Další naše koronaturistika...
Auto necháváme v MIlovech na parkovišti nedaleko penzionu Poslední míle. Osada Milovy vznikla v roce 1731, kdy novoměstská vrchnost povolila třem poddaným, aby si zde postavili domky. Ty vznikly u Milovského rybníka, který zde byl založen v roce 1610 Vilémem Dubským z Třebomyslic.
Osadu opouštíme po cestě mezi Milovským rybníkem a hotelem Devět skal a po zelené značce přicházíme k turistickému rozcestníku. Červená značka vede vpravo k Malínské skále, vlevo k Dráteničkám. Měníme původní nápad tak, že navštívíme oboje skály, nejprve tedy odbočujeme doleva. Než se ale vydáme ke skalám, šlapeme po louce do sedla mezi Dráteničkami a vrcholem Teplá, jinak řečeno mezi Samotínem a Blatinami, kde se nachází Jarošův kámen. Připomíná úžasné výkony našeho slavného horolezce Radka Jaroše (*1964), rodáka z Nového Města na Moravě, který jako první Čech zdolal všech 14 osmitisícových vrcholů světa bez použití kyslíku.
Čtyři metry vysoký a čtrnáct tun těžký památník věnovali Radku Jarošovi jeho přátelé na památku jeho získání Koruny Himaláje, když jako patnáctý člověk na světě a první z České republiky vystoupil na všech čtrnáct osmitisícovek Himálaje. Poslední z nich, proslulou K2 (8611 m), nejvyšší horu Pákistánu a druhou nejvyšší na světě, zdolal až na čtvrtý pokus 26. července 2014. Názvy všech vrcholů jsou společně s příslušnými letopočty vytesány do většího kamene, menší ve tvaru velké kamenné mísy s malým logem Radka Jaroše slouží ptákům a zvěři jako pítko.
Kámen pochází z místa, které se nachází jen několik set metrů odtud. Opracoval jej výtvarník Jan Svoboda z nedalekých Radňovic, odhalen 6. září 2015. Při odhalení památníku byl zde Radek Jaroš nejen korunován, ale obdržel i žezlo a jablko Krále Himálaje. Insignie vytvořil pasíř Miroslav Štěpánek z Třebíče.
Vracíme se na červenou turistickou značku, která po překročení Černého potoka stoupá k přírodní památce Malínská skála (811 m). Jedná se o skalní útvary na východním okraji centrálního hřbetu Devítiskalské vrchoviny vypreparované z pruhu migmatitických a biotitických rul procesy mrazového zvětrávání ve starších čtvrtohorách. Mrazové zvětrávání je vyvoláno zvětšením objemu mrznoucí vody při vzniku ledových krystalů; schopná rozrušit odolné horniny při růstu ledových krystalů vzniká tlak. Tvoří řadu stáčející se obloukovitě v délce 200 m kolem vrcholu. Nejmohutnější skalní útvar Výspa dosahuje výšky až 20 metrů.
O necelé tři kilometry dál po července značce se nachází další přírodní památka Lisovská skála (802 m), rovněž vypreparovaná mrazovým zvětráváním. Tvoří ji dva na sebe navazující skalní hřebeny s délkou 44 a 35 m s výškou stěn až 12 metrů.
Mrazovým zvětráváním podél vodorovných puklin byla vytvořena výrazná lavicovitá odlučnost bloků a na temeni zformován tvar skalního hřibu. Na druhý pokus se sice dostáváme až k němu, ale najít kešku se nám nedaří...
U rozcestníku odbočujeme doleva na žlutou značku, míjíme parkoviště a přicházíme k silnici spojující Kadov s Herálcem. Přímo na rozcestí stojí kopie železného sloupku, k němuž se váže legenda „O Honzovi z Bříště“.
V době před zrušením poddanství se konšelé z Kadova a Herálce nemohli dohodnout o hranicích katastru obcí. Bylo ujednáno, že v kadovských železárnách bude odlit sloupek a hranice budou tam, kam až ho na ramenou donese známý silák Honza z Bříště. Ten by ho prý patrně odnesl třeba až do Herálce, ale v půli cesty jej přepadly střevní potíže, a tak svoje břemeno shodil a dvoumetrový sloupek zůstal celkem spravedlivě uprostřed hlubokého lesa.
Úsměvná historka, jakých o Honzovi kolovalo více. Předávaly se z generace na generaci a Honza z Bříště, proslulý svými siláckými kousky, v nich byl líčen jako dobrák, který nepokazil žádnou legraci. Pravda je ovšem jiná – řezník Jan Staněk, syn hostinského z Vříště (lidově Bříště), se rád porval a často něco ukradl. Za mřížemi si „odseděl“ celkem osm let. Osud sloupku se zdá být symbolický – v roce 1995 byl ukraden… Díky obci Kadov byla v roce 2001 u příležitosti 350. výročí založení tamějších železáren zhotovena jeho replika.
Obec Kadov nejvíce proslavila právě železářská huť, která dosáhla největšího rozmachu v 18. a na počátku 19. století, kdy svým objemem výroby byla druhá na Moravě. Vyráběly se v ní užitkové i ozdobné předměty, známé jsou zejména kadovské litinové kříže, které se dodnes v okolí vyskytují, například u kostelů ve Fryšavě, Sněžném, Novém Městě na Moravě i jinde. Huť byla v provozu do roku 1874.
Pod vrcholem stojí lovecký srub, který v říjnu roku 1940 nechalo postavit velení německé pozemní armády pro nacistické předáky. Na sklonku 2. světové války operovaly v okolí partyzánské oddíly Vpřed a Mistr Jan Hus. Po 2. světové válce sloužil srub pro potřeby Ředitelství státních lesů, dnes je využíván jen občasně, v sezóně bývá nepravidelně otevřen.
Po modré značce směřujeme mírně klesající lesní cestou směrem na Křížánky, ale po zhruba jednom kilometru ještě odbočujeme k Bílé skále prohlášené v roce 1979 za přírodní památku. Mohutný rulový skalní útvar je situován v zakončení pásma skalních bloků táhnoucího se v délce 1150 m severovýchodně od Devíti skal. Vskutku impozantní skála dosahuje také impozantních rozměrů – je 28 m vysoká, 60 m dlouhá a pro svůj majestátný vzhled a bílé zbarvení horní poloviny bývá označována za nekrásnější v této oblasti. Její název ovšem není úplně nejpřesnější, skála má do bělosti např. vápencových útesů hodně daleko. Stejně jako předchozí navštívené skály byla i tato vypreparována z pruhu migmatitických a biotitických rul mrazovým zvětráváním ve starších čtvrtohorách. Hornina je tvořena hlavně světlou složkou (leukosomem), který vytváří několik centimetrů až metrů mocné polohy oddělené neprůběžnými pásky nebo čočkami tmavé složky (melanosomu) o mocnosti maximálně několik decimetrů.
Bílá skála se dá vcelku pohodlně obejít kolem dokola a při její podrobné prohlídce s notně zakloněnou hlavou překvapuje, jak jsou její stěny strmé, až převislé. Zvláště horolezci mají z převisů velkou radost. Při krátké okružní procházce si nelze nevšimnout menších skalních věží a bloků, vykukujících už z klesajícího lesního svahu opodál. Však se také tyto menší skalní útvary právem nazývají Schovanky. Všechny jsou obklopeny balvany, porostlé mechy a lišejníky a nejbližší okolí tvoří ostrůvky původního lesa, což vše spolu dohromady tvoří velmi romantické přírodní zákoutí.
Modrá turistická značka nás přivádí do obce Křižánky, kterou protéká řeka Svratka, na níž se nachází historická hranice, která rozděluje obec na českou a moravskou část. Procházíme okrajem Moravských Křižánek a celými Českými Křižánkami, nicméně v roce 1960 byly České a Moravské Křižánky sloučeny do jedné obce Křižánky a v roce 1999 byly přičleněny i České Milovy.
Od rozcestníku v lese pokračujeme po zelené značce, ke které se na okraji lesa přidává značení Milovské naučné stezky. Na místě, kde je dnes jen pár chalup, vesměs rekreačních, byla kdysi oblast plná života. V 19. století zde fungovala světoznámá sklárna a brusírna skla, stálo tu množství domů, v nichž bydlely stovky sklářů a dalších řemeslníků s rodinami. Nechyběla hospoda, obchod ani škola, kterou mimochodem navštěvovalo přes sto dětí. Zdejší výrobky bodovaly i na světové výstavě ve Vídni.
Dnes mají České Milovy pouze dvanáct obyvatel a o bouřlivých změnách, kterými prošla krajina za posledních 200 let, vypráví zmíněná naučná stezka, otevřená v květnu 2012. Čtyři a půl kilometru dlouhý okruh má 21 zastavení, na nichž jsou jak fotografie zdejšího skla, tak i popis různých sklářských technologií, ukázky toho, jak osada vypadala před lety, ale také informace o přírodních zajímavostech. Ve druhé půli 18. století postihlo okolní lesy několik rozsáhlých polomů, které vedly zdejší vrchnost k rozhodnutí zužitkovat dřevo v nově vystavěných sklářských hutích. Díky hutím pak České Milovy zažily obrovský rozmach a sklárny byly v 19. století považovány za nejvýznamnější na Vysočině. Jejich sláva ale netrvala věčně. Když koncem 19. století došlo dřevo, které bylo potřeba nejen v huti, ale taky na výrobu potaše, která se přidávala do sklářského kmene, musela výroba skla skončit. Vrchnost se nakonec rozhodla sklárny rozebrat a po částech prodat. Skláři z Milov odešli za prací jinam a osada se postupně zase vylidnila.
Osadu opouštíme po cestě mezi Milovským rybníkem a hotelem Devět skal a po zelené značce přicházíme k turistickému rozcestníku. Červená značka vede vpravo k Malínské skále, vlevo k Dráteničkám. Měníme původní nápad tak, že navštívíme oboje skály, nejprve tedy odbočujeme doleva. Než se ale vydáme ke skalám, šlapeme po louce do sedla mezi Dráteničkami a vrcholem Teplá, jinak řečeno mezi Samotínem a Blatinami, kde se nachází Jarošův kámen. Připomíná úžasné výkony našeho slavného horolezce Radka Jaroše (*1964), rodáka z Nového Města na Moravě, který jako první Čech zdolal všech 14 osmitisícových vrcholů světa bez použití kyslíku.
* * *
Pokračujeme k Dráteničkám, oblíbenému horolezeckému terénu tvořenému mohutnou rulovou skálou o délce 200 metrů a výšce až 35 metrů. Mrazovým zvětráváním byla rozčleněna do několika bloků. Mimochodem – ten nejvyšší se jmenuje Drátník a je to skála, kde Radek Jaroš vylezl 7. 3. 1982 svou první cestu s horolezci.
Obec Kadov nejvíce proslavila právě železářská huť, která dosáhla největšího rozmachu v 18. a na počátku 19. století, kdy svým objemem výroby byla druhá na Moravě. Vyráběly se v ní užitkové i ozdobné předměty, známé jsou zejména kadovské litinové kříže, které se dodnes v okolí vyskytují, například u kostelů ve Fryšavě, Sněžném, Novém Městě na Moravě i jinde. Huť byla v provozu do roku 1874.
* * *
Vracíme se k rozcestníku, od něhož jde žlutá společně s červenou a od dalšího rozcestníku už pokračuje sama k přírodní památce Devět skal (836 m), nejvyššímu vrcholu Žďárských vrchů a po Javořici druhému nejvyššímu vrcholu celé Českomoravské vrchoviny. Název je odvozen od skalního labyrintu, který je tvořen třemi dlouhými hřebeny s devíti věžemi a třemi malými věžičkami. Jednotlivé skalní hřebeny, vysoké 12 až 20 metrů, mají místy charakter skalního města a představují nejrozsáhlejší komplex vrcholových skal na Českomoravské vrchovině. Na vrcholku hlavního bloku je vyhlídka opatřená zábradlím.
Po modré značce směřujeme mírně klesající lesní cestou směrem na Křížánky, ale po zhruba jednom kilometru ještě odbočujeme k Bílé skále prohlášené v roce 1979 za přírodní památku. Mohutný rulový skalní útvar je situován v zakončení pásma skalních bloků táhnoucího se v délce 1150 m severovýchodně od Devíti skal. Vskutku impozantní skála dosahuje také impozantních rozměrů – je 28 m vysoká, 60 m dlouhá a pro svůj majestátný vzhled a bílé zbarvení horní poloviny bývá označována za nekrásnější v této oblasti. Její název ovšem není úplně nejpřesnější, skála má do bělosti např. vápencových útesů hodně daleko. Stejně jako předchozí navštívené skály byla i tato vypreparována z pruhu migmatitických a biotitických rul mrazovým zvětráváním ve starších čtvrtohorách. Hornina je tvořena hlavně světlou složkou (leukosomem), který vytváří několik centimetrů až metrů mocné polohy oddělené neprůběžnými pásky nebo čočkami tmavé složky (melanosomu) o mocnosti maximálně několik decimetrů.
Bílá skála se dá vcelku pohodlně obejít kolem dokola a při její podrobné prohlídce s notně zakloněnou hlavou překvapuje, jak jsou její stěny strmé, až převislé. Zvláště horolezci mají z převisů velkou radost. Při krátké okružní procházce si nelze nevšimnout menších skalních věží a bloků, vykukujících už z klesajícího lesního svahu opodál. Však se také tyto menší skalní útvary právem nazývají Schovanky. Všechny jsou obklopeny balvany, porostlé mechy a lišejníky a nejbližší okolí tvoří ostrůvky původního lesa, což vše spolu dohromady tvoří velmi romantické přírodní zákoutí.
Modrá turistická značka nás přivádí do obce Křižánky, kterou protéká řeka Svratka, na níž se nachází historická hranice, která rozděluje obec na českou a moravskou část. Procházíme okrajem Moravských Křižánek a celými Českými Křižánkami, nicméně v roce 1960 byly České a Moravské Křižánky sloučeny do jedné obce Křižánky a v roce 1999 byly přičleněny i České Milovy.
Od rozcestníku v lese pokračujeme po zelené značce, ke které se na okraji lesa přidává značení Milovské naučné stezky. Na místě, kde je dnes jen pár chalup, vesměs rekreačních, byla kdysi oblast plná života. V 19. století zde fungovala světoznámá sklárna a brusírna skla, stálo tu množství domů, v nichž bydlely stovky sklářů a dalších řemeslníků s rodinami. Nechyběla hospoda, obchod ani škola, kterou mimochodem navštěvovalo přes sto dětí. Zdejší výrobky bodovaly i na světové výstavě ve Vídni.
 |
| V jediné zděné budově někdejší sklářské osady bydlel skelmistr |
Žádné komentáře:
Okomentovat