Co jsem také přečetl____Plavci na Sázavě

Teprve v době koronavirové jsem sáhl po staré knize, kterou jsem si ze zvědavosti chtěl už dávno přečíst, ale stále jsem to odkládal...

V jednom svazku se nacházejí dva romány Jana Morávka – Plavci na Sázavě a Opuštěná řeka, které představují ucelenou kroniku plavecké vesnice Závoz, jejího osudu během padesáti let.
Život posázavských plavců, vorařů, převozníků, dřevařů a chalupníků, kteří zalidňují i jiné Morávkovy knihy, je vykreslen živě a barvitě, jak bylo autorovým zvykem. Jejich osudy, jejich zápas o chléb, jejich lásky i vášně poutají autora, právě tak jako jeho rodné Posázaví, v němž objevuje nové a nové krásy a které jako by viděl stále okouzlenýma očima.
Po všech těch slavnostech, které Závoz prožíval na začátku knihy je konec velmi smutný, ale jak uvedl Morávek na konci knihy – takový byl život u vody.
Čtenář prožívá strasti a nesváry dvou plaveckých rodů Loučilů a Dolejších a uvažuje o tom, že až jednou pojede do Kamenného Přívozu, který je ve skutečnosti oním románovým Závozem, půjde se podívat ke svaté Lidmile, kde leží ten statný Vincek a jeho nešťastná láska Fanda.

*  *  *

Jan Morávek (1888–1958) vyrůstal v rodině řezníka a hostinského v Kamenném Přívozu. Po ukončení měšťanské školy v Jílovém začal studoval chemické oddělení Vyšší průmyslové školy v Praze, po prvním ročníku však odjel k rodičům léčit svou plicní chorobu a studium nedokončil. Když jeho otec 1904 zemřel, odešel Morávek z domova a stal se hercem kočovných divadelních společností. V roce 1914 se účastnil bojů první světové války na srbské frontě, byl zraněn a po léčení odvelen do civilu. V roce 1919 nastoupil jako herec do Divadla na Královských Vinohradech, z finančních důvodů však přešel k Hašlerově scéně do Lucerny. O rok později se stal zaměstnancem nakladatelství Melantrich: v letech 1924–1940 byl šéfredaktorem Pražského ilustrovaného zpravodaje, v letech 1925–1932, redigoval časopis Hvězda československých paní a dívek, roku 1941 odešel předčasně do výslužby.

Přispíval do časopisů, v nichž pracoval, a dále do periodik Máj, Kopřivy, Besedy Času, Venkov, Právo lidu, Beseda naší rodiny, Květen, Svobodné slovo a v mnohých vycházely na pokračování jeho romány.

Počátek Morávkovy literární činnosti zahrnuje popisné a náladové povídky, črty, žánrové obrázky a satiry, usilující o líbivost a stále častěji tematizující autorovy válečné zážitky a tragický i očistný konflikt lásky a války. Vedle toho od konce 10. let psal s Václavem Moserem komedie se zpěvy a operetní libreta pro lidová a ochotnická jeviště. Prosadil se však až jako autor lidových románů, když svou životní látku našel v osobitosti a v proměnách rodného Posázaví (převážně z období od druhé poloviny 19. století do první světové války) a stal se ve 30. a 40. letech jedním z nejčtenějších autorů. Navazoval na tradici venkovské realistické prózy a projevil se jako obratný fabulátor se smyslem pro lidovou mluvu a plynulost vyprávění se sklonem k lyrickému popisu přírody i k naturalistickému detailu. Zachycoval rodové a profesní tradice, životní osudy a existenční zápasy rázovitých postav vorařů a plavců (Plavci na Sázavě, 1932, a Byl na Sázavě přívoz, 1935), pytláků a lesáků (Divočina, 1933) a kameníků (Skalní plemeno, 1934). K romantizujícímu schématu milostné zápletky a vítězící lásky se vracel i v románech z dalších prostředí: polabských rybářů (Rybářova žena, 1941), kočovných hereckých společností (Ztracený člověk, Pod mrakem) či pražských trhovců (Lidé z trhu). Na sklonku 40. let se pokusil v trilogii Zpáteční voda (1947), Veselá ves (1948) a Kuropění (vyšlo až po autorově smrti v roce 1985) zachytit osudy posázavských mlynářských a selských rodů od 70. let 18. století v širším záběru sociálního a politického kontextu. Svůj vztah k rodnému kraji a potřebu harmonie shrnul v knize vzpomínek U nás na Sázavě (1957) a v povídce Děda Zdravíčko (1958).

Podle jeho próz, námětů či scénářů byly natočeno několik filmů, z nichž nejznámější je Plavecký mariáš (1952, režie Václav Wasserman).