jsme si vytipovali s ohledem nejen na zajímavosti, ale i na kešky.
Přecházíme na Naučnou stezku Křemešník, která není vyznačena obvyklým čtverečkem, ale jen dřevěnými směrovkami, jejichž autor má češtinu poněkud popletenou s němčinou.
Zastavujeme se u studánky U Buku, jejíž jméno odkazuje na mohutný strom, který už tu nestojí, a pak u Zázračné studánky s periodickým pramenem. Vyvěrá před Vánocemi a v letních měsících vysychá. Je čistá a máme-li věřit starým rozborům, je slabě radioaktivní, chudá na minerály, ale se stopami stříbra. K místu se váže historka, která praví, že si ve studánce omýval své zraněné údy raněný voják. Jako zázrakem se začaly rychle uzdravovat, zpráva se roznesla po okolí a lidé začali ke studánce podnikat poutě. Největší návštěvnost byla v roce 1837, kdy vypukla cholera. Tehdy se poutí účastnilo sedm až osm tisíc lidí.
Již v roce 1689 byla nad pramenem postavena barokní kaplička sv. Jana. Má půlkruhový portál a trojúhelníkový štít s reliéfem „Křest Páně v Jordánu“ od Františka Bílka. V roce 1896 byla opravena a doplněna o sochy sv. Josefa a sv. Anny, roku 1939 byla opatřena železnou mríží. Studánka se nachází pod kamenným oltářem uvnitř kapličky.
V těsném sousedství kaple se nachází poustevna. V průběhu rekonstrukce studánky v roce 2000 zaměřil kamenický mistr Miroslav Heřmánek svou pozornost na podzemní prostor vzadu za kapličkou, zasypaný zeminou a kamením. Poté co ručně odstranil kameny ze zborcené klenby, objevil se před ním půdorys dávno zapomenuté poustevny v opuštené hornické štole.
Jedná se o unikátní objekt, ve kterém přebývalo několik poustevníků ještě v 18. století, mimo jiné i poustevník Jiří Mrňávek, jehož ostatky jsou uloženy na Křemešníku v Kapli mrtvých nedaleko chrámu Nejsvětější Trojice, se tak v posledním roce druhého tisíciletí dočkal obnovy.
U kapličky také začíná křížová cesta, stoupající na vrchol Křemešníku, ale my po ní budeme sestupovat dolů, protože nás ještě lákají skály zakreslené na mapě severně od vrcholu. Krátce se také zastavujeme pod ocelovou rozhlednou Pípalka, která vznikla v roce 1993 jako víceúčelová stavba sdružující zájmy vojenské, telekomunikační a turistické. Od ní pak přicházíme ke kostelu Nejsvětější Trojice, stojícímu takřka na vrcholu Křemešníku:
O jeho založení vzniklo několik pověstí. Jedna vypráví příběh pelhřimovského měšťana Matouše Chejstovského, který prý roku 1555 při cestě přes křemešnické lesy spadl do opuštěné štoly po dolování stříbra. Ve strachu, že v díře zahyne, modlil se k Nejsvětější Trojici a učinil slib, že pokud bude zachráněn, vystaví na vrcholu Křemešníka kapli. To také učinil a jeho dřevěná kaplička zasvěcená Nejsvětější Trojici stála na Křemešníku téměř sto let. V roce 1652 byla nahrazena kamennou stavbou. Protože však ani tato kaple nestačila rostoucímu počtu poutníků, byl na tomto místě vystavěn v letech 1710–1720 poutní kostel. Je trojlodní s příčnou lodí na východě, závěr je tvořen třemi rameny, podobně i oltář nese symboliku Nejsvětější Trojice – je trojboký, takže je možno při něm sloužit tři mše svaté zároveň.
V roce 1734 byly ke kostelu přistavěny ambity s dvěma kaplemi na půdryse nepravidelného šestiúhelníku. Horní, jihovýchodní kaple je zasvěcena Korunování Panny Marie a je vyzdobena 34 výjevy ze života Matky Boží od malíře J. Neumanna z Kunžaku, provedenými roku 1871. Pro dolní, jihozápadní kapli zvanou kaple Mrtvých zhotovil roku 1904 na přání tehdejšího kaplana F. B. Vaňka řezbářskou výzdobu František Bílek, dnes je kaple věnována památce padlých ve válce a jsou v ní uloženy ostatky již zmíněného údajného prvního křemešnického poustevníka Jiřího Mrňávka, které byly nalezeny v roce 1934 při stavebních úpravách. Roku 1947 v ní byl instalován kamenný oltář a svícny.
Na ambity navazuje bývalá škola a fara s pamětní deskou připomínající působení pelhřimovského kaplana Františka Bernarda Vaňka (1872–1943), který sem v listopadu 1902 přesídlil společně se svojí maminkou a čtrnáctiletou neteří Klementinou Menšíkovou. Dobu svého působení na Křemešníku mezi lety 1902 a 1906 pak zachytil ve svém nejznámějším románu „Na krásné samotě“. V noci 3. června 1942 byl již jako děkan v Pelhřimově zatčen, odvlečen do vězení táborského trestního soudu, pak do Terezína a 31. 7. 1942 do koncentračního tábora Dachau, kde 1. dubna 1943 zemřel.
Před farou jsou umístěny sluneční hodiny z poloviny 18. století od pelhřimovského rodáka Komárka, obnovené v roce 1879.
Na úbočí pod kostelem stojí pseudogotická vila zvaná Větrný zámek, kterou začal v roce 1930 stavět sochař a medailér Josef Šejnost (1878–1941) z blízkého Těšenova podle projektu svého přítele Kamila Hilberta, jenž v té době právě dokončoval své největší dílo, novogotickou dostavbu katedrály sv. Víta v Praze. Šejnost pořídil pro svou čtyřčlennou rodinu pořídil velmi romantické sídlo, užívané především přes léto. Chtěl ve vile vybudovat muzeum svých medailí, zůstalo ale jen u plánů. Inspirací ke stavbě měl být středověký hrad se dvěma věžemi. Po Šejnostově smrti dům užíval jeho syn, akademický sochař Zdeněk Šejnost (1921–2002). Jak před časem uvedla Mladá fronta Dnes, před několika lety koupil Větrný zámek v dražbě Jiří Kovář, majitel stavební firmy, která opravuje historické budovy. Z původních více než tří milionů korun klesla vyvolávací cena na méně než milion. Je snaha, aby byla vila částečně přístupná pro veřejnost.
Větrný zámek představuje oživlou pohádku o sedmi bratrech zakletých v havrany, které vysvobodila obětavá láska. Na věži sedí sedm „zkamenělých“ havranů (pro hnidopichy dodávám, že sedmý je trochu bokem, takže na fotografii není).
Uvítali jsme, že hotel Křemešník má v koronavirové době otevřené okénko pro výdej malého občerstvení, a tak za chvíli už si u nedalekého venkovního posezení vychutnáváme preso. A když se potom zvedneme, nejdeme daleko, neboť se zastavujeme u Křemešnické skalky:
 |
| Ze zaledněného Křemešníku vykukuje rozhledna Pípalka |
V těsném sousedství kaple se nachází poustevna. V průběhu rekonstrukce studánky v roce 2000 zaměřil kamenický mistr Miroslav Heřmánek svou pozornost na podzemní prostor vzadu za kapličkou, zasypaný zeminou a kamením. Poté co ručně odstranil kameny ze zborcené klenby, objevil se před ním půdorys dávno zapomenuté poustevny v opuštené hornické štole.
U kapličky také začíná křížová cesta, stoupající na vrchol Křemešníku, ale my po ní budeme sestupovat dolů, protože nás ještě lákají skály zakreslené na mapě severně od vrcholu. Krátce se také zastavujeme pod ocelovou rozhlednou Pípalka, která vznikla v roce 1993 jako víceúčelová stavba sdružující zájmy vojenské, telekomunikační a turistické. Od ní pak přicházíme ke kostelu Nejsvětější Trojice, stojícímu takřka na vrcholu Křemešníku:
O jeho založení vzniklo několik pověstí. Jedna vypráví příběh pelhřimovského měšťana Matouše Chejstovského, který prý roku 1555 při cestě přes křemešnické lesy spadl do opuštěné štoly po dolování stříbra. Ve strachu, že v díře zahyne, modlil se k Nejsvětější Trojici a učinil slib, že pokud bude zachráněn, vystaví na vrcholu Křemešníka kapli. To také učinil a jeho dřevěná kaplička zasvěcená Nejsvětější Trojici stála na Křemešníku téměř sto let. V roce 1652 byla nahrazena kamennou stavbou. Protože však ani tato kaple nestačila rostoucímu počtu poutníků, byl na tomto místě vystavěn v letech 1710–1720 poutní kostel. Je trojlodní s příčnou lodí na východě, závěr je tvořen třemi rameny, podobně i oltář nese symboliku Nejsvětější Trojice – je trojboký, takže je možno při něm sloužit tři mše svaté zároveň.
Na ambity navazuje bývalá škola a fara s pamětní deskou připomínající působení pelhřimovského kaplana Františka Bernarda Vaňka (1872–1943), který sem v listopadu 1902 přesídlil společně se svojí maminkou a čtrnáctiletou neteří Klementinou Menšíkovou. Dobu svého působení na Křemešníku mezi lety 1902 a 1906 pak zachytil ve svém nejznámějším románu „Na krásné samotě“. V noci 3. června 1942 byl již jako děkan v Pelhřimově zatčen, odvlečen do vězení táborského trestního soudu, pak do Terezína a 31. 7. 1942 do koncentračního tábora Dachau, kde 1. dubna 1943 zemřel.
Na úbočí pod kostelem stojí pseudogotická vila zvaná Větrný zámek, kterou začal v roce 1930 stavět sochař a medailér Josef Šejnost (1878–1941) z blízkého Těšenova podle projektu svého přítele Kamila Hilberta, jenž v té době právě dokončoval své největší dílo, novogotickou dostavbu katedrály sv. Víta v Praze. Šejnost pořídil pro svou čtyřčlennou rodinu pořídil velmi romantické sídlo, užívané především přes léto. Chtěl ve vile vybudovat muzeum svých medailí, zůstalo ale jen u plánů. Inspirací ke stavbě měl být středověký hrad se dvěma věžemi. Po Šejnostově smrti dům užíval jeho syn, akademický sochař Zdeněk Šejnost (1921–2002). Jak před časem uvedla Mladá fronta Dnes, před několika lety koupil Větrný zámek v dražbě Jiří Kovář, majitel stavební firmy, která opravuje historické budovy. Z původních více než tří milionů korun klesla vyvolávací cena na méně než milion. Je snaha, aby byla vila částečně přístupná pro veřejnost.
Uvítali jsme, že hotel Křemešník má v koronavirové době otevřené okénko pro výdej malého občerstvení, a tak za chvíli už si u nedalekého venkovního posezení vychutnáváme preso. A když se potom zvedneme, nejdeme daleko, neboť se zastavujeme u Křemešnické skalky:
Pověst vypráví, že kdysi se křemešnickou vodou vyléčila bohatá paní a jako poděkování věnovala kostelu velký zlatý kalich. Avšak jednou v noci vnikl do kostela zloděj a kalich ukradl. Při každém kroku se však lup stával těžší a těžší, položil jej proto, aby si odpočinul. V tom okamžiku se kalich proměnil v ohromný kámen – skalku. O té se věří, že vyleze-li tam dívka bez cizí pomoci a pomodlí se, určitě se do roka vdá. Poprvé se to prý povedlo jakési pelhřimovské měšťance a ona tam z vděčnosti dala postavit křížek.
Pověst není zasazena do určité doby, jisté však je, a záznamy v křemešnické pamětní knize to potvrzují, že kostel byl skutečně roku 1834 vyloupen a zloději tehdy odnesli kromě jiného také oltářní kalich.
* * *
Sestupujeme dolů podél kapliček Krížové cesty vybudované v letech 1903–1906. Původní Bílkovy návrhy kapliček v podobě květin, ani Foersterovy plány realizovány nebyly, byl vybrán návrh Antonína Theina z Černova. Terakotové reliéfy vytvořil Viktor Foerster a sochu pro Boží hrob zhotovil Antonín Bílek, bratr Františka Bílka. Cesta byla vysvěcena v den 34. narozenin děkana Vaňka dne 15. července 1906. Reliéfy byly za 2. světové války zničeny, nové namaloval pelhřimovský výtvarník Raimund Ondráček. Také původní cihlové kapličky byly v roce 1947 nahrazeny žulovými, projektovanými arch. Františkem Řehákem a postavenými stavitelem Šmídem z Černova.
Přicházíme znovu je kapličce sv. Jana a pokračujeme po zelené turistické značce kolem Sluneční paseky a po cestě mezi rybníky Dolní Ivaniny a Prostřední Ivaniny ke Stříbrné studánce. Její voda má původ pravděpodobně ve stříbrných křemešnických štolách. Studánka je velmi navštěvovaná, zejména motoristy, kteří neváhají přivézt si s sebou několik kanystrů.
Stoupáme kolem hájovny Korce k silnici a z bujnosti šlapeme na vrch Čihadlo (711 m), i když tušíme, že tam nic nebude, ani výhled. Stejnou cestou se vracíme k silnici, která nás záhy přivádí do Sázavy k autu.
Žádné komentáře:
Okomentovat